Územní šachy Jana Lucemburského: Které země získal pro českou korunu a kde naopak tvrdě narazil?

Ve své závěti z roku 1340 odkázal Jan Lucemburský (👑 1310–1346) svým synům rozsáhlé územní državy, dalece přesahující velikost lucemburského panství v době, kdy jej samého čeští stavové pozvali na pražský trůn. Zatímco nejstarší syn Karel měl vládnout v Čechách, Budyšínsku, Zhořelecku, Chebsku a ve slezských knížectvích, jeho mladší bratr Jan Jindřich získal kontrolu nad Moravou. Třetí mužský potomek Václav řečený „Český“ potom dostal Lucembursko.

Králův kšaft svědčí o úspěšné územní politice, která pomohla rozšířit význam a slávu nejen rodu Lucemburků, ale také zemí Koruny české, které se měly stát jádrem jejich politické moci. Ne všechny Janovy projekty se však setkaly s úspěchem a v několika případech musel „Král diplomat“ od svých ambicí ustoupit. Na otcovu územní politiku pak s ještě většími úspěchy navázal jeho syn, císař a král Karel IV. (👑 1346–1378), za něhož dosáhli Lucemburkové vůbec největšího rozkvětu.

Bohaté město na západě

Jednoho z prvních úspěchů své územní politiky dosáhl král Jan na západ od hranic českého království – v Chebsku. To historicky tvořilo severní část Bavorska a po většinu středověku bylo kontrolováno příslušníky rodu Štaufů a později Wittelsbachů. Do rukou českého panovníka se poprvé dostalo za Přemysla Otakara II. (👑 1253–1278), když mu kandidát na říšský trůn Richard Cornwallský roku 1266 svěřil toto území do správy. Chebsko se pak v průběhu půlstoletí stalo předmětem několika konfliktů i dohod a na počátku 14. století bylo považováno za říšskou državu podléhající panovníkovi Svaté říše římské.

Jan Lucemburský se o osud lukrativní oblasti, které vévodilo bohaté město Cheb, zajímal téměř od svého usednutí na český trůn. Během volby nového říšského krále v roce 1314 pak vyjednal s wittelsbašským kandidátem Ludvíkem Bavorem dohodu, podle níž měl podpořit jeho kandidaturu výměnou za zástavu měst Cheb, Floß a Parkstein. Ta měla zůstat pod kontrolou českého krále, dokud je říše nevykoupí zpět za 10 000 hřiven stříbra.

K dalšímu posunu v celé situaci došlo o osm let později, roku 1322, kdy Bavor potřeboval Janovu pomoc proti vzdorokráli Fridrichu Habsburskému (řečenému „Sličný“). Po vítězné bitvě u Mühldorfu, kde český král fakticky dovedl císařská vojska k vítězství, pak Lucemburkové získali Cheb a okolí definitivně. Mimo to císař Janovi slíbil odměnu 20 000 hřiven stříbra, místo nichž svému spojenci předal v zástavu pevnosti Hohenberg, Starý Hrozňatov a Ostroh. Tato území nebyla přímo přičleněna k zemím Koruny české, ale získala jakýsi autonomní status. Část Chebska pak zůstala říšskou državou.

Král zajel do Chebu hned na podzim 1322, přijal slib věrnosti z rukou měšťanů a na oplátku jim potvrdil jejich stará práva a privilegia. Zavázal se také, že nebude vybírat jiné poplatky než zemskou daň a že město nezastaví ani nevymění. Celou českou část Chebska měl spravovat přímo král, případně jím jmenovaný hejtman, výslovně však bylo stanoveno, že země nepodléhá zemským úředníkům z Čech. Město Cheb a významná část Chebska pak zůstaly součástí českých zemí až do Mnichovské dohody roku 1938.

Severní marka

O území Horní Lužice, tradičně rozdělené na Budyšínsko a Zhořelecko, se čeští panovníci zajímali již od 11. století. Význam oblasti spočíval v její výhodné poloze mezi několika politickými celky – Čechami, Saskem, Braniborskem a Polskem. Vedly tudy také významné obchodní trasy zajišťující tomu, kdo oblast kontroloval, nemalé finanční příjmy. Císař Jindřich IV. věnoval knížeti Vratislavu II. (👑 1061–1092) roku 1081 za věrné služby Budyšínsko, ten jej však téměř okamžitě poskytl Wiprechtovi Grojčskému jako věno své dcery Judity.

V průběhu staletí kontrolovali Lužici různí političtí hráči, na počátku 14. století ji však držel braniborský markrabě Waldemar Veliký. Ten ovšem roku 1319 zemřel bez mužských potomků a jeho državy se staly předmětem ambiciózních sousedů – saských Wettinů, římského krále Ludvíka Bavora, javorského knížete Jindřicha a samozřejmě českého krále Jana Lucemburského.

Jan již dlouho rozvíjel kontakty s lužickou aristokracií, proto se nacházel ve výhodné pozici. Již v srpnu 1319 přijal v Praze hold od budyšínských vyslanců, na oplátku potvrdil jejich zemská práva a slíbil, že zemi neprodá ani nezastaví. Zdůraznil také význam místních úřadů, především městského soudu a zavázal se nevybírat mimořádné daně. Aby uspokojil požadavky ostatních pretendentů, odstoupil Ludvíku Bavorovi území Žitavy (kterou předtím vyplatil ze zástavy Jindřicha z Lipé). Císař na oplátku potvrdil českému králi roku 1321 držení Budyšínska.

Spory se sousedem

Větší problém nastal v případě sousedního Zhořelecka. To krátce po smrti braniborského markraběte roku 1319 vojensky obsadil javorský vévoda Jindřich z rodu Piastovců, manžel dcery Václava II. (👑 1278–1305) Anežky Přemyslovny. Ani jedné straně se nechtělo do vojenské konfrontace, Jan tedy pro začátek s odstoupením území souhlasil.

Významný posun v celé věci však již zhruba za deset let iniciovali sami Zhořelečtí, kteří na počátku roku 1329 přicestovali na francouzský královský dvůr, aby složili hold budoucímu českému králi Karlovi. To jasně ukazovalo, kam míří preference elit země. I z toho důvodu se Jindřich v květnu téhož roku na jednání s králem Janem ve Vratislavi Zhořelecka vzdal. Na oplátku měl dostat Trutnov a Dvůr Králové a mohl si ponechat několik hornolužických měst. Český panovník pak 19. května 1329 listinou přičlenil Zhořelecko k zemím Koruny české.

Dalšího úspěchu v tomto směru dosáhl Jan roku 1337, když se vracel z výpravy na pohanskou Litvu. Ve Vratislavi se opět setkal s Jindřichem Javorským. Ten opět potvrdil, že se vzdává všech práv na Zhořelecko, pro případ bezdětné smrti pak českému králi odkázal města v Lužici, která měl stále v držení jako Lubáň, Mirsk nebo hrad Senftenberg.

Díky Lucemburkově politickému umu tak došlo k opětovnému spojení Budyšínska a Zhořelecka v rukou českého panovníka. Pro něj osobně však bohatá Horní Lužice představovala především důležitý zdroj finančních prostředků a v neposlední řadě také prestiže.

Lev a orlice

Lucemburkové zdědili nejen přemyslovské území, ale spolu s ním také veškeré nároky a spory, které tento rod měl vůči okolním dynastiím. Jan tak kupříkladu až do poloviny 30. let používal titul polského krále zděděný po Václavu II., ačkoliv v jeho době šlo již jen o formální záležitost. Spolu s ním převzal také komplikované vztahy pražského trůnu k polským Piastovcům.

V lednu 1327 vytáhl Jan Lucemburský v čele vojska z Moravy na severovýchod. Jeho vojska protáhla Slezskem a stanula před Krakovem, kde však rozhodnému střetnutí zabránilo vyjednání míru zprostředkované uherským králem Karlem Robertem. Již brzy však českého krále začala navštěvovat slezská aristokracie a skládat do jeho rukou lenní slib.

Jako první tak učinili čtyři opolští Piastovci, kteří za Janem dojeli do Opavy. Brzy následovali další a korunu úspěchu nasadilo jednání s vratislavským knížetem Jindřichem VI. Piastovec přijal své knížectví v léno a přislíbil českému králi, že mu jej odkáže, pokud zemře bez mužských potomků (což se stalo roku 1335). Jan poté vykonal oficiální cestu do Vratislavi, kde stvrdil svému novému leníkovi všechna práva a přislíbil dodržovat privilegia města v případě, že se stane jeho pánem.

Hned následujícího roku 1328 uzavřel král spojeneckou dohodu s Řádem německých rytířů namířenou proti polskému králi Vladislavu Lokýtkovi. České oddíly vtrhly do Mazovska a Janovi složila lenní sliby řada zdejších vládců včetně pána Plocka Václava Mazovského.

Úspěšná politika vůči severovýchodnímu sousedovi tak zajistila králi nová rozsáhlá území včetně většiny Slezska a některých částí polského království.

V následujících letech se však situace obrátila, neboť proti rychle expandujícím Lucemburkům vznikla silná aliance panovníků zahrnujících kromě Lokýtka také uherského krále Karla Roberta, Habsburky a Ludvíka Bavora. Když poté Jan roku 1331 vytáhl k Poznani, vtrhlo uherské vojsko na Moravu a namísto dalšího dobývání tak musel dát přednost diplomacii a pokusit se alespoň zajistit dosavadní zisky.

Urovnání vztahů

Komplikované vztahy mezi Lucemburky a vládnoucími Piastovci se nakonec podařilo alespoň částečně urovnat v polovině 30. let. Po smrti Ladislava Lokýtka jej roku 1333 nahradil jeho jediný syn Kazimír III. Veliký. Ten se setkal roku 1335 s Janem Lucemburským nejprve v Trenčíně a poté v uherském Visegrádu.

Z dlouhých jednání vyplynula dohoda, podle které se český panovník za odstupné 20 000 kop pražských grošů oficiálně vzdal titulu polského krále a jakýchkoliv ambicí usednout na trůn v Krakově. Ponechal si však svrchovanost nad již získanými slezskými a opolskými knížectvími s několika výjimkami, kam patřilo právě třeba Plocko či Lehnicko. V rámci jednání také došlo k uzavření dohody o míru na polsko-slezské hranici, jejímiž garanty se stali hejtmané z Vratislavi, Kališe, Hlohova a Poznaně.

Poslední krok k zajištění lucemburské nadvlády nad Slezskem pak udělal až mladý kralevic Karel. Ten v roce 1338 jednal v Uhrách s králem Karlem Robertem mimo jiné i o urovnání vztahů s Polskem. Lucemburk se během nich zavázal podpořit nároky uherského panovníka a jeho nástupců na krakovskou korunu, pokud Kazimír III. zemře bez nástupců. Uherský vládce naopak uznal vládu české koruny ve Slezsku a zavázal se, že do případného konfliktu mezi Lucemburky a Piastovci nebude nijak zasahovat.

Neúspěchy Janovy politiky 

Na rozdíl od úspěšné expanze českého krále na západ, sever a severozápad skončily snahy o rozmnožení moci na jihu fiaskem. Již od začátku 20. let usiloval Jan o zlepšení vztahů se svým předchůdcem na pražském trůně Jindřichem Korutanským (👑 1306, 1307–1310).

Obtížná a všestranně problematická jednání vyvrcholila roku 1327, kdy oba muži domluvili sňatek svých dětí – dědička tyrolského hrabství Markéta (později řečená „Pyskatá“) si měla vzít syna českého krále Jana Jindřicha. Ke sňatku teprve osmiletého chlapce s o čtyři roky starší dívkou pak došlo roku 1330. První krok k získání korutanského dědictví tak byl hotov.

Přílišný nárůst Lucemburské moci však přidělával vrásky okolním dynastiím v čele s jejich někdejším spojencem, císařem Ludvíkem Bavorem. Celý projekt proto selhal roku 1341, kdy Markéta svého manžela zapudila pro údajnou impotenci a s pomocí tyrolské šlechty vyhnala ze země. Aby si pojistila významného spojence, vzala si místo něj císařova syna Ludvíka Braniborského.

Celá kauza vedla nejen ke zhroucení Janových plánů na zisk Tyrolska, ale také k rozpoutání nepřátelství mezi Wittelsbachy a Lucemburky, které se stalo určujícím prvkem středoevropské politiky až do začátku 15. století. Fiaskem také skončila snaha Lucemburků o zřízení panství na Apeninském poloostrově.

Základy budoucí expanze

I přes selhání pokusů o expanzi na jih byla Janova územní politika vcelku úspěšná. Díky svým diplomatickým schopnostem i vojenské síle dokázal v průběhu necelých čtyř dekád rozšířit území Koruny české o rozsáhlé oblasti na západě i na severu, a navrátit tak oslabené zemi po letech bezvládí někdejší lesk. Ale nejenom to, Janovi se podařilo také vybudovat solidní územní základ pro závratnou expanzi provedenou jeho synem Karlem IV.

Ale Janova politika měla význam také z hlediska právního. To on poprvé ve své listině z roku 1329 použil již několikrát zmíněný výraz země Koruny české (corona regni Bohemiae) pro území ovládaná českým králem. Termín později právně kodifikoval právě Karel v listině z roku 1348, v níž také vymezil jeho přesnou definici.

Důležité bylo také použití výrazu „přičlenění“, který označoval připojení území k lucemburskému konglomerátu. Také tohoto termínu měl v budoucnu hojně používat hlavně Karel IV.