Od Kristovy krve k Božímu království: Svatý grál měl v artušovských legendách několik podob i významů

Legendy o králi Artušovi, jak je známe dnes, nevypovídají o době, v níž se měly údajně odehrávat, téměř nic. Zahrnují příběhy o udatném Lancelotovi a jeho lásce ke královně Guineveře, o rytířích kulatého stolu, kouzelníku Merlinovi i hledání Svatého grálu. Bývají zasazovány zhruba do 6. století, vznikly ale až na počátku rytířského věku, asi o 600 let později. A stejně jako další podobné eposy měly hlavně vykreslit způsob života, morální kvality a hodnoty, které se od rytířů očekávaly.

Miska, nebo pohár?

V nejstarší verzi příběhu od Geoffreyho z Monmouthu (vznikla kolem roku 1136) Svatý grál ještě nefiguruje, stejně jako hrad Kamelot či rytíř Lancelot. Tyto prvky do artušovských legend vnesl až Chrétien de Troyes po roce 1170. Pro nás je nejdůležitější jeho román Perceval neboli Příběh o Grálu. V něm rytíř Perceval (německy Parzival či Parsifal) hledá Svatý grál, ale když se s ním setká, nepochopí jeho význam a mine svou příležitost; později upadá do bloudění a šílenství. Jde o nejmystičtější z Chrétienových textů, v němž autor líčí duchovní hledání sebe sama.

Román však zůstal nedokončen, a mnoho podrobností o grálu samotném tak zůstává skryto. Nezmiňuje se ani o tom, odkud měla tato relikvie v podobě jakési misky pocházet, takže ještě není spojován s představou nádoby obsahující Kristovu krev.

Motiv původu grálu dopodrobna rozvinul až francouzský básník Robert de Boron kolem roku 1200, z jehož knihy Joseph d’Arimathie, ou le Roman de l’estoire dou Graal později vycházejí procírkevně laděné verze legendy. Boron už popsal grál jako pohár, z něhož Kristus pil při Poslední večeři.

Po ukřižování si Josef z Arimatie vyprosil od Piláta, aby mohl pohřbít Ježíšovo tělo. Evangelia uvádějí, že je zabalil do plátna a vložil do hrobu. V artušovských legendách se mu však ještě předtím zjevil sám Kristus s krvácející ranou od římského kopí a na jeho pokyn Josef vzal zmíněný pohár a zachytil do něj posledních pár kapek Spasitelovy krve. Tak vznikl Svatý grál.

Josef z Arimatie pak měl odjet až do Británie, kde zůstal, a jeho potomci tam střežili grál až do Artušových časů. Posledním z nich měl být známý Král rybář, kterého možná znáte i ze stejnojmenného amerického filmu z roku 1991. Jinak se Robert de Boron držel podobné verze příběhu o Percevalovi jako hledajícím rytíři grálu, jak ji známe už od Chrétiena.

Mlčenlivý rytíř

Právě v tomto místě se začaly oddělovat dvě různé verze legendy. Na Roberta navázal německý básník Wolfram von Eschenbach, jenž byl zřejmě sám rytířem (o jeho životě a původu mnoho nevíme). Od něj pochází rytířská verze legendy o grálu, v níž je upozaděn vliv církve. Sepsal ucelenou, dlouhou a duchovně nesmírně silnou báseň Parzival, v níž barvitě líčí osudy rytíře, který se narodí až po smrti svého otce. Ten opustil jeho matku, protože neodolal vábení dobrodružství. I proto matka nechce, aby se syn stal rytířem, a tají mu i samotnou existenci tohoto stavu. Hrdina však potká rytíře od dvora krále Artuše, zatouží po rytířské dráze a nastoupí na ni i proti vůli matky. 

Mravům ho učí starý a moudrý Gurnemanz, jenž mu radí, aby zůstal zdrženlivý i v řeči, protože „slova mohou ranit více než meč“. Perceval se poté dostane na dvůr krále Artuše a odtud se vydá hledat svatý grál. Nejprve však potká svou životní lásku Kondwiramur, královnu, již zachrání před útokem nepřátel. Zamilují se, dokonce slaví svatbu, ale nakonec ji Perceval opouští, protože ho grál volá. Kráčí tak ve šlépějích svého otce, který učinil jeho matce totéž.

Hrdina dosáhne cíle, když potká Krále Rybáře Anfortase a dostane se do Hradu Grálu. Bájný panovník ho pohostí a zjeví se mu i samotný grál. Rytíř je ohromen, ale neodváží se zeptat, k čemu slouží průvod, proč mladíci nesou kopí, z nějž kape krev, a proč je Anfortas tak bledý a slabý. Později odhalí, že kdyby se zeptal: „Pane, co vás trápí?“, mohl Krále Rybáře vyléčit a sám se stát vládcem grálu. Jenže Gurnemanz ho učil zdrženlivému mlčení, a tak se nezeptal. Když se pak ráno probudí a hrad je pryč, začne bloudit krajem a postupně mu dochází, že se provinil a způsobil Anfortasovi další bolest.

Hledání grálu

Celá kniha a příběh o grálu jsou vlastně o tom, že se Perceval snaží odčinit svou vinu. Musí projít mnoha dobrodružstvími a pochopit mnohé o pravém rytířství, aby poznal, kdy a jak jednat. Ještě jednou se vrací ke dvoru krále Artuše a porazí v souboji rytíře Gawaina, jenž se později stane jeho průvodcem. Každý z nich se však vydává vlastní cestou poznání. Zatímco Gawain řeší většinu sporů silou a bojem, Perceval hledá smírnější, duchovní řešení, ačkoli ani on se střetům nevyhýbá. Je vidět, že Percevalova cesta vede do hloubky duše, zatímco Gawain v podstatě klouže po povrchu. Obrazně řečeno, jeden cestuje vertikálně, druhý horizontálně.

Když se oba rytíři před závěrem Eschenbachovy knihy znovu setkají, vydají se spolu do věže, kde musí projít několika zkouškami, aby znovu nalezli Svatý grál. Je jim to dovoleno jen jako dvojici, protože se vzájemně doplňují. Perceval přitom představuje otázku, Gawain odpověď, a jeden bez druhého nedávají smysl. Věž, v níž probíhá jejich závěrečné hledání, zjevně neexistuje fyzicky v našem světě; vstupují do světa grálu, plného stínů, světla a podivných tvorů i jejich příběhů.

Svět stínů

Snad právě podrobným popisem tohoto druhého světa, kde neplatí naše přírodní zákony a který připomíná cestu do hlubin vlastní duše, si Wolfram von Eschenbach získal pozornost mnoha pozdějších vzdělanců i ezoteriků, kteří v hledání Svatého grálu vidí inspiraci. Obrazy, scény i postavy, které se oběma rytířům zjevují, je vedou na cestu srdce, závaznou nejen pro rytíře, ale inspirativní pro každého, kdo chce dosáhnout duchovní rovnováhy. Je pochopitelné, že jen Perceval se z nich dvou může stát pravým králem Grálu, přesto se oba vracejí do světa lidí.

Percevalovi se podruhé podaří najít Krále Rybáře Anfortase a tentokrát ho vyléčí. Na očekávanou otázku, co ho trápí, mu Anfortas odvětí, že nesmí osm dní a sedm nocí spatřit grál, aby se uzdravil. Perceval naopak po spatření grálu touží a v Hradu Grálu tentokrát potká i svou manželku Kondwiramur. Nahradí Anfortase, který se po letech chce tíhy Grálu zbavit, a stane se novým králem grálu s Kondwiramur po boku. Gawain se pak navrátí ke dvoru krále Artuše, aby přinesl zvěst, že grál byl nalezen.

Hříšný Lancelot

Proti Eschenbachově rytířské verzi stojí církevní podoba, kterou kolem roku 1230 vytvořili cisterciáčtí mniši v cyklu, jemuž se někdy říká „artušovská Vulgáta“, nebo také Cyklus o Lancelotovi a grálu. Konkrétní autor či autoři nejsou známi, protože mniši tvořili v anonymitě, přesto se jim podařilo svůj výklad legendy roz­šířit snad ještě více než Chrétienovi de Troyes či Wolframovi z Eschenbachu. Převzali od Roberta de Boron vyprávění o původu grálu a Josefovi z Arimatie, který jej odvezl do Británie. Na to navázali vlastním příběhem o rytíři Lancelotovi, jehož sice z velké části převzali od Chrétiena de Troyes, ale upravili jej k obrazu svému.

Lancelot byl vždy nejstatečnější, nejzručnější a nejsilnější z Artušových rytířů kulatého stolu. Jeho pověst však poškodila hříšná láska ke královně Guenevře, manželce jeho pána. Už podle Chrétiena vedl tento milostný trojúhelník ke kruté válce mezi oběma muži, která nakonec skončí pokorným smírem. Lancelotova kurtoazní láska se v Chrétienově podání stává vzorem pro středověké rytíře, jímž omlouvají a vysvětlují své zálety, ale i nevěry vdaných paní.

Církev však toto provinění podává jako nečistou touhu, která Lancelotovi zabrání stát se největším rytířem všech dob a uvrhne ho do trvalého pocitu viny. Hřích je těžký, přestože láska je opravdová a Lancelot jiné ženy milovat nechce.

Čistý rytíř grálu

Lancelota ošálí s pomocí kouzel panna Elaina, dcera krále Pellese, jenž ve Vulgátě v podstatě představuje Krále Rybáře, tedy potomka Josefa z Arimatie. Je mu zjeveno, že jeho dcera musí porodit Lancelotovi syna, jenž se stane strážcem Grálu. Elaina proto s pomocí čarodějky Briseny rytíře omámí tak, že se mu zdá, že v ní vidí královnu Guenevru, a stráví s ní noc. Teprve ráno pozná svůj omyl, ale když se dozví, že jde o vyšší boží záměr, Elaině odpustí. Z tohoto spojení vzejde syn Galahad, jenž se v podstatě narodí proto, aby odčinil hříchy svého otce a stal se rytířem grálu.

V této verzi vyrážejí na Boží znamení mnozí rytíři kulatého stolu od dvora krále Artuše hledat Svatý grál. Zažívají četná dobrodružství, ale od počátku je jasné, že cíle mohou dosáhnout pouze čistí muži, přičemž autor zde dává jasně najevo, že míní čistotu sexuální. Galahad je panic, jenž nepoznal ženu, a jen jako takový může grál nalézt. Doprovázejí ho rytíři Perceval (zde už jen v roli společníka) a Bors; první z nich je rovněž panic, zatímco druhý jednou zhřešil, ale litoval toho. 

Každého z té trojice na jejich cestě svádí ďábel v podobě krásné ženy, ale všichni odolají, takže projdou zkouškou a mohou dosáhnout cíle. Z původně hluboce duchovního vyprávění se tak stává poněkud moralistické kázání zaměřené zejména na sexuální čistotu a zdrženlivost.

Vstup do Božího království

I mniši ve své Vulgátě představují jakýsi svět grálu, ale nejde už o onen mystický prostor plný stínů, jako spíše o symbolický vstup do Božího království. V něm potom Galahad i s grálem zůstanou poté, co vyléčí jistého chromého krále (nejde tu o krále Rybáře), zatímco Perceval s Borsem se navrátí zpět ke králi Artušovi, aby mu oznámili, že grál odešel z tohoto světa, což je špatné znamení a předzvěst zlých časů. 

Potom vypukne válka mezi Artušem a Lancelotem, na kterou naváže konflikt s Mordredem (nemanželským synem Artuše zplozeným z hříchu s vlastní sestrou Morganou), který končí zničením Artušova dvora. Jde tedy do jisté míry o jakési apokalyptické varování směrem k rytířstvu, že ztrácející se láska, čistota a boží milost povedou ke konci fyzického lidského světa.

Ač církevní artušovská Vulgáta postrádá Eschenbachovu duchovní hloubku, je ve své šíři mnohem komplexnější a popisuje dopodrobna i mnohé další příběhy o rytířských dobrodružstvích, které známe dodnes i z několika filmových či seriá­lových zpracování. I příběh o Merlinovi, zplození Artuše coby syna Uthera Pendragona a další známé věci jsou zde mnohem podrobnější než v původní verzi Geoffreyho z Monmouthu.

Naproti tomu Chrétien de Troyes i Wolfram z Eschenbachu se v příběhu o Percevalovi soustředili prakticky výhradně jen na samotné hledání grálu. Snad proto se i jedno z pozdějších známých vydání Artuše od sira Thomase Maloryho v 15. století inspirovalo právě Vulgátou, přestože Eschenbachova verze je ve své podstatě mnohem více rytířská, snoubící morální hodnoty s mužností a radostí ze života. Naopak Galahad, typická postava rytíře podle církevních představ, jakoby ani nebyl z tohoto světa a veškeré své cíle hledá za jeho hranicemi u Boha.