Každý mohl vyhrát, stačilo mít štěstí: Jak loterie v renesanční Itálii bouraly společenské bariéry
V 15. století se v Itálii rychle rozšířila novinka v podobě „burz náhody“. Šlo o kombinaci burzy a loterie, jež si u měšťanů získala ohromnou popularitu díky své nepředvídatelnosti. A místní vlády i věřitelé si zas obratem přišli na rychlé a pohodlné peníze.
Losování loterie na náměstí Piazza San Marco. (ilustrace: Getty Images)
Jednu z prvních oficiálních loterií uspořádala v roce 1448 tzv. Ambrosiánská republika v Miláně, když se snažila rychle a efektivně rozprodat válečnou kořist, kterou její vojsko narabovalo v dobytých městech.
Při burze náhody se v každém slosování nabízel za nemalou sumu 200 dukátů „pytel štěstí“ plný nakradených předmětů. Kupující si pořídil republikou vydaný certifikát, zapsal na něj své jméno a umístil jej do osudí. Vylosovaný šťastlivec si pak převzal pytel s naloupenou kořistí.
Benátský hazard
Daleko populárnější verzi loterie převzali z Milána podnikavci v Benátkách. Patricij Marin Sanudo ve svém deníku líčil, že se na náměstí Rialto rozvíjí nová forma gamblerství spočívající v odevzdání drobných částek „obchodníkovi s náhodou“. Každý kupující napsal na kousek papíru své jméno a vložil lístek do měšce, z nějž poté pořadatel vylosoval výherce předem vystaveného cenného předmětu. Vyhrát mohl každý, ačkoliv výhra byla jen jedna.
Později se pravidla loterie pozměnila a do jednoho měšce se vkládaly papírky s podpisem, zatímco do druhého lístky s názvem zboží či se slovem „trpělivost“. Náhodně vybraný chlapec pak tahal vždy po jednom papírku z každého měšce a vylosovaná osoba obdržela buď poukázku na určité zboží, nebo poučení, aby „zůstala trpělivá“. Benátská republika nakonec spustila vlastní loterii, jež se následně proměnila v jeden z pilířů jejího hospodaření.
Pomatené hráčky H2
Mnozí humanisté považovali loterie za hrozbu pro sociální stabilitu – nikoliv kvůli nemravnému utrácení peněz, ale kvůli bourání společenských bariér. Při náhodném losu měli totiž všichni bez ohledu na své stavovské postavení stejnou šanci vyhrát, což zavánělo rovnostářstvím.
Podle dobových svědectví si losování oblíbily zejména ženy, přičemž podle mravokárců tyto „pomatené hráčky“ utrácely peníze manžela, které loudily „pod falešnou záminkou výdajů na rodinné nákupy“.
Vášeň pro sázení však nešlo zastavit: Vždyť celá Itálie znala příběhy jako ten o chudé vdově z Cassana, jež roku 1587 vyhrála diamant v ceně šesti tisíc dukátů. Takovou sumu by přitom tehdejší řemeslník vydělával zhruba 250 let a v Benátkách se za ni dalo koupit několik domů.
