Křesťanství v Japonsku zažilo období rozkvětu i krvavý konec. Osud jezuitů zpečetily mocenské boje

Zemi vycházejícího slunce objevili Evropané vlastně náhodou: Portugalští mořeplavci ztroskotali u břehů Japonska roku 1543. O jeho existenci věděli jen velmi málo, především díky cestě Marca Pola do Číny, odkud přivezl zprávy o bohatém ostrově dál na východ známém jako „Cipangu“. Portugalci se dokázali vrátit a starému kontinentu potvrdili, že napůl mytická země skutečně existuje. O dva roky později už do přístavů na západě Japonska mířili pravidelně – a společně s nimi připluli i první misionáři.

Tavicí kotel víry

V době, kdy Evropané Japonsko objevili, tam panovala složitá politická i náboženská situace. Císař již nevládl a o moc soupeřily významné klany, přičemž náboženská roztříštěnost byla ještě hlubší. Ve venkovských oblastech přežíval šintoismus, někde vytlačený taoismem, který však tehdy nepředstavoval unifikovanou víru, ale vázal se na různé přírodní kulty a uctívání předků.

Široce rozšířený byl buddhismus, štěpící se do řady směrů od intelektuálních filozofických proudů až po školy, jež věřícím slibovaly spásu za jedno zarecitování tajné formule. Na život a myšlení vyšších vrstev měl potom velký vliv konfucianismus, vnímaný jako náboženství „lepších lidí“. Křesťanství tak přicházelo do země otevřené různým proudům – a nepříliš překvapivě se coby cizorodý prvek rychle zapletlo do politiky.

Koncem 16. století zahájil císařský vazal Oda Nobunaga proces vojenského sjednocování Japonska a dostal se do střetu s buddhistickými mnichy. Jejich kláštery si vydržovaly nemalé vojenské síly a dávaly je k dispozici Odovým protivníkům. Zmíněné spory s buddhistickým klérem přiměly Nobunagu k podpoře křesťanských misionářů: Rozhodl se je využít jako protiváhu a jakéhosi strašáka pro místní mnichy, jejichž kláštery mohl v případě vzpoury předat jiné víře.

Všechno po japonsku

Šíření křesťanství napomohl také postoj drobných knížat na ostrově Kjúšú. Tamní vládci – vědomi si úcty, jakou portugalští obchodníci prokazovali jezuitům – zahrnovali misionáře svou přízní a vycházeli jim vstříc, aby udělali dojem na své obchodní protějšky. Řada z nich konvertovala a nutila k tomu i vlastní poddané. Kníže Ómura Sumitada, který přijal křest již roku 1562, založil prosperující přístav Nagasaki a předal ho jezuitskému řádu do správy.

Ve snaze lépe zapadnout se křesťanští misionáři (vedle jezuitů také španělští františkáni) přizpůsobovali místním zvykům: Nosili japonské oděvy, dodržovali společenské rituály a často sloužili mše v japonštině – v době, kdy byla u katolíků v Evropě předepsána stále jen latinská forma bohoslužby. 

Celý příběh vzal ovšem rychlý konec v roce 1587, kdy nový faktický vládce země šógun Tojotomi Hidejoši vyhověl nátlaku buddhistických mnichů a zakázal zakládání nových křesťanských kostelů. Nastala první vlna pronásledování, od roku 1597 se křesťanství trestalo smrtí a jeho kompletní vyhlazení se pojí s šógunem Tokugawou Iejasu a rokem 1614. Podle odhadů zemřelo za jeho vlády v Japonsku mučednickou smrtí na 200 tisíc křesťanů.