Jaká tajemství ukrývají dávné runy? Starobylé znaky Vikingů sloužily k psaní, věštění i připomínání mrtvých

Podle severské mytologie zachycené v Eddách odhalil tajemství run bůh Ódin. Aby se mu to podařilo, pověsil se za krk na Yggdrasil – posvátný strom světa spojující vše živé – a probodl se kopím. Devět dní takto visel na prahu života a smrti, až mu konečně runy zjevily své tajemství – vypálily mu do mysli svou podobu a on náhle pochopil všechno tajné vědění, které ukrývaly… 

Ryté nápisy

Dnešní vědci předpokládají, že runová abeceda vznikla pod vlivem některého z antických písem, snad toho fénického. Nejstarší runové nápisy objevené archeology pocházejí z 2. století našeho letopočtu a jednu z prvních literárních zmínek o věštění z run najdeme v díle Germania z pera římského historika Tacita. Ten knihu napsal kolem roku 98 našeho letopočtu a popsal v ní, že v dobách zmatků a neštěstí se lidé uchylovali k věštění z run. 

Funkci abecedy od run potom postupně převzala šířící se latinka, ve skandinávských kulturách ale runy ve formě rytých dekorativních symbolů přežily až do 20. století. 

Výhodou runové abecedy bylo především to, že se její znaky daly snadno tesat do kamene nebo rýt do dřeva, kostí či kovu. Svou podobou byly totiž uzpůsobeny právě zápisu do tvrdých materiálů a v severní Evropě se používaly dlouho předtím, než se tam běžně rozšířily rukopisné knihy. 

Během staletí vzniklo několik runových abeced. K nejstarším a nejznámějším patří germánské písmo zvané starší futhark, které se skládá ze čtyřiadvaceti znaků. Spolu s tím, jak se germánské národy šířily po severní Evropě a na Britské ostrovy, vyvíjela se runová abeceda tak, aby plnila jejich jazykové a komunikační potřeby. 

Kolem roku 750 našeho letopočtu, což znamená zhruba na počátku vikinského věku, se starý futhark vyvinul v mladší, jinak též zvaný skandinávský. Když se toto písmo dostalo do Anglie, rozšířilo se o nových devět symbolů a zrodil se anglosaský či staroanglický futhork, který tedy obsahuje 33 znaků.

Nástroj věštců

Znalost run se dědila z generace na generaci a odrážela se také ve starých severských příbězích, mýtech a legendách. Naše znalosti o runách a jejich významu v komunikaci, symbolice i při vyjadřování osobní identity pomáhají rozšiřovat také archeologické výzkumy. Runové nápisy byly nalezeny na celé řadě předmětů. Některé se podařilo úspěšně rozluštit, zatímco jiné dosud zůstávají zahaleny tajemstvím. Tím se dostáváme k přirozenosti lidské povahy, protože tajemství a povaha run fascinují lidstvo po staletí. 

Nejčastěji si je představujeme v podobě jednoduchých znaků vyrytých do dřeva nebo kamene, které sloužily k celé řadě účelů. Kromě běžných nápisů kvůli komunikaci či zaznamenání paměti (například na hrobech a pamětních kamenech) obsahovala každá runa i svůj specifický magický význam. Ten se spojoval s přírodními jevy, společenským statusem či rodovými vztahy, případně s mytickými příběhy o bozích (Ásech) sepsaných později Snorrim Sturlussonem ve zmíněné Eddě.

Snad i proto si runy oblíbili věštci a věštkyně, kteří jednotlivé znaky vyryli na sadu kamenů či dřívek, které na přání klientů takzvaně vrhali, čímž jimi věštili budoucnost, byť zamlženou do náznaků, varování a příležitostí. 

Jak přesně podobné praktiky probíhaly, ale nevíme – dochované prameny jsou kusé a jejich výklad není mezi badateli jednotný. Podle severské mytologie navíc osud nebyl zcela neměnný, přestože jej střežily a utvářely norny, tajemné bytosti spojované s lidským údělem.

V dobách raného středověku lidé pochopitelně věštcům naslouchali a ochotně si zařídili život podle jejich rad, jak jim to ukázaly runy. Někteří však provozují specifické umění vrhání run až dodnes, byť se pochopitelně jedná o ezoterické výklady na úrovni tarotu (výkladu karet) či věštění z kávové sedliny. I proto se specifické významy run zachovaly až do dnešních dnů.

Co se dochovalo

Na rozdíl od věšteckých praktik můžeme historický význam run studovat ze zachovalých záznamů na kamenech či různých drobných fragmentech. Starobylé runové kameny s nápisy poskytují místy i klíčové informace o životě v dobách raného i vrcholného středověku. Většina z nich se logicky dochovala ve Skandinávii, konkrétně ve Švédsku, Dánsku a Norsku, nicméně seveřané migrovali a cestovali, a tak se vytesané nápisy vytvořené umělci se znalostí run rozšířily i na Britské ostrovy, do východní Evropy a Ruska. Lze se z nich dozvědět řadu věcí o každodenním životě, mytologii, folkloru a zvycích předchozích generací. 

Mnohé runové kameny byly vyzdobeny na počest lidí u nich pohřbených, spousta jich plní funkci památníků konkrétních událostí, a často stojí (či stály) na místech, kde lidé zemřeli, i když tam nakonec vůbec nemuseli být pohřbeni. Některé kameny sloužily jako záznamy popisů bitev, mezní kameny pozemků, vypravovaly o hrdinských činech, vysvětlovaly dědictví, uchovávaly důležité události a folklorní příběhy, nebo dokonce obsahovaly kletby.

Kamenné kroniky

Nápisy na kamenech často obsahují i jméno tvůrce, který je vztyčil či vytesal runy, případně jména členů jeho rodiny nebo jméno osoby, na jejíž počest kámen s nápisem vznikl. Podobné informace představují možnost dozvědět se více o konkrétních rodinách a klanech.

Například ve Švédsku se nachází několik význačných kamenů, na kterých najdeme totožná jména napsána stejným stylem runového písma (oproti jiným originálním), což odborníky přivedlo k názoru, že všechny museli vytvořit příslušníci jediného klanu – přestože jeden z nich je od zbytku vzdálen. 

Na istabském runovém kameni ve Švédsku stojí nápis: „Aftr Hariwulfa. Haþuwulfz Heruwulfiz, Haþuwulfz Heruwulfiz aftr Hariwulfa, wrait runaz þaiaz.“ V překladu do češtiny to zhruba znamená: „Na památku Hariwulfara. Haþuwulfar, syn Heruwulfarův. Haþuwulfar, syn Heruwulfarův na památku Hariwulfara vyryl tyto runy.“ 

Tato jména znamenají „bitevní vlk“, „válečný vlk“ a „vlk meče“, což naznačuje, že symbolika vlka hrála v tomto klanu důležitou roli. Je možné, že každému válečníkovi z jejich řad bylo přiděleno nějaké „vlčí“ jméno. Někteří odborníci tvrdí, že tento kámen mohl být vytvořen, aby připomínal důležité válečníky z kmene, kteří se nevrátili z bitvy.

Ve Švédsku se nachází i kámen Björketorp, na němž je nápis v kombinaci run staršího a mladšího futharku: „Haidz runo runu, falh’k hedra ginnarunaz. Argiu hermalausz, ... weladauþe, saz þat brytz. Uþarba spa.“ Překlad ze staroseverštiny není úplně jasný a uvádí se dvě různé verze. První zní: „Já, pán run, zde ukrývám runy moci. Neustále (stíhaný) zlem, (odsouzen ke) zrádné smrti (je) ten, kdo rozbije tento (monument). Předpovídám záhubu.“ 

Druhá verze je mírně odlišná: „Skupina ctihodných run zde ukrytých, mocných run. Neklidný argiu (sexuálně potupený muž), záludná smrt tomu, kdo to zničí. Předpovídám zničení.“

Propojení se současností

Kromě kamenů se runy objevují také na spoustě jiných předmětů – nápisy zdobí kovové meče, nože či válečnou výstroj a výzbroj. Někdy lidé ryli runy do kostí a vytvářeli tak amulety, nebo do dřevěných hůlek, kterým se říkalo „cvičné tyče“ a používaly se při výuce runových symbolů. 

V každém případě zůstávají runy i v 21. století součástí našich životů, aniž si to mnozí z nás uvědomují. Nejde jen o ezoterické výklady budoucnosti, ale například známý symbol pro technologii Bluetooth je vytvořen kombinací run Hagal a Bjarkan, což jsou iniciály dánského krále Haralda Blåtanda, tedy česky Modrozuba (anglicky Bluetooth). Jde právě o onoho Haralda, který nechal vztyčit kámen zobrazený v úvodu tohoto článku – tak jako on sjednotlil Dánsko, měl Bluetooth sjednotit bezdrátové technologie. Symbolicky tak runy spojují moderní technologii s dávnou historií.