Přes pět světadílů: Český dobrodruh Čeněk Paclt bojoval v Mexiku, hledal zlato v Austrálii i diamanty v Africe

Sám Čeněk Paclt o svém raném mládí píše: „Narodil jsem se roku 1813 v Turnově, kde otec můj Václav provozoval obchod s drahokamy. První učení mi bylo poskytnuto na škole turnovské. Ale vzdělání, jehož se mi tam dostalo, bylo velmi chatrné.“ Vadilo mu, že ve škole se vyučoval zejména katechismus a biblická dějeprava, o dějinách české vlasti se však nedozvěděl nic.

Ve vzdělání pak pokračoval v Jičíně, kde se vyučil mydlářskému řemeslu. „Po vyučení obdržel jsem „cestovní knížku“, v níž se mi – jako tehdá vůbec každému tovaryši – povolovalo cestovati na zkušenou, ale pouze po Čechách, Moravě a Rakousích,“ popisuje. „Chtěje si výnosnější práci najíti a přitom kousek světa zhlédnouti, musil jsem utéci potají přes hranice do Uher.“ 

Od mládí cestovatel

Toulal se světem a brzy poznal, že jako mydlářský tovaryš s malými vědomostmi a bez pomoci z domova moc nevydělá. Proto nechal mydlařinu mydlařinou a místo toho se vydal do Vídně, kde začal brousit opály. To se naučil už v dětství od otce. V rakouské metropoli pobyl nějaký čas a v roce 1842 na radu staršího bratra Antonína odešel do Varšavy. 

„Zde prodával jsem kamínky, které mi z domova posílali, ale s dobrou jsem se nepotázal,“ píše o této době. „Za půldruhého roku obchodování ztratil jsem těch několik set zlatých, které jsem si ve Vídni krušně a pracně nahospodařil. Poněkud jsa tímto výsledkem roztrpčen a nepohodnuv se v jisté záležitosti se svým bratrem, umínil jsem si, že odjedu z Evropy a podívám se do Ameriky, abych tam rychleji doběhl k cíli a strhl na sebe štěstí.“ 

Do války s Mexikem

Jak se rozhodl, tak taky učinil. A tak 26. září 1846 v Antverpách nasedl Paclt na loď mířící do New Yorku a po třiceti dnech plavby konečně stanul na americké půdě. Práci si však najít nedokázal, a navíc byl okraden, takže po týdnu znovu nastoupil na loď, tentokrát mířící do New Orleansu.

U Bahamských ostrovů však plavidlo zachvátil požár a jeho pasažéry zachránila nedaleko plující vojenská fregata Providentia.

Na palubě se nacházelo několik Němců, kteří Čeňka zasvětili do tehdejší politické situace. Právě probíhala válka proti Mexiku a turnovskému rodákovi namluvili, že jde o boj za svobodu. Paclt se proto rozhodl vstoupit do armády, složil kapitánovi přísahu a podepsal pětiletou smlouvu. Jak píše ve svém dopise: „Neminula ani hodina – a já stál jako dělostřelec republiky severoamerické na korvetě Providentia!“

V této nové roli se zúčastnil řady bojů i tažení proti mexickému prezidentovi Santa Annovi a nakonec v září roku 1847 vstoupil s americkou armádou do hlavního města Mexika.

Cesty po Státech

V květnu 1848 se Paclt nacházel v Americe už více než rok. Za tu dobu viděl víc než za celý svůj předchozí život. Mexicko-americká válka skončila a on by nejraději svou pětiletou smlouvu rozvázal. To však nebylo možné. Služební povinnosti ho zavedly na Floridu, kde se měl účastnit trestných výprav proti indiánskému kmeni Seminolů. Pronásledování indiánů jako štvané zvěře a omezování jejich svobody se mu však silně příčilo. Opakovaně se snažil z armády odejít, ale nebylo mu to umožněno. Nakonec byl přidělen ke stavbě pevnosti Sumter, kde jej z armády konečně propustili. Za téměř pětiletou službu obdržel několik set dolarů, a navíc poukázku na 160 akrů půdy, kterou si mohl vybrat kdekoli.

Po rozloučení s přáteli se vydal nejprve do Washingtonu. „Cizinec může prodlít ve Washingtonu dost dlouho, aniž se nudí,“ poznamenal si Paclt ve svých záznamech. „Leč já, chtěje zhlédnout i ostatní přední města americká, neotálel jsem, a odnášeje si milé vzpomínky, vydal jsem se na další cestu.“ 

Navštívil Baltimore, poté Filadelfii a následně zamířil do Buffala a k Niagarským vodopádům. Stále silněji ho však lákala myšlenka vrátit se po letech domů, do Čech. V New Yorku proto levně prodal poukázku na pozemek a 12. února 1853 nastoupil na loď směřující do Londýna. Odtud pokračoval do Paříže a přes Drážďany se vrátil do rodného Turnova.

Znovu do světa

Turnov však začal být „Amerikánovi“, jak tu Čeňkovi lidé začali říkat, brzy těsný. Prošel blízké i vzdálenější okolí, zjistil, kde je co nového, poseděl v hospodě s lecjakou společností – a přesto měl pocit, že se tu nedá dýchat. Bylo tu podle něj málo svobody, mnoho úřadů, samá nařízení a v lidech zakořeněný strach. A tak, aniž by se s kýmkoli pořádně rozloučil, opustil v září roku 1853 Turnov stejně nečekaně, jako se do něj nedávno vrátil. 

Opět se ocitl v New Yorku. Navštívil své staré známé z armády a nakonec začal u Washingtonu farmařit. Ani tento způsob života mu však dlouho nevyhovoval. „Dvě léta jsem hospodařil. Byl to život klidný, idylický, ale i toho jsem se zanedlouho nabažil,“ zapsal si do svého zápisníku.

Paclt neměl stání – cosi ho neustále pohánělo vpřed. Idylka nebyla tím, co hledal. Byl dobrodruh a světoběžník tělem i duší: „Nemaje nakvap, šel jsem ustavičně pěšky. Pokládal jsem vždy za zvláštní rozkoš cestovat tímto způsobem, ne tak pohodlným jako zajímavým. V tlumoku jsem si nesl trochu potravy a k večeru jsem obyčejně došel do nějaké osady nebo samoty. Nebylo-li široko daleko lidského obydlí, uvelebil jsem se na noc v lese nebo v širém poli.“

Takto doputoval až do města Savannah, kde začal pracovat jako zahradník. Onemocněl zde však žlutou zimnicí. Když žádné léky nezabíraly, sdělil mu místní lékař, že se nemoci nezbaví, dokud se neodstěhuje někam hodně daleko. A na to Paclt slyšel. Lákala ho Brazílie a její diamantová naleziště.

Jako na zavolanou tehdy v Savannahu zakotvila loď plující do Rio de Janeira. Ani tam ho však zimnice neopustila, a tak po čtyřech dnech znovu nastoupil na loď mířící do New Yorku. V dopise bratrovi napsal: „Zlořečená zimnice nepřestávala mě trápit, takže když jsem po Vánocích vystoupil v New Yorku z korábu, byl jsem víc mrtev než živ.“

Nemoc jej neopouštěla, proto v dubnu vyhledal lékaře, údajně nejlepšího místního odborníka na zimnici. Výsledek však byl jednoznačný: nepomůže nic jiného než odjezd z Ameriky. Tak zněla diagnóza. Odjezd – to se sice snadno řeklo, ale kam, a především za co?

Do země klokanů

Nakonec se rozhodl – odjede do Austrálie, kde chtěl hledat drahokamy. Dne 1. května 1857 nastoupil Paclt na parník Marie Banks a za poslední peníze se vydal k dalšímu světadílu. Zimnice jím stále zmítala, přesto po 117 dnech plavby stanul na palubě mezi cestujícími, kteří vyšli pozdravit australskou pevninu. 

V Melbourne, když navštívil banku Victoria, spatřil Paclt poprvé v životě ryzí zlato. Několik dní se zde spolu s dalšími přistěhovalci toulal po městě a hledal práci, avšak marně. Nakonec se rozhodli: nakoupí vše potřebné pro práci na zlatých polích a vydají se za štěstím. 

Časně ráno vyšli z města v malé skupině tři Němci, jeden Polák a Čech Paclt a zamířili ke zlatokopeckým nalezištím u Castlemaine. Po různých útrapách, kdy je na cestě provázely jen bláto, déšť, zima a únava, konečně dorazili do cíle. Kolem nich byla jen bída a špína. Paclt a jeho společníci si přesto našli několik starších šachet a hned se pustili do práce. „Po několik dní vytrvali jsme při té namáhavé a dosti nesnadné práci, ale poněvadž nikdo z nás tomu příliš nerozuměl, dobyli jsme tak málo zlata, že bychom se jím sotva nasytili,“ dozvídáme se z jeho poznámek. „Mé společníky záhy přešla trpělivost, a proto se rozhodli vrátit do Melbourne zpět ke svým řemeslům. Zůstal jsem tak sám, odkázán jen na sebe.“ 

Marná honba za zlatem

Sám se tedy vydal do neznámého vnitrozemí. Přespával pod širým nebem, kde se dalo. Hladový a k smrti unavený dorazil do Ballaratu, který byl ještě nedávno nejbohatším nalezištěm zlata v kolonii Viktorie. Dlouho se zde nezdržel a brzy se opět vydal na cestu – chtěl dojít až do Portlandu, vzdáleného více než sto anglických mil. Na cestě málem vypustil duši, než dorazil do první osady Hochkirchen. Zde pobýval téměř dva měsíce, než se vydal dál. Jak sám ironicky poznamenal: „Šel jsem s nejsladší nadějí, že se vrátím brzy i se zlatými poklady. Leč záhy bylo mi poznati, že tak lehce a rychle to ve světě nechodí.“ 

Konečně dorazil do portlandských nalezišť. Opět ho ale přivítala bída a špína. Mnozí zde čekali na rychlé zbohatnutí, zatímco pomalu umírali hladem a v nuzných podmínkách. Paclt zkusil své štěstí – jeden den kopal zde, druhý onde – ale skrovné množství zlata, které nalezl, mu k obživě nestačilo. Po několika dnech se znovu vydal na cestu. Prošel další naleziště, ale všude nacházel totéž: bídu, nářek a nespokojenost. 

Další pokusy

V té době se zemí rozšířila zpráva o nových a bohatých nalezištích zlata v Indii, o nichž psaly i noviny. Tisíce lidí proto nastupovaly na lodě, platily posledními úsporami a s novou nadějí odjížděly do Kalkaty – o kus světa dál. A mezi nimi i Čeněk Paclt. V říjnu roku 1859 se vydal na měsíc dlouhou cestu. V Kalkatě ho však čekalo pouze hořké zklamání. Sám si k tomu poznamenal: „Anglické noviny, jak známo, v takových případech vždycky mnoho lžou, a tak i tentokrát…“ 

Ale co teď? Bída přistěhovalců rostla každým dnem, a tak Paclt po čtrnácti dnech opět nastoupil na loď a zamířil zpět do Austrálie. Po krátké zastávce v Singapuru se na začátku dubna 1860 v Adelaide znovu ocitl na pevné zemi. Byl zpět, ale nevěděl, kam se vydat dál. 

Zprávy říkaly, že v Novém Jižním Walesu u Sněžné řeky byla otevřena nová zlatá naleziště. Paclt měl hned jasno. „Naděje neopouští člověka nikdy a odvážným prý štěstí přeje!“ poznamenal si před cestou, aniž tušil, jak dlouhá bude a co ho čeká. 

Po téměř dvou měsících se začal blížit k cíli. Potkával první diggery, poté celé zástupy vracejících se lidí, kteří mu všichni radili, aby se také vrátil. Ale kam? Paclt se však nenechal zviklat a pokračoval v cestě. V červnu 1860 ho zastihl sníh. Vypadalo to, že nastaly jeho poslední chvíle. Byl hladový, promrzlý a vyčerpaný. Přesto mu i tentokrát štěstí přálo. Na pokraji sil se doplahočil k ovčácké stanici jistého pana Chalkera. Byl zde nečekaně srdečně přijat a pohoštěn a dlouho do noci musel vyprávět své příběhy. Nakonec se stal prvním kuchařem na stanici a široko daleko se nesly chvalozpěvy na jeho chléb a pečenou husu. 

Až do ledna Paclt u Chalkerů zůstal, poté však jeho neklidná povaha znovu zvítězila a vydal se na cesty. Znovu kopal tu i onde, až nakonec ve Forbesu narazil na zlatou žílu. Konečně se mu začalo dařit. Půl roku zde doloval a jeho jmění rostlo. Poté se mu však začalo stýskat po domově, a tak v srpnu 1862 nastoupil do dostavníku do Sydney a odtud pokračoval lodí do Londýna. Po deseti letech se vrátil do rodného Turnova.

Do Austrálie a zpátky

Zpočátku se zdálo, že v Čechách konečně zdomácněl, ale s přibývajícím létem v něm znovu sílila touha po cestách – znovu ho lákala Austrálie. Na turnovské nádraží se s ním tentokrát přišla rozloučit početná společnost. V srpnu roku 1864 odjel a po čtyřech měsících plavby z Londýna, během níž lodí zmítaly bouře, konečně dorazil do Sydney. Zde nakoupil zásoby, koně i revolver, dlouho se však nezdržel a znovu se vydal do neznáma.

Hned první den urazil přibližně čtyřicet anglických mil – v nesnesitelném vedru to byl mimořádný výkon. Čím hlouběji pronikal do vnitrozemí, tím více pociťoval nedostatek vody. Když však putoval a nikde nenacházel ani kousek zlata, zatímco útrap přibývalo, rozhodl se: „… půjdu do Sydney a odtud se přeplavím na Nový Zéland.“ 

Dne 2. srpna 1864 tak znovu nastoupil na loď. Ve městě Hokitika ho však čekaly neradostné zprávy – všechny zvěsti o zlatě, které slyšel, byly nepravdivé a žádná naleziště na Zélandu dosud objevena nebyla. Zdálo se, že se opakuje zklamání, jaké zažil v Indii.

Paclt se však odradit nenechal. Procestoval Nový Zéland křížem krážem, a když viděl, co vidět chtěl – a bylo toho dost – přepadla jej opět touha po domově. Bylo mu také už třiapadesát let. Dne 13. června 1866 přistál – pokolikáté už – v Londýně. Do deníku si zapsal: „Tak jsem se vracel po té krátké vycházce, netrvající ani dva roky, zase do své domoviny. Vlast svou spatřil jsem již osazenu a zaplavenu vojskem nepřátelským.“ 

Konec v chudobě

V Čechách právě probíhala prusko-rakouská válka. V Turnově se usadilo vojsko, které se roztahovalo a rabovalo. Paclt po nějaké době odešel do Prahy. Když ho však policie chtěla zatknout za to, že otevřeně a nebojácně vystupoval proti tehdejší vládě, rozhodl se opustit Čechy. Tentokrát se vydal do Afriky, do Kapského Města. Bylo mu sedmapadesát let – v době, kdy jiní v jeho věku odcházeli na odpočinek, on se vydal hledat diamanty. 

K nalezištím u řeky Vaal to bylo přibližně 500 anglických mil. Cesta trvala osm měsíců a byla plná útrap. Poté zde půl roku pilně pracoval, než ho neklidná povaha opět vyhnala dál. Nakonec se usadil asi čtyři míle od Kimberley. „Nalézt diamanty je náhoda,“ psal v dopise do Turnova. „Kdo není narozen na šťastné planetě, ať toho raději nechá. Někdo do země sotva hrábne a vyloví pěkný kámen, jiný se lopotí třeba několik neděl a nezavadí ani o kamínek. Napracoval jsem se k neuvěření, a přece jsem našel všehovšudy čtyři kousky. Kdybych nalezl hodně veliký diamant, pak bych se zajisté vrátil domů…“ 

To se mu však nepodařilo. Denně sestupoval do hloubky sto dvaceti stop, práce byla namáhavá a nebezpečná. Daleko od vlasti, daleko od rodného Turnova, zemřel roku 1887 ve svém stanu v Keiskammě – chudý jako kostelní myš – český zlatokop, hledač diamantů a světoběžník Čeněk Paclt ve věku čtyřiasedmdesáti let.