Říše zlata a města plná učenců: Jak vypadala Afrika před příchodem evropských kolonizátorů?

Ještě na počátku 20. století přetrvávala v evropském vnímání Afriky představa temného kontinentu, prostoru bez dějin, měst a státnosti, který čeká na příchod civilizace. Tento mýtus má dlouhou historii, přestože archeologie, arabské kroniky i místní ústní tradice ukazují podobu Afriky jako dynamického prostředí říší, jež nebylo izolováno, nýbrž spojeno s okolním světem prostřednictvím Indického oceánu a transsaharského obchodu. Právě Sahara hrála významnou úlohu nejen coby most mezi civilizacemi, ale také jako místo pro šíření islámu a vzdělání.

Východní Afrika díky svahilským přístavům typu Mombasy nebo Kilwy obchodovala s Arábií, Indií i Čínou. Na území takzvaného Rohu Afriky (východoafrického poloostrova) se zase nacházelo křesťanské císařství s tradicí písma a monumentální architekturou. Vnitrozemí disponovalo rozsáhlými zemědělskými oblastmi, řemeslnými centry i těžbou kovů. Jinými slovy, Afrika měla dávno před příchodem Evropanů vlastní státy, ekonomiky a kultury, které formovaly světové dějiny možná více, než si běžně uvědomujeme (viz Rozmanitý život Afričanů).

Bohaté říše zlata

Nejstarší známou říší subsaharské Afriky byla Ghana, která existovala přibližně mezi 6. a 13. stoletím v oblasti dnešní Mauritánie, Mali a Senegalu. Arabští geografové ji nazývali zemí zlata, kde se soustřeďovala největší těžba tohoto vzácného kovu tehdejšího světa. Kroniky arabských cestovatelů dokonce přeháněly, že „zlato roste v písku“, což svědčí o jejich ohromení nad bohatstvím regionu.

Ghana kontrolovala klíčový uzel transsaharských karavan. Na sever proudila sůl, textilie a kovové výrobky, na jih zlato, kůže a zemědělské produkty. Hlavní město Kumbi Saleh bylo kosmopolitním centrem s královským dvorem i obchodní čtvrtí muslimských kupců. O dlouhých dějinách Ghany toho mnoho nevíme, nicméně archeologické nálezy i kroniky dokládají, že konstrukce měst naznačovala výraznou sociální hierarchii: na pahorku stával královský palác a v jeho blízkosti mešita, neboť muslimští obchodníci měli ke královskému paláci blízko a těšili se respektovanému postavení.

Na Ghanu navázala od 13. století říše Mali, založená legendárním vládcem Sundjatou Keïtou (👑asi 1235–1255). Šlo o federálně organizovaný stát, který zahrnoval území dnešního Mali, Senegalu, Gambie, Guineje, Burkiny Faso i Pobřeží slonoviny. Mali bylo nejen bohaté, ale i administrativně propracované. Vrcholu moci dosáhlo za Mansy Músy (👑1312–1332). Když tento vládce roku 1324 vykonal pouť do Mekky, vedl prý karavanu tisíců lidí a desítek velbloudů naložených zlatem. V Káhiře rozdal tolik zlata, že jeho cena na trzích klesla na několik let.

Kroniky uvádějí, že tato část Afriky se stala posedlostí Evropanů, kteří do map začali zakreslovat „tajemného“ černého krále se zlatou cihličkou v ruce. Mansá Músa se stal symbolem bohatství kontinentu a nepřímou inspirací evropských zámořských výprav.

Rozkvět islámu

Za vlády Músova nástupce Mansy Sulajmána pobýval v Mali po dobu dvou let věhlasný cestovatel ibn Battúta (1304 až 1368/1369), který ve svém díle popisoval tamější běžný život. Pochvaloval si zbožnost aristokracie, neboť v éře říše Mali došlo k významnému rozkvětu islámu, který tam přicházel spolu s obchodem, a tak v blízkosti sídel panovnických rodů vznikaly muslimské čtvrti. I díky tomu se z Mali stalo centrum vzdělanosti.

Města Timbuktu, Gao a Djenné hostily mešity, školy a knihovny s tisíci rukopisy, přičemž o významu říše se běžně hovořilo v oblasti Středomoří. Islámské vzdělání zde koexistovalo s místními tradicemi a právními zvyklostmi. Islamizace Afriky probíhala spolu s afrikanizací islámu, a to zejména v pozdějších staletích, kdy se o šíření tohoto náboženství na venkov zasloužily zejména islámské súfijské (mystické) řády jako qádiríja, tidžáníja, ahmadíja a další.

Po postupném oslabování moci Mali v 15.–16. století převzala hegemonii říše Songhaj se sídlem v Gao. Existovala zde již zhruba od 9. století, nicméně teprve v 15. století dosáhla svého největšího rozmachu. Songhaj byla vlastně největším státním útvarem západní Afriky, protože sahala od Atlantiku až k hranicím dnešního Alžírska a od Senegalu po Niger a Benin. Její síla spočívala v armádě, kontrole obchodu a mimořádné administrativě. Šlo o multietnický stát, který dokázal spojit různé národy do jednoho politického celku. Můžeme jej do značné míry brát jako výjimečný příklad tolerance a integrace.

Vzestup i pád civilizace

V 15.–16. století již lze tvrdit, že proces islamizace dosáhl v říši Songhaj svého prvního vrcholu. Zejména aristokracie byla plně islamizována a v mnoha městech té doby nalezneme desítky mešit, islámských škol, knihoven i dalších institucí, které činily ze Songhaje, zejména po dobytí Timbuktu a Djenné, významné sídlo vzdělanosti. O rozkvět státu se zasloužili dva vládci z různých dynastií.

Nejprve Sonni Alí (👑1464–1492) dosáhl značného teritoriálního rozmachu, aby poté Askíja Muhammad I. (👑1493–1528) pokračoval v konsolidaci říše a dbal o šíření islámu. Zánik Songhaje přišel po marocké invazi roku 1591, kdy střelné zbraně narušily dosavadní rovnováhu sil a uspíšily pád transsaharského obchodu.

Zatímco vnitrozemí západní Afriky přineslo rozkvět obrovských státních útvarů, lesnatější a úrodnější části pobřeží Guinejského zálivu charakterizovaly spíše menší politické celky. Především v oblasti jižní Nigérie vzniklo mnoho zajímavých kultur jako Nok, Benin nebo Ife, které nigerijští Jorubové považují za kolébku civilizace. Mnohé z těchto kultur přinesly rozvoj uměleckých děl, založených na zpracování bronzu a mědi.

Když Britové objevili na konci 19. století tisíce terakotových a bronzových hlav, nevěřili, že by se mohlo jednat o výtvory „černých Afričanů“. Kromě výroby vzácných předmětů došlo zejména mezi Joruby k rozvoji komplexního spirituálního a náboženského systému, který byl založen na existenci obsáhlého množství bohů.

Bašta křesťanství

Na území Rohu Afriky existovalo již od starověku několik států, z nichž zdaleka nejvýznamnějším byl Aksum. Ten byl založen díky vlnám nově příchozích semitsky hovořících lidí z Arabského poloostrova, kteří s sebou přinesli jazyk a písmo ge’ez (klasickou etiopštinu), architekturu i sofistikované zemědělství.

Bohatství tohoto království se opíralo o mezinárodní obchod, nicméně po vzniku islámu a jeho expanzi do Asie i severní Afriky došlo k převzetí či narušení mnohých obchodních cest muslimy, nebo jejich zničení v důsledku nestability. Aksum tak postupně upadal. Mezi lety 1170–1270 se však moci na severu dnešní Etiopie chopila dynastie Zagwe pocházející z prostředí afrického kmene kušitských Agauů, zatímco do té doby vládnoucí dynastie vzešla ze semitských společností a později se jí dostalo jména šalomounská dynastie, neboť odvozovala svůj původ od biblického krále Šalomouna, královny ze Sáby, které se v etiopské tradici říká Makeda, a jejich syna Menelika I.

Tomuto dědictví se velmi těžko konkuruje, a proto musela dynastie Zagwe přijít s něčím, co její vládu bude zcela bez pochyb legitimizovat. Za panovníka Lalibely (👑1181–1221) tak byla zahájena výstavba skalních chrámů, jež těžko naleznou nějakou paralelu ve světě. Systém jedenácti vytesaných svatostánků, z nichž některé jsou propojeny podzemními chodbami, patří k nejvýznamnějším památkám středověké architektury a nejpozoruhodnějším stavebním výkonům té doby. Město Lalibela se mělo stát novým Jeruzalémem. Na jeho architektuře se projevuje židovsko-křesťanské dědictví, které je pro dějiny Etiopie charakteristické.

Po pádu dynastie Zagwe se moci chopila opět šalomounská dynastie. Ta pokračovala v utužování křesťanských tradic tváří v tvář postupujícímu islámu ze severu a východu.

Napojení na Indický oceán

Na východním pobřeží Afriky se od zhruba 8. století vyvíjely městské státy, jako třeba Kilwa, Mombasa či Zanzibar, jejichž obyvatelé obchodovali s Arábií, Persií, Indií i Čínou. V jejich přístavech se mísila africká, arabská i perská kultura. Afrika zde nebyla objektem, ale aktivním hráčem dálkového námořního obchodu.

Tato multikulturní pobřežní oblast dala vzniknout svahilské kultuře a svahilštině jako jazyku, který je dnes nejrozšířenějším ve východní Africe. Byla napojena na obchodní síť Indického oceánu, jejímž prostřednictvím do Afriky proudily porcelán, koření a hedvábí; naopak se vyvážely zlato, slonovina a železo. Přístav Kilwa byl ve 14. století jedním z nejbohatších měst světa.

Když bychom se na mapě posunuli směrem na jih, nalezli bychom kamenné hradby Velkého Zimbabwe. Ty byly dlouho připisovány „neznámé cizí civilizaci“, protože koloniální archeologové odmítali připustit jejich africký původ. Dnes víme, že šlo o centrum říše Monomotapa (asi první polovina 15. století až polovina 17. století), které bylo též napojené na obchod Indického oceánu. Monumentální architektura bez malty dokládá vysokou úroveň místních stavebních znalostí.

Předkoloniální Afrika tedy nebyla prázdným prostorem. Jednalo se o mozaiku států, měst a kultur propojených se světem. Koloniální éra tyto struktury narušila a překreslila politickou mapu kontinentu. Připomenutí středověkých afrických říší nám ukazuje, že současné výzvy kontinentu, jako jsou politická nestabilita či ekonomická nerovnost, nejsou důsledkem „absence dějin“, ale spíše výsledkem jejich přerušení.