Merlin, Artuš, Robin Hood a doktor Faust: Skutečné předobrazy nejslavnějších legend
Znáte je: Legendy z mýtů, o jejichž činech se vyprávělo u ohňů a kteří dodnes přežívají v pohádkách, jež čteme dětem před spaním. Jsou to osobnosti větší než život sám. Víte však, že řada těchto ikon často kráčela skutečnými dějinami?
Nadaný diplomat
- čaroděj Merlin
Postava z pradávných britských mýtů se stala pravzorem všech moudrých anglosaských čarodějů s dlouhým bílým vousem a vyrovnanou vševědoucí povahou. Přesto byl Merlin schopen i poněkud bláznivých kousků. A pokud v něm vidíte inspiraci pro čaroděje Gandalfa nebo Albuse Brumbála, vidíte správně.
Merlin byl podle pověstí synem smrtelnice a démona, proto se v něm snoubila schopnost vidět budoucnost a kouzlit s lidskou moudrostí a nadáním na poli státnické diplomacie. Právě on zařídil, aby se setkali rodiče budoucího krále Artuše a počali spolu dítě, které později svými radami vychoval v nejlepšího panovníka, jakého Britské ostrovy poznaly. Uměl také měnit podobu, často se stával jelenem či divým mužem, ale dovedl přijmout i vzezření rolníka, mnicha nebo dítěte.
Podle některých verzí legendy se mu stala osudnou žena, a to Jezerní paní, nazývaná někdy Viviane. Poté, co ji Merlin naučil všechna důležitá kouzla, obrátila se proti němu a zaklela jej do věčného vězení, odkud už se nikdy nemůže dostat. Uvěznila ho prý v jeskyni, ve stromě, nebo ještě hůř – ve zcela neviditelné věži, kde prý čaroděj setrvává dodnes…
Poustevník i vojevůdce
Překvapivě se zdá, že i tato zjevně smyšlená postava má skutečný předobraz, přesněji řečeno dokonce dva. Ve své knize Dějiny britských králů z roku 1136 – z níž veškeré další pověsti o Merlinovi vycházejí – spojil kronikář Geoffrey z Monmouthu podle všeho dvě reálné osoby. První z nich se stal velšský poustevník a prorok Myrddin Wyllt, spojovaný s městem Carmarthen ve Walesu. Původně byl zřejmě vojákem a na konci 6. století unikl do lesů po bitvě u Arfderyddu, znechucen krvavostí válek.
Vojevůdce Ambrosius Aurelianus žil pro změnu asi o sto let dřív a vedl původní Britony v boji proti anglosaským vetřelcům. Geoffrey z Monmouthu oba muže ve své tvorbě propojil, přidal jim kouzelnické atributy a výsledek umístil do legendární doby krále Artuše. V literárním díle měl čaroděj figurovat jako ideální postava a vtělení často protichůdných vlastností.
Vládce od kulatého stolu
- král Artuš
Spravedlivý panovník sedával se svými rytíři u speciálně zhotoveného kulatého stolu, který tak postrádal místo, z nějž by se vládce vyvyšoval nad ostatní. Artuš se narodil na hradě Tintagel v Cornwallu, sídlil však na legendárním Kamelotu, kde pojal za ženu krásnou Ginevru. A samozřejmě naslouchal radám moudrého Merlina.
Debata o tom, zda Artuše pokládat za skutečného panovníka, nebo jen za postavu z legend, je zejména mezi britskými historiky dodnes překvapivě plamenná. Někteří odborníci jeho historicitu zpochybňují a domnívají se, že by se měl z učebnic a encyklopedií vyškrtnout ve prospěch postav, jejichž existenci se podařilo ověřit. Jiní však zarputile nesouhlasí, protože Artuš – respektive jeho předobraz – nejspíš skutečně žil. Převažující mínění jej považuje za britského krále z přelomu 5. a 6. století, jenž vedl boj proti anglosaským dobyvatelům.
Slavný válečník
Největší proslulost zaručil Artušovi opět kronikář Monmouth, v tomto případě ovšem existují i starší prameny z 9. a 10. století: Historia Brittonum a Annales Cambriae o něm hovoří jako o jedinečném panovníkovi. Jeho účast v bitvě u Badonu, kde Britoni zastavili expanzi Sasů na celou jednu generaci, se považuje víceméně za prokázanou. Nejspíš sloužil pod generálem Aureliem Ambrosiem, avšak kromě zřejmě vybájeného čísla 960 nepřátel, jež prý osobně pobil, o něm nevíme nic.
„S ohledem na současný stav výzkumu lze prohlásit, že mohla docela dobře existovat jistá historická osobnost jménem Artuš, ale nedokážeme o ní říct nic podstatného,“ shrnuje historik Thomas Charles-Edwards. Dodejme, že s legendou o svatém grálu – bájném uzdravujícím poháru – spojil Artuše a Merlina ve 12. století Chrétien de Troyes.
Muž se zakrytou hlavou
- Robin Hood
Legendární zbojník z Sherwoodského lesa, který „bohatým bral a chudým dával“, zůstává vzorem ctnostného člověka stojícího mimo zkaženou společnost. V širším smyslu jej můžeme považovat i za praotce pozdějších lupičů-gentlemanů či sympatických podvodníků. Existoval však ve skutečnosti někdo jako Robin Hood a jeho tlupa „veselých mužů“? Jde o další variaci na artušovské bratrstvo, kde jsou si všichni rovni? Vypadá to, že ano. A jako nejpravděpodobnější se jeví, že se v bájné postavě spojilo hned několik reálných osob.
Ve středověkých soudních spisech se jméno uváděné jako Robyn vyskytuje často a poměrně často také ve spojitosti s přízviskem Hude, které jednoduše označuje „toho s kápí“ či volněji „se zakrytou hlavou“. V dochovaných záznamech z 13. století se dané konkrétní označení prokazatelně objevuje osmkrát.
Zbojník z Yorku
Za nejpravděpodobnější dějinnou předlohu se považuje jistý Robin z Yorku, který byl připraven o svůj majetek, načež se stal psancem a zbojníkem. Je zmiňován v roce 1226, v tom případě by se ovšem jeho působení nekrylo s vládou Richarda Lvího Srdce v 90. letech 12. století. Nicméně jak jsme viděli u Artuše, s přesuny mezi stoletími si ani kronikáři příliš nelámali hlavu.
Podle některých historiků jakýsi Robin doopravdy existoval, ale šlo jen o krutého hrdlořeza, který si svůj lup obvykle nechával. Občas však pomohl Angličanům k majetku, který jim sebrali Francouzi, za což mu nejspíš byli vděční.
Upsaný ďáblu
- doktor Faust
Tato postava je skutečně legendou nad legendy – samozřejmě proto, že i ona symbolizuje jistý archetyp. V daném případě se jedná o obrovskou touhu po vědění a poznání, která může dotyčného přivést až ke „smlouvě s ďáblem“.
Má se za to, že v Německu na přelomu 15. a 16. století skutečně žil potulný alchymista, astrolog a mág jménem Faust. Pozdější pověsti ovšem jeho postavu natolik proměnily a obalily nadpřirozenem, že je velice těžké odlišit historickou figuru od mytického obrazu. Například nevíme, zda se jmenoval Johann, nebo Georg, jestli se narodil v roce 1466, či 1480 a zda se tak stalo v Knittlingenu, Heidelbergu, nebo snad v Helmstedtu. Za místo jeho úmrtí v roce 1541 se každopádně považuje Staufen im Breisgau. Občas zaznívá, že mohli existovat dva potulní kouzelníci Johann a Georg, přičemž se oběma přezdívalo Faustus – ať už v odkaze na latinský výraz pro „šťastný“, nebo na německé označení pro „pěst“.
Cesta k vykoupení
První výraznější literární zpracování Faustových osudů pochází z roku 1587 od Johanna Spiese a jde o zábavné lidové čtení, varující zároveň před nástrahami pekla. Celoevropskou popularitu však danému charakteru zajistil Angličan Christopher Marlowe, když o pár let později publikoval svou Tragickou historii života a smrti doktora Fausta: Postavu v ní prohloubil, dodal jí temné rysy a zároveň se nebál projevit odbojnému hrdinovi určité sympatie. Právě jeho hra se pak dostala do Evropy a proměnila se v základ nejrůznějších zpracování v podání potulných hereckých skupin.
Opravdového dramatického hrdinu pak z Fausta v 19. století učinil Johann Wolfgang von Goethe v monumentální básni, v níž nakonec titulní postava navzdory všem strastem dojde vykoupení. Přestože se přitom ve většině verzí – včetně té, kde má Faust bydlet v domě na dnešním Karlově náměstí v Praze – hovoří o Johannu Faustovi, Goethe mu přisuzuje křestní jméno Heinrich neboli Jindřich.
Křesťanský bojovník
- El Cid
Není pochyb, že postava ze španělských rytířských románů skutečně existovala. Podle pověsti se jednalo o hrdinu bojů proti Arabům a zároveň o prototyp velkého křesťanského bojovníka, jenž se ve jménu božím neváhal vydat proti nevěřícím nepřátelům. Právě tím si vysloužil svou přezdívku El Cid, jež v arabštině značí pána či velitele. Když pak při obléhání Valencie zemřel, dala prý vdova Jimena jeho tělo přivázat ke koni a pustila zvíře mezi nepřátelské voje. Protivníci se přitom vyděsili natolik, že zděšeně uprchli: Dokonce i mrtvý vojevůdce v nich budil stejnou hrůzu jako za života.
O postavě Cida máme asi nejpřesnější informace ze všech osobností zmiňovaných v tomto článku. Je jisté, že žil a že se boje, jichž se účastnil, opravdu udály. Šlechtic Rodrigo Díaz de Vivar se narodil okolo roku 1040 v kastilském Vivaru a zemřel v roce 1099 ve Valencii. Byl velmi schopným vojevůdcem, ale není pravda, že by vždy stál bezvýhradně na straně křesťanských bojovníků.
Na obě strany
Původně působil ve službách kastilského krále Alfonsa, avšak po roztržce a vynuceném odchodu do exilu vstoupil do služeb maurských čili muslimských panovníků Zaragozy. Později získal území kolem Valencie a stal se tam de facto neomezeným vládcem, přestože formálně podléhal králi Kastilie. V jeho vojsku sloužili křesťané i muslimové a stejně tak tomu bylo s jeho úředníky: Velký Cid podle všeho dospěl k závěru, že obě vyznání mohou za jistých okolností žít smírně.
S Jimenou měli syna a dvě dcery, které se dobře provdaly do vysokých šlechtických kruhů. Příslušníci mnoha dnešních panovnických rodů, včetně toho britského, tak patří k potomkům velkého španělského válečníka.
Obchodník s kočkou
- Dick Whittington
Oblíbená britská pověst vypráví o chudém chlapci Dicku Whittingtonovi, který přišel do Londýna jen se svou kočkou a našel tam velké štěstí: Nejenže zbohatl, ale také se stal třikrát starostou města. Zpočátku však neměl ani penny a kočku musel prodat. Odkoupil ji jistý námořní kapitán a Dick, zbavený své jediné přítelkyně, se rozhodl vrátit na rodný venkov. Právě když stoupal na kopec Highgate a obrátil se k Londýnu zády, rozezněly se zvony, jež ho zvaly zpátky a slibovaly mu skvělou budoucnost.
Rozhodl se tedy zůstat, a dobře udělal. Kapitán se totiž vrátil s ohromným bohatstvím a čestně ho Dickovi předal: Kočku prodal vládci vzdáleného národa, který podobné zvíře nikdy neviděl, zato jeho říši sužovaly myši. Služby hbitého predátora pak vděčný panovník vyvážil kupou zlata. Whittingtonův příběh zná v Anglii každé malé dítě a jeho sochy i obrazy zdobí v metropoli řadu míst, včetně Královské burzy či Londýnského muzea. Téměř na každé podobizně jej přitom doprovází jeho chlupatá přítelkyně.
Dobrotivý starosta
Legenda se inspirovala skutečností: Londýnský starosta Richard Whittington, žijící na přelomu 14. a 15. století, proslul svou dobročinností. Nepocházel ovšem z nuzných poměrů, nýbrž z velice dobře situované rodiny. Jeho předci byli povýšeni do šlechtického stavu, nicméně Richard coby mladší syn neměl nárok na dědictví půdy a musel se o sebe postarat sám. Byl však schopný a zbohatl díky podnikání v námořním obchodě.
Neexistují dobové záznamy potvrzující, že by měl kočku, a tím méně, že by mu právě ona pomohla k majetku. Spíš se zdá, že došlo k záměně slov: Výraz „cat“ se v té době používal pro loď převážející uhlí, takže se mohlo říkat, že zbohatl „díky kočce“. Hovoří se také o inspiraci starými italskými, či dokonce perskými pověstmi o chudých hrdinech, jimž pomohla ke štěstí právě malá šelma.
Tajemný krysař
Známá německá pověst vypráví o muži, který svou píšťalou dokázal z města Hamelnu odlákat obtížné krysy. Když však za práci nedostal zaplaceno, odvedl díky hypnotické melodii všechny tamní děti, načež už je nikdy nikdo nespatřil. Mýtus má přitom reálný základ: V městské kronice z roku 1348 se píše: „Je to již sto let, co nás děti opustily.“ A historici dokázali význam zprávy rozklíčovat. Odkazuje na skutečnou událost, kdy do sužovaného města dorazil královský verbíř a nabídl mladým lidem naději v podobě osídlení neobdělávaných pozemků východně od Berlína. Exodus byl přitom zřejmě tak masový, že se do paměti rodičů zapsal jako tragická legenda.
