Rebelka Ottla Kafková: Vzdorovala despotickému otci, zastala se židovských dětí a zemřela v Osvětimi

Ottilie Kafková, které doma neřekli jinak než Ottla, se narodila v roce 1892 jako nejmladší se šesti dětí židovského velkoobchodníka s galanterií Hermanna Kafky. Dospělého věku se dožili jen syn Franz a jeho tři sestry Elli, Valli a právě Ottla. Dva bratři zemřeli v dětském věku.

Rebelka rodiny

Hermann Kafka byl velmi cílevědomý a pracovitý muž. Začínal jako podomní obchodník, ale díky pomoci milující manželky překonal těžké začátky a rodinnému podnikání se i její zásluhou začalo dařit. Hermann byl ale také člověk rázné a prchlivé povahy. Se svými dětmi se „nemazal“ a neustále jim připomínal své těžké mládí. Moc času na ně ale neměl, což nebylo v té době nic neobvyklého. Jeho výchova spočívala hlavně v příkazech, zákazech a napomenutích. Obzvláště citlivý Franz tím velice trpěl. 

Také dcerám vadil otcův despotismus, ale jediná Ottla se mu dokázala vzepřít. Byla tak trochu rodinnou rebelkou. Zásluhou bratra absolvovala zemědělskou školu, což později v době první světové války dokázala zúročit v Siřemi jako správcová na statku svého švagra, který musel narukovat do armády. 

V Siřemi nějakou dobu pobýval i Franz Kafka (1883 až 1924), který tu pravděpodobně získal inspiraci ke svému románu Zámek. Jinak byl zaměstnancem Úrazové dělnické pojišťovny. Jeho nadřízení ho sice chválili a hodnotili jako velmi schopného pracovníka, ale on tam spokojený nebyl. Práce ho nebavila, chtěl psát. V té době už měl tuberkulózu a jako by tušil, že se jeho život krátí.

Nevhodný ženich

Kafkovi byli německy mluvící ortodoxní židovská rodina, takže když se Ottla zamilovala do nemajetného Josefa Davida (1891–1962), vysokého úředníka Svazu českých pojišťoven, byl otec tvrdě proti. Josef byl stejně jako Franz Kafka doktorem práv, ale byl to Čech, katolík, sokol, velký vlastenec a především gój, tedy „nežid“! 

Aby se s ním mohla scházet, pronajala si Ottla malý domeček ve Zlaté uličce, který pak přenechala bratrovi, aby měl klid k psaní. Kvůli budoucímu manželovi se naučila česky, a nakonec si sňatek v roce 1920 doma prosadila; přijala i manželovo jméno Davidová. Ostatně na tu dobu to už nebyla v osmadvaceti letech žádná mladice.

Manželům se narodily dvě dcery – rok po svatbě Věra, pozdější redaktorka a překladatelka z němčiny, a o dva roky později Helena, která se stala lékařkou. 

Manželství ale šťastné rozhodně nebylo. Ottla byla mimořádně oblíbená žena, všem pomáhala, rozdala by se. Její manžel měl komplikovanou povahu, a podobně jako její otec byl citově chladný, býval vzteklý a hned „vyletěl“. Protože pocházel z chudých poměrů, byl navíc velmi šetrný. Ottla tudíž musela evidovat všechny výdaje a účtenky, které pak denně večer manžel kontroloval. S ničím nebyl spokojený. Pro ni to bylo hluboce ponižující, a proto mezi manželi často docházelo k prudkým hádkám.

Tajný rozvod

Když po německé okupaci v roce 1939 začaly platit na území protektorátu norimberské zákony, ocitla se Ottla jako žena góje v přece jen lepší pozici než její dvě starší sestry, které měly židovské manžele. Na ty se zákony vztahovaly v plné míře, zatímco ona byla zpočátku alespoň dočasně chráněna před deportací. Brzy si ale začala uvědomovat nebezpečí, které jako Židovka představuje pro manžela a dcery. Smíšená manželství se považovala za zneuctění rasy a Josefu Davidovi hrozila ztráta zaměstnání, a dokonce i internace v táboře pro árijské manžele židovských žen. Tomu chtěla zabránit, a tak – nejspíš na základě vzájemné dohody – podal Josef už v roce 1940 žádost o rozluku, což byl tehdejší termín pro rozvod. K němu pak došlo v roce 1942. 

Dcery se o rozvodu rodičů nedozvěděly, protože jejich otec do bytu normálně docházel. Zbytek rodiny ale Davidovi tento krok neodpustil. Příbuzní to považovali za zbabělost a dost okatě mu to dali najevo, protože si podle nich chtěl zachránit „teplé místečko“.

Koncentráku nakonec neušla Ottliny sestry Elli a Valli byly už koncem roku 1941 deportovány se svými rodinami do lodžského ghetta, a pak do koncentračního tábora Chelmno, kde nalezly smrt (přesné datum není známo, ale většinou se uvádí rok 1942). Na seřadiště do transportu je doprovázela Ottla i se svými dcerami. Měly dokonce dovoleno posílat jim do koncentračního tábora dvoukilové balíčky. Otázkou zůstává, zda je vůbec dostaly. 

Rozvodem sice Ottla přestala svým židovským původem oficiálně ohrožovat své dcery i manžela, sama však zároveň přišla o určitou ochranu před uplatněním norimberských zákonů. A skutečně došlo na nejhorší. V polovině července 1942 dostala i ona předvolání, že se má dostavit 3. srpna 1942 do Veletržního paláce, obvyklého seřadiště Židů. Už v pět hodin ráno. Měla povoleno vzít si s sebou padesátikilové zavazadlo, nesměla však jet tramvají. Doprovázely ji obě její dcery. Muselo to být dojemné loučení. 

Transportem AAw číslo 643 byla Ottilie pod osobním registračním číslem 5285 deportována do terezínského ghetta. Po příjezdu se přihlásila do dětského útulku, kde se starala o malé sirotky. Odtud se jí podařilo tajně dcerám propašovat několik dopisů.

Smutný konec

Po nějaké době přijel do Terezína transport velkého počtu polských židovských dětí, které byly v bídném fyzickém i psychickém stavu. Němci jim totiž před jejich očima zavraždili jejich rodiče. Laskavá Ottla se přihlásila jako jejich opatrovnice, aby jim alespoň částečně rodiče nahradila. Tyto děti byly izolovány a neoficiálně se šeptalo, že mají být vyměněny ve Švýcarsku za německé zajatce. Skutečnost ale byla jiná. Na začátku října 1943 přišel rozkaz k jejich evakuaci. Nevezli je do Švýcarska, ale do Osvětimi. Jednou z doprovázejících byla i Ottla. Hned po příjezdu 7. října 1943 byly všechny děti včetně jejich doprovodu nahnány do plynové komory. 

Dopisy od Ottly přestaly chodit, ale dcery stále věřily, že se maminka vrátí. Po válce chodily denně na hlavní nádraží, kam přijížděly vlaky s lidmi, kteří přežili koncentráky. Doufaly také, že třeba ztratila paměť a že jen někde bloudí. Jenže maminka se už nevrátila...