Anna z Rogendorfu přišla o děti kvůli rodinnému sporu. Její příběh odhaluje temnou stránku rodu Rožmberků

Stejně jako závěrečná léta prožitá s tíživým vědomím, že je posledním výhonkem mocného rodu, nepatřily ani první roky života rožmberského velmože k nejidyličtějším. Jeho otec, Jošt III. z Rožmberka, devátý vladař domu s erbem červené pětilisté růže, zemřel, když byly jeho nejmladšímu synovi Petru Vokovi pouhé dva týdny.

Namísto oslavy druhých narozenin byl pak Petr Vok spolu s ostatními sourozenci převezen z rodného Českého Krumlova na zámek do Jindřichova Hradce, kde se o jeho výchovu následujících několik let staraly vzdálené příbuzné. Stalo se tak na příkaz jeho strýce a poručníka v jedné osobě, Petra V. z Rožmberka. Tímto nešťastným krokem vyvrcholily vleklé spory, které Petr V. z pozice desátého rožmberského vladaře vedl s Annou z Rogendorfu.

Vztahy na ostří nože

Spor mezi Petrem V., jehož prameny někdy nazývají nepříliš lichotivým přízviskem Kulhavý, a Annou z Rogendorfu, která byla vdovou po Joštovi III. z Rožmberka a matkou poslední generace rožmberských dětí včetně proslulých renesančních velmožů Viléma a Petra Voka, se primárně týkal financování Anniny vdovské domácnosti. Šetřivý starý mládenec Petr V. nechtěl své švagrové hradit to, co sám považoval za zbytečně nákladný životní styl, zatímco Anna z Rogendorfu naopak nebyla ochotná přizpůsobit se Petrovým úsporným opatřením.

Její pozici oslabovala skutečnost, že zesnulý manžel po sobě nezanechal poslední vůli a před smrtí jen velice vágně stanovil vdovské zaopatření pozůstalé manželky. Na obrátkách nabírající spor mezi novým rožmberským vladařem a ovdovělou Annou z Rogendorfu nakonec musela rozsoudit královská komise, která stanovila, že Rožmberk je sice povinen se s ní finančně vyrovnat, ale na oplátku musí Anna opustit rožmberské dominium. Nad rámec výnosu královské komise si Petr V. ponechal Anniny děti, nad nimiž měl coby vladař svrchované právo.

Protože však neměl zájem se o ně osobně starat, svěřil mladší děti hradeckým příbuzným a nejstaršího Viléma – vytouženého rožmberského dědice – poslal na studia. Zda Petra Kulhavého vedla starost o výchovu a zaopatření malých Rožmberků či pomstychtivost vůči nenáviděné švagrové, se už patrně dnes nikdo nikdy nedozví.

Pečlivě vybraná nevěsta

Když se Anna z Rogendorfu v červenci 1530 vdávala za Jošta III. z Rožmberka, nacházela se starobylá dynastie pánů červené pětilisté růže ve velice svízelné situaci. Předchozí majetkové rozepře vyústily v bezprecedentní zadlužení a v rodině navíc zoufale chyběl dědic. Ačkoliv Jošt III. sám pocházel z pětice bratrů, byla další rožmberská generace v té době zastoupena jedinou dcerou. Tu přivedl na svět on sám ve svém prvním manželství s Vendelínou ze Starhemberku, která ale zemřela při porodu dřív, než od jejich sňatku uplynul rok.

Joštovo druhé svatební veselí, během nějž „v přítomnosti nejvyšších z křesťanstva potentátů, císaře Karla, krále Ferdinanda, kurfiřštů, knížat a znamenitých legátů“ pojal za manželku o dvacet let mladší dívku z rakouského rodu Rogendorfů, se proto odehrálo v nejkratším možném termínu po uplynutí nezbytné doby smutku. Není pochyb o tom, že se jednalo o sňatek zaranžovaný králem.

Zhruba dvacetiletá nevěsta, jež byla dvorní dámou Anny Jagellonské, pocházela z katolického rodu a nejeden její příbuzný byl ukotven vysoko ve strukturách panovnického dvora. Přesně to chtěl Ferdinand I. zajistit pro Rožmberky: neochvějný katolicismus a loajalitu vůči své osobě i politice.

Kdy přesně se Anna z Rogendorfu narodila, není známo. Přišla na svět kolem roku 1510 patrně v rakouském městě Steyr, kde její otec Wolfgang dlouhá léta zastával funkci purkrabího. Anninou matkou byla Wolfgangova první žena Alžběta z Liechtensteinu. O letech dětství ani dospívání se nezachovaly žádné zprávy, vzhledem k jejímu postavení v královnině fraucimoru lze nicméně předpokládat, že se jí dostalo na dobové poměry všestranného vzdělání na vysoké úrovni.

Také svou roli manželky splnila Anna dokonale: během devíti let manželského svazku s Joštem III. dala rožmberskému rodu sedm potomků, čtyři syny a tři dcery, z nichž pět se dožilo dospělého věku. Spolu s nimi vychovávala ještě nevlastní dceru z Joštova prvního manželství, jež při křtu dostala stejné jméno jako ona sama: Anna.

Roky odloučení

Zda si se svým manželem Anna z Rogendorfu lidsky rozuměla, nelze na základě dochovaných písemných pramenů říci. Ona se v korespondenci jeví jako energická a všetečná bytost s nevyčerpatelným zájmem o společenské dění. Jošt naopak dělá dojem rozšafného muže, jehož záliba v sadařství byla na hony vzdálena společenskému dění a dvorskému prostředí. Manžele patrně nespojoval ani společný jazyk: Anna podle všeho vládla pouze němčinou a Joštovou mateřštinou byla čeština, byť německy bezpochyby také uměl.

Rožmberským vladařem se Jošt stal roku 1532 a osudy nejmocnější jihočeské dynastie pak řídil až do své náhlé smrti o sedm let později. Na této pozici jej roku 1539 vystřídal jeho bratr Petr V., jenž svou nesmiřitelností v ekonomických otázkách obrátil své švagrové, synovcům i neteřím život vzhůru nohama.

Vláda odevždy churavého Petra V. z Rožmberka trvala pouhých pět let, neboť v listopadu 1545 mu křehké zdraví definitivně vypovědělo službu. Tomuto desátému rožmberskému vladaři rozhodně nelze upřít množství zásluh: v rekordně krátkém čase dokázal konsolidovat rožmberskou ekonomiku a vrchovatě naplnit prázdnou rodovou pokladnici. Petr V. však zároveň zcela rozklížil rodinné vazby, když příslušníky poslední generace svého rodu vytrhl z domácího prostředí a uvrhl je do značné emocionální nestability.

Anna z Rogendorfu valnou část vlády svého švagra prožila v exilu, nejspíše ve Steyru, kde žila její sestra Klára. Ta byla manželkou jednoho z nejvýše postavených a nejzámožnějších dvořanů krále Ferdinanda, dnes již prakticky zapomenutého Hanse Hofmanna z Grünbühelu.

Co do hmotného zabezpečení a společenské úrovně tedy nestrádal v době odloučení nikdo, ani Anna z Rogendorfu, ani její děti, jimž se na dvoře pánů z Hradce dostalo stavovsky odpovídajícího zacházení. Rozdělení matky a dětí, které od počátku nemělo pevný časový horizont a nakonec se protáhlo na pět let, muselo však na obě strany působit nesmírně tíživě. Není známo nic o tom, zda Anna s potomky směla udržovat třeba jen písemný kontakt či jí o nich byly poskytovány informace. Zarytost, s jakou rožmberské písemnosti o Anně z Rogendorfu po dobu jejího vyhnanství mlčí, ale spíše nasvědčuje tomu, že nikoliv.

Podnikavá paní Joštová

Po návratu do Českého Krumlova počátkem roku 1546 jen několik týdnů po smrti nesmiřitelného švagra se pro Annu mnohé změnilo. Do společné domácnosti s ní se z původních šesti vrátily pouze čtyři děti, syn Petr Vok a dcery Alžběta, Bohunka a Eva. Nevlastní dcera Anna se téhož roku provdala a nejstarší syn Vilém dokončoval studia, aby se následně ujal vladařských povinností nad rožmberským dominiem.

Je pravděpodobné, že právě Vilémovo osamostatnění, zplnoletnění a jeho návrat na českokrumlovskou rožmberskou rezidenci v roli nového vladaře přispěly k Anninu rozhodnutí zařídit si vlastní vdovské sídlo. Svou váhu v tomto ohledu mohla po letech prožitých v područí a nejistotě pochopitelně sehrát také její touha po jisté samostatnosti. Nikoliv ve smyslu odloučení, protože Anna pěstovala srdečné osobní i písemné kontakty se širokým příbuzenstvem i se všemi dětmi, nýbrž ve smyslu ekonomické nezávislosti.

Ovdovělá „paní Jošťová“ či „paní stará z Rožmberka“, jak ji s oblibou nazýval rožmberský kronikář Březan, se nyní ukázala jako zdatná podnikatelka – provozovala několik pivovarů, mlýnů, a dokonce i ovčín. Není tak těžké si ani představit, že stárnoucí šlechtična, která konečně nalezla zajištění i své pevné a právoplatné místo v rožmberském rodě, nechtěla chod své domácnosti přizpůsobovat rozhodnutím manželky svého syna Viléma, jíž by byla coby nové paní domu přímo podřízená, kdyby zůstala bydlet v českokrumlovském zámku.

Annino samostatné vdovské sídlo na českokrumlovském Novém Městě disponovalo hned několika přednostmi: od hlavní rožmberské rezidence leželo v příhodné vzdálenosti a bezpochyby profitovalo z jejího zásobování. Blízkost zároveň Anně umožňovala zůstat informovaná o veškerém dění (což jí bezpochyby nesmírně vyhovovalo) a pohodlně se účastnit dvorských slavností. 

Těsné sousedství s klášterem klarisek, s nímž bylo Annino nové bydliště patrně spojeno visutou krytou chodbou, pak pokrývalo potřeby v oblasti bohoslužeb a duchovní péče. Sídlo bylo rovněž dostatečně velké a luxusní a skýtalo velkorysé reprezentační prostory i soukromé zázemí pro Anninu rodinu. Do domu, v němž žila ovdovělá šlechtična a tři postupně dospívající dcery, se nutně musel vejít dostatek služebnictva, a především malý fraucimor.

Další příjemné plusy představovaly světlé a prostorné pokoje s výhledy na město a na řeku, komfortnější toaletní zařízení i přímý vstup z domu do zahrady, jež za hezkého počasí významně rozšiřovala obytný prostor a byla místem společenských setkání i odpočinku a rozjímání.

Tichý odchod

Ve vdovské rezidenci žila Anna z Rogendorfu až do své smrti v srpnu 1562. Pozoruhodné je, že smrt ani pohřeb matky posledních dvou rožmberských vladařů nezaznamenává žádná písemnost a nezmiňuje je ani jinak obšírný vypravěč Václav Březan. Podle všeho Anna zemřela náhle, protože si ještě krátce před smrtí objednala ve svém domě výstavbu lázně, již posléze musel uhradit syn Vilém.

Stejně jako její manžel Jošt odešla i Anna z tohoto světa, aniž by po sobě zanechala poslední vůli, která by současným historikům mohla poskytnout lepší vhled do hmotného zaopatření významné renesanční šlechtičny. Vdovský dům po matčině smrti krátce využívala nejmladší dcera Eva z Rožmberka, která jako jediná z rožmberských dětí žila spolu s matkou až do jejích posledních dní. Lesk honosného vdovského domu, který byl ke svému původnímu účelu využíván pouze v rozmezí let 1547 až 1570, v následujících letech rychle pohasl a jméno jeho urozené stavitelky upadlo na dlouhá staletí v zapomnění.