Tůň, v níž umíraly ženy, a hranice pro čaroděje: Islandský národní symbol Þingvellir skrývá děsivé příběhy krvavých exekucí

Od roku 930 až do konce 18. století se Islanďané každé léto scházeli na sněmu zvaném althing v Þingvelliru nedaleko Reykjavíku, aby pod širým nebem řešili zákony a soudili zločiny. Dnes je zde národní park rozlehlý jako polovina Prahy, který je zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO. 

Mezi tamější oblíbená místa paměti patří louky, kde se scházel sněm, a skála Lögberg, z níž příslušný hodnostář svolával i rozpouštěl zasedání, vyhlašoval zákony a rozsudky. Právě zde padlo roku 1000 rozhodnutí o přijetí křesťanství a v roce 1944 bylo oznámeno zrušení království a vyhlášena republika. Nedaleko od míst, kde se zrodila islandská státnost a dominující náboženství ostrovanů, se ale rovněž veřejně vykonávaly kruté exekuce, které měly být drsnou a neúprosnou výstrahou pro celou zemi.

Nástroj k ukáznění lidu

Během raného středověku se na Islandu v závažných případech ukládaly tresty jako tříleté vyhnanství, prohlášení za psance či zaplacení odškodnění rodině oběti. Pokud odsouzený rozsudek ignoroval a objevil se na místě, kam nesměl, mohla ho rodina oběti zabít. 

Počet poprav a případů tvrdých tělesných trestů prudce vzrostl poté, co Island v 16. století přijal – již pod dánskou nadvládou – luteránskou víru. Velmoži měli tehdy plné ruce práce s ukázněním lidu a jeho donucením k poslušnosti, proto byly zavedeny tresty za těžká provinění proti pořádku a za křivé přísahy. 

Tresty doprovázelo také přijetí přísných mravnostních norem, jež měly zabránit cizoložství, incestu a plození dětí lidmi, kteří měli zapovězeno uzavřít sňatek. Mezi nejhorší přečiny patřilo zabití nemanželského novorozence a pohlavní styk mezi osobami v blízkém pokrevním nebo právním příbuzenství, což bylo považováno za odpudivý a rouhavý čin zasluhující trest smrti. 

Zákonodárci se odvolávali na třetí knihu Mojžíšovu, známou jako Levitikus, jež obsahuje zákony týkající se obětování, čistoty a rituálů spojených s uctíváním Boha. Uvádí rovněž seznam žen, s nimiž bylo mužům absolutně zakázáno spát: matka, sestra, dcera, nevlastní matka, snacha, bratrova manželka, vnučka, nevlastní dcera, neteř, nevlastní neteř, babička, nevlastní babička, teta, nevlastní teta, tchyně a švagrová. 

Nejčastějšími přestupky v rámci hříšného incestu byly na Islandu vztahy mezi sourozenci, mezi nevlastním otcem a nevlastní dcerou či mezi mužem a švagrovou z manželčiny strany. V případě méně blízkých pokrevních příbuzenských vztahů se ukládaly mírnější tresty jako vysoké pokuty nebo bičování. 

Například bratranci a sestřenice z třetího kolene, kteří zplodili potomka, museli zaplatit tři marky, což tehdy odpovídalo poloviční ceně krávy. Pokud ale byli přistiženi při opakovaném spáchání stejného činu, trest se zdvojnásobil a jeden z nich musel opustit osadu. 

Při pohledu na období 1590–1736 je zřejmé, že incestu nebo pokrevního příbuzenství se týkalo pouze šest procent všech případů cizoložství. Trestné činy cizoložství či smilstva tvořily třináct procent všech případů nemanželských dětí. Nejčastějšími přestupky bylo narození dětí u nesezdaných osob, kdy pokuta činila třetinu marky. 

Tůň utopených

Zvláštní trest, který se týkal výhradně žen a v raně novověké severní Evropě se uplatňoval relativně často, představovalo utopení v bažinách, ve sladké vodě i v moři. Hříšnice obviněné z mravnostních deliktů byly považovány za „poskvrněné“ a utopení bylo vnímáno jako způsob „očisty“ a „tichý“ a „nekrvavý“ způsob výkonu rozsudku. Tento typ popravy byl na Islandu zákonem povolen již od roku 1281, písemné prameny jej však zmiňují až po reformaci v 16. století.

Ženy odsouzené v Þingvelliru byly v 16.–18. století topeny v říční tůni Drekkingarhylur (Tůň utopených) na řece Öxará. Byla přes sto metrů dlouhá a patnáct metrů široká. Ve staré kronice se dochoval popis tohoto děsivého způsobu exekuce: „Obviněná byla svázána a přes hlavu jí byl přehozen pytel až dolů ke kolenům. Provaz, který držel kat z druhé strany tůně, byl uvázán kolem hlavy ženy. Poté, co tak chvíli stála, byla vtažena do vody a držena pod vodou tyčí, dokud nezemřela.“

Nejednalo se o starodávný zvyk, protože podle pramenů Islanďané v předkřesťanských dobách v tůni během sněmování plavali a ženy tam praly prádlo. Dochované zprávy a místní tradice uvádějí nejméně osmnáct nebohých utopených žen, poslední v roce 1739. Jedna legenda vypráví, že když se chystalo obzvláště mnoho poprav, voda se v tůni několik dní předem proměnila v krev. Podle jiné legendy se voda na Silvestra měnila ve víno.

Muži byli popravováni „čestnými“ způsoby na jiných místech sněmovního areálu v Þingvelliru, a to oběšením nebo setnutím. Pro odstrašení byly jejich useknuté hlavy nabodnuty na kůl a ponechány na místě do doby, než samy spadly. Těla oběšenců visela na provaze, dokud neshnila. V souvislosti s rozsudky za čarodějnictví došlo v několika případech i k upálení.

Když vzplály hranice

Velkou pozornost zájemců o islandské dějiny dnes vzbuzují procesy trestající provozování magie a čarodějnictví. Obecně se věřilo, že ďábel se potuluje po zemi, zasahuje do života lidí a existuje několik způsobů, jak temné síly vyvolat. Mnozí z duchovních a světských velmožů, od nichž pronásledování v 16. století převážně vycházelo, studovali v Dánsku a severním Německu. Staré lidové pověry z drsných venkovských oblastí Islandu jim byly zcela cizí, takže na ně reagovali s hysterickou přísností.

Podle dochovaných písemných pramenů bylo v Þingvelliru provedeno celkem 72 poprav, z toho 30 stětím, 15 oběšením, 18 utopením žen a 9 upálením osob odsouzených za čarodějnictví či rouhání. Zatímco na evropském kontinentu stanuly před soudem za obvinění z provozování magie a kouzel častěji ženy, na Islandu to byli muži. 

První osobou, která byla v 17. století za praktikování čarodějnictví na Islandu na hranici upálena, byl zemědělský dělník jménem Jón Rögnvaldsson. Roku 1652 byl nařčen, že oživil mrtvého a poslal ho na sousední statek, kde měl páchat zlo. Jón všechna obvinění popřel, ale když byly mezi jeho věcmi nalezeny stránky s runami a magickými znaky, příslušní úředníci ho neprodleně nechali upálit. Nejpravděpodobnějším vysvětlením této náhlé exekuce je, že mladý úředník, který nastoupil do funkce krátce po studiích v zahraničí, chtěl tímto rychlým rozhodnutím zapůsobit na své nadřízené.

Naposledy proběhla poprava upálením na Islandu v roce 1683. V roce 1719 pokáralo shromáždění v Þingvelliru úředníka za to, že plýtval časem soudu obviněním z čarodějnictví. To znamenalo definitivní konec éry upalování čarodějnic na Islandu.