Co se stane, když člověku vezmete světlo i čas? Experiment v jeskyni ukázal, že náš organismus si vytvoří úplně nový rytmus

Pobyt ve tmě se stal v poslední době módní záležitostí. Jeho zastánci tvrdí, že jde o terapeutickou cestu k sebepoznání, zklidnění, utřídění myšlenek a nalezení nového náhledu na život. Většina těch, kteří zmíněnou zkušenost podstoupili, skutečně hovoří o pozitivním přínosu a pochvalují si zajímavý a příjemný zážitek. Jejich názor by patrně byl o poznání odlišnější, kdyby uplynulou dobu trávili nejen ve tmě, ale také sto metrů pod zemí a při teplotě jen pár stupňů nad bodem mrazu.

Právě takové podmínky sám sobě v roce 1962 nastolil tehdy třiadvacetiletý rodák z jihofrancouzského Nice, když se rozhodl zjistit, jak funguje lidský organismus odpojený téměř od veškerých vjemů a přírodních cyklů. Chronobiologie, tedy věda o biorytmech, byla tehdy ještě v plenkách a vědci zatím netušili takřka nic o tom, jak fungují biologické „hodiny“. Svým odvážným experimentem Michel Siffre doslova překopal dosavadní zjištění – jak se totiž ukázalo, lidské tělo má své vlastní vnitřní hodiny, podle všeho nezávislé na rytmu Slunce a střídání dne a noci.

„Říkali, že jsem blázen“

Na dno alpské ledovcové jeskyně Scarasson, do hloubky 130 metrů pod povrchem, se po tříhodinovém sestupu dostal 16. července 1962 se záměrem strávit zde celé dva měsíce.

Původně měl přitom jiné plány: coby vystudovaný geolog zamýšlel zkoumat zdejší ledovec. To mělo zahrnovat rovněž dvoutýdenní pobyt v podzemí, jeho délku ale nakonec více než zčtyřnásobil a k bádání o ledovci připojil další úkol: získat co nejvíce poznatků o tom, jak bude jeho organismus na nezvyklé podmínky reagovat. Sám si sehnal finanční prostředky a celý experiment zorganizoval; později však v rozhovoru pro časopis New Scientist připustil, že jeho vědečtí kolegové jej tehdy považovali za blázna.

S sebou si vzal jen naprosto nezbytné vybavení nutné k přežití. Zcela záměrně nechal doma hodinky či jiné časoměrné zařízení, ostatně ani by na něj neviděl, neboť „tam dole“ panovala neprostupná tma. Teplota se pohybovala kolem nuly, vlhkost dosahovala 98 %. „Měl jsem neustále mokré nohy a moje tělesná teplota klesla až na 34 °C,“ líčil později Siffre. Prostřednictvím telefonu udržoval spojení se svým týmem na povrchu a dával jim informace o tom, kdy vstává a kdy se ukládá ke spánku, navíc zaznamenával svůj puls.

Zpomalený čas

Ze začátku se Siffre pokoušel o nastavení alespoň přibližné rutiny, veškerá snaha o dodržení pravidelných intervalů mezi spánkem a bděním však záhy vzala za své. Bez možnosti objektivního měření nebyl schopen zjistit, kolik času uplynulo, i když se pokoušel „počítat“ dny. Ukázalo se to jako zhola nemožné – jeho vnitřní hodiny šly pomaleji než ve skutečnosti. 

„Do jeskyně jsem sestoupil 16. července a plánoval jsem dokončit experiment 14. září,“ vzpomínal. „Když mi můj tým na povrchu oznámil, že konečně nastal ten den, myslel jsem si, že je teprve 20. srpna. Domníval jsem se, že mám před sebou ještě měsíc pobytu v jeskyni.“ 

Když se dostal na povrch, podle vlastních slov si připadal jako „pološílená, rozhozená loutka“. Během psychologických testů, které při pobytu ve tmě absolvoval, dostal za úkol počítat do sto dvaceti. Trvalo mu to pět minut, což odpovídalo 2,5krát pomalejšímu vnitřnímu času než času vnějšímu.

„Můj psychologický čas se stlačil na polovinu.“ Zatímco ve skutečnosti uplynulo 48 hodin, Siffre měl pocit, že má za sebou pouze jeden den. Změnu pocítil i na svém vlastním cirkadiánním rytmu, lépe řečeno na jeho absenci. Jeho tělo, osvobozené od reálného vědomí času, si vytvořilo vlastní režim a nový rytmus: zůstával 36 hodin vzhůru a následně dvanáct hodin spal. Někdy, když měl dojem, že si jde pouze zdřímnout, prospal ve skutečnosti několik hodin, aniž by si toho byl vědom. Nakonec se jeho vnitřní hodiny natolik rozhodily, že konzumoval snídani kolem sedmé hodiny večerní a šel spát pozdě k ránu.

Vojáci i kosmonauti

Třebaže jeho výzkum čelil i kritice, mimo jiné za přílišnou senzacechtivost a hazardování nejen s vlastním životem, ale také ze strany jeskyňářů, kteří se obávali o narušení křehkého podzemního ekosystému, Michelu Siffreovi se každopádně podařilo přitáhnout pozornost vědecké komunity z celého světa. Povšimly si ho dokonce státní instituce – francouzská i americká vláda si uvědomily, že poznatky z oboru lidské chronobiologie mohou být přínosné při misích, kde se vojáci dostávají do nestandardních podmínek. Načasování bylo příhodné: v 60. letech probíhala studená válka a francouzská armáda právě zahájila program jaderných ponorek.

Obrátila se proto na Siffreho, aby jí pomohl zjistit, jak délka spánkového cyklu ovlivňuje výkon za bdělého stavu. O třetinu delší spánek totiž za optimálních podmínek může vést ke zdvojnásobení aktivity během dne, a to bez stresu a únavy.

Zájem o Siffreova zjištění přišel i ze zámoří. Z pochopitelných důvodů jej oslovila NASA, která dokonce financovala jeho další výzkumy, a také například rumunsko-americký biolog Franz Halberg. Ten již ve 40. letech začal se studiem chronobiologie na Minnesotské univerzitě a založil zde specializovanou laboratoř. Ovšem mezi zájemci o nové poznatky nechyběl třeba ani sovětský kosmonaut Jurij Gagarin, jenž se právě v roce 1961 stal prvním člověkem ve vesmíru.

Více aktivity, více snů

Dva roky po své jeskynní premiéře zorganizoval Siffre další experiment. Dolů do hlubin jeskyně však tentokrát nesestoupil on, nýbrž jeho přítel Antoine Senni, zatímco Siffre na povrchu sbíral další poznatky. Senni strávil v podzemí 122 dní, tedy zhruba čtyři měsíce. Siffre v průběhu té doby zjistil, že existuje souvislost mezi časem, kdy je člověk vzhůru, a množstvím snů následující noci – jinými slovy délkou REM fáze během spánkového cyklu. Zjednodušeně se dá říct, že na každých deset minut denní aktivity navíc získá člověk jednu minutu spánku REM. Kromě toho Siffre zjistil, že čím více člověk sní, tím kratší je jeho reakční doba během následující fáze bdění.

V reakci na tento objev se francouzská armáda snažila najít léky uměle zvyšující množství času stráveného sněním s nadějí, že u vojáků vyvolají bdělou fázi trvající třicet i více hodin.

Den a půl bdění

V roce 1972, kdy uplynulo deset let od prvního experimentu, se Siffre rozhodl pro další pobyt v temnotě. „Zajímal jsem se o studium vlivu stárnutí na psychologický čas. Měl jsem v plánu každých deset nebo patnáct let provést experiment, abych zjistil, zda došlo k nějakým změnám v tom, jak můj mozek vnímá čas,“ líčil později v rozhovoru pro časopis Cabinet. V texaské Půlnoční jeskyni se tentokrát rozhodl setrvat celých šest měsíců, aby se pokusil zjistit, zda se u něj časem vyvine osmačtyřicetihodinový cyklus.

Ukázalo se však, že jeho organismus se řídí značně nevyzpytatelnými pravidly. Nedokázal rozlišit, jestli spal dvě nebo osmnáct hodin, nejčastěji ale zůstával vzhůru den a půl, načež usínal na dvanáct hodin. Ve srovnání s prvním experimentem z roku 1962 však měl tentokrát k dispozici o něco lepší servis – teplota v jeskyni se udržovala na konstantních jednadvaceti stupních a dostával stejnou stravu jako posádka mise Apolla XVI., tedy kuřecí sendviče a dehydrovaná vejce se slaninou.