Křesťanští misionáři v Japonsku tvrdě narazili: Ti kteří neutekli, skončili na kříži

21.07.2021 - Radomír Dohnal

Evropští misionáři se po tři staletí pokoušeli přinést do Japonska křesťanství. Neúspěšně. Zůstaly za nimi jen tisíce mrtvých mučedníků…

<p>Sám trest smrti ukřižováním byl v Japonsku dosud krajně neobvyklým řešením, a má se za to, že byl vybrán právě jako poněkud ironické vyjádření odporu vůči této víře.</p>

Sám trest smrti ukřižováním byl v Japonsku dosud krajně neobvyklým řešením, a má se za to, že byl vybrán právě jako poněkud ironické vyjádření odporu vůči této víře.


Reklama

Poprvé se Japonci setkali s křesťanstvím v roce 1549, když u jejich břehů zakotvili portugalští katolíci. Poté, co přestáli sérii tajfunů, které jejich loď očesaly o všechny plachty, považovali své přistání u břehů civilizovaného ostrova za Boží zázrak. 

„O jakém bohu je vlastně řeč?“ ptali se zvědaví domorodci. Většina místních totiž byla obeznámena jen s domácím šintoismem a importovaným buddhismem. Z výkladu portugalských námořníků moc moudří nebyli a považovali jejich náboženství za jakousi variaci na indickou víru. Dílem proto, že k pobřeží Japonska připluli z indického státu Goa. Místo věroučných debat se Japonci raději věnovali něčemu univerzálně srozumitelnému: obchodování. 

Poklady hlučných Evropanů

Co stálo za zrozením tzv. nanbanského obchodu, tedy kšeftů evropských impérií s Japonskem? Překvapivě izolacionistická politika Číny, která cizince zatím odmítala. Japonské ostrovy, objevené Portugalci a Španěly, byly náhradním plánem. A to velmi výnosným plánem, protože Země vycházejícího slunce chtěla zboží i dovážet.

Prvotní šok z Evropanů brzy pominul, i když byli nezdvořile hluční, plivali, potili se,  zapáchali, nedokázali číst ani základní znaky japonského textu nebo konzumovat jídlo hůlkami. Barbaři totiž přiváželi techniku, jakou východní svět ještě neviděl. Bubnové mlýny na mletí obilí a rýže nebo rafinovaný cukr jsou fajn, ale hlavním kouzlem cizinců byly střelné zbraně. Ve svém arzenálu je chtěl mít každý daimió, a tak s jistou předběžnou opatrností přistoupili ke kulturní i materiální výměně.

Dokud otěže zámořského obchodu držel Óda Nobunaga, nevedlo se cizincům zle. Vycházel jim vstříc, povoloval zakládání evropských přístavních čtvrtí a nebránil jim v praktikování jejich exotické víry, jejíž nedílnou součástí bylo i misionářství a zakládání kostelů. Toho se v Japonsku zhostili bratři vznikajícího Tovaryšstva Ježíšova – jezuité, jejichž ambasadorem byl na ostrovech František Xaverský. Nehledejte za tím ale žádné hlubší vzájemné porozumění. Nobunaga potřeboval evropské zbraně, aby upevnil svou pozici. A Evropané přednostně obchodovali v těch přístavech, kde si mohli vytvořit své katolické podhoubí. Šíření křesťanské víry mezi prostý japonský lid se beztak omezovalo jen na chudinu ve velkých městech. Na venkově věroučný výklad o jednom Bohu, desateru a křtech stejně moc nebrali.

Bílí ďáblové z lodi San Felipe

Kontakt portugalských, španělských (a později nizozemských) námořníků, obchodníků a misionářů s místní kulturou nebyl bezproblémový. Okázale projevovaná neúcta Evropanů ke všemu tradičnímu vyvolávala značnou nevoli. Ta narostla poté, co se větší části moci v Japonsku chopil jako taikó (vládnoucí) Tojotomi Hidejoši. Léta válek, spojená s jeho státnickým nástupem, totiž uvrhla celý ostrov do bídy a zoufalství. A stále více jeho poddaných hledalo únik v příslibu „života věčného bez utrpení“ a v křesťanské víře. 

S jistou nadsázkou můžeme říct, že katolicismus vede člověka k  apatii. S příslibem lepší budoucnosti po smrti se nemusí bát neradostné přítomnosti. Japonskou elitu navíc dráždily hlavně rovnostářské řeči křesťanů: copak může hrdý samuraj skončit v tom samém nebi jako rybář nebo zemědělec?

Evropská mocenská expanze destabilizovala Hidejošiho vládu a ze západu přicházející víra „kradla duše“ jeho lidu. Napětí narůstalo a nepomáhali tomu ani misionáři, kteří těžili z nejasného výkladu zákonů. Obraceli na víru jednotlivé daimió, a tím získávali „pod kontrolu“ celé provincie. 

Budou poslouchat svého pána Hidejošiho, anebo hlas nového boha? Nepřijímali snad Japonci při křtu i nové jméno? Jak na ně má pak jejich pán zavolat? Hidejoši zažil cestou k moci spoustu názorných příkladů zrady, a to, co teď zkoušeli ti cizí misionáři, se dalo klasifikovat jako podrývání jeho moci a rozvratná činnost. Jeho podezření sdílela i vysoká šlechta a konflikt mezi starým a novým, mezi tradičními a importovanými hodnotami nabýval na síle.

Poslední kapkou do už silně přeplněného poháru bylo ztroskotání španělské lodi San Felipe, ke kterému došlo 19. října 1596. I tentokrát byli přeživší rádi, že vidí japonské břehy. Nadšení je brzy přešlo, protože plavidlo skončilo na území regionu Urado, kde byl správcem zástupce tvrdé konzervativní linie Motočika Čósokabe. Jako „vrak uvíznutý na mělčině“ loď právem vyraboval. 

To by tak zlé nebylo, o trosečníky se postaral. Při hostině pak během zdvořilostní rozpravy s kapitánem Franciskem de Olandiou naťukl téma, jak se vlastně Španělé k Japonsku dostali. A tady přichází kritický moment. Kapitán de Olandia si při výkladu pomohl námořní mapou. A nezapomněl se pochlubit tím, jak velké impérium španělská koruna spravuje.

Pokřtít a pokořit

Šlo o jistě majestátní pohled, vždyť jen severoamerické kolonie Louisiany a Nového Španělska byly padesátkrát větší než celé Japonsko. A ten samý pohled nabízela i Jižní Amerika. A co teprve ostrovy v Karibiku, pobřeží západní Afriky, africký sever a pří­břežní Sahara, města v Indii a ostrovy španělské Východní Indie… 

Přitom mechanismus získání těchto území se nikdy nelišil: první kontakt obstarají obchodníci a misio­náři a za nimi následují conquistadoři se šavlemi a mušketami. A pak už domorodce na dobytých územích čeká jen poroba a otroctví. Každopádně teď už neměl Čósokabe nejmenší pochyby o tom, co mají ti bílí ďáblové v plánu. 

Pochopitelně o tom pohotově zpravil i vladaře Hidejošiho. Byla to trochu hra na tichou poštu a k momentálnímu vládci Japonska dorazily jen zkreslené a ty nejhorší zprávy. Na věci samé to ale už nic neměnilo. Dlouhodobá nevraživost a konflikt odlišných kultur a náboženství najednou dostal velmi konkrétní podobu. Pokřtění Japonci jsou prostě pátou kolonou v japonskému týlu a misionáři šíří do myslí obyvatel zhoubnou nákazu. Rozvraceči! A i když tu fungovalo hezkých pár zákazů omezujících činnost náboženských kazatelů, jezuité a františkáni je opakovaně porušovali. Tojotomi Hidejoši vydal pokyn, aby do 20 dní všichni jinověrci okamžitě opustili jeho zemi.

A ti, kteří se moc loudali? Ty pochytal a nutil k tomu, aby se vzdali víry. Když to nevyšlo, hnal je v potupném průvodu z Kjóta do Nagasaki. Na pobřeží Kansei je poté nechal ukřižovat. Zahynulo tu prvních 26 katolických kněží: 6 františkánů, 17 japonských účastníků františkánského semináře a 3 japonští jezuitští kazatelé. Tím vznikla legenda o Šestadvaceti mučednících – a další je měli brzy následovat. 

Od pronásledování ke svobodě

Zbavit se misionářů je jedna věc, ale co s křesťanskými věřícími? Nikdo totiž nevěděl, kolik jich vlastně je. Po prvním veřejném křižování pochopitelně přešli to ilegality a stali se z nich kakure kirishitans – skrytí věřící. Navenek se tvářili jako šintoisté a buddhisté. Chodili spořádaně do chrámů a svou víru si nechávali „na doma“. Začal tak hon, při kterém se znesváření lidé navzájem udávali z praktikování křesťanských rituálů. 

V roce 1614, kdy už pevně vladařil Iejasu Tokugawa, byli všichni křesťané ze země oficiálně vypovězeni. O to brutálnější ale bylo stíhání těch, kteří nezmizeli. Čekalo na ně „obrácené křižování“, při kterém byli přibiti na kříž hlavou dolů a ponořeni do žumpy. Po několika dnech pak byli dotázáni, zda nechtějí svou víru odvolat. Překvapivě ale bylo mučednické odhodlání věřících velmi silné, což jejich mučitele ještě více deptalo.

Do země přitom v utajení připlouvají další misionáři z Evropy, aby dále v kakure komunitách šířili slovo Boží. Neslavně tak dopadl portugalský misionář Cristóvão Ferreira, který byl roku 1633 dopaden a mučen tak dlouho, dokud neodvolal víru a nepřijal šintoismus. Pro japonské protikatolické úsilí to bylo velké vítězství, ale papeže v Římě tím pořádně rozezlili.

TIP: Ztracené mýty dávného severu: Kterak Thor a Odin vzdorovali křesťanství

V průběhu 17. století se tak rovnováha v tom, kdo je v zemi vycházejícího slunce větším barbarem, dost vychyluje. Teprve roku 1873 dojde v rámci reforem císařství Meidži k uzákonění náboženských svobod. Ale také k jisté ztrátě nezávislosti, které se obával už dávný Nobunaga nebo Hidejoši. Křesťané dnes tvoří v Japonsku dvouprocentní menšinu, ale tato víra tu přece jen všechny ovlivnila. Kolem 65 % nynějších svateb tu probíhá formou, na jakou jsou křesťané zvyklí. Dohromady si ale nic jiného v Japonsku z křesťanské rituální nabídky nevzali.

Japonská pohostinnost

Sám trest smrti ukřižováním byl v Japonsku dosud krajně neobvyklým řešením, a má se za to, že byl vybrán právě jako poněkud ironické vyjádření odporu vůči této víře. Ve vymýšlení brutálních a agonizujících technik byli ostatně Japonci mistři.

Křesťané tak končili v hadích jámách, byli porcováni na kusy bambusovými tyčemi, upalováni ve slámě, vařeni v horkých pramenech či v mraze poléváni vodou. Každý rok se tak seznam mučedníků rozrostl o přibližně 200 jmen. Jenže jak už to u této víry bývá, tajné křesťany utrpení nijak neodradilo.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

William James Sidis byl americký génius, disponoval mimořádnými matematickými a jazykovými schopnostmi. V dětství byl označován za zázračné dítě, v dospělosti za vyhořelého podivína žijícího v ústraní.

Zajímavosti

Sýkora krade srst spící lišce.

Věda

Václav II. byl mimo jiné i autorem tří básní, které jsou dodnes zachovány v písňovém rukopisu Codex Manesse.

Historie
Válka

Ganymed na snímku sondy Juno

Vesmír

Kritická údržba | Peking 2010

Rostoucí platy a klesající ceny dělají v Číně z osobních aut zboží, které je dostupné stále větší části populace. Dokonce ani nejširší dálnice tak často nezvládají nápor nových motoristů. Čtrnáctého srpna 2010 zkomplikovala provoz na národní dálnici 110 přítomnost těžkých vozidel, jež se podílela na rekonstrukci vozovky. Průjezdnost klesla na polovinu a následoval kolaps: Někteří řidiči ujeli zhruba jen kilometr za den, jiní zůstali v automobilech zcela uvězněni a neposouvali se vůbec. Dopravní katastrofa trvala 12 dní a její nedobrovolní účastníci přežili hlavně díky přizpůsobivým obchodníkům, kteří začali prodávat jídlo a občerstvení přímo v kolonách – ovšem za mnohonásobně nadsazené ceny. 

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907