Hádanka ptačích hrdel: Jak se ptačí mláďata učí zpěvu?

Ptačí zpěv člověka zajímal odjakživa a ornitologové dodnes přiznávají hlasovým projevům opeřenců zásadní důležitost při terénním určování jednotlivých druhů. Zpěv ptáků je ovšem pro zoology přitažlivý i z jiných důvodů. Člověk má jako jediný primát vrozenou a dědičně podmíněnou schopnost mluvit. Když však na dítě nikdo nepromlouvá, samo se odpovídajícím hlasovým projevům nenaučí. Vědci se proto snaží zjistit, jaký je podíl vrozeného a naučeného při zvládání lidské řeči.

Právě při hledání odpovědi na tuto otázku pomáhá výzkum ptačího zpěvu. Obdobně jako lidé mají opeřenci vrozenou schopnost zpívat, ale k jejímu rozvinutí potřebují naslouchat zpěvu starších příslušníků vlastního druhu. Pokud mláďata zanedbají výuku, pořádnému zpěvu se nenaučí. Alespoň jsme si to ještě nedávno mysleli...

Sklon ke „správné matematice“

V rámci jednoho experimentu vědci odchovali mladé samečky australských pěvců zebřiček pestrých (Taeniopygia guttata) v izolaci. Ptáčata se tak nemohla naučit zpěvu od starých zkušených samců. Mladí samci se sice naučili zpívat jako samouci, ale jejich zpěv se od zpěvu „školených“ samců výrazně lišil. K zebřiččímu „ideálu“ měl daleko. Vědci pak pasovali ptačí „samouky“ do role učitelů a nechali je vychovávat další generaci pěvců. Takto odchovaným samcům svěřili do výchovy další generaci mláďat.

Mimořádně zajímavé bylo, že mláďata při výuce nekopírovala přesně zpěv svých učitelů. Volila si vlastní „pojetí“ a zjevně nešlo o náhodně vybrané varianty. S každou další generací se zpěv samců blížil „normě“, jaká se předává z pokolení na pokolení mezi samci volně žijících zebřiček. Po pěti generacích už zebřičky zpívaly prakticky standardně, jako kdyby u jejich praprapradědů vůbec nedošlo k přerušení výuky.

Je to podobná situace, jako kdyby se učitelem matematiky stal samouk přesvědčený, že 2 + 2 = 8. Jeho žáci by jaksi podvědomě tušili, že to není správný výsledek a „slevili“ by na 2 + 2 = 7. Každá další generace žáků by prováděla další dílčí korekci. Žádná by číslo ve výsledku nezvyšovala a čtvrtá generace by se opět dopracovala ke správnému výsledku 2 + 2 = 4.

Dědičný kód lidské řeči?

Pokus se zebřičkami demonstroval, že i výsledek učení má v sobě skrytou dědičnou komponentu, která do značné míry určuje finální podobu naučené dovednosti. To vysvětluje, jak se mohla „školená“ forma ptačího zpěvu vyvinout. Potenciál k jejímu vzniku si nesli ptáci od počátku ve své dědičné informaci. I když se tedy první zebřičky neměly od koho naučit „vylepšenou“ verzi zpěvu, schopnost k jejímu dosažení měly vrozenou.

Lidská řeč je často přirovnávána k „vyškolenému“ ptačímu zpěvu. Pokud se nám nedostane patřičné výuky, mluvit se nenaučíme. Jasně to dokazují případy dětí vyrůstajících v izolaci. Jak by to dopadlo, kdyby takové děti v dospělosti zplodily další pokolení a to by bylo odkázáno jen na výchovu „nemluvících“ rodičů? Vyvinula by se v takové izolované populaci nakonec nějaká forma lidské řeči? Experiment, jenž by na tuto otázku odpověděl přímo, samozřejmě nelze provést. Ale ve světle studie na zebřičkách se zdá „samovolný“ vznik lidské řeči celkem pravděpodobný.

TIP: Prastaré kořeny ptačího rodu: Jak ptáci přišli o zuby?

Díky výzkumu genetických základů ptačího zpěvu a jejich vysoké podobnosti s genetickými základy lidské řeči si teď můžeme být o poznání jistější, že podobné experimenty na ptačích pěvcích nám skutečně mohou prozradit hodně i o tom, jak se vyvinula lidská řeč, jak je v mozku řízena a jaké mechanismy přispívají k tomu, že se ji naučíme lépe či hůře, popřípadě proč máme potíže při učení cizích jazyků.