Bizarní osudy svatých mužů a žen, které šokují i po staletích

Skutečně se nedá říct, že by všichni křesťanští svatí smrt nějak vášnivě vyhledávali. Tento jev způsobovaly spíše vnější okolnosti. Věřící prostě čelili pronásledování spíš, než že by mučednická smrt patřila k preferovaným způsobům, jak projevit svou víru. Vidíme to na osudech světců v příštích staletích. Často měli smrt velmi pokojnou, jako například Hartmann z Brixenu, který zemřel ve vaně. I na jeho příkladu je vidět, že životy svatých obsahují řadu kuriozit, které stojí za bližší pohled.

Tak například Říman Alexij si mohl užívat rodinného majetku, kdyby chtěl. Místo toho ale přímo o svatební noci (nebo snad den před svatbou) opustil partnerku a zmizel. Žil asketickým způsobem a pomáhal, jak mohl. Nakonec se vrátil do rodného domu, ale nedal se poznat a přespával jako žebrák pod schody. Teprve po jeho smrti se zjistilo, kdo že ten bezdomovec vlastně byl. Jeho příběh by byl skoro hodný pera Alexandra Dumase nebo Victora Huga. Dojímá tak, že inspiroval řadu malířů, a vznikla o něm dokonce opera. Má to ale malý háček. Alexij nejspíš vůbec nežil. Legenda pravděpodobně vznikla až celá staletí po jeho domnělé smrti prostě tak, že lidé smotali několik příběhů dohromady. 

To ale nebránilo tomu, aby měl Alexij následovníky. Začali si říkat alexijáni a náplň jejich činnosti spočívala v péči o nemocné. Specifickým atributem, s nímž je někdy Alexij zobrazován, jsou schody. Pokud jde o motiv obrácení ve svatební den, ten se objevuje i v příběhu svaté Cecílie, která údajně i se svým vyvoleným Valeriánem přijala slib čistoty a nakonec kráčela k mučenické smrti.

Neviňátka

K Felicitě se nastávající maminky podle tradice modlily, aby se jim narodil chlapec, a ne děvče. Proč? Sama totiž povila hned sedm synů. Měla ovšem smůlu, že žila v polovině 2. století, tedy v době, kdy římští císaři dosud křesťany tvrdě pronásledovali. Když Felicita se svými dětmi odmítala sloužit pohanským bohům, zabíjeli před jejími zraky jedno dítě po druhém. Ani to ji nepřinutilo zradit svou víru, a tak nakonec došla řada i na ni. Podle jedné z verzí ji uvařili v horkém oleji. Vraždění dětí před vlastní matkou nebylo bohužel ojedinělé. Podobný osud potkal Žofii Římskou a její nebohé dcerky.

U ryze dámských témat zůstaneme. Ženy si většinou přejí být krásné. O některých světicích ale platil pravý opak. Růžena z Limy, žijící na přelomu 16. a 17. století, nosila na hlavě trnovou korunu, aby si zohyzdila krásnou tvářičku. Gala z Říma proslula tím, že si tak vroucně přála mít pokoj od sexuchtivých mužů, že si raději nechávala růst plnovous. Nejvíc se ovšem podobnou ošklivostí proslavila Starosta. Tato legendární postava měla být údajně královskou dcerou. Její otec ji přislíbil jinému králi. Budoucí nevěsta však nechtěla žít v manželství s mužem, a tak se celá bezradná modlila o pomoc. Nebesa ji údajně vyslyšela. Zošklivila ji hustým plnovousem. Když to ženich uviděl, vyhnal ji. A vlastní otec dal svou křesťanstvím poblouzněnou dceru ukřižovat.

Tyto bizarní historky nám můžou připadat úsměvné. Logiku jim ovšem dodává jiný příběh, který ukazuje, jak mohla dopadnout krásná dívka. Kolumba ze Sens se kvůli víře odmítla vdát. Za trest ji poslali do nevěstince, což byl ostatně oblíbený trest pro jí podobné ženy. Hedviku Slezskou zase provdali jako malinké děvčátko a rodila už ve třinácti letech. Při pohledu na tyto příběhy se už motivace žen toužících po vousech nezdá zas až tak nepochopitelná…

I Marie Egyptská, jejíž život datujeme do 4. až 5. století, se dlouhé roky živila jako prostitutka v Egyptě. Když se vydala na cestu do Jeruzaléma, zaplatila námořníkům za dopravu svým vlastním tělem. V Jeruzalémě však vstoupila do chrámu a zažila obrácení. Začala žít asketicky a a údajně strávila celá dlouhá desetiletí v poušti. Proto ji malíří obvykle zachycovali jako ženu spíše starou a vyhladovělou a jejím atributem jsou chleby, které si s sebou vzala na poušť. Její hrob údajně pomohl vyhloubit lev! Podobný motiv se ovšem pojí s Egyptem hned několikrát. Stalo se to prý i v případě Onufria Velikého, který rovněž prodléval v poušti jako Marie Egyptská.

Vstříc smrti

Mezi světci ale najdeme takové, kteří si obrazně a někdy i doslova sami vykopali hrob. Bernward z Hildesheimu, žijící na přelomu 10. a 11. století na území dnešního Německa, se vytrvale připravoval na vlastní smrt, když sám sobě budoval kryptu. To Fokas řečený Zahradník byl pravděpodobně společenštější povahy. Zeleninu, kterou pěstoval, nabízel ve svém hostinci kolemjdoucím. Jednou za ním ovšem přišli vojáci a ptali se na křesťana Fokase, kterého mají rozkaz zabít. Fokas je v klidu uložil na noc, vykopal si hrob, a potom jim přišel sdělit, že hledaný stojí před nimi. Vojákům tak jejich úkol zrovna dvakrát neulehčil, protože teď museli zamordovat svého nového přítele. Ida z Herzfeldu, žijící na přelomu 8. a 9. století, byla tak oddaná svému muži, že si nechala vybudovat příbytek přímo nad jeho hrobem a dožila ve stísněném prostoru takřka pohřbená zaživa.

Dnes si jméno Saturnin spojujeme spíš s oblíbenou humoristickou knížkou. Toto jméno však proslavil také jistý mučedník z Toulouse, který měl údajně zemřít strašlivou smrtí v polovině 3. století. Zjistilo se, že vyznává křesťanství, a to se mu stalo osudným. Nechali ho vláčet býkem. Saturnin přitom není jedinou podobou jeho jména. Někdy bývá uváděn také jako Sernin. Modlívají se k němu mimo jiné ti, které trápí bolest hlavy. Patrně proto, že podle jedné z verzí legendy mu při tom smýkání doslova vyletěl mozek z lebky.

Julián řečený Špitálník svým osudem dost připomíná Oidipa. Snažil se vyhnout věštbě, že zabije své rodiče. Odešel proto co nejdál a spokojeně se oženil. Matka s otcem však svého ztraceného syna hledali. Když přišli k jeho domu, zastihli jen jeho choť. Ta je přivítala a uložila do postele. Když se Julián v noci vrátil, uviděl ve své posteli cizího muže a usoudil, že mu je manželka nevěrná. Dvojici na lůžku usmrtil a potřísnil si tak ruce krví svých vlastních rodičů. Ke jménu Špitálník přišel tak, že po tomto hrůzném činu se s manželkou začal věnovat pomoci potřebným. Chtěl tak odčinit, co spáchal, a Bůh mu údajně odpustil. 

Zajímavostí je, že Julián bývá mimo jiné pokládán za patrona převozníků. To proto, že v rámci svého pokání pomáhal cestujícím přes řeku. Uctíván je zejména v Holandsku, ačkoliv celý příběh se měl údajně odehrát mnohem více na jihu našeho kontinentu. Existují ale velké pochybnosti, zda Julián vůbec existoval.

Populární samotáři

Spousta světců inklinovala k askezi a dávali si záležet na tom, aby jim život takříkajíc zkysl a zhořkl. Dobrým příkladem podobného přístupu může být Gerlach z Houthemu, který žil ve 12. století v Holandsku a svou touhu trpět dost přeháněl. Bydlel tak, že se nechal připoutat v dutém stromě. Živil se chlebem, ale aby toho nebylo málo, tento už tak skromný pokrm si posypával popelem, aby mu to náhodou nechutnalo. Úplně jinak na to šel Goar, který žil kdesi na břehu Rýna a dnes je mimo jiné patronem hostinských. Proč? Svou poustevnu proměnil v hospodu. Samozřejmě se našli udavači, kterým se jeho jednání nelíbilo. Goar se však dovedl učeně obhájit. Půst je prý sice pěkná věc, ale pohostinnost a prokazování milosrdenství umdlévajícím poutníkům se mu zdá jako bohulibější činnost. Čekali byste, že měl kvůli tomu s církví problémy? Tak trochu. Biskupem se nakonec nestal, i když ho na tuto funkci jeho četní příznivci vehementně navrhovali.

To, že poustevníci vyhledávali samotu na odlehlých místech nebo v poušti, bylo celkem obvyklé. Šimon Stylita Starší ovšem trávil život na vrcholu sloupu. Měl tu prý sice zábradlíčko, ale jinak místo sotva na to, aby nespadl. Ať pršelo, nebo foukal vítr, Šimon neslézal. Vydržel to prý přes třicet let. Jeho plán zůstat v samotě tak úplně nevyšel, protože se stal raritou a přitahoval pozornost. Putovaly za ním doslova davy jako za celebritou. Ale možná že i to byl účel jeho konání. Mohl totiž ze svého vyvýšeného stanoviště kázat a „vyučovat“. 

Své patrony pochopitelně mají i studenti a učitelé. Jan Berch­mans bývá považován za patrona mládeže. Nevíme, jaký by měl názor na tělesné tresty, ale sám se bičoval pravidelně několikrát týdně. To Kasián, patron učitelů a vychovatelů, musel rány snášet od jiných. Šlo o Římana, který čelil obvinění, že své žáky vede ke křesťanství. Zato jim byl vydán. Mohli si s ním dělat, co chtěli. Ubili ho školními pomůckami.

Pojďme ale raději k něčemu skutečně veselejšímu. Jméno Filip Neri je dnes asi většině laiků a ateistů prakticky neznámé. Zcela neprávem. V 16. století patřil k nejvýznamnějším osobnostem a stýkal se s předními muži své doby. Výrazně tak ovlivňoval veřejné dění a názory. Už za života ho nazývali světcem a brzy po smrti se jím skutečně stal. Měl údajně konat různé zázraky včetně oživení mrtvého. Výjimečný byl ale také tím, že na rozdíl od mnoha kleriků nevyznával vážnost a přísnost, ale naopak platil za vyhlášeného vtipálka. Proto je dnes také patronem humoristů. Po zásluze. 

Vyprávěl prý rád a hojně anekdoty a uměl i zábavně a poutavě kázat dětem. Řada směšných historek kolovala i o něm samém a jemu to zřejmě vůbec nevadilo. Skoro až groteskně zní i to, že když se během mše dostal do extáze, trvalo to prý někdy tak dlouho, že i ministranti prostě odešli a počkali, až to přejde a světec bude zase normálně pokračovat v bohoslužbě. A jak ho poznáme na obrazech? Malíři inspirovaní historkami z jeho života vedle něj často vyobrazovali opuštěné a zanedbané děti, o které se s láskou staral. Svou bohulibou cestu završil coby osmdesátiletý stařec. Sice ho sužovali nemoci, ale to mu nezabránilo čile „konat dobro“ až do posledních hodin svého života… 

---

Čtěte také:

Dějiny násilí: Sedm nejhrůznějších mučicích nástrojů (nejen) středověku

Lidská představivost nezná hranic, a obzvlášť mrazivě se to kdysi odrazilo v podobě mučicích nástrojů. Trýznitelé se v průběhu tisíciletí uchylovali k řadě obskurních pomůcek,...