Tvrdá odplata královrahům: Jedny čekaly rozžhavené kleště, jiné rozčtvrcení koňmi či trest pro celou rodinu

Osoba panovníka v sobě spojovala světskou i sakrální rovinu: král stál na vrcholu pozemského řádu a jako pomazaný byl posvěcen Bohem. Vztáhnout na něj ruku proto znamenalo útok nejen proti pozemské moci, ale i božskému řádu. Činy vzbouřenců a královrahů se tak trestaly nejpřísněji – mučením a veřejnou popravou, jejíž bolestivost měla odstrašit další možné následovníky těchto činů. 

Přesto život nemalého počtu středověkých a raně novověkých panovníků skončil rukou vraha. Exemplární brutalita trestu měla ještě další úkol – očistit společnost a obnovit porušený řád. Zvláště v raném novověku byl kladen důraz na sakralitu panovníkovy osoby, vnímané zároveň jako zosobnění státu. Tento princip označil francouzský filozof Michel Foucault za „theátron moci“, tedy schopnost státu demonstrovat svou suverenitu veřejným trestem.

Okamžitá odplata

Pachatele královražd mezi 11. a 16. stoletím můžeme podle jejich dalších osudů rozdělit do tří skupin: ti, kteří přežili; ti, kteří byli zabiti, a ti, kteří zůstali neznámí. U některých činů dodnes netušíme, kdo je vykonal, natož kdo stál v pozadí. To je třeba případ anglického krále Viléma II. Rufuse († 1100) nebo dánského krále Erika V. († 1286). 

Většina středověkých královražd má však jiný, vzájemně podobný scénář, kdy pachatelé usilovali o změnu vlády nebo chtěli zabránit králi v realizaci jeho politiky. Po úspěšném mordu se jim obvykle podařilo uprchnout, případně zůstali neodhaleni, anebo byli dokonce za svůj čin odměněni. Samostatnou kapitolou zůstávají vraždy svržených králů, kteří byli drženi ve vězení, což se stalo například byzantskému císaři Alexiovi II. († 1183) nebo anglickému králi Eduardovi II. († 1327). 

Do kategorie vražd, které byly součástí politického boje, náleží například smrt anglického krále Eduarda II. Mučedníka († 978), kastilského krále Sancha II. († 1072), bulharského cara Ivana Asena I. († 1196) či polského krále Přemysla II. Velkopolského († 1296). U tohoto typu násilného zabití byli pachatelé většinou členové společenských elit nebo součástí nejbližšího okolí panovníka. Moc ve středověku totiž nebyla soustředěna jen v rukou vládce, ale musel se o ni dělit s dalšími elitami a jeho exkluzivní postavení se teprve budovalo. Zároveň však byl celý systém středověké vlády na osobu panovníka pevně navázán, takže vražda krále obvykle vedla minimálně na čas k destabilizaci země.

Pokud se okolí zabitého vládce dokázalo rychle zmobilizovat, následovalo často okamžité zabití podezřelých. V nejistém prostředí, kdy nebylo jasné, kdo za činem stál, se tato reakce považovala za nejbezpečnější formu odplaty (nebo též zahlazení stop). Takto skončili pachatelé či domnělí pachatelé vražd Erika II. Dánského († 1137), uherského krále Ladislava IV. († 1290) nebo našeho Václava III. 

Zvláštním a faktograficky nejistým případem je osud bojovníka, jehož střela během obléhání zasáhla krále Richarda I. Lví srdce († 1199), který na následky zranění zemřel. Podle části pramenů byl pachatel omilostněn, podle jiných krutě umučen.

Týrání a poprava

S postupným vývojem společnosti se i reakce na královraždy měnily. Jak se vládní struktury stávaly stabilnější, objevovala se snaha o důslednější trestání pachatelů. Tento vývoj může ilustrovat odplata pro uherské šlechtice Blažeje Forgáče a Mikuláše Gorjanského, kteří se podíleli na smrti neapolského a uherského krále Karla III. (II.) z Drače († 1386). Jeho dvořané viníky zajali a veřejně popravili. Podobně dopadl sir Robert Graham, vůdce spiklenců, kteří v roce 1437 zavraždili skotského krále Jakuba I. Graham uprchl, ale byl dopaden, veřejně mučen – dokonce mu bylo trháno maso z těla žhavými kleštěmi – a nakonec popraven.

Zatímco úspěšní atentátníci často unikli odplatě nebo došlo k jejich zabití přímo na místě, neúspěšné pokusy byly zpravidla potrestány s mimořádnou tvrdostí, někdy namířenou i vůči rodinám pachatelů. Jako příklad lze uvést rytíře Feliciána Zacha, který se v roce 1330 pokusil zabít uherského krále Karla I. Roberta. Sám byl sice při činu usmrcen, ale trest dopadl též na jeho potomky a vnuky. Dospělí byli popraveni nebo alespoň zmrzačeni a děti vyhnány ze země. Domnělé spiklence proti svému životu krutě potrestal například i český kníže Soběslav I. v roce 1130.

Soudní spektátl

Novověk přinesl přechod k absolutistické vládě a výrazné posílení role panovníka. Královražd ubylo a změnil se i jejich charakter. S výjimkou Ruska, kde byli zabiti Ivan VI. († 1764), Petr III. († 1762) a Pavel I. († 1801), vraždy králů již neřídili jiní příslušníci dynastie nebo vládnoucí elity, aby se sami dostali k moci. Motivy pachatelů se začaly více opírat o náboženskou a politickou ideologii. 

Typickým příkladem je vražda Jindřicha III. Francouzského († 1589), který byl zabit rukou mnicha Jacquese Clémenta, jenž se obával, že král zrazuje katolickou víru. Vrah byl okamžitě usmrcen královskou stráží. 

Rozdílná situace nastala při atentátu na Jindřicha IV. († 1610), zavražděného katolickým fanatikem Françoisem Ravaillacem. Pachatele zatkli a postavili před soud, který vynesl verdikt smrti. Následovalo brutální mučení, odsouzenci byly vytrhávány části masa, ruce polévány vroucím olejem, a nakonec byl rozčtvrcen čtyřmi koňmi.

Mučení neunikl ani Jacob Johan Anckarström, švédský důstojník, který v roce 1792 zabil tyranského krále Gustava III. Byl bičován, zbaven pravé ruky a poté popraven.

Specifickým případem královraždy pak zůstávají popravy králů v důsledku rozhodnutí parlamentů. Konkrétně došlo k usmrcení anglického krále Karla I. († 1649) a francouzského krále Ludvíka XVI. († 1793) v rámci anglické a francouzské revoluce. Po obnově moci původních elit byli ti, kteří rozhodovali o popravě, stíháni. V Anglii bylo asi deset bývalých poslanců popraveno a další museli utéct do exilu. Dokonce došlo k vykopání mrtvoly lorda protektora Olivera Cromwella (👑1653–1658) a její symbolické popravě. Ve Francii byli v roce 1816 přeživší členové Konventu vypovězeni ze země.