Gibbon Wildlife Sanctuary: Výprava za posledními indickými gibony

21.05.2021 - Pavel Handrk

Indický park Gibbon Wildlife Sanctuary nabízí na malé a civilizací velmi tísněné ploše pestrou přehlídku živočichů. Včetně primátů, z nichž pomyslnými drahokamy v koruně parku jsou vzácní giboni

<p>Mládě <strong>makaka medvědího</strong> <em>(Macaca arctoides)</em> na nás kouká skrze podrost kolem cesty.</p>

Mládě makaka medvědího (Macaca arctoides) na nás kouká skrze podrost kolem cesty.


Reklama

Na dotaz, co se vám vybaví při slovech „příroda Indie“, by zřejmě většina z vás ihned odpověděla, že tygr a slon. A taky černý levhart Baghíra z Knihy džunglí nebo všudypřítomné opice, uctívané v chrámech a žebrající v parcích. Poučenější by snad přidali nosorožce z plání Brahmaputry nebo sněžné levharty z himálajského Ladáku. Ale že je Indie taky domovem dvou druhů gibonů, čeledi tak typické pro pralesy jihovýchodní Asie, by asi napadlo málokoho.

Rezervace utopená v čaji

Diganta Gogoi, milovník divoké přírody a majitel hotýlku, v němž bydlíme, sviští se svojí novou Toyotou po uzounké silničce mezi vesnickými domky a čajovými plantážemi. Je teprve před šestou ráno, ale na silnici je už plno cyklistů a čas od času nějaká ta rozespalá kráva. Diganta pospíchá, protože dobře ví, že v džungli je toho nejvíc k vidění právě brzy po ránu. Naším cílem je poslední ostrůvek lesa v jinak nekonečném moři čajových plantáží. Má rozlohu pouhých 20 km² a pod názvem Gibbon Wildlife Sanctuary přežívá jen díky zákonné ochraně. Tlak bezmála miliardové lidské populace na přírodu je v celé Indii enormní. Stát Ásám, který leží v severovýchodní části Indie v těsném sousedství Bhútánu či Barmy, v tomto není výjimkou.

Ve stanici strážců rezervace platíme nezbytná povolení a najímáme si průvodce včetně ozbrojeného doprovodu. Ten má určitě svůj význam. Na malé ploše rezervace žije skupina asi šedesáti slonů a ke konfliktům s majiteli okolních plantáží a vesničany dochází poměrně často. Diganta se k nám přidává, příležitost znovu vidět gibony si nenechá ujít. Navíc je sám amatérským fotografem a jeho pomoc s tlumočením i hledáním zvířat je nedocenitelná. 

První obyvatelé stromů

V Gibbon Wildlife Sanctuary (Gibbon WLS) žije kromě slonů a sedmi druhů primátů i mnoho vzácných ptáků. Na prvního z nich narážíme jen pár stovek metrů za stanicí rangerů – větev kousek vlevo od cesty si vyhradil nápadný červený opeřenec veliký zhruba jako sojka. Je to trogon rudohlavý (Harpactes erythrocephalus). O kousek dál pak přebíhá cestu bažant kalij (Lophura leucomelanos) a na fících nad našimi hlavami hoduje zoborožec bělolící (Anthracoceros albirostris). My však ve větvích stromů pátráme po docela jiných obyvatelích tohoto živého kousku džungle. Po primátech. A dočkáváme se brzy.

Nejprve zahlédneme samici makaka indočínského (Macaca leonina) s mládětem. Jak už jméno napovídá, má tento druh rozsáhlý areál rozšíření od Thajska a Vietnamu přes Barmu a jižní Čínu až na severovýchod Indie. V Gibbon WLS jich přežívá asi sedmdesát pět. Plížíme se po úzkých stezkách a pozorujeme, jak samice s mládětem na břiše nad námi přechází z jednoho stromu na druhý. Zastavuje se a oba se krmí ovocem. 

Mezi opičími „medvědy“

Věnuji veškerou pozornost dvojici makaků a jen periferně registruji, že si Ivoš odtrhává z kotníku pijavici. Je po dešti a tak se jimi cestičky, po kterých chodíme, doslova hemží. Roztržitě si raději zastrkávám nohavice do ponožek a netuším, že jsem právě uvěznil několik již přisátých pijavic a vlastně je tak přinutil sát a sát, i kdyby už samy nechtěly. Teprve o hodinu později mě kamarádi taktně upozornili na několik krvavých skvrn na různých místech mých kalhot a já z nohavic vyklepal několik velmi dobře napitých tlustých exemplářů. 

Mezitím však přibíhá náš stopař a něco velmi vzrušeně říká Digantovi. O kus dál je prý v podrostu podél cesty velká tlupa makaků medvědích (Macaca arctoides). Přímo mezi nimi pak trávíme dalších asi 20 minut. Členové opičího gangu se nenechávají rušit a pochutnávají si na výhoncích okolních stromů. Dospělé opice svou poněkud zavalitou postavou opravdu trochu připomínají malé medvědy. Že jim to ale nijak neubírá na mrštnosti se můžeme přesvědčit, když se jeden z makaků lekne a bleskurychle vyšplhá na nejbližší strom, do asi pětimetrové výšky. Stejně svižně se za ním vyhoupne i zbytek tlupy. Netrvá ale dlouho a všichni se vrací zpět na zem k jídlu. Počkáme ještě, než se odeberou na noc do koruny stromu. Pak odcházíme zpátky k autu a jedeme s Digantou domů. Na nejslavnějšího obyvatele zdejší džungle, po kterém dostalo celé chráněné území své jméno, si ještě musíme počkat … 

Hlavu vzhůru, giboni!

Ráno na nás čeká stejný průvodce a rovnou nás vede na místo, kde přenocovala rodina gibona huloka (Hoolock hoolock) – své zvláštní jméno dostal podle volání, jímž se ozývá. Původně se vyskytoval nejen na severovýchodu Indie, ale také v přilehlé části Bangladéše a Barmy. Během posledních 3–4 dekád však populace klesla o závratných 90 % a z odhadovaných sto tisíc kusů dnes zbývá asi pět tisíc. To vedlo i k zařazení druhu mezi 25 nejohroženějších druhů primátů v letech 2006 a 2008. Na aktuálním vydání seznamu sice už nefiguruje, ale to neznamená, že se zlepšily jeho šance na přežití v přírodě. Spíše se obávám, že jiné druhy primátů jsou na tom ještě hůř.

Gibony jsem už kdysi „pozoroval“ na Sumatře. Tehdy jsme zaslechli jejich volání a pak na pár sekund vysoko ve větvích zahlédli pár světlých chlupů, o nichž nám průvodci tvrdili, že „to byl on“. Proto jsem vůbec nebyl připraven na zážitek, který mě čekal tady. Nejprve jsme spatřili mládě. Byl to už odrostlejší kluk, visel na větvi za své dlouhé silné paže a zvědavě si nás prohlížel. Asi po minutě se zhoupl nahoru a přeručkoval na další strom, kde se přidal ke svým rodičům. Člověk nemusí být zrovna primatolog, aby od sebe obě pohlaví rozeznal – samice má světle béžovou barvu srsti s bílou maskou kolem očí a úst, zatímco samec je černý, s bílým obočím. Okouzleně jsme je pozorovali asi půl hodiny. Rodina si nás nevšímala a držela se stále asi 3–5 metrů nad úrovní našich hlav. 

Úprk před slonem

V rezervaci v současnosti žije kolem stovky gibonů huloků. To by mohla být docela životaschopné populace, kdyby ovšem mohli migrovat. Takto jsou ohroženi příbuzenským křížením (inbreedingem). Celá situace je dále zhoršena faktem, že rezervaci přetíná železnice, která od ostatních zcela odřízla jednu giboní tlupu. Snad existují plány na vybudování jakýchsi visutých mostů, po nichž by giboni mohli přeručkovat, ale jejich zbudování je zatím v nedohlednu. A otázkou je, zda by giboni takovou možnost vůbec využívali … 

Na zpáteční cestě ke vstupu do rezervace máme ještě možnost obdivovat skupinu langurů chocholatých (Trachypithecus pileatus) a zažíváme i lehce adrenalinový zážitek. Najednou totiž koukáme do očí osamocenému slonovi, který si nás měří z podrostu vedle cesty na vzdálenost asi dvaceti metrů. Průvodce nás sice nejdříve vybízí, ať si tlustokožce klidně potichu prohlédneme, ale když slon zahrabe přední nohou, vykřikne jen: „Run, run!“ „Utíkejte!“ Spolu s námi pak co nejrychleji uhání cestou co nejdál od slona pryč. 

Loučení s archou

Běžíme asi dvě stovky metrů, abychom si byli jistí, že nás slon nepronásleduje. Náš úprk může působit směšně, ale do smíchu mi při něm není. Tím spíš, že se mi v běhu vybaví vyprávění jiného průvodce z Pakke Tiger Reserve. Popisoval nám tehdy, jak mu sloní samec nedávno na cestě ušlapal bratra.

TIP:  Indický národní park Sariska: Protiklady indické přírody

Trochu se pak divíme, jaké kousky si tady zaměstnanci s turisty dovolí. Jinde by byly vyhrazené cesty a přísný zákaz pohybovat se po parku jinak než v automobilu. Tady je všechno jinak. Snad je to proto, že turistů sem zatím stále ještě moc nemíří. Proti známým obrázkům nekonečných front turisty naložených džípů, kteří se v národních parcích střední Indie snaží zahlédnout tygra, je tohle pěší „safari“ úplně jiný zážitek. Budeme držet rezervaci i jejím strážcům a přátelům palce, aby dokázala odolat všem tlakům z okolí. Snad bude tato malá Noemova archa nadále poskytovala útočiště všem svým zvířecím i rostlinným obyvatelům.

Gibon hulok (Hoolock hoolock)

  • Řád: Primáti (Primates)
  • Čeleď: Gibonovití (Hylobatidae) 
  • Velikost: Hmotnost 6–7 kg, výška okolo 50 cm, včetně ocasu je zvíře až metr dlouhé. 
  • Vzhled: Na rozdíl od ostatních primátů výrazný pohlavní dimorfismus – mláďata se rodí bílá, zhruba od půl roku do dvou jsou potom mladí jedinci obou pohlaví tmaví. U samců černá barva přetrvává do dospělosti, zatímco dospělé samice jsou béžové se světlejším obočím a kruhem kolem obličeje.
  • Věk a způsob života: Giboni jsou monogamní a páry jsou si věrné po celý život. Většinou žijí ve skupině 3 jedinců (dospělí + mládě), největší pozorovaná skupina čítala 6 jedinců. Dožívají se až 25 let.
  • Potrava: Ovoce, listy a květy rostlin, hmyz, pavouci a občas vajíčka ptáků.
  • Teritorium: Rodina obývá nejčastěji území velikosti 25–35 hektarů. Po ránu se džunglí nese charakteristické volání sloužící k zahnání případných vetřelců. Rodina se za den za potravou pohne cca o 500–1 000 km, nocuje na několika oblíbených stromech.

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií:

    Pavel Handrk (se souhlasem k publikování)

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ve výřezu původce moru - bakterie Yersinia pestis (žlutě) v trávicí soustavě blechy.

Věda

Pozorovat tajnůstkářské křečky velké během krmení je pro zoologa neobyčejným zážitkem

Příroda

Jednou z největších zatím pojmenovaných struktur je nadkupa Laniakea, což v havajštině znamená „nezměrná nebesa“.

Vesmír

Kdysi se tu normálně žilo a lidé si dávali snídaně v bufetu. Děti, které se zde narodily a vyrostly, se však většinou nedožily ani padesátky.

Zajímavosti
Vesmír

Dvouhohý robot Cassie zvládl uběhnout pětikilometrovou trať za 53 minut a 3 sekundy. Špičkoví lidští sportovci zvládají stejnou vzdálenost za méně než 13 minut.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907