Obchod s mrtvými těly vynášel jmění. Britští vykradači hrobů zásobovali lékařské fakulty a nakonec začali i vraždit

Na přelomu 18. a 19. století prožívala evropská medicína nevídaný rozkvět. Centra vzdělanosti jako Londýn či Edinburgh se stala magnety pro tisíce ambiciózních studentů toužících odhalit tajemství lidské anatomie. Doktoři a chirurgové si ale dobře uvědomovali, že bez detailní znalosti lidského těla nelze bezpečně operovat ani léčit. Učebnice s nákresy již nestačily – studenti potřebovali skutečnou, hmatatelnou zkušenost. Proto pokud chtěl student na Britských ostrovech v 19. století složit zkoušku z anatomie, musel provést i pitvu na lidském těle.

Trest za vraždu

A tady nastával problém. Zákony v zemi totiž nedovolovaly takovýmto způsobem znesvěcovat mrtvoly počestných poddaných Jeho Veličenstva – jak by totiž dobří křesťané mohli v den soudu vstát z mrtvých, pokud jejich těla byla kompletně zničena? Pitvat se proto směli pouze popravení odsouzenci, a to jen ve vybraných případech. 

Král Jakub IV. v roce 1505 svolil, aby Ctihodná společnost holičů-chirurgů ve Skotském Edinburghu za tímto účelem dostávala několik mrtvol odsouzenců ročně. Roku 1752 vyšel Zákon o vraždách (Murder Act), který stanovoval, že těla popravených vrahů nesmí být pohřbena, ale musí být veřejně pitvána nebo pověšena v železných klecích. Zákon měl za cíl přidat k trestu smrti ještě další rozměr hrůzy a posmrtné hanby. Pitva byla vnímána jako anatéma, jako odepření důstojného spočinutí.

Jenže počet popravených vrahů ani náhodou nedostačoval – ročně šlo o několik desítek těl. Naproti tomu na univerzitách v Londýně a Edinburghu studovaly stovky mediků, a když se k tomu připočetly soukromé anatomické školy, chyběly ročně stovky, ne-li tisíce těl. Ale kde je vzít?

Nástup „Mužů vzkříšení“

První důkazy o vykrádání hrobů kvůli zisku těl pocházejí z roku 1710, v té době však šlo spíše o jednotlivé případy. Teprve od poloviny 18. století však celá záležitost nabrala na obrátkách a zrodil se jeden z nejmorbidnějších byznysů v historii. Velká poptávka po tělech, za která navíc lékařské školy dobře platily, dala zrodit celým organizovaným skupinám systematicky drancujícím britské hřbitovy. Členy těchto gangů nebyli jen lidé z okraje společnosti. Mezi zloději těl bychom našli bývalé hrobníky, zkrachovalé studenty medicíny, ale i zručné řemeslníky, kteří si chtěli rychle vydělat peníze, jaké by běžnou prací nezískali za půl roku. 

Pro muže a ženy živící se touto činností se v angličtině vžil poetický výraz: resurrectionists neboli „vzkříšenci“ či „muži vzkříšení“. Jeden z nejznámějších londýnských gangů, Borough Gang, dokázal během jedné sezony dodat anatomickým školám a nemocnicím stovky těl. Jejich příjmy byly astronomické, což jim umožňovalo uplácet hrobníky, policisty a hlídače a svou činnost dále rozvíjet. 

Profesoři anatomie i studenti museli s těmito skupinami chtě nechtě spolupracovat. Často jim vypláceli zálohy před začátkem akademického roku a platili za ně kauce, pokud byli chyceni policií. Postupně se také ustálily ceny, které se odvíjely od velikosti dodaného těla. Byl to tvrdý kapitalismus v té nejčernější podobě, kde se platilo za každý palec lidského masa.

Rychlost především

Jak taková krádež těla vlastně probíhala? Zapomeňte na romantické představy o hodinách lopotného kopání s lopatou za svitu měsíce. Muži vzkříšení byli mistři efektivity. Celá akce – od příchodu na hřbitov až po odjezd s naloženým pytlem – netrvala obvykle déle než čtyřicet minut. Rychlost byla klíčem k přežití, protože pokud by je chytil rozzuřený dav pozůstalých, hrozil jim lynč. 

Zloději nejprve vyslali během dne špeha, často ženu v černém vdovském závoji, která předstírala pláč nad čerstvými hroby. Její úkol byl jasný: zjistit, kde se nachází nejčerstvější hrob, jaká je hlína a zda rodina nepoužila nějaké bezpečnostní prvky. V noci pak gang nastoupil s tichým nářadím. Nepoužívali železné nástroje, které by při nárazu o kameny dělaly hluk, ale dřevěné lopaty potažené plátnem. Vykopali pouze úzkou šachtu ve tvaru písmene L přímo nad hlavovou částí rakve. Jakmile narazili na víko, pomocí speciálního páčidla nebo železného háku ho v nejslabším místě u hlavy prorazili. Hluk tlumili rozprostřenými pytli. 

Poté uvázali kolem krku nebo pod paže mrtvého lano a silou ho vytáhli úzkou šachtou ven. Hlínu pak naházeli zpět a hrob upravili tak, aby vypadal nedotčeně. Pokud byli profesionálové, nezanechali po sobě téměř žádnou stopu, která by na první pohled odhalila, že hrob je prázdný.

Díra v zákoně

Jedním z nejbizarnějších aspektů celého byl způsob, jakým se vykradači hrobů vyhýbali nejpřísnějším trestům. V tehdejších britských zákonech se totiž nacházela mezera – lidské tělo (živé ani mrtvé) podle nich totiž nebylo majetkem, a z právního hlediska jej tedy nešlo ukrást. Pokud jste jej vykopali a odnesli, dopustili jste se pouze přestupku porušení veřejného pořádku a zneuctění hrobu, za což hrozily relativně malé tresty v podobě pokuty či krátkého vězení. Tato právní klička vedla k morbidním scénám, kdy „muži vzkříšení“ manipulovali s mrtvolami s chirurgickou precizností, aby na nich nezůstala ani nitka. 

Jakmile tělo vytáhli z rakve, okamžitě z něj svlékli rubáš, oblečení, sundali šperky i snubní prsteny a naházeli je zpět do hrobu. Pokud by totiž u nich policie našla byť jen kousek látky patřící zesnulému, jednalo by se o krádež cizího majetku a hrozily by jim daleko tvrdší postihy. I kvůli těmto právním aspektům a ochráncům z řad vysoce postavených akademiků bylo pro policii i soudy nesmírně obtížné gangy stíhat.

Kdo se ale s panujícím stavem smířit nehodlal, byli pozůstalí. V případech, kdy se rozzuřené veřejnosti dostali zloději těl či jejich komplici do rukou, hrozil jim lynč a krutá smrt. Když se například rozšířila zpráva, že kostelník z Holywell Mound spolupracuje s Borough Gangem a nechává jeho členy řádit na místním hřbitově, rozzuřený dav muže brutálně zmlátil a poté se jej pokusil pohřbít zaživa. Před smrtí jej na poslední chvíli zachránil zásah policie.

Hřbitovní pevnosti

Strach veřejnosti z toho, že jejich blízcí skončí na pitevním stole, vyvolal pochopitelnou reakci. Lidé začali vymýšlet nejrůznější způsoby, jak své mrtvé před nočními hyenami ochránit. Objevovaly se reklamy nabízející kovové rakve, jako například „jediná bezpečná rakev je Bridgmanova patentovaná rakev z kovaného železa“.

Samotné hřbitovy se začaly měnit v malé pevnosti. Kolem pohřebišť se stavěly vysoké kamenné zdi zakončené ostrými hroby, nebo skleněnými střepy a u vstupních bran vznikaly strážní věže. Bohatší rodiny si mohly dovolit pronajmout strážné, kteří hrob hlídali po dobu několika týdnů, dokud tělo neprošlo přirozeným rozkladem, což ho učinilo pro anatomy bezcenným. 

Vznikaly také speciální vynálezy, jako byly takzvané mortsafe – těžké železné klece nebo mříže, které se upevnily nad hrobem do betonu či kamene. Tyto konstrukce znemožňovaly zlodějům prokopat se k rakvi. Po několika týdnech se klec demontovala a mohla být použita pro další hrob. 

Dalším ochranným prvkem byly těžké kamenné desky, k jejichž zvednutí bylo potřeba hned několika mužů a složitého kladkostroje, což zloděje těl časově paralyzovalo. Na některých hřbitovech se instalovaly samostříly a nástražné systémy spojené s dráty ukrytými v trávě. Pokud zloděj o drát zavadil, zbraň vystřelila. 

Nejbizarnějším ze všech opatření pak jednoznačně byla „hrobová puška“. Šlo o střelnou zbraň (obvykle loveckou pušku), ke které byl připevněný drátek a pak byla umístěna nad hrob. Přesto ani tato opatření často nedokázala vynalézavé vykradače hrobů zastavit.

„Výrobci těl“

Jak poptávka po tělech rostla a zabezpečení hřbitovů se zlepšovalo, stávalo se řemeslo mužů vzkříšení stále obtížnějším a nebezpečnějším. Brzy se tedy našli jedinci, kterým došlo, že lidské tělo lze získat i snáze, než kopáním v zemi. Události, které následovaly, šokovaly britské impérium a vedly k zásadním změnám zákonů i přístupu k lidským ostatkům. 

U kořenů celého problému stáli dva irští přistěhovalci William Burke a William Hare, kteří původně v Edinburghu provozovali penzion. Když jeden ze starých hostů zemřel, aniž zaplatil pobyt, zjistili majitelé podniku, že jeho tělo lze výhodně prodat – za štědrou sumu jej na pitvu koupil renomovaný anatom Dr. Robert Knox. Když oba muži viděli, jak snadno jde přijít k penězům, rozhodli se přírodě pomoci. Během necelého roku zavraždili nejméně 16 lidí. Jejich oběťmi byli nejčastěji chudí, nemocní lidé na okraji společnosti, u kterých byla malá šance, že je bude někdo postrádat. 

Burke a Hare vyvinuli specifickou metodu vraždy, dnes známou jako „burking“. Oběť opili, poté jí jeden zasedl hrudník a druhý jí ucpal nos a ústa. Člověk se udusil bez jakýchkoliv vnějších stop násilí, což bylo pro anatomické účely ideální, protože tělo vypadalo naprosto nepoškozeně. Dr. Knox se na nic neptal a těla nadšeně kupoval. 

Když byl jejich zločin odhalen, Edinburgh zachvátila hysterie a Burke skončil na šibenici – ironicky bylo jeho tělo po smrti veřejně pitváno a jeho kostra je dodnes k vidění v edinburském anatomickém muzeu. 

Vražd přibývá

Tragédie v Edinburghu ale nebyla ojedinělá. Nápad, jak si snadno opatřit těla, měli také zločinci v jiných městech. V Londýně se zformovala skupina později známá jako London Burkers, kterou vedli John Bishop a Thomas Williams. Tito muži původně působili jako klasičtí vykradači hrobů, ale rostoucí bezpečnostní opatření na londýnských hřbitovech je přiměla změnit taktiku. Přešli od vykopávání hrobů k systematickým vraždám. 

Jejich řádění skončilo v roce 1831, kdy přinesli na King's College London mrtvolu čtrnáctiletého chlapce, italského pouličního umělce Carla Ferrariho. Anatom, kterému tělo nabízeli, si všiml podezřelých okolností. Mrtvý mladík nejevil známky nemoci a vykazoval známky vnitřního krvácení na krku. Navíc zloději požadovali neobvykle vysokou částku a chovali se nervózně. 

Lékař předstíral, že jde pro peníze, ale místo toho zavolal policii. Vyšetřování ukázalo, že skupina zavraždila minimálně tři lidi, které omámili opiem a následně utopili ve studni na svém dvoře. Bishop a Williams byli odsouzeni k trestu smrti oběšením a jejich popravu u věznice Newgate sledoval dav čítající přes 30 000 lidí. 

Atmosféra ve společnosti byla v té době již neudržitelná. Začínalo být jasné, že dokud bude existovat nelegální trh s těly, nikdo na ulici si nemůže být jistý svým životem. Tlak na vládu, aby situaci vyřešila, dosáhl vrcholu.

Nová pravidla

Britský parlament musel pod tlakem veřejného hněvu a strachu jednat. Výsledkem se roku 1832 stal Anatomický zákon (Anatomy Act). Ten od základu změnil pravidla hry a jednou provždy zlikvidoval nelegální obchod s lidskými ostatky. Podle nového zákona mohla být k anatomickým účelům použita těla lidí, kteří zemřeli v chudobincích, nemocnicích nebo vězeních a k jejichž ostatkům se do 48 hodin nepřihlásil žádný příbuzný, který by zaplatil pohřeb. Vzhledem k obrovské chudobě v tehdejší industrializované Británii bylo takových těl opravdu hodně. 

Zákon také poprvé zavedl oficiální licence pro anatomy a pitevny a zřídil úřad inspektorů, kteří na celý proces dohlíželi. Ačkoliv byl zákon z dnešního pohledu sociálně nespravedlivý – v podstatě trestal chudobu tím, že z ostatků chudých dělal studijní materiál – svůj hlavní cíl splnil dokonale. Cena lidského těla na černém trhu přes noc klesla na prakticky nulu. Před přijetím Anatomického zákona se přitom ceny za zachovalé tělo dospělého jedince pohybovaly okolo 16 guineí, což v té době odpovídalo dělnické mzdě za 45 dní. Pro gangy vzkříšenců již nebylo finančně rentabilní riskovat vězení nebo lynčování za vykopávání hrobů, když chudobince a nemocnice dodávaly školám těla legálně a zdarma. Profese zlodějů těl téměř okamžitě zanikla.