Od krvavých zápasů po rytířské turnaje: Sporty minulosti byly zábavou, rituálem i nástrojem společenské moci

Hra o život

• Tlachtli | Mezoamerika, od cca 2000 př. n. l.

V kamenných městech starých indiánských kultur, jako byli Mayové či Aztékové, se nacházely i specifické stavby, které byly pro jejich evropské či asijské současníky zcela neznámé. Vedle paláců a chrámů v nich obvykle stála i hřiště na míčovou hru, jejíž kořeny podle archeologů leží až někde ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. V průběhu staletí se hra proměňovala a vznikaly různé verze napříč jednotlivými státy a kulturami.

Základní princip byl ale obvykle podobný – hráči si přehazovali přes hřiště těžký gumový míč (mohl vážit až čtyři kilogramy), aniž se ho však směli dotknout rukama či nohama. K odrážení používali boky, lokty a kolena, což vyžadovalo značné dovednosti a často vedlo k vážným zraněním vnitřních orgánů. Cílem bylo udržet míč v pohybu nebo jej (v některých pozdějších verzích) prohodit vertikálně umístěným kamenným kruhem vysoko na zdi.

Pro indiány však sport zvaný tlachtli, ullamaliztli, pok-a-tok či pitz nepředstavoval jen zábavu. Šlo také o rituální a náboženskou záležitost, která se navíc často pojila s lidskými oběťmi – vědci se dodnes přou, zda byli obětováni vítězové, či poražení. Prameny také dokládají, že míčová hra někdy sloužila k řešení politických sporů jako náhrada válečného konfliktu. (ilustrace: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Zápas bez pravidel

• Pankration | Řecko, od cca 7. století př. n. l.

Pankration údajně vymyslel bájný hrdina Théseus a po dlouhá staletí šlo o vrchol starověkých olympijských her. Sport lze bez nadsázky označit za předchůdce dnešního MMA, ovšem v mnohem brutálnější podobě. Samotný název pochází z řeckých slov pan („vše“) a kratos („síla“ či „moc“) a lze jej přeložit jako „veškerá síla“. Přesně to vystihuje charakter tohoto sportu. Zápasníci vstupovali do arény nazí, pouze potření olejem, a utkání se odehrávalo v písku před zraky diváků a rozhodčích. Povoleno bylo téměř vše: údery pěstmi, kopy, škrcení, páky na klouby, strhy i zápas na zemi. Zápasníci mohli lámat prsty nebo soupeře dusit až na hranici bezvědomí. Zakázány byly pouze dvě věci – kousání a vypichování očí, i když podle některých pramenů byly tyto praktiky ve Spartě někdy tolerovány.

Zápas končil ve chvíli, kdy jeden z bojovníků zvedl prst na znamení kapitulace, případně když ztratil vědomí. Výjimkou nebyla ani smrt.

Legendou tohoto sportu se stal Arrhichión z Figaleie. Během zápasu jej soupeř silně škrtil, on mu však přesto dokázal zlomit nohu a donutit ho ke kapitulaci. Arrhichión však zároveň podlehl zadušení – stal se tak jediným známým olympijským vítězem, který získal titul posmrtně. (ilustrace: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Zábava renesančních kavalírů

• Calcio Storico Fiorentino | Florencie, od 16. století

Takzvaný florentský fotbal vznikl v období renesance jako zábava pro bohaté aristokraty a oblíbili si jej příslušníci nejvýznamnějších rodů, včetně Medicejských (hráli jej tak i někteří budoucí papežové). Postupem času se z aristokratické kratochvíle stala městská tradice, která přetrvala dodnes.

Hraje se na pískem vysypaném hřišti na Piazza Santa Croce, kde proti sobě stojí týmy čtyř městských čtvrtí po 27 hráčích, cílem je jakýmkoliv způsobem dopravit míč do sítě soupeře. 

Sport proto připomíná směs fotbalu, ragby a bojových sportů. Zatímco část hráčů se snaží proniknout k brance a skórovat, ostatní mezi sebou svádějí tvrdé souboje zahrnující údery, chvaty, zápasnické techniky nebo škrcení. Jedno z mála omezení zakazuje útočit na hráče, který už leží na zemi. V minulosti byla tato hra vnímána jako demonstrace mužnosti, odvahy a občanské hrdosti Florencie.

Nejslavnější zápas se odehrál roku 1530, kdy bylo město obléháno vojsky císaře Karla V. Navzdory tíživé vojenské situaci uspořádali Florenťané utkání na Piazza Santa Croce na znamení vzdoru a pohrdání nepřítelem. Dnes se calcio storico – florentský fotbal hraje především jako historická slavnost a součást každoročních oslav svátku patrona města svatého Jana Křtitele. Vítězný tým získává symbolickou odměnu – živé tele plemene Chianina. (ilustrace: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Meditace v pohybu

• Kemari | Japonsko, od 8. století n. l.

Zatímco většina historických sportů oslavovala sílu, soupeření a agresi, japonské kemari představuje jejich pravý opak. Tato dvorská hra se v Japonsku rozšířila především v období Heian (794–1185) a stala se nedílnou součástí života aristokracie a císařského dvora v Kjótu. Hráči stojí v kruhu na čtvercovém hřišti, v jehož rozích jsou tradičně vysazeny čtyři symbolické stromy – třešeň, javor, borovice a vrba. Cílem hry není porazit soupeře, ale společným úsilím udržet míč z jelení kůže co nejdéle ve vzduchu pomocí nohou. Úspěch spočívá v ladnosti pohybu, přesnosti a citlivosti přihrávky, která má spoluhráči umožnit co nejsnazší zpracování balonu. Kemari bylo silně ovlivněno estetikou a filozofií japonské dvorské kultury. 

Hra neměla body, časový limit ani vítěze; jejím smyslem bylo dosáhnout harmonie mezi hráči a vytvořit plynulý, téměř choreografický pohyb. Zvláštní důraz se kladl také na rituální a estetickou stránku. Hráči nastupovali v barevných hedvábných rouchách zvaných kariginu, jejichž široké rukávy při pohybu šustily a dotvářely celkový vizuální i zvukový zážitek. Kemari se v Japonsku udrželo dodnes jako kulturní tradice a při slavnostních příležitostech se stále hraje v areálech šintoistických svatyní. (ilustrace: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Mladší bratr války

• Lakros | Severní Amerika, od 11. století n. l.

Dnešní lakros je moderní podobou mnohem starší indiánské hry, kterou různé národy Severní Ameriky nazývaly například tewaaraton (mohawksky) nebo baaga’adowe (v jazyce Odžibvejů). Pro kmeny Irokézské konfederace i další národy oblasti Velkých jezer nešlo jen o sport, ale o duchovní dar od Stvořitele a důležitou součást společenského i náboženského života. 

Zápasy se odehrávaly na otevřených pláních, kde mohly být branky vzdáleny stovky metrů, někdy dokonce i několik kilometrů. Týmy často tvořily desítky až stovky mužů. Hráči používali dřevěné hole zakončené koženou síťkou, pomocí nichž chytali a vrhali míček vyrobený z jelení kůže nebo ze dřeva. Utkání mohla trvat celé hodiny – někdy od úsvitu až do soumraku – a doprovázely je rituální tance, modlitby i sázky, do nichž se zapojovaly celé vesnice. 

Utkání bývala mimořádně tvrdá. Zlomeniny a vážná zranění nebyla ničím neobvyklým a stížnosti se považovaly za projev slabosti. Sport si vysloužil přezdívku „mladší bratr války“, která poměrně výstižně charakterizuje jeho význam. Lakros sloužil nejen jako zábava a duchovní záležitost, ale také jako prostředek k řešení sporů mezi kmeny bez nutnosti skutečného ozbrojeného konfliktu. Zároveň představoval náročnou formu vojenského výcviku: hráči si při něm osvojovali vytrvalost, odolnost vůči bolesti i schopnost týmové spolupráce. (ilustrace: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Pro slávu a výkupné

• Rytířské turnaje | Evropa, od 11. století

Rytířské turnaje se v Evropě začaly objevovat v 11. století. Jejich nejstarší podoba připomínala spíše chaotické simulace skutečných bitev, známé jako mêlée. V těchto střetech proti sobě stály dvě skupiny jezdců, které bojovaly v otevřené krajině s cílem zajmout soupeře, získat jeho koně či výzbroj a následně požadovat výkupné. Turnaje tak představovaly nejen trénink pro válku, ale i příležitost k zisku a slávě. Postupem času se však pod vlivem dvorské kultury a snahy omezit zbytečné ztráty na životech turnaje proměnily v mnohem organizovanější podívanou.

Nejprestižnější disciplínou se stal tjost – souboj dvou jezdců, kteří proti sobě vyrazili s dlouhými dřevci, obvykle odděleni bariérou. Cílem bylo zasáhnout soupeře do štítu nebo zbroje a srazit ho ze sedla. 

Turnaje byly zároveň příležitostí k demonstraci vojenské zdatnosti, společenského postavení i k získání přízně urozených dam. V pozdním středověku se turnaje proměnily v mimořádně nákladnou a okázalou formu zábavy. Rytíři investovali značné prostředky do koní, zbrojí i slavnostních výstrojí. Turnajová zbroj mohla vážit přes 30 kilogramů a byla často bohatě zdobená erbovními symboly. Pro panovníky představovaly tyto akce ideální příležitost k reprezentaci a demonstraci moci. Přestože se při turnajích používaly speciálně upravené – často tupé – zbraně, nehody nebyly vzácné. Nejznámější obětí turnajového klání se stal král Jindřich II. Francouzský, který roku 1559 zemřel poté, co mu při tjostu pronikla tříska z rozlomeného dřevce skrz hledí přilby do oka. (ilustrace: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Souboj o kozla

• Buzkashi | Střední Asie, od cca 10. století

Sport nazývaný buzkaši – v perštině doslova „tahání kozy“ – vznikl v drsných stepích Afghánistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu. Pravidla jsou na první pohled jednoduchá, samotné provedení je však mimořádně náročné. Jezdci na koních, nazývaní čapandaz, se snaží zmocnit torza bezhlavého kozla (dnes často pouze jeho kůže), uniknout s ním pronásledujícím soupeřům, a nakonec ho shodit do vyznačeného místa na hřišti, označovaného jako „kruh spravedlnosti“. 

Původ buzkaši je spojován s kočovnými kulturami Střední Asie a podle některých tradic sahá až do období mongolských výbojů a turkických migrací kolem 10.–13. století. Podle jedné z rozšířených legend vznikla hra z praktického výcviku nomádských jezdců, kteří se při nájezdech snažili za jízdy odvléct kořist – například dobytek – z území nepřátelských kmenů.

Pro místní vládce a kmenové vůdce bylo sponzorování buzkaši otázkou prestiže i politického vlivu. Nejlepší jezdci byli bohatě odměňováni a těšili se velké úctě. Sport zároveň sloužil jako trénink pro mimořádně schopné jezdce, kteří dokázali v plném trysku ovládat koně i v chaotických a nebezpečných situacích. (ilustrace: Wikimedia Commons, PDM 1.0)