Hranice v plamenech: Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku

O velikonocích roku 1678 se stará žebračka Marie Shuhová z Vernířovic vydala na velikonoční mši do kostela v nedalekém Sobotíně. Při obřadu přijímání hostie jí však nespolkla, ale potají vyplivla a schovala do modlitební knížky. Když se pokusila z kostela vytratit, dopadla jí na rameno ruka kostelníka Bittnera. Ten vyděšenou ženu odtáhl před faráře Matyáše Eusebia Schmitda, a „bezbožný čin“ knězi udal. Rozzuřený farář jej neprodleně oznámil panskému hejtmanovi Vinarskému, který spěchal s novinou ke své paní.

Rozpoutané peklo

Angelica Anna Sibyla, hraběnka z Galle spravovala velkolosinskou a vimperskou část žerotínského panství po svém zesnulém bratrovi Přemkovi III. do doby plnoletosti Přemkových synů Maxmiliána Františka a Jakuba Jáchyma. Zpráva o možné čarodějnici jí vyděsila a tak okamžitě poručila, aby byl zorganizován inkviziční tribunál, který měl případ vyšetřit. Zámecký hejtman začal hledat vhodného vyšetřovatele a dověděl se, že v Olomouci žije jistý advokát, jenž má ve vyšetřování čarodějnic více než čtyřicetiletou praxi. Oním veteránem čarodějnických honů byl stárnoucí, téměř pětašedesátiletý právník Jindřich František Boblig z Edelstadtu.

S povolením pražského apelačního soudu byl založen zvláštní inkviziční tribunál. Vedle předsedajícího Bobliga ho tvořilo pět vysokých žerotínských úředníků: zámecký hejtman Vinarský, rytmistr Kristián Mayer, purkrabí František Václav Vraný, správce hamrů Jan Richter a lesmistr Kryštof Seidler. Příšerné divadlo, jež mělo přivést na hranici téměř stovku lidí, mohlo začít. 

Po dobrém i po zlém

Marii Shuhové stačilo, aby jí kat ukázal v mučírně nástroje tortury. Ihned se pod ní podlomila kolena, až ji katovi pacholci – Jakubův bratr Bartoloměj a syn Hans – museli podepřít. V šoku všechno řekla. Krádež posvěcené hostie si u ní „objednala“ losinská porodní bába Dorota Groërová, která jí chtěla podat své nedojící krávě. Věřila totiž v její magické účinky. Po jejím zatčení a výslechu vyšlo najevo, že tak jednala na radu staré Doroty Davidové z Vernířovic.

Boblig naléhal na hraběnku, aby povolila torturu. Když odmítla, vytáhl na ní svůj nejsilnější triumf: celé panství je prolezlé čarodějnictvím a odhalení celého spiknutí by mohlo vznést světlo do nevyjasněného úmrtí jejího bratra Přemka ze Žerotína. Angelica Anna z Galle svolila. Ačkoliv k zatýkání a prvním výslechům došlo na počátku roku 1679, tortura byla využívána až od května. Čekalo se na formální rozhodnutí pražského apelačního soudu. A stejně tak musel apelační soud potvrdit i rozsudky smrti, které byly nad ženami vyneseny. Proto se hranice pro jejich upálení začaly stavět až v červenci.

Lenním pánem Šumperka byl jeden z nejmocnějších šlechticů v českých zemích, olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Ten z počátku vůbec nebyl nadšený myšlenkou, že by na jeho panství měl působit inkviziční tribunál. Když ho však Boblig přesvědčil, že ho soudní výlohy nebudou stát ani haléř a naopak mu z procesů bude plynout slušný zisk, svůj názor změnil. A tak byl na přelomu let 1679 a 1680 inkviziční tribunál zřízen i v Šumperku.

„Útok“ na Šumperk

Velké Losiny se tak pro Bobliga staly vedlejším pracovištěm, kam zajížděl jen nepravidelně. To ale neznamenalo, že tam mučení nepokračovalo se stejnou intenzitou. Šumperský tribunál nechal ihned po svém založení zatknout Marii Sattlerovou, manželku zámožného šumperského barvíře látek a bývalého městského konšele a purkmistra Kašpara Sattlera, a odvézt ji do Losin na konfrontaci s jejími udavačkami. Mučením zlomené nešťastnice ji označily za členku svého čarodějnického společenstva a její protesty jí nijak nepomohly. Mezitím již Boblig chystal obvinění i na jejího manžela Kašpara. Strubenvohlová, Koppová a další odsouzené byly sťaty a jejich těla spálena v dubnu 1680.

Tehdy do příběhu vstoupila snad nejslavnější postava celého tragického dramatu, farář a děkan Kryštof Alois Lautner. Tento vzdělaný a vážený muž patřil k těm, kteří opakovaně protestovali proti zatčení Sattlerové a sestavení inkvizičního tribunálu a nelichotivě se vyjadřoval i o samotném Bobligovi. Nemohl tušit, že i on byl obviněn. Biskup, který Lautnera pro jeho toleranci k projevům skrývaného luteránství neměl příliš v lásce, a který byl navíc o reálnosti čarodějnického nebezpečí hluboce přesvědčen, dal nakonec povolení k děkanovu zatčení. Přestože Lautnera mučili, stále se odmítal přiznat. Na Bobligův příkaz byl opakovaně mučen další dva týdny, než ho konečně zlomili. Nakonec byl upálen 18. září 1685 v Mohelnici.

Záchrana panství

Procesy naplno běžely až do počátku devadesátých let. Mezi Bobligovými oběťmi byli významní a bohatí šumperští měšťané a úředníci z okolí a celkově dosáhl počet obětí do roku 1696 sto dvanácti osob. Dlouhé trvání procesů začalo být pro panství hospodářsky škodlivé. Bratři Jáchym a Maxmilián, kteří po dosažení plnoletosti převzali žerotínské panství, žádali jejich zastavení. Sám Boblig navíc přestřelil, když začal podsouvat svým mučeným obětem jména významných měšťanů markraběcího města Olomouce. Měšťané okamžitě sepsali protestní dopis a poslali ho císaři. Pokus o útok na význačné moravské město, které formálně podléhalo pouze panovníkovi, bylo i na císaře Leopolda I. příliš. Působení šumperského i losinského tribunálu dal okamžitě zastavit.

Psal se rok 1696 a Bobligovi bylo něco přes osmdesát let. Nikdo proti němu nezvedl hlas a nikdo jej neobvinil ze zneužívání pravomoci. Zůstal váženým občanem, žijícím v klidu a blahobytu. Jediné, co ho až do jeho smrti roku 1698 trápilo, byla pakostnice. S jeho smrtí symbolicky skončilo i nejzuřivější období čarodějnických procesů v našich zemích.