Nejodpornější poprava starověku? Příběh perského scafismu stojí na jediném, velmi pochybném svědectví

Scafismus je odvozen od řeckého slova σκάφη (skáphe), tedy vydlabaná loď. Často se uvádí, že poprava probíhala právě v lodi, případně člunu, ve skutečnosti ale měla probíhat v jakési dřevěné formě podobné kadlubu na odlévání kovů, do které byl odsouzený zavřen a tam byl mučen.

Hnijící ohlodané tělo

Řecký spisovatel Plutarchos z 1.–2. století přinesl velmi podrobný popis, jak byl scafismus údajně praktikován: „Usmrcování v neckách se děje takto. Vezmou se dvoje troky, které jsou zhotoveny tak, aby k sobě těsně přiléhaly, a do jedněch se naznak položí trestanec. Potom se druhé troky položí na ně a spojí tak, aby hlava, ruce a nohy přečnívaly, zatímco ostatní tělo je přikryto. Tomu člověku dávají jíst, a jestliže nechce, nutí jej bodáním do očí. Po jídle mu vlijí do úst mléko smíchané s medem, aby se napil, a zároveň mu tím polijí obličej. Pak mu obracejí oči vždy proti slunci a brzy je jeho obličej pokryt hejny much, které na něm usedly.“

„Protože i uvnitř necek člověk dělá to, co je možno očekávat od lidí, kteří jedí a pijí, vznikají rozkladem a hnitím z výkalů červi různého druhu, kteří zalézají dovnitř těla a celé je rozežírají. Když pak je zjevné, že ten člověk je mrtev, sejmou horní necky. Tu je možno pozorovat, že maso je ohlodáno a na vnitřnostech visí množství takových živočichů, kteří je rozežírají. Tak také po sedmnáctidenním mučení zemřel Mithridates.“

Z uvedených praktik je vidět, že odsouzený měl trpět velmi dlouho, klidně i několik týdnů, nicméně poprava by mohla být rychlejší, pokud mu nebyl umožněn přístup k vodě. V tomto případě by mučený zemřel pravděpodobně ještě dřív, než ho stačil hmyz z větší části rozežrat.

Stejně tak by mohla urychlit smrt v rámci dnů sepse nebo mohlo vypovědět službu srdce. V každém případě by se však jednalo o bolestivou smrt.

Z pera antiperského fabulátora

Tento způsob popravy je mimořádně odporný a krutý. Zprávy o scafismu se nám dochovaly především od zmíněného Plutarcha, který ve svém díle o životě perského krále Artaxerxa II. ( 405/404–359/358 př. n. l.) předkládá detailní popis popravy jistého Mithridata, jenž měl vládci zabít bratra. Při své práci Plutarchos vycházel z děl starších řeckých autorů Xenofona, Dinona a Ktesia, přičemž poslední jmenovaný na dvoře zmíněného krále skutečně pobýval.

Je tu ale pár problémů – Ktesias v mnoha věcech přeháněl, Peršany záměrně stavěl do negativního světla nebo si prostě vymýšlel. Plutarchovo líčení na základě Ktesiasových záznamů je tedy velmi nespolehlivé. Kromě toho se dobové perské prameny o způsobu této popravy nezmiňují, ačkoliv se z nich dozvídáme o trestu naražení na kůl, jenž byl neméně brutální.

Provádění scafismu nepotvrzují ani žádné archeologické důkazy, a tak je nejspíš šokujícím výmyslem antické literatury. Ačkoliv se ani pozdější prameny o perské metodě popravy nezmiňují, našla si své místo v kultuře, například ji popisuje William Shakespeare ve hře Zimní pohádka (1623).