Jak krvavý byl středověk? Rozhovor s historikem Archivu hlavního města Prahy

01.01.2020 - ptala se Lucie Jahodářová

V mysli mnoha lidí evokuje středověk vedle ušlechtilé rytířské kultury také epochu násilí, a to nejen kvůli častým válečným konfliktům, nýbrž i přepadům, únosům, vraždám či exemplárně brutálním popravám. Bylo tehdy prolévání krve skutečně takřka na denním pořádku?

<p>Aby násilí působilo na středověkého člověka odstrašujícím dojmem, muselo být opravdu nesmírně brutální.</p>

Aby násilí působilo na středověkého člověka odstrašujícím dojmem, muselo být opravdu nesmírně brutální.


Reklama

Násilí jako neblahý fenomén provází lidstvo od nepaměti, přičemž středověk bývá považován za jeho „zlatou éru“. Ačkoliv tehdejší brutalitu nelze zpochybnit, 20. a 21. století se jí v řadě ohledů vyrovnalo, či ji dokonce předčilo, jak přibližuje odborník na danou problematiku Petr Kreuz.

Vnímáme středověk oprávněně jako dobu násilí? 

Tento obraz vychází z obecně uznávaného konceptu. Někteří badatelé se ho však snaží zpochybňovat a tvrdí, že afektivní násilí nebylo jen rysem středověku, nýbrž obecně předmoderní doby, tedy období před druhou polovinou osmnáctého století. Další pohled nám nabízí klasický koncept německého sociologa židovského původu Norberta Eliase, který na konci třicátých let publikoval tezi o civilizačním procesu. Podle něj došlo k ukáznění emocí evropského obyvatelstva, které postupně přestávalo reagovat tak násilně na některé podněty. Stále více sfér života, v nichž se dřív aplikovalo zcela neregulované násilí, postupně dostávalo právní rámec, takže podléhaly větší kontrole. 

Všudypřítomná smrt

Veřejná moc nebo, chcete-li, stát či panovník řešili ve vztahu k násilí své okamžité priority, což ve středověku představovalo udržení míru uvnitř země. V pozdním středověku již dokázal schopnější vládce chránit své poddané, a co víc, ve snaze zamezit neregulovanému násilí se k němu přidaly i vyšší vrstvy, v našem prostředí především šlechta a města. Veřejná moc ovšem trestala jen nejzávažnější delikty proti životu, typicky vraždu či infanticidium neboli vyhnání plodu. Teprve na prahu raného novověku, tedy od šestnáctého století, se prosazovalo veřejné trestní právo a s ním spojený inkviziční proces (nesouvisí s inkvizicí), forma soudního řízení, jehož zásadou je, že „žádný zločin nesmí zůstat nepotrestán“. 

Postupně se tak veřejné moci podrobovaly další formy násilí, které přecházely z pozice soukromých deliktů do roviny veřejné. Postižený již nemusel sám podávat žalobu, ale objevila se funkce veřejného žalobce, který zahájil řízení místo něj, ex officio. V pozdním středověku a raném novověku tedy vznikaly instituce, jež pomáhaly dosud nekontrolované násilí potlačovat. Jednalo se zejména o policii v širším slova smyslu. Pojmem „policie“ se zpočátku označovaly rozptýlené struktury, které se věnovaly postihu nejen pořádkových deliktů, ale též nedodržování předpisů – požárních, tržních, oděvních a dalších.

Pokud se na otázku podíváme skrz takzvaný homicide rate, což značí podíl vražd na sto tisíc obyvatel, dospěli historikové většinou k závěru, že postupně klesá. K výraznému ústupu násilných deliktů došlo kolem roku 1750, to znamená na konci raného novověku a na prahu moderní doby. Někteří badatelé však uvedené tvrzení zpochybňují, přestože pro středověk je třeba u kriminality navíc počítat s velkým podílem takzvaných temných cifer, tedy pramenně nedoložitelných trestných činů.

Proč lze zrovna ve středověku zaznamenat nejvyšší míru násilí? 

Protože násilí nebylo žádným způsobem kontrolované a naopak nepsaný kodex cti jako by ho vyžadoval. Vznikalo tak napětí mezi právní normou prosazovanou veřejnou mocí a společenským kódem cti.

Je možné, že dnes považujeme středověk za brutálnější, než jaký ve skutečnosti byl? 

Středověk nepochybně brutálnější byl, ale nebylo to prioritně agonálním násilím, nýbrž každodenní konfrontací se smrtí. Pokud se tehdy člověk dožil dospělosti, obvykle se stal svědkem smrti několika sourozenců v kojeneckém věku, ale i skonu řady příbuzných, eventuálně rodičů. Smrt byla skutečně všudypřítomná, takže lidé byli z tohoto hlediska otrlejší než my. Aby násilí působilo odstrašujícím dojmem, muselo být opravdu nesmírně brutální. Proto byla násilnost středověku tak obrovská. 

Na druhou stranu předmoderní doba obecně, respektive období do roku 1900, téměř nezná neválečné masové vraždění, jakým byla například turecká genocida Arménů v letech 1915 až 1916 či židovský holocaust – to je až „výdobytek“ dvacátého a jednadvacátého století. Jedinou částečnou výjimku tvoří pravidelné pogromy na židy a čarodějnické procesy, které měly ovšem jen zřídka masovější charakter.

Když jste zmínil čarodějnictví, sehrála i pověrčivost nějakou roli z hlediska dějin násilí? 

Magie představuje obecný antropologický fenomén, takže od chvíle, kdy se zrodilo lidstvo, existuje i ona. K pronásledování jejích provozovatelů dochází, když se společnost ocitne v nějaké specifické fázi vývoje, nejčastěji v ekonomické krizi. Pak se začnou hledat obětní beránci. V letech 1560 až 1660, kdy bylo v Evropě popraveno nejvíc domnělých pachatelů čarodějnictví, se jednalo především o reakci na nejhorší fázi takzvané malé doby ledové, kdy nastávaly periodické neúrody. Jelikož k nejnáchylnějším plodinám patřila vinná réva, procesy se velmi často odehrávaly v oblastech, kde se pěstovala. 

Totéž však můžeme pozorovat i v posledních desetiletích v řadě zemí subsaharské Afriky, například v sedmdesátých letech v Beninu, v osmdesátých a devadesátých letech v Tanzanii a v současné době mimo jiné v Ghaně a Nigérii. Tam vyvolala masové pronásledování vykonavatelů magie ekonomická krize a s ní spojená politická nestabilita. Měřeno počtem obětí lze říct, že pronásledování provozovatelů magie tvoří daleko víc fenomén jednadvacátého století a zemí třetího světa než Evropy šestnáctého či sedmnáctého století. Takže čarodějnictví s dějinami násilí souvisí jen velmi volně. 

Jaká role tedy násilí ve středověku příslušela? 

Rozhodně větší než v současnosti, protože mu společnost poskytovala širší prostor a mentalita lidí byla jiná. Velice zjednodušeně řečeno se mu nestavěly hranice etické ani právní. S postupným vytlačováním násilí ze společenské mentality pak souvisela jeho marginalizace. Jelikož ho střední vrstvy ze svého jednání vytěsnily jakožto nepřijatelné, stalo se především fenoménem nižších a okrajových vrstev společnosti. V devatenáctém století pak nastával stále větší pokles násilí a jeho vytěsňování do putyk na předměstí, do uliček špatných čtvrtí a podobně. Tento mechanismus uplatňuje evropská společnost dosud – vznikají oblasti s extrémně vysokým výskytem násilné kriminality, nazývané v poslední době „no-go“ zóny. 

Pachatelé a oběti

Během druhé poloviny devatenáctého století se násilí stalo společensky nepřijatelným a emocionální násilí se proměnilo v jakousi podobu fatálního násilí, kdy například někdo ze žárlivosti zabije či zbije svoji partnerku. Oproti minulosti se to dnes už vnímá jako tragický příběh v duchu antického nebo shakespearovského dramatu, ale nejde o frekventovanou záležitost. 

Rovnoprávnost mezi pohlavími ve středověku neexistovala, muži byli nadřazeni ženám, což je v některých případech opravňovalo ženy i fyzicky trestat. Stávaly se proto častěji obětmi násilných činů?

Je třeba zohlednit podíl žen jednak mezi pachateli a jednak mezi oběťmi. Co se týče jejich podílu mezi pachateli, pohyboval se ve středověku a raném novověku mezi patnácti a dvaceti procenty. Ženy byly zásadně méně kriminální než muži, což můžeme vysvětlit různými způsoby. Pokud jde o oběti, byli jimi většinou muži, neboť k násilným činům docházelo hlavně v hospodách, kam ženy moc nechodily. V případě veřejného násilí, kde figurovala žena, se zpravidla jednalo o střet mezi dvěma ženami, například trhovkyněmi, sousedkami či pouličními prostitutkami. Jinak se ženy u veřejného násilí příliš nevyskytovaly a stávaly se spíš oběťmi domácího násilí. K němu docházelo nejen v manželství, ale také třeba ve vztahu pána domu ke služebnici a podobně. 

Zmiňoval jste, že páchání násilných činů bylo typické pro nižší vrstvy. Zavraždění knížete Václava či vyvraždění rodu Slavníkovců ukazuje spíš na privilegované… 

To má velmi jednoduché vysvětlení. O kriminalitě páchané nižšími vrstvami v Čechách nemáme do čtrnáctého století prakticky žádné zprávy. Prameny se týkají pouze vyšších vrstev. Teprve od šestnáctého století je dochováno víc pramenných informací o násilné kriminalitě vrstev nižších. Také je třeba dodat, že násilný boj o moc představuje fenomén, který lidstvo provází od vzniku prvních států.

Co považoval středověký člověk za násilí? 

Vnímal ho jako útok na svoji integritu, zejména fyzickou. Důsledkem mohlo být usmrcení, zranění, zbití, ale velice často taky pouhé omezení osobní svobody, majetkové nedotknutelnosti nebo cti. Musíme si uvědomit, že čest představovala právní kategorii a zakládala právní subjektivitu jedince.

Usilovala veřejná moc o prevenci násilí? 

Nepochybně, neboť jednoznačně usilovala o ochranu míru. Existovala sakrální období a prostory, v nichž k násilí vůbec nesmělo docházet, jako třeba soudy. Mír patřil přes násilnost středověku ke klíčovým pojmům doby. Formu trestněprávní prevence pak představovaly exemplární tresty. Rozlišujeme u nich prevenci individuální, tedy ochranu před konkrétním pachatelem (jako poprava, uvěznění, …), a prevenci generální neboli odstrašení – exemplárním trestem vždy odstrašujeme. Tyto brutální akce jsou stejně typické pro středověk jako pro moderní dobu, vzpomeňme si na heydrichiádu. Kromě právních opatření je nicméně prevence násilí ve vztahu k potenciálním pachatelům opravdu až výdobytkem poslední třetiny devatenáctého století a výrazně století dvacátého. Prevence v dnešním slova smyslu neexistovala.

Nutno dodat, že do raného novověku se daleko větší spektrum deliktů trestalo smrtí. Odnětí svobody ve smyslu trestajícího uvěznění se rozvíjelo teprve v průběhu raného novověku, přičemž v prvotních formách mělo podobu nucených prací, uzavření do donucovací pracovny, do káznice a podobně. Teprve přelom osmnáctého a devatenáctého století přinesl trest odnětí svobody v dnešním slova smyslu, jenž se záhy stal dominantní trestněprávní sankcí za závažný trestný čin. 

Pro středověkou Anglii a Francii je charakteristická stoletá válka. Měly podobné specifikum české země?

Stoletá válka tvořila určitou epochu, kdy byly bezpečnostní poměry v obou zemích dlouhodobě špatné. U nás se tradičně za dobu rozšířeného veřejného násilí považují vlády slabých panovníků, k nimž patřil Václav IV. stojící v čele země v letech 1378 až 1419. Za jeho panování se veřejné násilí rozmáhalo již od osmdesátých let čtrnáctého století a trvalo do husitských válek. Druhé období nárůstu násilí přišlo po husitských válkách a ukončil ho dočasně nástup Jiřího z Poděbrad na post zemského správce. Další období následovalo po nástupu Jagellonců: Přes veškeré jejich úsilí však nevalná bezpečnostní situace přetrvala až do doby, kdy na český trůn usedli HabsburkovéFerdinand I. ji velmi razantně a rychle ukončil. V raném novověku pak nejvýrazněji narůstalo násilí za třicetileté války. 

Pokud bychom se na závěr pozastavili nad samotnými dějinami násilí, proč se jimi vůbec zabývat? 

Podle mě jsou poučné nejen z hlediska obecné zásady „historia magistra vitae“ neboli „historie učitelka života“, ale můžeme také srovnávat formy násilí v minulosti a současnosti. Je možné vypozorovat jisté antropologické konstanty, které se nemění: Daleko méně násilný charakter mají ženy; alkohol jako příčina páchání násilí; větší prostor k násilí poskytuje dlouhodobý bezprávný stav, kdy je moc veřejných institucí omezena nebo ochromena. Na druhé straně lze srovnávat násilí, jehož se dopouštěl raně novověký člověk, s tím současným. Samozřejmě je třeba přihlížet i k sociálním okolnostem. Středověký člověk měl minimální geografický rozhled, zpravidla byl negramotný, nevzdělaný, setkával se takřka každodenně se smrtí… Existují tedy společné rysy i různosti, které není možné vnímat solitérně, protože se odehrávaly v podstatně odlišném prostředí. 

 doc. PhDr. Petr Kreuz, Dr. (*1967)

Archivář a historik, který v současnosti působí v Archivu hlavního města Prahy. Zaměřuje se na české právní dějiny, dějiny trestního práva, čarodějnických procesů a sociální kriminality v pozdním středověku a raném novověku. Těmto tématům se věnuje i v řadě svých studií a odborných statí.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Hamlet a duch jeho otce na obraze Pedra América de Figueiredo e Mello z roku 1893.

Zajímavosti
Historie
Revue

Operace pomocí dálkově řízených robotů najdou v budoucnosti uplatnění nejen v dobách krize.

Věda

Vostok: Poprvé do kosmu

1961-1963

Pionýrskou pilotovanou kosmickou loď vypustil 12. dubna 1961 Sovětský svaz pod názvem Vostok 1. Na palubě se nacházel první kosmonaut světa Jurij Gagarin. Plavidlo tvořily dvě části: Kabina kulového tvaru o průměru 2,3 m, jejíž povrch pokrýval ablativní štít pro zajištění bezpečného návratu na Zemi, byla určena pro jednoho člověka. Kosmonaut měl na sobě po celou dobu letu skafandr. Druhou část představoval přístrojový úsek s raketovým motorem. V rámci programu Vostok se uskutečnilo šest letů, při posledním z nich zamířila do vesmíru první žena, Valentina Těreškovová.

Vesmír

Francouzských jednotek se operace Michael téměř nedotkla

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907