V Londýně se roku 1814 valila ulicemi pivní vlna vysoká téměř pět metrů. Neštěstí si vyžádalo osm lidských životů

Na rozdíl od zábavné podívané v českém filmu od Martina Friče z roku 1959 nelze londýnskou nehodu z osudného říjnového pondělí pokládat za úsměvnou. Město zaplavilo asi 580 000 až 1 470 000 litrů valící se tekutiny, která představovala nikoliv potěšení, ale ničivou sílu, drtící vše, co jí přišlo do cesty. 

Zkáza chudinské oblasti

Tmavé pivo zvané porter uniklo z pivovaru Meux & Co's Horse Shoe Brewery, který dnes již neexistuje. Jednalo se o jeden ze dvou největších pivovarů v Londýně, jenž vlastnil Sir Henry Meux (1770 až 1841). Nacházel se v centrální části města pojmenované podle kostela St Giles. Dnes jde o bohatou londýnskou čtvrť, tehdy zde ale na mnoha místech zapáchala žumpa. V oblasti žilo mnoho irských přistěhovalců a chudáků, mezi nimiž bujela zločinnost, prostituce a alkoholismus. 

Henry Meux měl pivovarnictví v krvi, jelikož už jeho otec provozoval obří pivovar a nechal postavit jednu z největších nádrží pro fermentaci piva vysokou přes 7 metrů. Jeho syn pak v pivovaru vybudoval sice o něco menší, avšak pořád impozantní nádrž o výšce 6,7 metru, která byla pospojována železnými obručemi, z nichž jedna vážila 320 kg. U těchto obručí se sem tam stávalo, že spadly, z čehož si nikdo nedělal těžkou hlavu. Přesně to se přihodilo i 17. října 1814. 

Když v 16.30 h zaměstnanec pivovaru George Crick viděl, že jedna obruč z nádrže sklouzla, byl pověřen tuto událost pouze zapsat do poznámek pro údržbu. Jenže asi za hodinu celá nádrž praskla a následovala destruktivní vlna, která poničila menší nádrže a sudy, z nichž se taktéž vyvalilo pivo. 

To po vyvrácení zadní stěny pivovaru proudilo do ulic St Giles, kde lidé žili ve velmi špatných podmínkách rozpadajících se domů nebo sklepení, do kterých kvašený alkoholický nápoj zatekl. 

Nepředvídatelné úmrtí dětí

Přílivová vlna obsahovala kromě piva sutiny pivovaru, zbytky sudů a nádrží. Na výšku dosáhla asi 4,6 metru, zničila dvě obydlí a spoustu dalších poničila. Vzhledem k náhlosti této zkázy neexistovala pro mnoho lidí šance na útěk. Potvrzených obětí bylo celkem osm. V polovině případů šlo o děti, z nichž nejmladším byl pouze tříletý Thomas Murry. 

Pozůstalým a dalším postiženým katastrofou nebylo vyplaceno žádné odškodné. Konečný verdikt soudu totiž zněl, že nebylo možné neštěstí zabránit, protože se nedalo předvídat. Tento závěr mohl souviset s tím, že zemřeli pouze chudí obyvatelé slumu. Jedinou satisfakcí jim mohla být skutečnost, že některé oběti byly pohřbeny na obecní náklady. 

V důsledku pivní povodně začaly všechny velké pivovary postupně přecházet od dřevěných pivních nádrží spojených obručemi na betonové. Dřevěné zůstaly pouze menší sudy pro převoz piva do hospod. 

Není bez zajímavosti, že po nějaké době se o obyvatelích chudinské oblasti St Giles údajně začala šířit pomluva, že se měli z vylitého piva opíjet do takové míry, že několik z nich umřelo na otravu alkoholem. Žádný z dobových novinových článků se však o ničem takovém nezmiňuje, tudíž je historka zřejmě smyšlená.