Dítě v hlavní roli: Maria Montessori a její pedagogické metody
Výjimečná lékařka a vizionářka Maria Montessori vyvinula metodu, jež staví na respektu k individualitě dítěte a na prostředí, které podporuje jeho samostatnost. Její pedagogické principy ovlivnily vzdělávání po celém světě a zůstávají nadčasově aktuální.
Maria Montessori se narodila ve městě Chiaravalle na konci léta 1870 v rodině tradičně smýšlejícího státního úředníka a jeho velmi vzdělané, sečtělé manželky. Zatímco většina dívek její doby vyrůstala s vyhlídkou na sňatek a založení rodiny, kariéry byly vyhrazeny mužům. Nezávislá, energická a ambiciózní Maria Montessori se po absolvování základní školy vzdělávala na technické škole a později na technickém institutu. Po jeho absolvování začala navzdory mnoha překážkám studovat medicínu na univerzitě v Římě a jako jedna z prvních žen získala v roce 1896 doktorát.
Po studiích působila atraktivní Maria Montessori s charismatickým vystupováním a vášnivou touhou zlepšit životní podmínky lidí jako lékařka v Římě, založila vlastní praxi a zapojila se do hnutí za práva žen. Účastnila se feministických konferencí v mnoha evropských zemích, kde přednášela o postavení žen a možnostech, jak je změnit. Mezi rozmanité činnosti, jimž se věnovala, patřila také práce s postiženými dětmi, které byly tehdy považovány za nevzdělavatelné. Proto zpravidla končily v ústavech, kde pouze živořily.
Díky využití smyslových učebních pomůcek však Maria Montessori zjistila, že se mohou učit, a to prostřednictvím zraku, sluchu, hmatu a čichu. Tímto způsobem dokázaly dosáhnout v klasických předmětech stejné úrovně vzdělání jako děti považované za „normální“. Na konci 19. století prezentovala výsledky své práce s mentálně postiženými dětmi na odborných fórech a nastínila vliv sociálního původu na školní úspěšnost.
Odhalení skrytého potenciálu
Maria Montessori využila výsledky svého výzkumu vzdělávání mentálně postižených dětí pro inovativní péči o sociálně znevýhodněné chudé, nevzdělané, zjevně nedostatečně stimulované a motivované, ale jinak „normální“ děti v římských dělnických slumech. V roce 1907 se chopila vedení Domu dětí ve zrekonstruované čtvrti San Lorenzo, který vznikl ze snahy zamezit bezprizorním dětem páchat drobné přestupky. Starala se o jejich výchovu a vzdělání s tím, že se mohla opřít o velmi dobré hygienické podmínky, lékařskou péči a kvalitní stravování. Pro děti od tří do šesti let se snažila vytvořit velmi povzbuzující prostředí přizpůsobené především pro smyslovou a praktickou výchovu.
Ve svých svěřencích odhalila obrovský potenciál, přičemž si ověřila, že děti se naučí chodit, mluvit a manipulovat s předměty vlastní tvořivostí, nikoli jen proto, že je k tomu vedou dospělí. Děti se neučily drilem a přísnou disciplínou jako v jiných předškolních zařízeních, naopak jim učitelky a lektorky nabízely materiály k práci, díky nimž děti úspěšně zvládly základy psaní a počtů a neměly problémy s chováním.
Maria Montessori byla velmi kreativní, vyvíjela vlastní didaktické materiály, s nimiž svěřenci mohli pracovat. Kromě toho se postarala, aby byl nábytek přizpůsobený dětským potřebám, což byl ve své době revoluční vynález. Vzhledem k úspěšnosti Domu dětí došlo hned další rok k otevření dalšího podobného zařízení. Současně Maria Montessori ukončila akademickou kariéru, aby se mohla věnovat především přednáškám po celém světě, výzkumu dětí a rozvoji své pedagogické teorie.
Revoluční přístup
Na přelomu 19. a 20. století probíhalo vyučování ve školách tak, že děti seděly v lavicích a očekávalo se od nich, že si doslova zapamatují „vědomosti“ předávané učiteli. Nikdo je nepovzbuzoval, aby něco objevovaly samy. Žáci, kteří měli potíže s učením, byli označováni za líné a obvyklým „lékem“ byly tělesné tresty. Pedagogické myšlenky Marie Montessori se naopak zařadily k reformnímu proudu, který se od počátku 20. století snažil změnit tradiční pohled na vzdělávání.
V centru pozornosti se tehdy poprvé ocitlo samotné dítě – jeho potřeby, schopnosti i přirozená zvídavost. Tento takzvaný pedocentrismus vycházel z přesvědčení, že dítě není pasivním příjemcem vědomostí, nýbrž aktivním tvůrcem svého poznání. Montessori vnesla do vzdělávání zcela nový přístup – dávala dětem prostor k vlastnímu rozhodování, kladla důraz na jejich svobodu, ale současně stanovila jasné mantinely, v nichž se dítě mohlo bezpečně pohybovat.
Důležitou součástí tohoto konceptu je prostředí, v němž se žáci učí. Mělo by být připravené, přehledné a podnětné – takové, aby lákalo k objevování. Pomůcky mají mít stálé místo a být uspořádány tak, aby byly snadno dostupné a děti si mohly vybírat, čemu se budou věnovat. Pracovní místo si dítě rovněž volí samo – může pracovat u stolu, na koberci či na podložce. Ve třídě by nemělo chybět místo pro společné setkávání – často v podobě elipsy nakreslené na podlaze.
Didaktické pomůcky, které Montessori navrhla, pokrývají oblast praktického života, smyslového vnímání, jazyka, matematiky i širšího chápání světa. Díky nim si děti rozvíjejí jemnou motoriku, koncentraci, schopnost vnímat rozdíly i vztahy mezi věcmi a vytvářejí si spojení mezi učením a každodenním životem.
Pokud je prostředí správně nastavené, poznávání probíhá přirozeně – dítě se učí v pohybu, prostřednictvím smyslů, manipulace i pozorování. Klíčovým faktorem efektivního učení je vnitřní motivace. Montessori odmítala známkování a vnější odměny, které podle ní oslabovaly soustředění i přirozený zájem dítěte o činnost. Věřila, že pokud se dítě ponoří do aktivity, která ho skutečně zajímá, učí se intenzivněji a s hlubším porozuměním.
Žádoucí chybování
Ve třídách Montessori často spojovala děti různého věku. Tyto takzvané heterogenní skupiny umožňují, aby se děti učily nejen od učitele, ale i od sebe navzájem. Starší si upevňují znalosti tím, že je vysvětlují mladším, ti se naopak učí pozorováním a napodobováním. V mateřských školách jsou v jedné skupině zpravidla děti ve věku tří až šesti let, na základních školách zase věkové skupiny po třech letech. Tato dynamika podporuje přirozenou spolupráci, rozvoj sebevědomí a vzájemný respekt. Mladší děti se často nechávají inspirovat úkoly starších, i když na jejich zvládnutí ještě nejsou zcela připraveny. Přesto si tím vytvářejí představu o tom, co je čeká a čeho mohou časem dosáhnout.
Udělat chybu není v montessoriovském přístupu něco, čeho by se dítě mělo bát. Naopak je to příležitost k dalšímu objevování. Učitel dítě na chybu neupozorňuje direktivně, ale nechává ho, aby ji objevilo samo. Tak se učí reflektovat vlastní jednání a hledat cesty, jak věci zlepšit. Učení má být propojeno se skutečným životem – nejde jen o zapamatování izolovaných faktů, nýbrž o pochopení souvislostí, které dávají poznatkům smysl.
Můžeme to demonstrovat na příběhu, kdy jednoho dne Maria Montessori pozorovala ve třídě malého chlapce, který se soustředěně snažil zasadit váleček zpět do otvoru v dřevěné pomůcce. Bylo to těžké: váleček nepasoval hned napoprvé, a tak to dítě zkoušelo znovu a znovu – klidně, trpělivě, s očividnou vnitřní motivací. Vtom přišel návštěvník – vážený inspektor – a s dobrým úmyslem se k dítěti sklonil. „Takhle se to dělá!“ řekl mile, vzal váleček a rychle ho zasunul na správné místo. Dítě se na něj chvíli dívalo, vytáhlo váleček zpátky a začalo znovu. A to opakovalo několikrát. Montessori se usmála a tiše poznamenala: „Vidíte? Dítě nehledá výsledek. Hledá proces. Když mu dáte výsledek, vzal jste mu práci – a tím i radost.“
Montessori přístup tedy nepředstavuje jen jiný styl výuky – je to celkový pohled na dítě jako na samostatnou bytost, která má přirozenou touhu poznávat, být užitečná a stát se plnohodnotným členem společnosti. Úkolem dospělého není tuto touhu řídit, ale podporovat ji – trpělivě, s respektem a vírou, že dítě si dokáže najít svou cestu.
Do celého světa
V roce 1919 byla Maria Montessori pozvána do Španělska, aby zde založila školu podle svých principů. Tehdejší španělský král Alfonso XIII. měl o její metodu velký zájem a rozhodl se, že jeho vlastní ratolesti budou vychovávány v Montessori škole. Maria tedy ve spolupráci s místními reformními pedagogy založila v Madridu Dům dětí, kam docházeli i královští potomci.
Při jedné příležitosti přišel monarcha na návštěvu, aby se podíval, jak jeho děti ve škole pracují. Očekával klasickou inspekci: děti v řadách s rukama za zády a pozdravy „Ať žije král!“. Jenže místo toho uviděl dítě s vyplazeným jazykem, jak soustředěně přelévá vodu z jednoho džbánku do druhého, jiné snažící se zasunout válečky do bloku a vlastního syna na zemi, kterak skládá mapu Evropy z puzzlů, aniž by si otce v místnosti vůbec všiml. Král byl překvapen. Lehce se naklonil k Marii Montessori a prý polohlasně řekl: „Má paní, vy jste skutečně první osoba, která dokázala, že i princ se dokáže soustředit jako obyčejné dítě.“ Montessori mu odpověděla s jemným úsměvem: „Ne, Vaše Veličenstvo. Právě jste zjistil, že každé dítě je obyčejně výjimečné, když mu nebráníme být tím, kým je.“ Škola v Madridu působila s úspěchem až do nástupu Frankova diktátorského režimu, kdy byla uzavřena.
Podobný osud jako ve Španělsku měly i montessoriovské školy v Sovětském svazu. Po bolševické revoluci v roce 1917 nejprve došlo k oficiálnímu povolení montessoriovské metody a k její podpoře, takže ve velkých městech vzniklo více než sto poboček. Byla vnímána jako pokroková alternativa ke starému carskému školství.
Montessori se v roce 1929 dokonce na pozvání vydala do Moskvy, kde se osobně setkala s ministrem školství, který její práci chválil. Jenže ve třicátých letech 20. století se v rámci utužování stalinského režimu vše změnilo. Montessori přístup byl kritizován jako individualistický, elitářský, „nedostatečně kolektivistický“ a nevhodný pro budování socialistického člověka. Montessoriovské školy a metody proto komunisté oficiálně zakázali, pedagogy umlčeli a často též perzekvovali.
Kariéra, nebo rodina
V rodné Itálii byla Maria Montessori váženou dámou a světově proslulou osobností. V roce 1930 jí dokonce udělil audienci papež Pius XI., který se chtěl seznámit s její prací. Svatý otec se jí zeptal: „Je pravda, že ve vašich školách se děti nebijí, ani když neposlouchají?“ Montessori klidně odpověděla: „Ano, Svatosti. Protože ony poslouchají. Ne mě, ale samy sebe.“ Papež se usmál, chvíli mlčel a pak prý s mírným údivem a úsměvem pronesl: „To zní jako křesťanství v praxi.“ Po této schůzce Vatikán oficiálně podpořil rozvoj Montessori škol, zvláště v katolických komunitách.
Ačkoliv Maria uspěla jako lékařka a pedagogická reformátorka, v soukromém životě musela bojovat s tehdejšími konvencemi. Měla romantický vztah s lékařem a primářem psychiatrické kliniky Giuseppem Montesanem, ale neprovdala se za něj, neboť by musela ukončit svou profesní kariéru. Dohodla se s ním proto na utajení jejich vztahu za předpokladu, že ani jeden z nich nevstoupí do manželství s nikým jiným. Když však Montesano podlehl nátlaku své rodiny a uzavřel společensky výhodný sňatek, Maria se cítila zrazena a rozhodla se z fakultní nemocnice odejít.
Mezitím v roce 1898 porodila nemanželské dítě, syna Maria Montesana Montessoriho, k němuž se kvůli rodinným a společenským tlakům nemohla hlásit a musela ho svěřit do péče pěstounky na venkově. Často ho navštěvovala, ale až v pozdějším dětství mu prozradila, že je jeho matka. Montesano Montessori doprovázel od sedmnácti let svou matku na cestách po světě, při přednáškách a kurzech, byl jejím pozorným posluchačem, důvěrníkem, rádcem i výkonným tajemníkem, tlumočil její přednášky z italštiny do angličtiny. Kvůli společenským předsudkům byl ale vydáván za jejího synovce. Mariiným synem byl oficiálně uznán teprve po její smrti.
Nedostala nobelovku
Maria Montessori zemřela v roce 1952 ve svých jednaosmdesáti letech v nizozemském přímořském letovisku Noordwijk aan Zee. V posledních letech života byla třikrát nominována na Nobelovu cenu míru, neboť její koncept „vzdělání pro mír“ vycházel z přesvědčení, že „dítě je tvůrce člověka a mír nevzniká smlouvami mezi státy, ale v srdcích dětí“. Členové výboru se ale nakonec přiklonili k afroamerickému politologovi, francouzskému odboráři či misionáři než k pedagožce, která nebyla zapojena do „velkých“ mírových vyjednávání. I tak náleží Maria Montessori k nejvýznamnějším ženám minulého století.
Pomoz mi, abych to dokázal sám
Základem montessoriovské pedagogiky je důraz na svobodu dítěte. Tato svoboda však není neomezená – musí jít ruku v ruce s disciplínou. Dítě by mělo mít možnost volby, ale zároveň se učit nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Montessori tvrdila, že opravdová sebedisciplína vzniká právě díky svobodě – tím, že dítě může volit a chybovat, se učí regulovat samo sebe. Učitel zde nefunguje jako autorita, která rozhoduje, co má dítě dělat, ale jako průvodce, který vytváří vhodné podmínky a jemně ho směruje. Známé heslo „Pomoz mi, abych to dokázal sám“ vystihuje celý přístup – dítě má být podporováno v samostatnosti, nikoli vedeno za ruku.
