Mojmír proti Pribinovi: Jak vznikla Velká Morava a proč musel nitranský kníže uprchnout za Dunaj

Byla to divoká doba pohanských Slovanů, čerstvě christianizovaných Germánů a neustávajících výbojů kmenových knížat, která se ve stínu Franské říše pokoušela posílit vlastní postavení a získat nová území. Ne každý mohl být vítězem.

Sjednocování moravských kmenů a následný vznik silné středoevropské velmoci, kterou známe jako Velkomoravskou říši, provázely děje nepochybně stejně dramatické jako v Čechách 10. století, kde přemyslovská knížata soupeřila s kmeny Zličanů, Doudlebů nebo Charvátů. Avšak v případě Moravy nevíme o válkách mezi kmeny, udatnými reky a pohanskými knížaty zhola nic. A i když známe finále tohoto mocenského soupeření a jména knížat Mojmíra I. a Pribiny, bližší okolnosti vzniku velkomoravského státu zůstávají stále neznámé. Co se tehdy mezi Mojmírem I. a nitranským knížetem Pribinou přihodilo a proč?

Morava knížete Mojmíra I. vypadala zcela jinak než v dobách jeho předků v 8. století, kdy probíhal boj mezi jednotlivými kmeny o nadvládu nad tímto územím. Boj o svrchovanost se vedl tak, jak kázaly nepsané zákony tehdejší doby. Ilustrací nám budou mnohem lépe známé děje ve Franské říši i pozdější sjednocování české kotliny. Pohanští družiníci kmenových náčelníků naplňovali představy svého vůdce často ze hřbetu koně, s mečem v ruce jedné a pochodní v druhé.

Smrtící koktejl pak býval okořeněn nějakou tou sňatkovou politikou a posílen krátkodobě výhodným spojenectvím. Útočištěm moravským válečníkům byla dobře opevněná a hospodářsky zajištěná hradiště na řece Moravě, na území dnešních Mikulčic, Starého Města u Uherského Hradiště a v Olomouci. Když se roku 822 poprvé dozvídáme z franských pramenů o knížectví Moravanů, byla již Morava celistvá. Konec to však zdaleka nebyl.

Někdy kolem roku 830 se stal moravským knížetem Mojmír I. Okolnosti této události neznáme, nic nevíme ani o samotném Mojmírovi nebo jeho předchůdcích. Na základě kusých zpráv a zejména ze svědectví archeologických pramenů je zřejmé, že se ocitáme v době, kdy byla moc Moravanů na vzestupu. Dokázala totiž ze sousedních území na sever od Dunaje vytlačit i kdysi neporazitelné Avary. Na uprázdněných avarských državách pak vznikla slovanská hradiště s centrem v nově založené Nitře.

Mojmír I. byl knížetem nejen vojensky schopným, ale také prozíravým, což se ukázalo roku 831, kdy přijal spolu se svými věrnými křest z rukou pasovského biskupa Reginhara. Zbaven cejchu pohanství a pod ochranou kříže mohl nyní pokračovat v započatém díle svých předků.

Správce, nebo pán?

V době, kdy moravský kníže Mojmír sebevědomě kráčel za svým cílem, třímal otěže vlády nad Nitranským knížectvím jistý Pribina, muž stejně ctižádostivý jako Mojmír. Jediné, čím jsme si v jeho životě v té době jisti, je, že založil v Nitře kostel, který vysvětil salcburský arcibiskup. V době, kdy stále silně tlouklo srdce pohanských kultů, to byl jistě bohu i církvi libý počin. 

Nicméně sám Pribina byl stále pohanem. Proč tedy kostel stavěl? Velmi pravděpodobně kvůli své bavorské ženě, křesťance z hraběcího rodu. Aby mohlo k sňatku dojít, Pribina se patrně zavázal přijmout křest a zbudování kostela bylo prvním krokem. To se stalo kolem roku 831, kdy křest z vlastní iniciativy přijal Mojmír s celou družinou. Pribina už svou konverzi ne­­stihl. Kníže Mojmír utnul jeho ambice hned v zárodku.

O Pribinovi se soudilo, že byl svébytným knížetem v Nitře a jako takový poněkud překážel Mojmírovým ambicím sjednotit středoevropské Slovany do jednoho státu. Zažitou představu však narušil profesor Dušan Třeštík, který přišel s podloženou teorií, že Pribina byl ve skutečnosti Moravanem, jemuž byla svěřena správa Nitranského knížectví, jež už tehdy bylo nedílnou součástí moravského dominia. Pribina se v této úloze našel a začal usilovat o větší samostatnost a nezávislost na moravském knížectví.

Tomu ostatně nasvědčuje i snaha přiblížit se křesťanskému světu Franků sňatkem a výstavbou kostela, který byl po svém dokončení jediným křesťanským chrámem západních i východních Slovanů.

Pribinův sňatek s bavorskou křesťankou, stavba a vysvěcení kostela, to vše následovalo v poměrně krátké době v letech 830–832. Měl zřejmě v úmyslu přijmout i křest, aby se stal rovnocenným protivníkem Mojmíra I. Ovšem roku 833/4 bychom Pribinu zastihli na útěku z Nitry pod ochranu Ratboda, správce franské Východní marky. Proč tak rychlý obrat v době, kdy byl Pribina na vzestupu? Na to se pokusíme odpovědět Mojmírovými slovy:

„Můj vždy věrný Pribina, kterému jsem dal veškerou důvěru a moc, aby k větší slávě Moravanů spravoval Nitru a s ní i široké kraje, které jsme s pomocí boží vyrvali z rukou zlolajných Avarů, obrátil se proti svému lidu. Jeho přílišná ctižádost postavila se do cesty snaze Moravanů o vytvoření silného knížectví, jež by se už nemuselo bát cizích vpádů. Neměl jsem tedy jiné cesty, než Pribinu vypudit z jeho hradu a Nitru pevněji svázat s Moravou.“

Podobnou výpověď mohl kníže klidně zanechat budoucím generacím, ovšem neučinil tak. Proto ona malá rekonstrukce, která přibližuje jeho pohled na situaci. Oslabení vlastní moci i rostoucího impéria však Mojmír nechtěl a nemohl připustit. Proto se v čele své družiny a ostatního vojska vypravil k Nitře, aby učinil Pribinově „revoltě“ přítrž.

Když Moravané táhnou

O tažení proti Pribinovu Nitranskému knížectví se nám opět nedochovaly žádné podrobnosti. Jedinou krátkou zmínku přináší franská kronika O obrácení Bavorů a Korutanců z 9. století, kde se uvádí, že „v této době přišel jakýsi Pribina, který byl vyhnán knížetem Moravanů Mojmírem, přes Dunaj k Ratbodovi“.

Pomineme-li možnost, že mohlo jít o pouhý formální akt bez vojenského zásahu, kdy byl Pribina jako exponent moravské moci vypovězen ze země, pak před námi vyvstává pravděpodobný obraz vojenské výpravy moravských bojovníků vedených samotným knížetem. Doba Pribinova vyhnání se totiž shoduje s druhou fází dobývání území dnešního Slovenska Moravany.

Mojmírovu výpravu proti vzpurnému Pribinovi čekal zhruba týdenní pochod úrodnými nížinami, které v půli přetínal masiv Malých Karpat. Páteří moravského vojska byla knížecí družina, tvořená dobře vycvičenými a vyzbrojenými jezdci, k jejichž základní výbavě patřilo kopí s listovým hrotem, meč a dřevěný oválný štít potažený kůží a opatřený kováním. Tělo chránil těžký prošívaný kabátec, doloženy jsou i drátěné košile; hlavu kryla kovová přilba či kožená čapka.

Mnohem početnější částí vojska však byla pěchota, složená ze svobodných zemědělců a řemeslníků, kteří byli nejčastěji vyzbrojeni takzvanými bradaticemi, štíhlými sekerami na dlouhé násadě. Tyto sekery byly velmi účinné proti koženému i kroužkovému brnění. K další výzbroji pěší hotovosti patřily také široké řemeslnické sekery, takzvané širočiny, kyje, oštěpy a luky. Moravští válečníci byli považováni za respektované, disciplinované a schopné bojovníky.

Nitranské hradiště na ostrohu nad řekou Nitrou, která opevněné sídlo chránila ze tří stran, Mojmír viděl už z dálky, neboť šlo o dominantní krajinný bod. Byl Pribina moravským vojskem zaskočen? Došlo k obléhání? Nebo snad sebevědomě vytáhl s vlastním vojskem proti Mojmírovi?

Tato varianta asi nebude příliš pravděpodobná, protože měl málo času, nedostatečnou hotovost a zbavil by se strategické výhody za hradbami Nitry. Ostatně, o pevné zdi velkomoravských hradišť se v blízké budoucnosti tříštily i síly Franků. Ať už tedy pod tíhou obléhání, nebo dobrovolně, Pribina opustil Nitranské knížectví, které bylo rokem 833 definitivně připojeno k Moravě. Takto povstala Velkomoravská říše. 

Jak už víme, Pribina uprchl pod ochranu franského správce Ratboda, jenž „ho ihned představil našemu panu králi Ludvíkovi, a na jeho rozkaz byl vyučen ve víře a pokřtěn v chrámě sv. Martina v místě zvaném Trais­mauer, totiž v dvorci náležejícím k stolici solnohradské“. Je možné, že se východofranskému vládci Ludvíkovi II. Němci nelíbila vzrůstající moc Moravanů, nicméně i Mojmír zachovával vůči Frankům loajalitu, navíc byl křesťan a Pribina jen kníže pohanské. Proto dostal od Ludvíka po přijetí křtu jiné území v Dolní Panonii, při řece Sále, kde založil svou novou pevnost Blatnograd, středisko Blatenského knížectví.

Cesty Pribiny a Moravanů se však měly ještě jednou protnout. Bylo to v době, kdy král Karloman, syn Ludvíka Němce, válčil s velkomoravským knížetem Rostislavem (vládl asi 846–870). Pribina jako Karlomanův vazal v jedné z bitev s Moravany zahynul, ovšem její místo ani čas neznáme. Jeho knížectví pak zdědil syn Kocel.