Hesenští lidožrouti v Americe: Příběh 30 tisíc Němců, kteří bojovali proti americké nezávislosti

V 18. století se vojáky státních stálých armád stávali poddaní dobrovolně prostřednictvím verbování. V praxi se ale občas také využívaly nekalé metody, kdy byli muži opiti, podvedeni, či dokonce násilím uneseni. Odvedenci se od žoldnéřů z třicetileté války lišili tím, že nedisponovali vlastními zbraněmi ani nebyli najímáni majiteli pluků, nýbrž státními zaměstnanci.

V některých zemích fungoval jako předchůdce povinné vojenské služby kantonální systém. V jeho rámci byli všichni muži od mládí evidováni jako potenciální vojáci a odváděni z oblastí nazývaných kantony do přesně určených pluků.

Existovalo ale mnoho výjimek, od služby v armádě byli osvobozeni šlechtici, duchovní, část měšťanů a řemeslníků. Ve vojsku dále sloužili naverbovaní cizinci, kteří například v nepříliš lidnatém Prusku představovali v roce 1786 celou polovinu armády. Specifická situace nastávala, když panovníci za peníze pronajímali své jednotky cizím státům. Takoví vojáci zůstali poddanými svých knížat, pouze dočasně bojovali v cizině. Nebyli žoldnéři, neboť pronájem sjednal jejich panovník.

Vyhledávaný artikl

Největšího rozsahu dosáhlo pronajímání vojáků během americké války za nezávislost. Na jejím začátku se Britové obrátili nejprve na nejlidnatější evropskou říši – Rusko. Carevna Kateřina Veliká ale jejich žádost odmítla nikoliv kvůli sympatiím ke vzbouřencům, ale protože nemínila pomáhat konkurentům. Podobně zareagovali i Nizozemci. 

Naopak německá knížata se nezdráhala a s nadšením Velké Británii pronajala téměř 30 000 ozbrojenců. O tom, že nešlo o malou pomoc, svědčí i fakt, že američtí osadníci zpočátku disponovali 40 000 vojáky. Britové německým knížatům za bojeschopné muže vyplatili osm milionů liber šterlinků, což v současnosti odpovídá přibližně 47 miliardám českých korun. Nejvíce vojínů poslaných do zámoří pocházelo z jihoněmeckých lantkrabství Hesensko-Kasselska a Hesensko-Hanavska, jejichž celkový počet obyvatel odpovídal přibližně dnešnímu Brnu. Tamější panovníci obchodovali s vojáky již od konce třicetileté války.

Například Benátská republika vděčila za vítězství nad Turky z velké části hesenským bojovníkům. Nebylo proto překvapením, že se milovník lesku a rozmařilého života, lantkrabě Fridrich II. okamžitě nabídl, že londýnské vládě rád poskytne pomoc, když se dozvěděl, že shání vojáky. Naoko předstíral, že si horlivě přeje vidět vzpurné Američany opět jako poslušné poddané svého synovce, britského krále Jiřího III. Ale ve skutečnosti potřeboval peníze na splacení dluhů za nákladné stavební projekty.

V roce 1776 uzavřel smlouvu, jíž se Velké Británii zavázal za úplatu poskytnout 12 000 vojáků. Lantkrabě sice dával své neřesti bezostyšně na odiv, ale část peněz použil rozumně, když zřizoval dobročinné ústavy, podporoval rozvoj průmyslu a umění, založil první volně přístupné muzeum na evropském kontinentu, akademii umění i sbírku antického umění. Pro úplnost dodejme, že jeho potomek v deváté generaci je též současný britský král Karel III. 

Do konce války bylo přes Atlantik z obou hesenských lantkrabství vysláno celkem 19 414 vojáků, to znamená, že přibližně každý pátý bojeschopný muž mezi 20 a 50 lety sloužil v Novém světě. Po šesti letech se zpět vrátilo necelých 12 000 mužů, 3 000 dobrovolně zůstalo v Americe, ostatní padli v boji nebo zemřeli na nemoci. 

Zkazky, které kolovaly ve „staré“ Evropě a jež líčily, jak Hesenští byli v Americe zotročeni nebo skalpováni indiány, tak zůstaly jen fantaziemi. Mezi těmi, kteří se po uzavření míru dobrovolně stali Američany, byl i jistý Küster, jehož potomek se později proslavil v indiánských válkách jako generál George A. Custer. Čeští trampové si o něm a stopaři Jimu Bridgerovi zpívají dodnes.

Jak porazit dluhy

Při shánění vojáků jednal britský ministr zahraničí nejen s knížaty, ale i s dobrodruhy. Například si dopisoval s jistým bývalým rakouským důstojníkem, baronem Eichbeggem, který navrhoval, že naverbuje Slováky a Chorvaty: „Moji lidé jsou stateční Slovani, kterým jsem velel ve válce proti Turkům a Rusům; následují mě, kamkoli jdu, až na konec světa.“ 

Z podobných plánů však nakonec sešlo, neboť vídeňská vláda by nic takového nedovolila. Na pomyslném druhém místě v počtu vojínů pronajatých do Nového světa se umístil zadlužený milovník krásných žen, markrabě Karel Alexandr panující v Ansbachu a Bayreuthu. Svému bratranci z druhého kolena Jiřímu III. poskytl 2 353 vojáků. 

Ansbašský ministr ospravedlňoval počínání svého knížete slovy: „Jakmile lidé uvidí, jak do naší chudé země proudí cizí peníze, jakmile uvidí, že se dluhy splácejí z prostředků, které nám z toho nyní plynou, budou nadšeni a uznají, že vojska, jejichž povinností je bojovat proti nepřátelům země, porazila toho nejhoršího nepřítele, totiž naše dluhy. I ten nejnižší voják, který odejde do Ameriky, bude dobře placen, dobře se o něj postarají, vrátí se s úsporami a bude hrdý, že pracoval pro svou vlast a pro vlastní prospěch.“ 

Jeden z důstojníků, kterého markrabě vyslal přes oceán, byl pozdější strůjce vítězství nad Napoleonem u Waterloo, pruský polní maršál a reformátor August Neidhardt von Gneisenau.

Další Němci

Také brunšvicko-wolfenbüttelské vévodství, jehož vládci byli úzce spřízněni s britskou, pruskou i rakouskou dynastií, využilo příležitosti získat za vojáky britské peníze. Připomeňme, že neveliké vévodství mělo stejný počet obyvatel jako dnešní Plzeň. Tamější rozmařilý vévoda Karel I. se monstrózně zadlužil, aby měl peníze na italskou operu, baletní soubor, cestování, milenky, hazardní hry a alchymistické experimenty. Před bankrotem zemi zachránil následník Karel Vilém, který prosadil drastické snížení nákladů na dvůr a dojednal poskytnutí 4 336 mužů do služeb svého švagra, britského krále Jiřího III. 

V průběhu války dodalo Brunšvicko celkem 5 723 mužů, jimž velel schopný a prozíravý generál Friedrich Adolf Riedesel. Ten se však často dostával do sporu s britskými důstojníky, neboť prokazoval daleko větší schopnost přizpůsobit se boji v americké divočině.

Do Nového světa generála doprovázely i choť a dcery. Manželčiny dopisy a deníky se staly důležitým zdrojem informací o britské kampani a jejích klíčových osobnostech. Je nepochybně zajímavé, že to byla právě ona, kdo v Americe zavedl zvyk osvětleného tradičního vánočního stromku. 

Dalších necelých 1 300 rekrutů dorazilo z Waldeckého knížectví. Většina byla příliš mladá, takže se nechala přesvědčit vesnickými kněžími, že na ně v zámoří čeká zlato a sláva. A posledních, o něco méně vojáků pak poskytl anhaltsko-zerbstský kníže Fridrich August, nezdárný bratr carevny Kateřiny II.

Horší než zbraň nepřítele

Pro „suchozemce“ z německých knížectví byla plavba do Ameriky úděsnou zkušeností. Jeden z nich domů napsal: „Bůh nás chraň před mořem.“ Po příjezdu na tajuplný kontinent se divili obrovským vzdálenostem, hlubokým lesům, širokým řekám, stejně jako bohatství a prosperitě farmářů. Někteří psali, že obyvatelky Nové Anglie mají lepší šaty, či dokonce jemnější chování než některé mladé šlechtičny doma.

Podstatná část německých vojáků se během celé války nezúčastnila ani jedné bitvy. Muži místo toho pochodovali pustou divočinou nebo trávili měsíce a roky monotónní službou v posádkách. Nejnebezpečnějšími nepřáteli pro ně nebyli povstalci či původní obyvatelé, nýbrž drsné klima a nemoci jako horečky, zápal plic, úplavice a tyfus.

Jejich příliš těžké a barevné uniformy se od samého začátku ukázaly pro Nový svět zcela nevhodné. Mnoho nebožáků proto zemřelo během letních pochodů na úpal a ani v mrazivých zimách nebyly otrhané uniformy o moc užitečnější než tenké deky a stany. K velkým ztrátám v důsledku omrzlin došlo zejména v kanadských kasárnách.

První porážka

Mnozí Němci ale byli nasazeni do bojů s povstalci a v prvních větších střetnutích osadnické milice doslova převálcovali. Jeden z hesenských důstojníků o Američanech nadřazeně napsal: „Střelci byli většinou (námi) nabodnuti bajonety na stromy; tito ubožáci si zaslouží spíše soucit než strach. Potřebují vždy čtvrt hodiny, aby nabili pušku, a během této doby pocítí naše kulky a bajonety.“ 

Není divu, že ztráty Angličanů a německých ozbrojenců se čítaly na desítky, zatímco Američanů šly do stovek. Na partyzánský styl vedení války, který praktikovali Američané, reagovali Angličané a jejich pronajatí spolubojovníci zuřivou nenávistí, takže mnohdy zmasakrovali i osadníky, kteří se chtěli vzdát.

Němečtí ozbrojenci se dopouštěli také plenění a kořistění. Jeden z ansbašských vojáků si po obsazení amerického městečka zapsal: „Moje kořist (…) sestávala ze dvou stříbrných kapesních hodinek, tří stříbrných pásků, páru bavlněných dámských punčoch, páru melírovaných pánských letních punčoch, (…). Ostatní věci (…) jsem musel kvůli (…) dalšímu pochodu zahodit.“ 

Kvůli tomu americké venkovské obyvatelstvo mělo z německých vojáků, které souhrnně nepřesně nazývalo Hesenští, takový strach, že je považovalo za kanibaly. Američtí velitelé proto nechali německé zajatce provést ulicemi Filadelfie, aby lidé viděli, že nejde o lidožrouty.

Hesenští se přestali naparovat o Vánocích roku 1776, kdy jejich plukovník Johann Gottlieb Rall velící 1 400 vojákům podcenil bojovného ducha amerických osadníků, zanedbal zabezpečení města Trentonu a kvůli špatnému počasí rezignoval i na průzkum okolí. Dokonce ignoroval anonymní písemné varování o chystaném útoku, neboť byl Štědrý večer, a on ho slavil hraním karet. 

Na druhý den Němce zcela zaskočil nenadálý vpád 2 400 Američanů pod velením generála George Washingtona. Dezorientovaný Rall vyběhl polooblečený na ulici, kde ho srazila nepřátelská kulka. Vítězství kontinentálních sil u Trentonu nad dosud obávanými hesenskými jednotkami posílilo morálku Američanů a znamenalo zlom ve válce.

Půda za dezerci

Od příjezdu německých vojsk do Severní Ameriky se osadníci snažili přimět Němce ve službách Británie k dezerci a každému přeběhlíkovi slibovali pro Evropany neuvěřitelných dvacet hektarů půdy, k tomu dobytek a osvobození od daní na několik let. Po válce někteří spisovatelé a žurnalisté šířili názor, že německý voják, jakmile se naskytla příležitost, co nejrychleji dezertoval.

Pokud někdy byla nějaká informace mylná, pak právě tato. Většina z Němců totiž do konce války poslušně vykonávala službu nebo trpěla v zajetí. Až po ukončení konfliktu se z celkového počtu 30 000 německých vojáků rozhodla jedna pětina v Severní Americe zůstat. Pro úplnost dodejme, že v současnosti se zhruba dvanáct procent Američanů hlásí k německému původu. 

Mezi Američany sloužili z německých zemí spíše jen jednotlivci. Do kontinentální armády vstoupil například bývalý pruský důstojník baron Friedrich Wilhelm von Steuben, aby se tak vyhnul hrozícímu obvinění ze sodomie, jak se tehdy nazývaly homosexuální vztahy.

Zkušený důstojník Steuben povýšil na generála a postupně zavedl mezi vzájemně rozhádanými a vojensky nezkušenými Američany pořádek a disciplínu. Měl také zásadní podíl na vítězství v rozhodujícím střetnutí u Yorktownu v říjnu 1781. Tato událost vstoupila do dějin jako „německá bitva“, neboť téměř třetina všech bojujících pocházela z německých zemí. Byli mezi nimi i příslušníci francouzského pomocného sboru, kteří přišli z Falcko-Zweibrückenska.

Jinými slovy, němečtí vojáci bojovali na obou stranách. Francie poslala mladé republice na pomoc 6 000 mužů a celkově se zásadně zasloužila o její vítězství. Francouzi proto byli ctěni a oslavováni, zatímco Němci byli vnímáni jako podlí placení přisluhovači anglické nadutosti a vysloužili si jen opovržení a nenávist.