Nicolas Fouquet ohromil Ludvíka XIV. nejvelkolepější slavností své doby a podepsal si tím vlastní rozsudek

Nicolas Fouquet (1615-1980) pocházel z kruhů úřednické aristokracie, takzvané noblesse de robe, tedy šlechty talárů. Talent mladého muže objevil kardinál Richelieu, první ministr krále Ludvíka XIII., když mu svěřil několik delikátních úkolů ve finanční správě a diplomacii. To Fouquetovi otevřelo cestu k vynikající karié­ře.

Na vrchol moci

Budoucí markýz de Belle-Isle, vikomt de Melun a de Vaux se narodil 27. ledna 1615 v Paříži, kam jeho rodina přišla z Anjou. Fouquetové v tomto kraji po několik generací působili jako vojáci, ale hlavně jako právníci a obchodníci.

Nicolasův otec François pochopil význam zámořských osad a angažoval se v obchodech s Kanadou, karibskou oblastí a Senegalem, na kterých vydělal slušné jmění. Syn Nicolas šel v jeho stopách a stal se akcionářem Východoindické společnosti, která provozovala obchod se zámořím. Hlavní pole působnosti však našel na domácí půdě.

Rodina mu určila dráhu právníka, kterou po studiích nastoupil ve státní službě. Brzy získal vlivné pozice v pařížském parlamentu – soudním dvoře pro velkou oblast střední Francie. Navíc postupně zastával různé funkce v provinciích a držel úřad finančního intendanta královské armády.

Když v letech 1648–1653 rozvrátila Francii fronda, vzpoura šlechty proti královně Anně Rakouské a prvnímu ministrovi kardinálu Mazarinovi, kteří spravovali království jménem nezletilého Ludvíka XIV., zachoval jim Nicolas Fouquet loajalitu. Rebelie, v jejímž čele stanuli největší francouzští magnáti, vyústila v občanskou válku a přinutila kardinála k dočasnému odchodu do zahraničí. Fouquet s ním zůstal ve spojení, hájil jeho zájmy a informoval jej o domácích událostech.

Po uhašení vzpoury byl šestnáctiletý král korunován a Mazarin se vrátil z exilu, aby se opět ujal svého úřadu. Tehdy se Fouquetova věrnost zúročila. Roku 1653 byl jmenován členem královského kabinetu a vrchním správcem francouzských financí s titulem surintendanta.

Jmění a vliv

Fouquetovo bohatství se zdálo být nezměrné. Vedle rodinného jmění podědil velké majetky po své první ženě, která zemřela roku 1641 po roce manželství. Jeho podnikání v námořním obchodě vynášelo další obrovské sumy. Ve své režii dal stavět obchodní a válečné lodě, které zčásti sloužily jeho podnikání, zčásti je ale výhodně prodával francouzskému státu. V roce 1641 zakoupil jihovýchodně od Paříže panství Vaux o rozloze 6 000 hektarů, které později proměnil ve svou rezidenci.

V tehdejší Francii se běžně kupovaly státní i stavovské úřady a samozřejmě se počítalo s tím, že se jejich držitelům vynaložené náklady brzy vrátí. V roce 1650 si Fouquet takto koupil vlivný úřad generálního prokurátora pařížského parlamentu. Následujícího roku uzavřel sňatek s urozenou a bohatou Marií-Madelaine de Castille a vyženil značné věno.

Surintendant skupoval postupně pozemky kolem Morbihanského zálivu v Bretani. Své akvizice dovršil roku 1659 zakoupením ostrova Belle-Isle v Atlantickém oceánu při bretaňském pobřeží. Tamní přístav začal přebudovávat pro potřebu svých lodí a opevňoval zdejší citadelu. Už samotná tato aktivita vzbuzovala v králi jisté podezření o skutečných Fouquetových úmyslech, které jeho protivníci jen živili.

Colbertovo memorandum

Největším našeptavačem byl Jean-Baptiste Colbert, finančník a člen královské rady, který ve Fouquetovi viděl svého hlavního rivala. Neopomenul jedinou příležitost, aby ho v panovníkových očích pošpinil. Ludvík XIV. si dobře pamatoval čas frondy a odnesl si z ní špatnou zkušenost s velmoži. Rozhodl se nepřipustit, aby se někdo nad něj vyvýšil, a proto rád dopřál sluchu Fouquetovým kritikům. Surintendant, aniž to tušil, se stal terčem a cílem velké intriky, která ho měla zničit.

Velké zastání měl u kardinála Mazarina. Králův první ministr Fouqueta ve vlastním zájmu potřeboval. Sám měl velké zásluhy na tom, že jako pokračovatel v díle kardinála de Richelieu zajistil Francii postavení první evropské velmoci. Ale jinak tento milovník luxusního života, chovatel koní a sběratel drahých kamenů, hrabivý a ziskuchtivý až do krajnosti, neváhal pro své záliby čerpat finance ze zdrojů státní pokladny. A tu spravoval surintendant Fouquet.

Mohl snad mocného ministra odmítnout, když ho žádal o peníze? A on je požadoval často a ve velikých sumách. Přesto Mazarin Fouquetovi nedůvěřoval a pověřil Colberta, který byl v té době jeho sekretářem, aby ho v jeho finančních operacích potají sledoval. Memorandum, které pak Colbert vypracoval, obvinilo Fouqueta z mnoha prohřešků, pravdivých i nepravdivých. Poukázalo na chaos ve finanční správě, na nesrovnalosti v účtech, na finanční operace, které vedly k Fouquetově obohacení. Colbert ho dokonce vinil z toho, že odvádí koruně pouze polovinu daňových výnosů, zatímco druhou inkasuje pro sebe. Kardinál však zatím nic nepodnikl a věc odložil ad acta.

Král prvním ministrem

Státní pokladna byla ve špatném stavu a také král přicházel s nemalými finančními požadavky. Války a pompézní dvůr vyžadovaly stále větší náklady. Sanovat státní finance nebylo v silách pana Fouqueta. Byl sice praktikem, který se spoléhal na své finanční zkušenosti, ale neopíral se o žádnou ekonomickou teorii.

Aby snížil deficit státní pokladny, vytloukal často klín klínem. Zřizoval nové veřejné úřady, které pak prodával, vydával zákony zavádějící další daně a věřitele udržoval v naději vydáváním dluhopisů. Nakonec poskytl státu úvěr z vlastních prostředků za úrok 20 %. Vytvořil kolem sebe velkou klientelu lidí, které různým způsobem zvýhodňoval a jejichž pomocí se snažil upevnit své postavení. Byl přesvědčen, že po Mazarinově smrti nastoupí na jeho místo.

Kardinál Mazarin zemřel 9. března 1661 na zámku Vincennes u Paříže. Před smrtí ale doporučil králi nikoli pana Fouqueta, nýbrž svého oblíbence Colberta. Ještě téhož dne svolal třiadvacetiletý Ludvík XIV. svůj kabinet. Loménie de Brienne zaznamenal slova, jimiž král ukončil zasedání: „Pánové, až do této chvíle jsem nechal řídit své záležitosti panem kardinálem. Nastal čas, kdy je budu spravovat já a vy mi pomůžete svou radou, pokud vás o ni požádám.“ Dal tak najevo, že bude svým prvním ministrem, že bude vládnout sám. Velké naděje pana Fouqueta pohasly.

Velkolepá slavnost

Nicolas Fouquet přivykl životu v přepychu a okázalé nádheře. Nijak se neohlížel na závistivce, kteří proti němu kuli pikle. Žil v blahé nevědomosti a přes různá varování dál stavěl svůj luxus na odiv.

V letech 1656–1661 dal na svém panství Vaux vybudovat nádherné sídlo, které nazval Vaux le Vicomte. Pracovalo na něm 1 800 dělníků a největší umělci tehdejší Francie jako architekt Louis Le Vau, malíř Charles Le Brun a zahradní architekt André Le Notre. Zámek s ohromným parkem pohltil několik vesnic a změnil celou krajinu v pozemský ráj podle představ pana Fouqueta. Zdi ještě nestačily vyschnout, když se surintendant rozhodl pozvat na své nové sídlo krále i s celým dvorem. Netušil, že na sebe přivolal pohromu.

Královská slavnost se konala 17. srpna 1661. Zámek toho dne hostil tři tisíce osob. Dokonalá organizace hostiny byla dílem Fouquetova majordoma a věhlasného kuchaře Françoise Vatela. Servírovalo se na zlatém nádobí a vynikající vína tekla proudem. Kulisu tvořily fontány a vodotrysky, po setmění ozářily oblohu důmyslné ohňostroje. Chvála hostů neznala mezí, Fouquet zářil spokojeností. Ale jen do chvíle, než pocítil panovníkovu odměřenost a chlad. Král odmítl v zámku přenocovat a opustil Vaux le Vicomt ještě toho dne. Fouquet se marně snažil zachránit situaci tím, že mu nabídl zámek jako dar.

Fouquetovo zatčení

Králova pomsta na sebe nedala dlouho čekat. Ludvík XIV. se z Vaux le Vicomte odebral do Nantes, kde hodlal zahájit zasedání bretoňských generálních stavů. Sem přijel taky Nicolas Fouquet a byl králem přijat s dobře předstíranou vlídností. A právě tady měla past sklapnout.

Král připravoval Fouquetovo zatčení pečlivě, a hlavně ve velkém utajení. Dobře věděl, že surintendant má mnoho stoupenců i u samotného dvora. Delikátním úkolem byl pověřen věrný kapitánporučík královských mušketýrů Charles d'Artagnan, který se svého poslání zhostil dokonale.

Když po skončené královské radě nic netušící Fouquet nastupoval do nosítek, byl obstoupen mušketýry a jejich velitel mu předal zatykač. Bez rozruchu pak dopravil vězně do nedalekého města Angers, kde ho vydal Colbertovým lidem. Odtud jej převezli do Paříže, kde s ním byl uspořádán proces.

Začal v červnu 1662. Byl zmanipulován už složením tribunálu, kde zasedli vesměs Fouquetovi nepřátelé. Soudci pracovali od počátku pod silným tlakem, protože Ludvík XIV. od nich žádal trest smrti. Byla to parodie spravedlnosti.

Vězněm na doživotí

Fouquet byl obviněn nejen ze zpronevěry státních peněz, ale i z velezrady, urážky majestátu a spiknutí proti králi. Objevilo se též tvrzení, že opevnil a vyzbrojil desítkami děl citadelu na Belle-Isle s cílem vést proti králi válku. Proces se vlekl téměř tři roky a veřejné mínění se klonilo víc a víc na stranu obviněného. 

Rozsudek byl vynesen 13. prosince 1664 a kladl Fouquetovi za vinu rozkrádání a obohacování. Velezradu se prokázat nepodařilo. Verdikt zněl: vyhnanství. Avšak o týden později král rozsudek svévolně změnil na doživotní vězení.

Vězeň byl převezen do vzdálené pevnosti Pignerol v podhůří Alp, ve městě, jež je dnes známé jako Pinerolo. Zde strávil plných patnáct let v naprosté izolaci od ostatního světa – jen jednou mu byla povolena návštěva jeho ženy. Zemřel zde 23. března 1680. 

Zámek Vaux le Vicomte byl konfiskován a jeho zařízení bylo z velké části převezeno do Louvru a do Versailles, kde tvůrci Fouquetova sídla, Le Vau, Le Brun, Le Notre a mnoho dalších, vytvořili pro krále okázalou rezidenci, pupek království, mnohem honosnější než Vaux le Vicomte.

Fouquetovým nástupcem se stal Colbert. Jako králův ministr po dvacet let spravoval státní finance. Zlepšil jejich stav a pozvedl hospodářství země. Bezednou státní pokladnu však trvale naplnit nezvládl. A Fouquet? Dodnes se historikové neshodli v tom, byl-li skutečným viníkem, nebo obětí královy zvůle. V povědomí Francouzů, patrně pod vlivem beletrie, figuruje většinou jako typ zbohatlého manipulátora a intrikána.