Jak vznikly první brýle? Cesta od benátských mnichů a čtecích kamenů až k moderním obrubám a čočkám

Traduje se, že římský císař Nero (👑54–68) byl na jedno oko slepý a na gladiátorské zápasy se zdravým okem díval přes smaragd. Drahokam mu měl sloužit jako čočka, a tak je Nero dáván za příklad jednoho z prvních uživatelů velmi jednoduchých brýlí.

Vypravěči téhle historky se odvolávají na římského historika Plinia Staršího (23–79), který však ve svém díle píše: „Když se smaragdy tabulkového tvaru položí naplocho, odrážejí předměty stejně jako zrcadla. Císař Nero sledoval zápasy gladiátorů v zrcadlícím smaragdu.“ 

Drahokam mu tedy nesloužil jako čočka, nýbrž zrcadlo, a roli průkopníka nošení brýlí tudíž rozhodně nesehrál. V Pliniově vyprávění lze nalézt i další nejasnosti. Nero možná vůbec nepoužíval smaragd. Plinius označuje tímto názvem plný tucet nerostů zelené barvy včetně malachitu, jaspisu či břidlice.

Zvětšování obrazu

Irský historik David Woods zpochybnil i to, že Nero používal vyleštěný kámen jako zrcadlo. Plinius si zřejmě špatně vyložil řecky psaný pramen, v němž se uvádí, že císař sledoval představení v cirku v lóži se zástěnou malým otvorem, tedy špehýrkou. Tahle zvěst se zrodila poté, co měla lóže mladého Nera skutečně výhled do amfiteátru zacloněný zástěnou. Seneca jako Neronův mentor totiž císařovy návštěvy cirku neschvaloval a často mu je zakazoval. Neúčast císaře na hrách ale srážela jeho popularitu, a tak se mezi obyvateli Říma rozšířila fáma, že Nero na gladiátorské zápasy chodí a sleduje je špehýrkou. Tu si pak prý Plinius spletl se zrcátkem.

Čočky broušené z čirých nerostů byly v antickém Římě známé. Lékaři je tam využívali ke scelování ran kauterizací, tedy pálením tkáně slunečními paprsky soustředěnými čočkou do jednoho místa. Pro korekci očních vad se ale nepoužívaly a po objevitelích brýlí se tak musíme porozhlédnout na jiném místě a v jiném čase.

Abú 'Alí al-Hasan ibn al-Hasan ibn al-Hajtham známý pod latinizovaným jménem Alhazen (asi 965 – asi 1040) se sice narodil v dnešním Iráku, ale většinu života strávil v Egyptě, kde se kromě jiného zabýval optikou, astronomií a matematikou. Připisují se mu zásluhy za korekci mylných teorií antických učenců o povaze světla. Aristoteles, Euklides, Platon či Epikuros byli přesvědčeni, že světlo vzniká v oku. Alhazen ale došel ke správnému závěru, že světlo existuje samo o sobě.

Zkoumal kromě jiného i čočky a zjistil, že pokud mají správný tvar, můžeme si s jejich pomocí zvětšit písmena a usnadnit si tak čtení. Nicméně nespojoval používání čoček s nápravou vad oka nebo očních onemocnění. Nebyl také zdaleka první, kdo se zabýval zvětšováním obrazu. To bylo známo už obyvatelům antického Řecka, kteří věděli, že se jim drobné předměty budou jevit jako větší, když se na ně podívají přes skleněnou nádobu kulovitého tvaru naplněnou vodou. Alhazen ale vypracoval zřejmě jednu z prvních teorií, které tento optický fenomén interpretovaly.

Benátské čočky

Od teorie k praxi posunuli zvětšování písmen čočkami Benátčané ve druhé polovině 13. století. Nebyla to náhoda. Napomohla tomu Alhazenova kniha o optice přeložená v roce 1240 do latiny pod názvem Opticae Thesaurus. Spis vzbudil velkou pozornost především mezi mnichy, kteří tehdy nejen četli, ale také přepisovali knihy a namáhali si přitom oči. Není divu, že se pokoušeli Alhazenovy nápady realizovat. Brousili krystaly čirého křišťálu do tvaru polokoule a tu pak přikládali rovnou plochou přímo na text. Křišťál ale nebyl běžně dostupný a jeho opracování bylo složité. Naštěstí se v té době v Benátkách prudce rozvíjelo sklářství a nabízelo za křišťál dostupnou náhražku. 

Skláři, jimž benátská správa vyčlenila místo na ostrově Murano, vyráběli pro mnichy takzvané čtecí kameny – skleněné koule na jedné straně zploštělé tak, aby se daly položit na stránku knihy. Ani v tomto případě nešlo o korekci očních vad, i když je zřejmé, že čtecí kameny byly požehnáním pro starší mnichy trpící stařeckou vetchozrakostí čili presbyopií, při níž se zhoršuje vidění na blízko.

O nápravu zraku se tehdy nikdo ani cíleně nepokoušel z jednoduchého důvodu – vady zraku byly považovány za „boží dar“ a jejich náprava mohla být vykládána jako kacířské protivení se boží vůli.

Alhazenovo dílo o optice zaujalo i anglického františkánského všestranného učence Rogera Bacona (1220 až 1292). Byl to právě on, kdo se nechal knihou inspirovat a chopil se kacířské myšlenky na nápravu očních vad. O čočce navržené Alhazenem napsal: „Takový nástroj by byl užitečný pro staré dalekozraké lidi, kteří by pak viděli v dostatečné velikosti písmena bez ohledu na to, jak malá by tato písmena byla.“ 

Od papíru k oku

Přechod od čtecího kamene k prvním skutečným brýlím vyžadoval celou řadu zásadních inovací. Uživatelé čtecích kamenů záhy zjistili, že stejně dobře jako objemná a těžká skleněná polokoule jim poslouží její podstatně tenčí část. A přímo revoluční proměnu znamenalo přenesení takto vzniklé čočky z papíru k oku. Pak už bylo jen přirozené, že se začaly používat dvojice čoček – ke každému oku se přikládala jedna. Zrodily se takzvané nýtové brýle.

Tvořila je dvojice kulatých čoček s kostěnou, dřevěnou nebo kovovou obroučkou, z níž vybíhalo krátké raménko. Obě raménka byla spojena napevno nýtem. Tato konstrukce a také nemalá váha nedovolovaly nosit brýle na nose. Uživatel je držel v ruce tak, aby měl čočky před očima.

Historici odhadují, že první brýle byly vynalezeny v osmdesátých letech 13. století v Itálii. Nejpravděpodobnějším místem původu jsou opět Benátky, kde mniši spolupracovali na pomůckách pro čtení a psaní s vyhlášenými muranskými sklářskými mistry.

Velký rozmach zaznamenalo používání brýlí v 15. století. Dokládá to například dopis z 21. října 1462, v němž milánský vévoda Francesco Sforza (👑1450–1466) žádá svého florentského velvyslance o tři tucty brýlí: jeden tucet pro „dalekozor“, druhý pro „běžné vidění“ a třetí pro „krátkozor“.

Historici z tohoto dokumentu vyvozují, že se pokročilá výroba brýlí v té době zdaleka neomezovala jen na Benátky. Producenti se nejen nebáli korigovat vady zraku, ale rozlišovali krátkozrakost od dalekozrakosti a při výrobě čoček brali typ oční vady v potaz. Dopis je považován za jeden z prvních důkazů o zhotovování nejen konvexních, ale i konkávních brýlových čoček. V této souvislosti je zajímavé, že vydutá konkávní zrcadla byla známa už Euklidovi ve 3. století př. n. l., ale čočky stejné konstrukce na sebe nechaly ještě dlouho čekat.

Vyhrazeno majetným

Překvapivou vyspělost výroby brýlí v 15. století dokládá i jiný dopis, který jen tři měsíce po smrti Franceska Sforzy v roce 1466 poslal florentskému velvyslanci vévodův syn a nástupce Galeazzo Maria Sforza (👑1466–1476). Objednává v něm na 200 párů brýlí s čočkami různé síly. Vévoda chce, aby se síla čoček zvyšovala v závislosti na oční degeneraci průměrného člověka od třiceti do sedmdesáti let v pětiletých intervalech.

Zřejmě zamýšlel mít každých pět let k dispozici nový pár brýlí se silnějšími čočkami. Galeazzo Maria Sforza sice svou vysněnou sadu brýlí získal, ale moc si ji neužil, protože byl zavražděn v pouhých 32 letech.

Skláři v té době zjevně nasbírali dostatek informací o tom, jak se mění zrak s věkem, a uměli vyrobit brýle s čočkami odpovídajících parametrů.

Produkce brýlí stoupala a s tím se snižovala i jejich cena. Svědčí o tom odpověď florentského velvyslance sekretáři Franceska Sforzy zaslaná společně s objednanými brýlemi. Velvyslanec v ní přiznává, že za brýle nejvyšší kvality zaplatil tři dukáty, a prosí sekretáře, aby to vévodovi neprozrazoval. Šlo o malou částku a velvyslanec doufal, že mu vévoda za brýle zaplatí podstatně vyšší sumu.

Pro lidi z nejnižších společenských vrstev byly brýle zřejmě i tak nedostupné, ale velkorysý Galeazzo Maria Sforza kupoval brýle třeba mladým lidem, kteří měli problémy se zrakem. Podle některých historiků nosily v těchto dobách zámožnější osoby brýle jako extravagantní módní doplněk.

Aby z nosu nepadaly

Jelikož nýtové brýle nebyly nijak zvlášť pohodlné, začaly se proměňovat po technické i designové stránce. V 16. století prakticky vymizely a nahradily je brýle různých koncepcí. Florentský mnich Girolamo Savonarola (1452–1498) navrhl, aby se brýle upevňovaly pomocí stuhy, která by byla přes čelo přehozena přes hlavu a v této poloze udržována nasazeným kloboukem.

Objevily se i první pokusy upevnit brýle za uši. Nejprve se k tomu používaly nejrůznější tkanice. V roce 1727 navrhl britský optik Edward Scarlett (1688–1743) pevné stranice brýlí, které byly k obrubě čoček připevněné pomocí otočných pantů. Na rozdíl od stranic dnešních brýlí však nesloužily k zachycení za ušima. Byly zakončeny kroužkem nebo plochou spirálou, jež těsně přiléhaly ke spánkům a přidržovaly brýle na hlavě. Kroužky na konci stranic bylo možné provléct stuhu a zavázáním za hlavou tak brýle zajistit proti posouvání nebo padání.

Tato konstrukce byla populární počátkem 18. století, kdy se nosily dlouhé paruky zakrývající uši. Když paruky vyšly z módy, přišli výrobci brýlí se stranicemi zahnutými na konci. Ty se zachytily za uši stejně, jako je tomu u brýlí i dnes. Tento nadčasový design se ale neprosadil ihned. Dlouho mu konkurovaly brýle tří různých konstrukcí.

Tou první byl skřipec neboli cvikr, který spojoval obruby obou brýlových čoček pružným můstkem. Dal se nasadit na nos a nemusel se držet rukou. Skřipce používali především muži. Vyloženě módní záležitostí se staly po roce 1840 a jejich obliba vrcholila na sklonku 19. století. V užívání se ale držely i v prvních desetiletích 20. století.

Na sklonku 18. století se dostal do obliby monokl. Ten se skládal z čočky s obroučkou a vkládal se mezi lícní kost a obočí. Monokly se vyráběly v řadě variant. Některé byly vybaveny krátkým držátkem, takže si majitel čočku přikládal k oku. Jiné byly bez držátka, ale zato se zvláštním rámečkem, takzvanou galerií, která držela čočku ve správné vzdálenosti od oka a zajišťovala, aby do ní nenarážely při mrkání řasy. Na konci 19. století byl monokl nepostradatelným módním doplňkem sebestředných šviháků známých jako dandyové.

Ve stejné době používaly ženy lorňon, tedy dvojici brýlových čoček v obroučkách s delším držátkem po straně. Zvláštním typem lorňonu byly nůžkové brýle s držátkem upevněným mezi oběma brýlovými čočkami.

Dnes se užívají téměř výhradně brýle se stranicemi navržené poprvé Edwardem Scarlettem. Jejich obruby se vyrábějí z moderních materiálů zajišťujících jak pohodlí, tak i vysokou odolnost. Pro nízkou hmotnost jsou v oblibě obruby z plastů. Brýle ze slitin s tvarovou pamětí se po ohnutí vrátí do původního tvaru.

Průkopník Franklin

Složitou proměnou prošly i brýlové čočky. Řada lidí trpí hned několika očními vadami, což se dříve řešilo několikerými brýlemi určenými vždy jen pro jeden daný účel, například brýlemi na blízko pro čtení a brýlemi na dálku pro pohyb venku. S tím měl problémy americký státník a badatel Benjamin Franklin (1706–1790), když působil jako vyslanec Spojených států ve Francii. Požádal svého optika, aby mu napůl rozřízl čočky brýlí na čtení a brýlí na dálku a pak je zkombinoval. Část čočky na dálku umístil nahoře, část na blízko dole.

Franklin si pochvaloval, že s těmito „dvojitými brýlemi“ vidí při společenských akcích dobře na jídlo, a zároveň mu nic nebrání ve sledování výrazů tváře dalších hostů a odhadování jejich myšlenek a záměrů. Franklin se tak stal vynálezcem bifokálních brýlí. Stejně jako jiné své vynálezy (hromosvod, močový katetr nebo plavecké ploutve) si nenechal bifokální brýle patentovat. Chtěl, aby je mohli používat všichni, kdo je potřebují.

V současnosti jsou populární multifokální čočky, které mají mezi částmi pro vidění na blízko a na dálku plynulý přechod. Jako první je navrhl britský optik Owen Aves v roce 1907, ale neprosadil se s nimi. Multifokální čočky se tak dostaly do brýlí až v roce 1959 díky francouzskému vynálezci Bernardu Maitenazovi (1926–2021). Hlavním motivem mu byla nespokojenost jeho otce s bifokálními brýlemi. Rozhodl se proto vytvořit čočky, které by seniorům s presbyopií umožnily pohodlné vidění na jakoukoli vzdálenost.

Čočky brýlí dnes lze vybavit různými filtry. Některé nepropouštějí modrou složku světla z displejů, monitorů a obrazovek, která má neblahý účinek na vnitřní biologické hodiny. Další jsou samozabarvovací a chrání oko před světlem různé intenzity.

Díky mnoha podobným vynálezům odolávají brýle konkurenci jak kontaktních čoček, tak i chirurgického odstranění některých očních vad laserem. Ve světě je denně nosí miliony lidí.