Bitva u Arrasu: Nová taktika, těžké ztráty a nevyužitý potenciál tanků
Útok britských sil u Arrasu v dubnu 1917 měl původně pouze odvést pozornost protivníka od připravované francouzské ofenzivy. Namísto toho se tato oblast stala klíčovým bojištěm pro vázání nepřátelských sil. Vojáci Dohody zde poprvé aplikovali nové metody překonávání německé obrany.
Do roku 1917 vstupovaly státy Dohody v nelehké situaci. Ruskem zmítaly revoluční otřesy a na „zamrzlé“ západní frontě sílily nepokoje mezi vojáky. Masakry předešlého roku na Sommě a u Verdunu silně otřásly bojovým odhodláním armád i veřejnosti.
Společenské klima ve Francii si v prosinci 1916 vynutilo změnu v čele vojska, když funkci vrchního velitele francouzských sil na západní frontě převzal Robert Nivelle. Jeho předchůdce Joseph Joffre čelil sílící kritice za selhání dosavadních pokusů o průlom. Oproti Joffremu však měl Nivelle omezené pravomoci a potýkal se s výraznějšími zásahy politiků i spojeneckých generálů. Změny v armádní hierarchii doprovázely též rezignace předsedů vlád Velké Británie v prosinci 1916 a Francie v březnu následujícího roku. Dubnový vstup USA do války měl sice významný morální dopad, faktické nasazení Američanů na frontě ale zůstávalo v nedohlednu.
Vyčerpání ovšem pociťovala také německá armáda, jejíž velení se rozhodlo na západě omezit na držení stávajících pozic. Berlín si uvědomoval limitované zbrojní kapacity Britů a Francouzů a neočekával z jejich strany rozsáhlejší útok. Namísto toho hlavní představitelé císařské armády Paul von Hindenburg s Erichem Ludendorffem hodlali využít nestabilní situaci v Rusku k postupu na východě.
Příprava ofenzivy
V polovině ledna 1917 se Nivelle setkal s předsedou britské vlády Davidem Lloyd-Georgem, aby získal jeho podporu pro pokus o průlom na řece Aisne. Jeho součástí se měl stát britský diverzní útok v okolí Arrasu, jenž by vázal část německých sil. Přípravu akce dostal na starost velitel 3. britské armády generálporučík Edmund Allenby.
Zamýšlený operační prostor ležel v převážně rovinatém terénu Douaiské planiny, již značně zdevastovaném předchozími boji. Postup v daném sektoru se měl soustředit především na ovládnutí návrší Vimy. Šlo o dlouhodobě náročný úsek fronty, kde již v minulosti selhaly dílčí ofenzivní akce obou válčících stran. Ostatně již v květnu 1915 u Arrasu prošla prvním frontovým nasazením rota Nazdar, zárodek československých legií ve Francii.
Britské velení zde hodlalo aplikovat novou strategii vycházející z výcvikového řádu SS 135, jehož smysl tkvěl především v posílení součinnosti jednotlivých složek armády. Aktualizovaný předpis zaváděl institut dělostřeleckých koordinátorů u všech sborů s cílem zefektivnit dělostřeleckou podporu. Na manuál SS 135 navazovaly další instrukce pro bojové nasazení čet pěchoty. Masové útoky v linii se stávaly minulostí, v modernizované koncepci je nahrazovaly operace menších specializovaných oddílů s jasně danými úkoly. Pro potřeby bojů u Arrasu vypracoval Allenbyho štáb podrobný plán postupu ve čtyřech fázích. Jednotlivé linie, jichž měli útočníci postupně dosáhnout, dostaly kódová označení podle barev.
Falkenhausenova obrana
Souběžně ale inovovali také Němci. Směrnice z prosince 1916 radila opustit dosavadní taktiku hájení území za každou cenu a připouštěla strategické ústupy. Obranné pozice se měly vybírat tak, aby skýtaly podmínky pro budování dělostřeleckých pozorovatelen a zajištění komunikačních linií. Prostor, kde Britové plánovali útok, hájila německá 6. armáda v čele s generálplukovníkem Ludwigem von Falkenhausenem. Ten pro případ nepřátelské ofenzivy soustředil pět „uvolňovacích divizí“ v týlu v okolí Douai, asi 24 km za frontou.
Samotnou bitevní linii hájilo 12 divizí. Falkenhausen a šéf jeho štábu generálmajor Karl von Nagel počítali s dočasným stažením prvosledových jednotek, ale předpokládali, že v druhém a třetím dni ofenzivy zvládnou protivníka odrazit. Zatím netušili, že Britové v přísném utajení budují dvojici tunelů pro skrytý přísun mužů a zásob.
Ofenzivě předcházel intenzivní letecký průzkum, při němž Britové využívali technickou i početní převahu. Situace se změnila v březnu 1917, kdy německou obranu posílila stíhací letka Jasta 11 v čele s obávaným Manfredem von Richthofenem. Celkově Britové během „krvavého dubna“ ztratili 245 letadel oproti německým 66. Jak později vzpomínal spisovatel Ernst Jünger, úspěchy stíhačů posilovaly morálku pěšáků, deptaných neustálou nepřátelskou dělostřelbou.
Nová taktika?
Dohodová artilerie dostala rozkaz při započetí útoku provést palebnou baráž ve vzdálenosti pouhých 100 yardů (90 m, pozn. red.) před prvosledovými jednotkami. Předchozí pokusy o využití obdobné taktiky u Verdunu narážely na problematickou synchronizaci a na odchylky v přesnosti jednotlivých děl. Akci u Arrasu tudíž předcházely složité technické a organizační přípravy. Artilerie dostala zdokonalené zapalovače typu 106, dostatečně citlivé, aby iniciovaly výbuch granátů i při kontaktu s ostnatým drátem, který měly roztrhat. Útočící pěchotu mělo doplnit rovněž 40 tanků. Ty se ale neúčastnily úvodní fáze ofenzivy. Počítalo se, že se obrněnce k pěšákům připojí až na první linii postupu, jejíž dosažení generalita očekávala během dvou hodin.
V posledních dnech před zahájením ofenzivy Falkenhausenův štáb zaznamenal sílící kumulaci britských jednotek. Dalším neklamným znamením nadcházející bitvy se pochopitelně stávala také palebná příprava. Němci však do poslední chvíle předpokládali, že půjde pouze o limitovaný útok na hřeben Vimy, případně doprovázený dílčími výpady. Reálný rozsah britské akce císařovu generalitu zaskočil.
Již od 20. března britská děla ostřelovala návrší Vimy. O dva týdny později začalo intenzivní bombardování po celém úseku fronty dlouhém 39 km. Množství vystřílené munice čítalo přes 2 500 000 nábojů, tedy o milion kusů více než během bitvy na Sommě. Masivní palba způsobila německé straně zanedbatelné lidské ztráty, ale výrazně ochromila zásobování i morálku. Došlo také k vážnému narušení sítě zákopů a překážek. V posledních hodinách před útokem Britové navíc nasadili munici s plynovou náplní.
Němci ustupují
Plánovaný začátek ofenzivy 8. dubna Britové na francouzskou žádost odložili, ačkoliv jim toho dne přálo počasí. Pěchota se nakonec dala do pohybu příštího rána za hustého sněžení a větru. V sestavě Allenbyho armády postupovaly vedle britských také australské, kanadské a jihoafrické útvary. Proti Falkenhausenovým 12 divizím jich útočníci nasadili 14. V týlu Allenby ponechal devět divizí. Nedostatečnou početní převahu měla kompenzovat mohutná palebná podpora.
Snížená viditelnost spolu s vyčerpáním po předchozím bombardování měla za následek, že některé z německých předních hlídek doslova zaspaly. V prvních hodinách postupu tak Britové získali množství zajatců, aniž by se setkali s vážnějším odporem. Útočníkům se relativně dařilo také v dalších dnech, kdy ovládli nepřátelské obranné postavení Monchyriegel a navzdory nemalým ztrátám pokračovali v průlomu.
Kanadský sbor generálporučíka Juliana Bynga ve druhý den ofenzivy obsadil návrší Vimy, odkud vojáci mohli pozorovat německý ústup. V bojích se zde mezi jinými vyznamenal vojín John George Pattison, který se pod palbou proplížil „zemí nikoho“ a zlikvidoval německé kulometné hnízdo. Za čin obdržel Viktoriin kříž, již počátkem června 1917 však padl. Symbolický význam útoku na Vimy pro Kanaďany spočíval v tom, že šlo o jejich první společné nasazení. Dříve kanadské divize bojovaly odděleně v rámci britských sborů.
Mezitím na křídle 4. australská divize podstupovala těžké boje o pevnost zvanou Balkonstellung u vsi Bullecourt. K čištění nepřátelských obranných pozic zde opět posloužily plynové granáty. Při bojích zblízka ve finální fázi útoku se postupující Australané dostávali pod palbu vlastních děl, zaměřených na nepřátelské zákopy. Po několika německých protiútocích se Allenbyho muži nakonec 11. dubna museli stáhnout.
Patová situace
Od třetího dne bitva vstoupila do druhé fáze. Počáteční rychlý postup zkomplikoval zásobování prvosledových jednotek. Britští ženisté proto museli vytvořit provizorní cesty přes území, které před pár dny zničila vlastní palba. Současně Němci začali přijímat nutná opatření. Ludendorff se o ofenzivě dozvěděl během oslavy svých 52. narozenin a ihned začal podnikat kroky ke stabilizaci fronty. Do čela Falkenhausenova štábu dosadil osvědčeného defenzivního stratéga Fritze von Loßberga, který se energicky ujal organizace obrany. Díky dobrým vztahům s Ludendorffem neváhal Falkenhausena v případě potřeby obcházet. V polovině dubna Loßberg zorganizoval dílčí protiútok u Lagnicourtu, který ale odrazily australské oddíly. Mezitím se Nivellovým jednotkám na hlavním útočném směru na Aisně nedařilo prorazit. Britové proto hodlali nadále tlačit na německé síly u Arrasu, aby vázali co nejvíce protivníkových lidských i materiálních zdrojů.
Po přestávce vynucené špatným počasím se ofenziva znovu rozběhla ráno 23. dubna. Ve druhé bitvě u řeky Scarpe Britové během dvou dnů ovládli okolí vesnice Cojeul. Útočící oddíly zde musely kromě nepřátelských zátarasů překonat také překážku v podobě železničního náspu. V posledních dubnových dnech pak proběhl výpad na jihovýchodním křídle u Arleux s cílem ochránit pozice Kanaďanů na hřebeni Vimy. Akce sice splnila většinu stanovených cílů, ale stalo se tak za cenu enormních ztrát.
Na počátku května následoval útok směrem na opevněný bod zvaný Wotanstellung na planině u Douai. Operace vyústila ve třetí bitvu u Scarpe, jež skončila 4. května stažením britských oddílů. Posílení německé obrany pod Loßbergovým vedením mělo za následek, že zpočátku dynamická bitva stále více dostávala poziční podobu.
V dané situaci britské velení 3. května po opakovaných odkladech zahájilo nový útok na Bullecourt s cílem obchvátit německé pozice v daném prostoru. Vesnici se podařilo obsadit, nicméně intenzivní nepřátelské protiútoky trvaly až do zastavení ofenzivy 17. května. V příštích dnech Allenby zahájil přeskupení sil a pohyby na frontě pozvolna utichly. Hlavní Nivellova ofenziva mezitím skončila již 9. května, aniž by splnila kýžené cíle.
Nevyužitý potenciál tanků
Za zhruba pět týdnů bojů britské oddíly ztratily přes 150 000 mužů, německé ztráty se pohybovaly v rozsahu 120 000 až 130 000 padlých a raněných. První dny operace přinesly Dohodě nezanedbatelné územní zisky. Dlouhodobější strategický význam mělo především ovládnutí hřebene Vimy kanadskými jednotkami. Ludendorff se netajil tím, že jej zcela zaskočila schopnost protivníka rychle prolomit přední obrannou linii.
Ačkoliv samotnou bitvu u Arrasu lze hodnotit jako britské vítězství, které však vyznělo do ztracena kvůli neúspěchu Francouzů na Aisně. Z obecnějšího strategického hlediska bitva prokázala, že při řádně koordinované a efektivní dělostřelecké přípravě lze provést úspěšnou ofenzivu i bez výrazné početní převahy na straně útočníka. Dílčí postup ale nevedl ke kýženému průlomu a v konečných důsledcích na patové situaci západní fronty mnoho nezměnil.
Nepodařilo se ani příliš využít potenciál tanků jako nové ofenzivní zbraně. Nasazení obrněnců v limitovaných počtech a v pouze doplňujících rolích mělo na průběh bitvy jen omezený vliv. Zkušenosti od Arrasu ale posloužily pro zlepšení koordinace pěchoty a tanků, což armády Dohody za několik měsíců zužitkovaly v bitvě u Cambrai.
Poražení a vítězové
Fritz von Loßberg za rychlou stabilizaci fronty dostal již v průběhu bitvy 24. dubna od císaře Dubové ratolesti k řádu Pour le Mérite. Naopak na Falkenhausenovi ulpěla pověst muže, který nedokázal zabránit debaklu. Krátce po událostech u Arrasu musel odejít z čela 6. armády a Hindenburg nařídil soudní vyšetřování příčin porážky. Šetření odhalilo, že Falkenhausen neporozuměl novým obranným koncepcím, jež prosazovali jeho nadřízení, a že se při budování obranné linie dopustil citelných chyb. Ludendorff s Hindenburgem proto Falkenhausenovi již nesvěřili polní velení a dali mu za úkol řídit německou okupační správu v Belgii.
Velitel britských sil ve Francii Douglas Haig ocenil roli generála Edmunda Allenbyho při přípravě a řízení bitvy. Nicméně mezi podřízenými důstojníky zaznívaly výtky, které nakonec vedly k Allenbyho převelení na Střední východ, kde se osvědčil jako schopný stratég. Nutno dodat, že samotný Allenby ofenzivu u Arrasu od počátku označoval za uspěchanou a nedostatečně připravenou a v březnu Haiga bezvýsledně žádal o její odklad.
Velitel kanadského sboru Julian Byng získal titul vikomta z Vimy. Jeho popularita v Kanadě vedla k tomu, že následně v letech 1921–1926 zastával pozici guvernéra země. Samotný Arras, který utrpěl rozsáhlé škody již v průběhu předchozích válečných operací v letech 1914 a 1915, zůstal zdevastovaným a vylidněným městem. Jeho poválečná obnova trvala až do roku 1925.
