Téměř 15 % evropských panovníků skončilo ve středověku rukou vraha. Rozhovor s historikem Robertem Antonínem z Ostravské univerzity

Dle výzkumu britského profesora kriminologie Manuela Eisnera zahynulo v důsledku vraždy ve středověku a raném novověku skoro 15 % evropských panovníků. Nakolik jsou tato zjištěná data významná a v čem se dávné královraždy liší od atentátů moderní doby, vysvětluje profesor historie Robert Antonín z Ostravské univerzity.

Dějiny píší vítězové

Jak byste definoval fenomén královražd v historii?

Když dnes řekneme královražda, většina lidí si představí zkrátka zabití krále. Historicky jde ale o pojem s mnohem hlubším a bohatším významem. V užším smyslu slova se jedná o úmyslné usmrcení panovníka, a to mimo bojiště, případně bez předchozího legitimního soudního procesu. V širším smyslu může být královražda považována za útok na politický a společenský řád jako takový, protože v monarchistických systémech je panovník jeho hlavním a mnohdy jediným reprezentantem.

Král nebo císař není z pohledu předmoderního systému pouze jednotlivec u moci, ale představitel opírající svoji legitimitu a kontinuitu vlády o dynastickou příslušnost i posvátný rozměr moci získaný prostřednictvím pomazání při korunovačních rituálech. Zabít panovníka tedy znamenalo zasáhnout symbolický strop celé společnosti. Právě proto je královražda tak zajímavý historický fenomén. Jeho obecné definice jsou ale obtížné a selhávají, pokud do nich chceme vtěsnat konkrétní historické události a příběhy. 

V čem spatřujete úskalí zabraňující jednoznačné definici?

Je to dáno tím, že se v jednom činu může spojovat násilí jako eskalace osobních antipatií, vysoká politika, boj o legitimitu i boj o prosté přežití. A nesmíme zapomenout na to, že i v tomto případě platí staré známé pravidlo, že dějiny píší vítězové. 

Prameny, které nám slouží pro poznání fenoménu královražd, jsou mnohdy tendenční. Vítězný uchvatitel se mohl později vydávat za obnovitele pořádku, zatímco poražený soupeř byl označen za tyrana, jehož odstranění bylo téměř nutné. Královraždy proto nikdy nejsou jen „kriminální případy“. Jde i o politická sdělení. 

Kdy se udála první vražda vládce na evropském kontinentu?

To nemůžeme jednoznačně určit. Vzhledem k úzkému provázání královražd s vládním systémem monokracie lze ale předpokládat, že tento fenomén patřil k vývoji lidských společenstev dlouho před takzvanou dějinnou dobou, tedy časem, pro nějž máme psané historické prameny.

V roce 2011 se o komplexní kvantitativní analýzu královražd v evropských dějinách pokusil Manuel Eisner, který začíná svoje sledování rokem 600. Jde sice o uměle vytvořený mezník, ale pokud bych z něj měl vyjít jako z hraničního data, kdy lze již hovořit o rozvoji struktur raně středověké společnosti, pak bude nejstarším zaznamenaným případem nejspíš vražda vizigótského krále Liuvy II. roku 603 v Toledu. 

Je tento raný případ násilného zabití panovníka něčím příznačný?

Ano, ukazuje jeden ze základních vzorců, který se pak v evropských dějinách opakuje znovu a znovu: za útokem nestál anonymní dav, nýbrž část elity, jež chtěla změnit rozložení moci. Královražda nebyla v časech středověké Evropy vyústěním vzpoury „zdola“, ale nástrojem mocenské soutěže „na vrcholu“. Panovníka nejčastěji neodstranili ti nejchudší, nýbrž ti, kdo stáli relativně blízko k moci a chtěli ji převzít, korigovat nebo si na ní vynutit svůj podíl, získat majetky, prestiž a podobně.

Úskalí definic

Jak se královraždy proměňovaly v čase a jakých podob nabývaly?

Na tuto otázku se snažil odpovědět Eisner v již zmíněné studii. Z výsledků, které předložil, byly podle něj v raném středověku královraždy poměrně běžnou součástí vysoké politiky a od vrcholného středověku jejich četnost nápadně klesala. 

Rozlišil přitom čtyři základní typy: prvním je vražda kvůli nástupnictví, tedy odstranění panovníka proto, aby se někdo jiný mohl chopit vlády nebo si nově nabytou moc pojistit. Druhým je vražda v rámci války, kdy se zabití vládce stává součástí širšího konfliktu mezi politickými jednotkami. Třetí typ představuje vražda z osobní msty, uražené cti, kvůli dědickému sporu nebo jinému soukromému, ale sociálně významnému sváru. A konečně čtvrtým typem je atentát „outsidera“, tedy útok pachatele, který nestojí přímo v centru dvorské politiky. 

Z jakých dat Eisner při určení těchto kategorií královražd vycházel?

Sledoval 1 513 úmrtí panovníků ve 45 evropských monarchiích mezi lety 600–1800. To jej s využitím statistických metod vedlo k zajímavým sumarizujícím výsledkům, kdy například ukázal daleko vyšší četnost prvních dvou jmenovaných typů vražd vládce, to znamená, že jeho zabití sloužilo jako praktický prostředek k řešení sporu o moc, v období před rokem 1100. 

Současně poukázal na změnu, kdy po tomto datu namísto palácového spiknutí a rychlého dosazení nového panovníka nastoupila při uchopení moci pečlivěji budovaná legitimita, soudní konstrukce a propaganda. Královražda se tak z běžnějšího nástroje elitního soupeření postupně měnila ve výjimečný akt. 

Jak byste vy sám zhodnotil toto uchopení fenoménu královražd?

Já osobně chápu potřebu širšího ukotvení dění v minulosti a zobecňující závěry opřené o „velká data“ se mi svým způsobem líbí. Ukazují určité hlavní vývojové trendy a tím umožňují popis rozvoje civilizace v globálním rámci. Na druhou stranu při výzkumu konkrétních situací se mnohdy ukáže, že velké souhrnné definice nesedí a že existuje příliš mnoho výjimek na to, aby potvrzovaly pravidlo. Případně, že nám prameny nezanechaly informace, které by vedly k jistotě, že právě tyto čtyři jmenované kategorie představují klíč k pochopení fenoménu královražd. 

Napadá vás konkrétní násilný čin, u kterého výsledky této studie selhávají?

Jako příklad lze uvést jednu z nejznámějších vražd v českých dějinách. Na začátku srpna 1306 byl v domě děkana olomoucké kapituly zabit Václav III., poslední legitimní Přemyslovec na českém trůně, který byl tou dobou na cestě k prosazení svých nároků na polský trůn. Jednalo se přitom o situaci, ve které se nám všechny čtyři uvedené kategorie mohou propojovat. 

Nelze vyloučit, že šlo o vraždu za účelem odstranění politického protivníka ze strany Vladislava Lokýtka, pozdějšího polského krále a konkurenta Přemyslovců, což splňuje první i druhou Eisnerovu kategorii. Mohlo jít také o mocensky orientovanou vraždu ze strany římského krále Albrechta I. Habsburského a současně jeho projev osobní nenávisti vůči mladému Václavovi.

Osobní účty si s ním mohli vyřizovat i zástupci české šlechty. Nikdy se taky nedozvíme, zda byl Konrád z Botenštejna, pakliže šlo skutečně o něj, nájemným vrahem a kdo jej najal. Nebo byl jen prvním, kdo našel mrtvé tělo Václava, a králova ostraha jej následně zabila a umlčela proto, že se tak snažila shodit vinu na tohoto durynského rytíře? Mohlo jít i o onoho outsidera, který kupříkladu zabil krále po banální hádce? Jedna situace, tisíc otázek. Každopádně ukazuje, nakolik královražda jako fenomén uniká přesným kategorizacím. 

Definice neřadí smrt panovníka v bitvě nebo popravy vykonané soudem či veřejným shromážděním do královražd. Najdeme přesto nějaké výjimky i v tomto ohledu?

Jde o další aspekt téhož problému. Podle části historiků by bylo taková zabití třeba vyloučit. Jenže vezměte si kupříkladu tragický konec Přemysla Otakara II. roku 1278. Zemřel v bitvě na Moravském poli, tedy by se jeho případ neměl mezi královraždy počítat. Jenže na základě důkladné analýzy pramenů i panovníkových ostatků vysvítá, že byl zabit již jako zajatec, naprosto úkladně a bez možnosti se bránit, tedy nikoli v boji. Za mě se proto jedná o královraždu. Podobně bychom mohli spekulovat o termínu justiční vražda a případech takzvaně spravedlivých poprav na základě soudního procesu, protože, jak už jsem říkal, dějiny píší vítězové.

Iluze ohrožení

Zmínil jste, že nejvíce královražd se odehrálo ve středověku. Můžeme tuto dobu považovat za násilnou?

Kvantitativní analýzy skutečně ukazují, že jak smrt v boji, tedy nikoli nutně vražda, tak vraždy panovníků byly nejčastější v raném středověku. V pozdním středověku, a zejména v raném novověku podle Eisnerovy studie prudce klesají. To by mohlo posilovat stereotyp o středověku jako nebezpečné době. I zde má celá věc několik ale. 

Předně je důležité dodat, že toto dějinné období nelze vnímat jako jednu jednolitou epochu a už vůbec ho nelze vztahovat k moderní době a porovnávat s ní. Podobně jako například první a druhá světová válka výrazně pokřivují statistiky pro 20. století, můžeme i ve středověku najít časově omezené úseky oslabené centrální moci nebo válečných konfliktů, které vychylují výsledky výzkumu. 

Též se vyskytují geografické odlišnosti. Kupříkladu středoevropský prostor zasažený husitstvím a jeho důsledky včetně bojů mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem nelze v 15. století považovat za stabilnější a bezpečnější než třeba o století dříve. 

Jak si tedy vysvětlujete vyšší četnost královražd ve starších dějinných obdobích?

Odpovídá to typu monokracie (vlády jediné osoby). Systém raně středověkých státních útvarů sám o sobě jen těžko umožňoval pokojnou změnu vládnoucí dynastie či režimu. Nemůžeme po něm proto chtít to, co očekáváme od konstitučních novodobých monarchií či demokratických systémů. 

Bylo z důvodu samovlády nebezpečné se stát vládcem?

Na kopci fouká vždycky nejsilněji. Jde opět o úhel pohledu a měřítko, ke kterému tuto nebezpečnost chceme vztahovat. Z pohledu dnešního člověka měl život ve středověku a raném novověku obecně více rizik než ten současný. K určení, jak bezpečná byla pozice panovníka ve své době, bychom museli mít pro srovnání údaje o příčinách úmrtí běžné populace. Ty pro dlouhý časový úsek vůbec nejsou k dispozici, a pokud ano, tak ne rovnoměrně geograficky rozložené, jelikož historické prameny si všímají primárně králů, císařů či církevních představitelů a hierarchicky níže postavené obyvatelstvo v nich není zachyceno.

Současně záleželo na období vlády daného krále. Z mého pohledu měl panovník, jakkoli byl exponovanou osobou, stálou ochranu, nejlepší zdravotní péči odpovídající době, trvalý přísun kvalitní stravy a podobně. Proto si myslím, že o nebezpečí nejde v tomto případě ve srovnání s životem běžné populace mluvit. 

Mohl byste přiblížit, jak tato ochrana nejvyšších představitelů vypadala?

Nejviditelnější byla ochrana fyzická v podobě osobní gardy, palácové stráže a kontroly přístupu k panovníkovi. Docházelo k oddělování vládce od širšího okolí a k postupnému „zpevňování cíle“, jak by řekla moderní bezpečnostní terminologie. Neméně důležitá ale byla ochrana institucionální a symbolická – za předpokladu jasného následnictví klesala motivace řešit dosazení nového panovníka vraždou. A pokud král a jeho nejužší okruh účinněji monopolizovali násilí, bylo pro šlechtické frakce obtížnější proměnit spiknutí v úspěšný převrat. Efektivitu těchto opatření neumíme vyjádřit jedním číslem, ale jistému posunu nasvědčuje dlouhodobý pokles královražd.

Faktor blízkosti a prostředí

Zmínil jste, že nejčastějším motivem pro zabití krále byla snaha uchopit moc do vlastních rukou. Existovaly i události, kdy došlo k vraždě bez racionální příčiny?

Případy, u kterých se mezi spiklenci nacházel někdo, kdo se později sám stal vládcem, jsou velice časté. Z tohoto pohledu lze královraždu skutečně považovat za racionální, byť brutální strategii přenosu moci. Časté ale byly i případy spojené s emocí. Mnohdy šlo o pomstu, ochranu cti či zanícenou reakci na pociťovanou osobní křivdu. 

Vzhledem k předmoderní mentalitě hrály tyto důvody důležitou roli nejen v soukromém, ale i veřejném politickém životě. Čest byla pro jedince důležitá a zejména elitní vrstvy společnosti vynakládaly nemalé úsilí na to, aby si ji udržely. I v tomto případě platí, že se motivy pro zavraždění panovníka mohly prolínat. 

Jaká vražda byla tedy spáchána i kvůli cti?

Například Albrecht I. Habsburský zemřel 1. května 1308 v důsledku iniciativy jeho synovce Jana zvaného Parricida. Za činem stála patrně pachatelova čest, ale i křivda a touha po moci. Jakkoli se dnes můžeme jen domnívat, který z těchto motivů hrál největší roli, dobové prameny vysvětlují Janovo jednání nenávistí a vzplanutím hněvu vůči strýci, který mu upíral jeho práva na podíl na vládě. Tu si Parricida mohl nárokovat jak v tradičních habsburských državách, tak ve Švábsku i v rakouských zemích. 

Podle některých názorů se vrahovy ambice týkaly české královské koruny (Jan byl po matce Přemyslovec) a zabití Albrechta bylo aktem odplaty za to, že jej odmítal podpořit. Určité prameny pak hovoří vedle Jana o podílu celé skupiny spiklenců, převážně šlechticů, kterým Albrecht upíral jejich statky a práva.

Jakými způsoby byli králové nejčastěji zabíjeni?

Neexistuje jeden „klasický“ způsob královraždy. Možnosti se měnily podle toho, kde byl panovník nejzranitelnější a kdo k němu měl přístup. V ranějších obdobích hrála velkou roli bezprostřední fyzická blízkost a dvorský prostor. 

Třeba zmíněný Albrecht I. měl poté, co po několikáté odmítl Janovy požadavky, utržit od agresora zásah mečem do krku, načež se na těžce raněného vrhli další spiklenci. Jeden probodl krále mečem a další mu uštědřil drtivou ránu do hlavy. Albrecht I. byl tedy ubit, patrně během soukromé audience několika šlechticů v čele s Parricidou. S proměnou veřejného života a technik násilí v novověku přibývaly střelné zbraně a atentáty se více uskutečňovaly ve veřejném prostoru.

Na jakých místech ke královraždám například docházelo?

Ve vlastním paláci, v exteriéru – při lovu či na cestě, při obléhání i na veřejných slavnostech. Byzantský císař Nikeforos II. Fokas († 969) se třeba stal obětí palácového spiknutí, v němž figurovali lidé z jeho nejužšího okruhu včetně jeho manželky, a byl zavražděn v noci ve své ložnici. Francouzský Jindřich IV. († 1610) byl naopak zabit v kočáře uprostřed města. Švédský král Gustav III. († 1792) se zase stal obětí střelby na maškarním plese v královské opeře ve Stockholmu. Způsobů a míst, kde vraždit, byla zkrátka spousta. 

Jak se středověká a novověká společnost stavěla k pachatelům těchto vražd?

Pokud se viník stal nástupcem zavražděného, jak to vidíme na příkladu jedné z nejznámějších českých vražd panovníka, kdy Václava vystřídal na knížecím stolci jeho bratr Boleslav I., nelze hovořit o nějakém trestu. V případě, kdy vražda nevedla ke změně politického režimu nebo nebyla motivovaná snahou chopit se trůnu, bylo s pachateli ve většině případů zacházeno velmi tvrdě a okázale, pokud tedy nebyli zabiti hned na místě činu.

Emoce napatří jen současnosti

Víme, kolik panovníků bylo v historii zavražděno?

Pro celé dějiny lidstva to stoprocentně nikdy vědět nebudeme. Pro evropský prostor lze mezi lety 600–1800 vyjít opět ze studie Eisnera, který napočítal 219 vražd z celkových 1 513 sledovaných úmrtí panovníků. 

Z toho lze o 159 případech hovořit s jistotou jako o vraždě, u 60 činů toto není jisté. Dalších 90 panovníků, na které se Eisner zaměřil, zemřelo v bitvě a 8 bylo popraveno po soudním procesu.

V jakých zemích docházelo ke královraždám nejčastěji?

Nejvíce jich bylo nalezeno v Byzanci, při papežské kurii, ve druhé bulharské říši a v Córdobském chalífátu. To samo o sobě ještě neznamená, že šlo o „nejkrutější“ společnosti. Jednalo se o útvary s vysokým počtem dochovaných pramenů, zatímco z jiných částí Evropy nám zprávy často chybějí, což samo o sobě může zjištěné počty a průměry velice zkreslovat. 

Eisnerovy výsledky tak spíše ukazují, kde se dlouhodobě kombinovaly nejasné nástupnické principy, vojenský tlak, silná role frakcí a opakované rozpady politické rovnováhy. Ke královraždám docházelo nejčastěji tam, kde se státní řád opakovaně lámal zevnitř.

Jak četné byly královraždy v českých zemích?

Už na počátku reálného formování Čech coby raně středověkého regna pod vládou Přemyslovců stála bratrovražda, kterou skončil život knížete Václava. Později byl na latríně kopím propíchnutý kníže Jaromír. A vláda tohoto rodu v českých zemích skončila úkladnou vraždou Václava III. Určitě v tomto ohledu nešlo o klidné prostředí – několik desítek příslušníků přemyslovského rodu bylo v 11. a 12. století vězněno, mordováno a utíkalo do sousedních zemí.

Ve vrcholném a pozdním středověku pak vražd spojených s panovnickým rodem ubylo, což odpovídá obecnému klesajícímu trendu. Některé prameny hovoří i o smrti Ludvíka Jagellonského roku 1526 v bitvě u Moháče jako o de facto úmyslné vraždě. 

Klesala, či stoupala frekvence královražd v závislosti na životní úrovni obyvatelstva?

Bohatší, administrativně vyspělejší a propojenější společnost může obecně vytvářet prostředí, v němž je násilí jako politický nástroj méně výhodné. Každopádně nelze říci, že vyšší životní úroveň znamená méně královražd. Důvodem dlouhodobého poklesu výskytu královražd byla spíše stabilizace forem nástupnictví a změna chování elit, které své konflikty řešily jinou než násilnou cestou. To samozřejmě neznačí, že by na hospodářských podmínkách nezáleželo. 

Jakmile se začaly rozpadat monarchie a zavádět republiky, změnily se i vzorce usmrcování hlav států?

Ano, velmi výrazně. V monarchii bylo zabití vládce často spojeno s otázkou nástupnictví: zabijete krále a otevřete cestu k trůnu, nebo alespoň zablokujete nárok soupeře. V republice tento dynastický motiv slábne. Prezidentský úřad či úřad premiéra se nedědí, a pakliže ano, nejde již o demokratický systém. Odstranění demokraticky zvolených politických zástupců samo o sobě nezajišťuje útočníkovi nástup k moci, pokud tedy nejde o snahu změnit celý režim. Tím se mění logika atentátu.

Zatímco předmoderní královražda byla převážně operací uvnitř elity, zabití moderní hlavy státu je častěji útokem na symbol určité politiky, režimu nebo identity. Ale neznamená to, že by násilí z nejvyšší politiky zmizelo.

Můžeme ze studia panovnických úmrtí v historii vyvodit závěry o tom, jak zkoumáme a popisujeme evropské dějiny?

Fenomén královražd mi přijde jako další doklad toho, že pokud chceme pochopit realitu středověké společnosti, nemůžeme jí vnucovat vzorce a kategorie jednání vzniklé na základě naší racionální úvahy. Racionalita tvořila zcela jistě významnou součást středověké mentality, ale stejně jako v současné době, i pro středověk musíme počítat s emocemi a iracionálním jednáním vymykajícím se současným škatulkám.

Rozhodující okamžiky, jež ovlivňovaly dějinný vývoj, nemusejí být výsledkem promyšleného kalkulu, to jenom my, historici a historičky, je takto rozumově rozkrýváme. Upírat dějinám emoce, které přitom patří k jejím hybným momentům, je totéž, jako upírat jim život.