Emanuel Voska: Zapomenutý hrdina zpravodajských válek 20. století
Už několik let před založením Československa koordinoval Tomáš Garrigue Masaryk zpravodajskou službu budoucího státu. Nejvýkonnějším a nejlepším zpravodajcem v ní byl Čechoameričan Emanuel Voska, jehož dobrodružný život by vydal na film.
Do chudé kamenické rodiny v Kutné Hoře přišel syn Emanuel na svět 4. listopadu 1875. Když mu bylo šest let, zahynul jeho otec v lomu při lámání skály. Emanuel prý od mala sršel energií, nápady a elánem. V duchu rodinné tradice se také vyučil kameníkem. Ale začal se také zajímat o dění okolo sebe, o politiku. Stal se členem sociální demokracie. Jeho zájem o život prostých lidí ho přivedl až k veřejným vystoupením. Když při jednom projevu kritizoval místní poměry v kutnohorské tabačce, hrozilo mu dokonce zatčení. Neváhal a rozhodl se utéct za oceán.
Americký sen
V newyorském přístavu přistál devatenáctiletý mladík v listopadu 1894. Žilo se mu těžce, stejně jako mnoha dalším emigrantům. Protloukal se, jak se dalo – prodával těžítka, pracoval v lomu jako dělník. Jeho pracovitost a také notná dávka štěstí mu však pomohly ke splnění proslulého „amerického snu“. Dokázal se vypracovat až na majitele vlastního dolu s mramorem. Stal se váženým, úspěšným a bohatým obchodníkem.
A dařilo se mu také v osobním životě. Oženil se se svou milou z Čech, která za ním do Ameriky přijela, a postupně se jim narodilo několik dětí. Na svou rodnou zemi nezapomínal, naopak. Sledoval politickou situaci a angažoval se v krajanských spolcích. Dokonce redigoval krajanské noviny. Za symbol jeho vzestupu lze považovat to, že si koupil dům přímo v New Yorku. Tam hostil přijíždějící Čechy.
V hodině H
Na jaře roku 1914 se Voska rozhodl navštívit rodnou zem, kterou opustil před dlouhými dvaceti lety. Spolu s dcerou Villou přijeli do Prahy a navštívili i rodnou Kutnou Horu. V Čechách je také zastihla zpráva o osudném výstřelu v Sarajevu. Situace houstla, Rakousko-Uhersko se připravovalo na válku. Muži narukovali do c.k. armády a Voska vše bedlivě sledoval. Setkal se také s lidmi z okruhu sociální demokracie a několikrát se sešel i s profesorem T. G. Masarykem, kterého znal již osobně z USA.
Právě náš budoucí první prezident ho v srpnu pozval k sobě domů na večeři. Po ní Vosku požádal, zda by při cestě do New Yorku nemohl jet přes Londýn a vzít s sebou nějaké dokumenty. Voska bez zaváhání souhlasil a od Masaryka převzal několik tenkých papírů, na něž Masaryk napsal řadu zpráv. Týkaly se informací hospodářských, ale také vojenských. Otázku, jak tyto citlivé špionážní informace převést na místo určení, vyřešil Voska lehce: nechal si je zašít do svých bot, jak mu poradil Vojta Beneš – bratr Edvarda Beneše. Dcera Villa si zase část papíru schovala do šněrovačky!
Všímavá pokojská
Šlo to docela lehce, přestože na nádražích absolvovali kontroly. Když se pak v Lipsku dozvěděli, že doprava civilistů po železnici bude na delší dobu zakázána, změnili trasu a do Anglie se dostali přes Amsterdam. Ubytovali se a Voska si hned šel koupit nové polobotky, protože ty staré rozřezal, aby z nich vyndal Masarykovy depeše. Netušil, jaké peripetie tím vyvolá! Všímavá pokojská našla pod postelí zbytky jeho bot a nelenila. Zavolala okamžitě detektivy ze Scotland Yardu a ti se vypravili do hotelu The Three Nuns, aby nepřátelského špiona zatkli. Naštěstí se skandál rychle vyřešil, když zjistili, že sice legitimovali agenta, ale ten pracuje pro britskou vládu. Voska ještě před zatčením stihl informace dle Masarykových instrukcí předat řediteli zahraniční redakce deníku The Times.
Voska se stal opravdu špionem, za kterého byl v Londýně považován. Domluvil si tajné spojení – využil při tom kontaktu se sokoly. Začal postupně budovat a organizovat síť informátorů. Zároveň se s energií sobě vlastní vrhl do shánění podpory pro Masaryka. Oslovil české a slovenské krajany, na podporu získal i diplomata z rakouského velvyslanectví Františka Kopeckého. Dařilo se mu tak dodávat Spojencům informace o aktivitách nepřátel z území neutrálních Spojených států amerických.
Zpravodajská síť
Z českých krajanů, kteří sympatizovali se Spojenci, se podařilo Voskovi vybudovat funkční „rozvědku“. Ta pracovala na svou dobu velmi moderně. Německé a rakouské diplomaty a agenty sledovala poměrně efektivně. Dokonce odhalila hlavního propagátora jedné ze sabotážních akcí ve prospěch Německa. Díky tomu ho pak vylákali do Německa, aby ho při cestě do Velké Británie mohli zatknout.
Podobně odhalili Voskovi lidé také amerického publicistu Jamese Archibalda, který pracoval pro Rakousko-Uhersko. Měl u sebe dokonce peníze a dokumenty podporující organizování stávek v amerických muničních továrnách!
Spojené státy americké vyhlásily oficiálně válku Německu a Rakousku po potopení amerického parníku v dubnu 1917. Emanuel Voska tak začal pracovat ve prospěch amerických úřadů. Pověřili ho dokonce vedením zpravodajské agentury. Roku 1917 ho americká diplomacie a tajné služby vyslaly do Ruska, aby i zde shromažďoval zpravodajské informace a pracoval na protiněmecké propagandě. Čekala ho dlouhá cesta přes Japonsko a Vladivostok až do Petrohradu. Zde se také po dlouhých letech setkal s TGM. Ve spolupráci s ním verboval agenty pro USA, potažmo pro Masaryka. Zároveň také zůstal v kontaktu s československými legionáři v Rusku. Na Masarykovu žádost je navštěvoval a informoval o aktivitách amerických krajanů. Svou misi v Rusku ukončil Voska v listopadu 1917 a před Vánocemi se objevil opět doma v New Yorku.
Po pár měsících se před Emanuelem Voskou otevřelo další pole jeho působení. Absolvoval základní vojenský výcvik a stal se kapitánem americké armády. Odjel jako zpravodajský důstojník do Francie, kde pracoval v sekci pro střední Evropu. O něco později se stal styčným důstojníkem budoucích československých ozbrojených sil. S koncem války a vznikem samostatného Československa se završily nejen Voskovy ideály, ale jako znalec středoevropských poměrů se účastnil coby člen americké delegace také poválečných mírových konferencí.
V rodné zemi
Voskovy schopnosti a zkušenosti se hodily také v lednu 1918, kdy probíhal česko-polský spor o Těšínsko. Uplatnil se tu jako zpravodajec. Jeho vojenská dráha se tím ale chýlila ke konci. Nechal se uvolnit z armády a o několik měsíců později se i s celou rodinou přestěhoval do Československa. Věnoval se obchodu a podnikání, politiku a zpravodajské služby už zřejmě považoval za minulost. Jeho instinkt ho však roku 1938 upozornil, že léta klidu skončila. Dcera Otýlie v dopise bratru Rudolfovi do USA napsala: „Kdyby něco, otec pojede do Anglie a potom do USA organizovat.“ Nejprve britským politikům Voska dodal informace o poměrech v Sudetech, následně založil tajnou organizaci a pomáhal zájemcům o emigraci odjet do zahraničí.
Voskovi samotnému se včas odjet z Československa nepodařilo. Hned 16. března 1939 ho zatklo gestapo. O jeho aktivitách za 1. světové války totiž Němci velmi dobře věděli. Během výslechu však Voska dostal silný žlučníkový záchvat, a tak ho nakonec propustili. Do zahraničí ale vycestovat nesměl. Až když Voska požádal přímo německý generální štáb, podařilo se mu odjet. Zbytku jeho rodiny to povolili až o několik měsíců později. Nestihl to bohužel jeho syn Artur s manželkou. Oběma nacisté připravili smrt. Artura popravili a jeho žena zahynula v koncentračním táboře. Mstili se na nich, i když nejraději by udělali krátký proces přímo s Emanuelem Voskou.
Znovu na scéně
Tento čiperný pán, přestože mu bylo více než šedesát let a oficiálně ho tajná služba kvůli věku nemohla zaměstnat, nezůstal nečinně přihlížet. I za druhé světové války pracoval jako zpravodajec. Věnoval se výzvědné a propagační činnosti. Využíval svých dosavadních zkušeností a kontaktů, pátral po německých agentech a varoval před nacistickým nebezpečím. Pošta mu chodila na krycí adresu: E. V. Nezmara, 420 E 71 Street, New York. Dokázal zaktivizovat své přátele po celém světě – v Evropě, Asii a Severní i Jižní Americe. V Chicagu pomohl vytvořit Americký výbor obrany při České národní radě, která mobilizovala krajany.
V létě 1943 přijal Voska nabídku americké tajné služby a byl vyslán do tureckého Istanbulu, kde se stal rezidentem v protinacistickém boji. Opět sháněl důležité informace: co se děje v protektorátu, jaká je nálada mezi lidmi, kteří politici podporují nacisty a kteří jsou naopak protinacisticky naladění či pracují v odboji. Tehdy se také seznámil s Češkou Marií Holečkovou, která v Turecku žila. Měla působit jako spojka s Prahou, ale protože jí hrozilo zatčení, v rámci záchrany se s ní o 34 let starší Voska zasnoubil. A 17. ledna 1945 se s ní dokonce oženil.
Mohlo by se zdát, že po válce už na Emanuela Vosku budou čekat v jeho sedmdesáti letech klidnější časy. Vrátil se k obchodním aktivitám v Československu, vedl obchod s psacími stroji a díky svým zkušenostem se stal konzultantem několika ministerstev a úřadů. Přemýšlel, že by své podnikání ještě rozšířil o koupi hotelu, a dlužen nezůstal ani svým politickým aktivitám. Před volbami roku 1946 pomáhal sociálním demokratům. Objížděl schůze, setkával se s občany a řečnil. Dostalo se mu také uznání, když za zásluhy v odboji jako zasloužilý vlastenec dostal čestnou penzi.
Nepřítelem státu
Úcty a zasloužilého odpočinku si však neužíval dlouho. Po únorovém převratu roku 1948, kdy se moci ve státě chopili komunisté, nejprve zatkli estébáci Voskova zetě Zdeňka Bechyně. Po několika měsících ho sice propustili z vazby, ale znovu si pro něj přišli 5. června 1950. Tentýž den zatkli také Emanuela Vosku a jeho tři dcery: Lauru, Otýlii a Villu.
Voska byl obviněn jako americký špion a více než tři roky strávil ve vazbě. Poté ho společně s dcerou Otýlií odsoudili za nepřátelskou činnost proti Československu a Sovětskému svazu. Soud vynesl pro pětasedmdesátiletého muže rozsudek deseti let kriminálu. Do vězení mu příbuzní nesměli posílat ani balíčky s potravinami. Žádosti o jeho propuštění ze zdravotních důvodů byly zamítány i poté, co si roku 1956 zlomil nebezpečně nohu tzv. v krčku. Zdůvodnění znělo: „Není dostatečně převychován.“ Podmínečně propustili Emanuela Vosku z vězení až v prosinci roku 1959. Po pár měsících pak 1. dubna 1960, jako zlomený a vyčerpaný muž, který se ale nikdy nevzdal, Emanuel Voska zemřel.
