Božský léčitel Asklépios: Mýtus, který přežil až časů do moderní medicíny
To jméno zná každý lékař či medik a proniklo i do slavné Hippokratovy přísahy. A ti, kdo by snad neznali jeho samotného, si alespoň vybaví jeho symbol – hada obtáčejícího se okolo hole. Asklépios či Aeskulap je navždy spojen se světem zdraví a léčení nemocí.
Postava Asklépia se pohybuje na hraně mezi skutečností a mýtem. Podle rozšířené tradice mělo jít o boha či poloboha disponujícího nadpřirozenými dovednostmi získanými od kentaurů a dalších magických tvorů. Někteří současní vědci se však domnívají, že mohlo jít o skutečného léčitele, s nímž se zpětně spojovaly nadpřirozené schopnosti, až se z něj nakonec stala mytická figura. Ať už je tomu jakkoliv, jeho kult se rozšířil a svou moudrost a léčebnou moc od něj odvozovali skuteční historičtí lékaři jako Hippokratés (460–370 př. n. l.) nebo Galénos (129–216 n. l.).
Bojovník proti smrti
Léčitel Asklépios se objevuje v řadě starověkých kultur a informace o jeho původu a činech se tak značně liší. Ve většině mýtů však panuje shoda, že mělo jít o syna samotného Apollóna, který jej také naučil řadě svých vlastních medicínských znalostí. Podle Féničanů jej bůh dokázal zplodit sám bez ženského přičinění, Řekové znali i jeho matku – Koronis. Ta byla Apollónovi nevěrná, za což byla upálena na hranici, nebešťané však v poslední chvíli zachránili alespoň jejich společného potomka, Asklépia. Chlapce vychovával moudrý kentaur Cheirón (jenž byl učitelem i Achilla a dalších mytických hrdinů), který jej naučil znalosti bylin i základním chirurgickým dovednostem. Část svých dovedností potom získal od hada, který mu je sdělil jako odměnu za jeho laskavost (podle alternativní verze načerpal dovednosti pouhým pozorováním těchto plazů).
Mladý muž si záhy dokázal poradit s většinou známých chorob a zranění a v léčitelském umění překonal i své učitele – Apollóna a Cheiróna. Lidé a posléze i bohové z celého Středomoří se sjížděli za Asklépiem, aby jim ulevil od jejich zdravotních obtíží. Podle rozšířené verze mýtu potom lékař dokonce objevil tajemství kříšení mrtvých. Tím však již zašel příliš daleko. Bůh podsvětí Hádes jej obvinil, že zasahuje do věcí, které mu nepříslušejí. Zeus se zase obával, že by svým dovednostem mohl naučit další lidi a vysvobodil by tak smrtelníky z moci bohů. Skolil proto nebohého Asklépia svým bleskem – aby mu však Zeus tento neveselý osud nějak ulehčil, povýšil jej na souhvězdí, v češtině známé jako Hadonoš. Stejně jako v ostatních případech se potom jednotlivé verze mýtu liší a v některých z nich například Asklépiův otec Apollón jako pomstu pozabíjel Diovy Kyklopy.
Kult léčitele
Samotná polomytická postava Asklépia stála u kořenů rozsáhlého nábožensko-léčitelského kultu rozšířeného po celé oblasti Středomoří. Z popisů starověkých cestovatelů máme záznamy o obrovském množství soch a chrámů rozesetých po území dnešního Řecka, Itálie, Turecka i Afriky. Cestovatel Pausaniás ve 2. století našeho letopočtu například zaznamenal jeden takový chrám na území Libye: „V Balagrai, nedaleko Kyrény v Libyi, se nachází Asklépiův chrám, kde je tento bůh uctíván jako léčitel. Podobně jako jinde, i sem přišel Asklépios z řeckého Epidauru. Mezi Kyrénany a Epidaurany však existuje jeden významný rozdíl – zatímco Kyréňané bohu obětují kozy, u Epidauranů je tento způsob oběti považován za nevhodný a je proti jejich zvyklostem.“
Asklépiovo jméno však proniklo i do běžného života starých Řeků, objevuje se například v úvodním odstavci původní Hippokratovy přísahy, kdy si jej berou za svědka čerství lékaři. Ve starověkých Athénách se také pravidelně slavila Epidauria, velký náboženský svátek zasvěcený právě bohu léčiteli.
Bůh uzdravuje
Nešlo však jen o náboženskou záležitost. Do Asklépiových chrámů proudili nemocní lidé s nadějí na uzdravení. Samotný proces léčení chorob se přitom lišil s ohledem na kulturní zvyklosti té či oné krajiny. Obvykle však měl částečně posvátný charakter. Nemocní se museli rituálně umýt, modlit se a obětovat Asklépiovi a přespávat v jeho svatyni. Charakteristické bylo, že se při některých obřadech využívali hadi – užovky stromové – které se při zakládání léčitelových chrámů cíleně vysazovali v okolí a volně se plazily po podlaze budovy.
Kromě toho však nemocní obvykle dostali i skutečně užitečné rady postavené na medicínských základech, byť některé dochované záznamy znějí spíše hrůzostrašně: „Jedna žena trpěla střevním červem, a ani nejzkušenější lékaři si s jejím stavem nevěděli rady. Proto se vydala do Epidauru a vroucně prosila Asklépia, aby ji té pohromy zbavil. Bůh zrovna v chrámu nebyl, jeho služebníci ji tedy uložili na místo, kde měl Asklépios ve zvyku uzdravovat své prosebníky. Žena tiše ležela, jak jí bylo řečeno, a chrámoví služebníci se pustili do léčebného procesu: oddělili jí hlavu od krku, a jeden z nich sáhl dovnitř a ohyzdného červa vytáhl. Avšak připojit hlavu zpět k tělu a navrátit nešťastnici život se jim nedařilo. Vtom dorazil sám bůh, rozzlobený na své služebníky, že se pustili do úkolu přesahujícího jejich schopnosti. Svou božskou mocí obě části těla opět spojil a ženu přivedl zpět mezi živé.“ zaznamenal na počátku 3. století našeho letopočtu sofista Ailiános Klaudios. U Asklépiových chrámů ale působili i někteří nejvýznačnější lékaři starověku v čele se slavným Hippokratem (viz Hippokratovo působiště).
Pro současnou medicínu má postava Asklépia (či latinsky Aeskulapa) především symbolický význam. Připomíná hluboké kořeny péče o lidské zdraví sahající až do starověku a vyjadřuje ideály péče, uzdravování a oddanosti pacientovi. V moderním světě, kde medicína staví na vědeckém výzkumu a technologii, zůstává řecký bůh důležitou připomínkou humanistických hodnot, které by měly stát v jejím jádru — soucitu, empatie a úcty k životu.
Dlužím Asklépiovi kohouta
„Ach Kritóne, dlužím Asklépiovi kohouta, postarej se, aby byl dluh vyrovnán!“ zněla údajně poslední slova největšího z filozofů starověku – Sókrata – předtím, než jej jed připravil o život. Záhadná Sókratova poslední slova motají hlavy badatelů už staletí. Zač umírající muž léčiteli oběť dlužil? Jedno z vysvětlení směřuje do minulosti a uvádí, že šlo o starý závazek za uzdravení filozofova přítele a následovníka Platóna (který též Sókratova poslední slova zapsal). Alternativní teorie říká, že mělo jít o poděkování za relativně rychlou a bezbolestnou smrt. Filozof Friedrich Nietzsche pak nabídl o něco abstraktnější a temnější výklad – život je podle něj utrpením, z nějž člověka vysvobodí až smrt. A komu děkovat za tuto úlevu a vysvobození než největšímu z léčitelů Asklépiovi.
