Po 266 letech skončila éra těžby černého uhlí v Česku. Kdo po generace ovládal zdejší doly a bohatl na černém zlatě?

V Čechách byla doložena znalost černého uhlí již v 15. století. Zájem o něj byl však nestálý, ve větším ho využívali toliko kováři, výrobci skalice a skláři. Teprve po dynamickém nárůstu cen dřeva v 18. století se začalo kamenné neboli černé uhlí ve větší míře těžit, prodávat a používat při topení v domácnostech či při výrobě cihel, vápna, piva, mýdla, svíček, pálenky a bělení plátna. 

Nástup průmyslové revoluce ve druhé polovině 19. století pak vedl přímo k raketovému vzestupu těžby. Ta byla zpočátku v rukou takzvaných uhlobaronů, kteří ovládali doly, průmysl i politiku. Postupně ale vznikaly velké průmyslové kombináty řízené finančními domy či železničními společnostmi. Černouhelná ložiska se u nás nacházela zejména ve čtyřech hlavních revírech: ostravsko-karvinském, kladenském, plzeňsko-nýřanském a rosicko‑oslavanském.

Nejvznešenější těžaři

Počátky těžby v ostravsko-karvinském revíru jsou spojeny se členy habsbursko-lotrinské dynastie, kteří vlastnili Těšínské knížectví. Na jeho území bylo černé uhlí objeveno v šedesátých letech 18. století a následně těženo pro využití v hamrech a Třineckých železárnách. 

Jeden z knížat, arcivévoda Karel Ludvík se jako rakouský generalissimus vyznamenal v bojích proti Napoleonovi I. a současně se úspěšně věnoval podnikání, rozvíjel těžbu uhlí a budoval moderní vysoké pece. Jeho syn arcivévoda Albrecht patřil k nejbohatším magnátům střední Evropy. Albrechtovy doly se na celkové těžbě uhlí ve Slezsku podílely jedenácti procenty. Celkově jeho podniky a statky zaměstnávaly přibližně 20 000 lidí. 

Posledního z knížat, arcivévodu Bedřicha zvěčnil proletářský básník Petr Bezruč ve Slezských písních v postavě markýze Géra jako škůdce slezského lidu, který měl být „větší v zášti než plemenný nepřítel boží“. Arcivévoda ještě před první světovou válkou postupně rozprodal svá důlní a hutní aktiva. V roce 1918 přišel o zbylý majetek v Československu a dožil na svých panstvích v Maďarsku. V jeho moravském sídle, zámku Židlochovice dnes najdeme správu státních lesů a statků. Z vídeňské rezidence těšínských knížat je světoznámé muzeum Albertina.

Vedle členů panující dynastie patřil k významným těžařům uhlí v ostravsko-karvinském revíru i rod bývalých říšských knížat Hohenlohe. Poslední člen, pruský generál, kníže Christian Kraft zaměstnával ve slezských podnicích deset tisíc lidí. Všechny závody a doly prodal rok před první světovou válkou českému uhelnému průmyslníkovi Ignazi Petschekovi za 44 milionů a roční rentu čtyři miliony marek. Jeden milion tehdejších marek by dnes odpovídal přibližně 900 milionům korun.

Bankéřská dynastie

V kontextu vývoje v ostravsko-karvinském revíru musíme pro úplnost uvést ještě jednoho člena arcidomu, olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana, mladšího bratra zmíněného těšínského knížete Karla Ludvíka. Jako správce hukvaldského panství v roce 1828 rozhodl o výstavbě vysokých pecí ve Vítkovicích.

O sedm let později koupila Vítkovické železárny společnost ovládaná bankéřem baronem Salomonem Mayerem von Rothschildem. Ten potřeboval vyrábět kolejnice, neboť získal koncesi na výstavbu Severní dráhy císaře Ferdinanda, první železniční dráhy s parním provozem ve střední Evropě. Rothschild postupně vybudoval impérium sestávající z banky, železáren, dolů, koksoven, železnic a mnoha dalších výroben. Jeho pokus stát se členem moravského zemského sněmu ale ztroskotal na předsudcích katolické šlechty. Na Moravany nicméně nezanevřel a pokračoval v dobročinnosti, kupříkladu v Brně založil nadaci pro chudé bezúhonné dívky a velkou částkou přispěl na zřízení dětské nemocnice.

Další generace rakouské větve rodiny Rothschildů založila ve spolupráci s knížaty z rodů Schwarzenbergů, Auerspergů a Fürstenbergů klíčovou akciovou banku podunajské monarchie Creditanstalt, která vlastnila též akcie mnoha důlních společností. Rothschildové vystavěli ve Vítkovicích ohromný průmyslový areál s vysokými pecemi, koksovnami a šachtami, rozsáhlou dělnickou kolonií, reprezentativními ředitelskými domy i novogotický kostel svatého Pavla a empírový zámek. Nákladnou rezidenci si obstarali u Opavy v obci Šilheřovice, kde v obrovském zámeckém parku nechali zřídit rozlehlé skleníky.

Poslední majitel průmyslovo-bankovního koncernu Alphonse Maier Rothschild se věnoval klasické filologii, dostihům, lovu a filatelii, takže starost o továrny a doly v Československu přenechal svému bratrovi Eugénovi. Ten přijal československé občanství, ve chvílích volna studoval dějiny umění a poslouchal hudbu Richarda Wagnera. Měl také slabost pro ženy a rychlá auta, dokonce několikrát způsobil dopravní nehodu kvůli nadměrné rychlosti. Před nacisty, kteří rodině zabavili veškerý majetek, uprchl do Francie a později do Spojených států.

S uhlím roste moc

První ložiska černého uhlí v Ostravské pánvi byla nalezena na panství hrabat Wilczků. Nedlouho poté došlo k objevení dalších uhelných slojí na hlučínském panství baronů Gruttschreiberů (Adam Johann von Gruttschreiber byl průkopníkem hornictví v dnešním ostravském městském obvodu Petřkovice) a karvinském panství hrabat Larisch‑Mönnichů. Všichni postupně zažádali o koncesi na dolování, kterou ke konci 18. století získali a mohli začít s těžbou.

Zmínění uhlobaroni z aristokratických a bankovních kruhů neovládali pouze samotnou těžbu a ceny uhlí a koksu, nýbrž měli pod kontrolou i celé výrobní zázemí, odbytové trhy a dopravní infrastrukturu. Klíčovou konstrukci moci představovala od sedmdesátých let 19. století kartelizace. V revírech vznikaly dohody o cenách a odbytu, sdružení pro koks (tepelně zpracované černé uhlí) a tříděné uhlí a regionální kartely, které rozdělovaly trhy a slučovaly marketing a logistiku. 

Velcí vlastníci, ať šlo o Rothschildy a jejich spřízněné domy na severu, či o kladenské akcionářské skupiny, využívali banky k financování investic a současně banky používaly doly jako zdroj zástav a dividend. Díky takto propojené síti mohli uhlobaroni ovlivňovat i politiku, jelikož zasedali v zemských sněmech a ve vídeňské Říšské radě, utvářeli celní a dopravní politiku a ovlivňovali technické normy a pracovní právo.

Ve vztahu k zaměstnancům uhlobaroni prosazovali paternalistický model, vystupovali jako jejich ochránci a pečovatelé, zajišťovali bydlení, sociální zabezpečení, vzdělání a zdravotní péči. Zároveň si však vyhrazovali právo rozhodovat o životě zaměstnanců shora, bez jejich skutečné účasti. Tato péče byla podmíněna poslušností, disciplínou a omezenou svobodou. 

Vedle rodových magnátů se mezi uhlobarony řadili i profesionální manažeři s podíly a dlouholetým vlivem v představenstvech, kteří byli schopni zvládat krize a vyjednávat s vládou.

Lannovo Kladensko

Na Kladensku se těžba černého uhlí rozvíjela zejména díky propojení místních ložisek s průmyslovou poptávkou a technickému zdokonalování dolů. Uhelné sloje u Dříně byly systematicky zkoumány od čtyřicátých let 19. století. V roce 1849 vzniklo Kladenské kamenouhelné těžařstvo, které postupně soustředilo většinu důlních práv v centrální části revíru.

Již v padesátých letech 19. století patřilo Kladensko po Ostravsku k nejvýznamnějším producentům kamenného uhlí v českých zemích. V roce 1860 se zde vytěžilo přibližně 300 000 tun uhlí, zatímco o dvacet let později už produkce přesahovala 1,2 milionu tun. Jeden dělnický dům spotřeboval za topnou sezonu přibližně 1,5–2 tuny černého uhlí. Jedna tuna tedy vystačila asi na dva až tři zimní měsíce běžného vytápění několika místností, pokud se topilo denně.

Jako klíčový iniciátor těžby a investor vystupoval českobudějovický rodák Vojtěch Lanna. Jeho firma postavila v Praze řetězový most císaře Františka a první kamenné nábřeží, podílela se na stavbě prvního českého parníku a zřídila koněspřežku mezi Českými Budějovicemi a Lincem. Kromě kladenských dolů financoval Lanna výstavbu železniční tratě Kladno–Praha zprovozněnou v roce 1863, která umožnila levný a rychlý odbyt uhlí do hlavního města a k navazujícím průmyslovým podnikům. 

Těžařstvo rovněž vlastnilo lesy, cihelny a lomová zařízení, aby mohlo zajistit stavební materiál pro důlní i hutní infrastrukturu bez závislosti na externích dodavatelích.

Pilíř české ekonomiky

Zásadním mezníkem vývoje kladenského revíru bylo v roce 1855 zprovoznění první koksové vysoké pece v tehdy nově budovaném hutním areálu u Kladna. Tato pec měla denní výkon přibližně 40–50 tun surového železa a znamenala přechod od dřevěného uhlí ke koksu, tedy technologický skok, který umožnil masovou výrobu železa. 

V návaznosti na to vznikaly válcovny, slévárny a strojírenské provozy produkující kolejnice, nosníky a důlní zařízení, jež nacházely odbyt nejen v Čechách, ale i v rakouských a uherských zemích monarchie.

Vznik Pražské železářské společnosti v roce 1857 spojil kladenské těžařstvo s kapitálem banky Creditanstalt a aristokratickými investory, například s rodem Kleinů z Loučné nad Desnou. Základní kapitál společnosti činil několik milionů zlatých, což z ní udělalo jednu z finančně nejsilnějších průmyslových firem v zemi. V šedesátých letech 19. století podnik zaměstnával již přes 4 000 dělníků a do konce století jejich počet vzrostl na více než 10 000, což zásadně změnilo demografii regionu.

Průmyslový růst se promítl i do sociální infrastruktury. Pražská železářská společnost vybudovala dělnické kolonie s desítkami nájemních domů, závodní nemocnici, spořitelnu a podpůrné fondy pro nemocné a invalidní pracovníky. Současně však existovaly přesně stanovené pracovní normy, dvanáctihodinové směny a přísné kázeňské tresty, včetně okamžité výpovědi a vystěhování z podnikového bytu. Tyto podmínky vedly k opakovaným stávkám, zejména v letech 1870, 1890 a během hospodářské krize devadesátých let 19. století.

Kladenský komplex se tak stal jedním z mála míst v českých zemích, kde došlo k úplnému propojení těžby uhlí, hutní výroby, dopravy a urbanistického rozvoje v průběhu jedné generace. Tento model předznamenal vznik moderní průmyslové aglomerace a z Kladenska učinil jeden z klíčových pilířů průmyslové ekonomiky Čech až do první poloviny 20. století.

Palivo pro Škodu

Na západě Čech, v plzeňsko‑nýřanském uhelném revíru se systematická těžba rozvíjela zejména po roce 1850. Impulsem byl příliv zahraničního kapitálu, především anglo‑rakouského, který reagoval na prudký růst průmyslu v Plzni a na rostoucí poptávku po energetických surovinách. Vznikaly zde akciové společnosti s úzkým napojením na vídeňské finanční domy, například na Anglo‑Österreichische Bank nebo Länderbank, zatímco britští investoři přinášeli zkušenosti s hlubinným dobýváním, parními stroji a moderní organizací důlní práce. 

Majitelé dolů se podobně jako na Kladensku nebo Ostravsku snažili budovat uzavřené výrobní a dodavatelské řetězce. Uhelné společnosti investovaly do vlastních koksoven, zakládaly železniční vlečky napojené na Buštěhradskou a později Českou západní dráhu a uzavíraly dlouhodobé smlouvy s průmyslovými odběrateli. Tím se snažily zajistit stabilní odbytiště a omezit závislost na kolísavém trhu s uhlím. Plzeňsko‑nýřanský revír však nikdy nedosáhl politického a hospodářského významu Ostravska nebo Kladenska.

Klíčovou roli v celém regionu sehrával rozsáhlý metalurgický a zbrojní komplex Škodovy závody v Plzni, tehdy zdaleka největší odběratel místního uhlí. Jeho produkce zahrnovala těžké dělostřelectvo, mostní konstrukce, strojní zařízení i lodní vybavení. V poslední třetině 19. století zaměstnával podnik tisíce dělníků a roční spotřeba uhlí a koksu patřila k nejvyšším ve střední Evropě. Zakladatel firmy Emil Škoda získal přezdívku Dělový král a byl za své zásluhy povýšen na rytíře.

Pohon brněnské industrializace

Rosicko‑oslavanský uhelný revír zásoboval uhlím brněnský průmysl a širší prostor jižní Moravy. Zároveň patřil k našim nejstarším uhelným revírům, protože první doložené pokusy o těžbu černého uhlí zde proběhly již kolem roku 1760, tedy výrazně dříve než v severočeských či ostravských oblastech. 

Zásadní technologický zlom představovalo zavedení hlubinného dobývání v polovině 19. století. Symbolem modernizace se stal důl Antonín ve Zbýšově, který byl první skutečně svisle raženou jámou v celém rosicko‑oslavanském revíru, vybavenou veškerými tehdejšími náležitostmi: těžní věží, parním těžním strojem i odvodňovacím systémem. V roce 1853 dosáhla jáma hloubky 338 metrů pod povrchem. V době dokončení šlo o vůbec nejhlubší uhelný důl v podunajské říši.

Revír ovládaly spíše místní akciové společnosti, na jejichž financování se podíleli především brněnští bankéři, podnikatelé a průmyslníci. Jedním z nich byl brněnský obchodník a finančník baron Ernst von Herring-Frankensdorf. Od druhé poloviny 19. století se k brněnským podnikatelům přidávali i pražští bankéři. 

Na přelomu 19. a 20. století dosáhl rosicko‑oslavanský revír své nejvyšší produkce a v této době sehrál významnou roli v industrializaci Brna, jehož textilní, strojírenský a chemický průmysl byl na místním uhlí silně závislý. Strategický význam revíru se zavedením výroby elektrické energie ještě vzrostl, neboť uhlí se dopravovalo do elektrárny v Oslavanech. 

Poslední vozík

Po vzniku Československa se všechny těžební podniky musely vypořádat se zásadně proměněnými podmínkami, danými rozpadem rakousko-uherské monarchie, vznikem nových státních hranic a ztrátou části tradičních odbytišť i finančních zdrojů. Výrazná část akciového kapitálu se postupně přesunula z vídeňských bank do rukou pražských finančních institucí a domácích průmyslníků, zatímco stát posílil svou roli prostřednictvím regulace cen a systému přídělů. Vlastnická struktura se ale proměňovala jen pozvolna, neboť staré aristokratické rody i velké bankovní a průmyslové skupiny si nadále udržovaly rozhodující vliv v managementu podniků.

Za druhé světové války převzali kontrolu nad klíčovými kombináty Němci prostřednictvím nacistických trustů a říšských koncernů. Těžba byla podřízena válečným prioritám, rozšiřovala se nucená práce a dramaticky klesala bezpečnost práce. Poválečná léta 1945–1948 pak přinesla konec éry uhlobaronů, neboť doly byly převedeny do rukou státu. 

Těžba černého uhlí v České republice skončila letos, 31. ledna 2026 se zastavila těžba v Dole Československé mládeže ve Stonavě na Karvinsku. Důvodem bylo vyčerpání těžitelných zásob, nerentabilita a odklon od fosilních paliv.