Poslední bitva Jana Lucemburského: Jak se dokázal slepý panovník orientovat na bojišti u Kresčaku?

Na přelomu jara a léta 1346 se Eduard III. (👑1327 až 1377) vylodil v Normandii, koncem července tu dobyl Caen a naprosto nepřipravený Filip VI. z Valois (👑1328–1350) svolával vojsko, přičemž žádal písemně o pomoc i své spojence. „Nejprve psal šlechetnému českému králi, kterého velmi miloval, a také panu Karlu Českému, jeho synovi, který se už zval německým králem a byl tam jako takový obecně znám dík pomoci (...) Svrchu řečení velmožové (…) shromáždili zbrojence, Němce, Čechy, Lucemburčany, a s nimi dorazili do Francie ke králi,“ psal kronikář Jean Froissart a Florenťan Villani dodal, že družina českého krále měla 500 kopí, to jest plně oděných rytířů.

Velitel předvoje

Padesátiletý Jan Lucemburský se vydal Filipu VI. na pomoc přibližně šest let poté, co definitivně oslepl, ztrátou zraku se ale nenechal zlomit. Diplomaticky slavil triumf, když synu Karlovi vymohl korunu Svaté říše římské, a dál vedl život krále-rytíře, o němž najdeme v kronice Gillese le Muisit tyto verše: „Byl dokonalý./ Válek, turnajů i klání znalý./ A ve věcech cti dbalý./ I ve všem, co se v úctě má...“

Jean l’Aveugle, Jan Slepec, jak mu říkají francouzské kroniky, měl obrovské bojové zkušenosti a jeho jméno budilo takový respekt, že možná po příjezdu do Paříže dostal na starost její obranu. Eduard III. si ale útok na hlavní město rozmyslel a začal ustupovat od Seiny k řece Sommě, aby se dostal do Flander. „Potom na radu českého krále jali se král francouzský a všechna knížata a vévodové vojsko anglického krále pronásledovat,“ píše kronikář František Pražský a možná tím naznačuje, že král Jan dal Filipovi VI. radu strategického dosahu, jak přetnout Angličanům cestu.

Francouzi, kteří se za nimi pustili, totiž došli k pravému břehu Sommy dřív a po zničení všech mostů začali obsazovat i brody. Kolem 20. srpna už šla obě vojska takřka souběžně, Francouzi při pravém břehu Sommy, Angličané ve vzdálenosti kolem deseti až patnácti kilometrů od břehu levého.

Když se blížili k Airaines, byli 30 km od ústí řeky do Lamanšského průlivu a horečně hledali přechod. Našli ho u Abeville, jmenoval se Blanche-Tache a nebyl moc známý, neboť jej dvakrát denně zaplavoval příliv. Střežil ho Godemar du Fay, jenže s malými silami, a anglický předvoj sem dojel 24. srpna, načež brod dobyl.

Rytíři Jana Lucemburského, kteří tvořili předvoj francouzského vojska, což dokládají české i zahraniční kroniky, se pokusili situaci zachránit, hrabě Northampton je ale porazil. Nic tím nebylo ztraceno. Obě vojska se nyní ocitla východně od Sommy, to slabší anglické ale mělo nepřátele za zády. Flandry, kde by bylo v bezpečí, ležely daleko, zásoby Angličanům docházely a to nejrozumnější bylo najít vhodné místo pro svedení obranné bitvy. Vojsko Eduarda III. prošlo městečkem Crécy-en-Ponthieu na nevelkou výšinu mezi Crécy a Wadicourtem. Tam zastavilo, rozbilo 25. srpna tábor a chystalo se na boj.

Marná snaha Mnicha basilejského

Z rozkazu Eduarda III. měli lučištníci, zbrojnoši i urození rytíři bojovat pěšky bok po boku a bez ohledu na stav. Stáli na dobrém místě, les Crécy za jejich zády a údolí říčky Maye vpravo do značné míry vylučovaly obchvat. Nepřítel se mohl rozvinout jen na východě mezi Estrées-les-Crécy a Fontaines- sur-Maye. Angličané stanuli o 35 metrů výše než nejhlubší bod Vallée des Clercs, Údolí kleriků, které se táhne středem pláně. Nejvýraznější orientační body tu představovaly dva větrné mlýny, první u cesty z Crécy na Wadicourt (o něj se opřelo krajní pravé křídlo anglické obrany) a druhý u křižovatky cest, které planinu protínaly.

Eduard III. možná svým lidem nakázal, aby rozryli rovný terén před sebou mělkými jamkami a hlínu navršili na nevelké hromady. Oři v cvalu a trysku by v takovém terénu klopýtali a následky si lze představit. Francouzské vojsko se objevilo 26. srpna a kronikář Le Bela tvrdí, že po přiblížení k Angličanům vyslal francouzský panovník rytíře jménem Le Moine de Basele, což se obvykle překládá jako Mnich basilejský. Froissart upřesňuje: „A ten patřil českému králi, který se cítil dobře chráněn, měl-li ho u sebe.“ Jinými slovy plnil Mnich basilejský funkci očí a poradce Jana Lucemburského. 

Z průzkumu se vrátil a Filipu VI. podle Le Bela radil, ať navečer shromáždí vojsko a hned ráno zaútočí. Král se mínil touto radou řídit, jenže rytířská pýcha a individualismus měly navrch a útočilo se ještě toho dne, na unavených koních a v rozmoklém terénu, neboť po dusném letním vedru přišla bouřka. „Tak z holé pýchy a závisti, bez bitevní sestavy, předhánějíce se navzájem, klusali, až spatřili Angličany...,“ povzdechl si Jean Le Bel.

Janovští kušiníci se poklusem rozvíjeli vpředu, byli ale bez pavézníků, kteří je jinak chránili. Angličtí lučištníci vystřelovali šípy mnohem rychleji a Janovany doslova rozehnali. Ti byli cvičeni, aby se stáhli do stran a uvolnili cestu rytířům, jenže teď pádili vyděšeně proti nim, a francouzský král podle Froissarta vykřikl: „Nuže, pobijte všechnu tu chátru, neboť tarasí bezdůvodně cestu. (…) Tak započala bitva mezi Broye a Crécy v Ponthieu onu sobotu v hodině nešpor.“ Byl svátek svatého Rufa, výročí dne, kdy u Dürnkrut padl Přemysl Otakar II., a francouzská strana se do bitvy vrhla za těch nejnepříznivějších okolností.

Svázáni uzdami koní

Šik Jana Lucemburského stál nejspíš mezi říčkou Maye a levým křídlem janovské pěchoty. Říčka a les na jejím druhém břehu by chránily jeden bok, pěchota druhý. Co se královy bezprostřední ochrany týče, tak Jean Froissart jasně říká, že s jeho koněm byl svázán oř Le Moina de Basele. Rukopis Jana z Winterthuru to potvrzuje, jiné uvádějí i Jana z Klingenbergu, šlechtice ze švábské rodiny, která už stihla zdomácnět na Moravě. Je tedy možné, že Mnich Basilejský Lucemburka chránil z jedné a Klingenberg z druhé strany.

Posloupnost toho, jak se jednotlivé oddíly a korouhve do bitvy zapojovaly, je velmi diskutabilní. S jistotou však lze říct, že první útočil hrabě d’Alençon, bratr krále Filipa. Český panovník, i když nejspíš jako velitel předvoje dorazil první, do zbrklého útoku nevyjel, na to byli on i Le Moine de Basele příliš zkušení. Alençon projel linií anglických lučištníků, ti se ale za ním zavřeli a celý jeho šik se ocitl v pasti, ze které nebylo úniku.

Vstříc válečné vřavě

Kronikář Beneš Krabice z Weitmile píše, že Jan Lucemburský vyjel do bitevní vřavy, když mu bylo oznámeno, že Francouzi prchli, a Florenťan Villani zařazuje Janovu smrt do chvíle, kdy byl poražen Alençon. Zdá se tedy, že vyjel jako druhý, po Alençonově zbrklém náporu, leč ve chvíli, kdy měl určitou šanci na úspěch. 

O nedobrém vývoji bitvy Le Moine de Basel krále nepochybně průběžně informoval a ten nejspíš spěchal na pomoc bratrovi krále Filipa. Chtěl jen vědět, kde je jeho syn Karel, a když jej ujistili, že bojuje, dal povel vyrazit do útoku, o jehož průběhu se můžeme jen dohadovat. Jean Le Bel říká, že spolu s ním útočili rytíři Jana Hennegavského, a poznamenává: „Dal svým rytířům rozkaz pod trestem zkrácení o hlavu, aby ho dovedli tak daleko vpřed, aby mohl zasadit do nepřátel ránu mečem.“ 

Jakmile němečtí, savojští, lucemburští, čeští a další rytíři vyrazili, v cestě jim nic nestálo, a tak získali plný rozjezd. Šípy je zastavit nemohly, jen někoho srazily ze sedla. Hnali se cvalem rytířských ořů a podle všeho vážně ohrozili Černého prince, syna Eduarda III. Jenže také Janův útok Angličané nakonec zastavili a v kronice Františka Pražského stojí: „Když pak šlechtici Českého království viděli, že nastane nebezpečí života, radili králi, aby s nimi z bitvy odešel. On odpověděl, že nespáchá takový zločin na své slávě a neočerní proto svou pověst, naopak jim přikázal, aby ho vedli tam, kde nastala největší válečná vřava a třeskot zbraní. Jeden z urozených Českého království mu odpověděl: ,My vás povedeme tam, odkud se již s vámi nevrátíme.‘“

Podle Beneše Krabice z Weitmile prý král vykřikl: „Toho nebude, aby český král utíkal z boje, ale zaveďte mě tam, kde zuří největší válečná vřava.“ Doplňme, že pouze opat opatovického kláštera Jan Neplach uvádí jmenovitě české členy královy družiny, syny pana Petra z Rožmberka a Jindřicha z Lichtenburka.

Český kříž

Není známo, kde přesně Jan Lucemburský skonal. Jedna z verzí Kroniky stoleté války Jeana Froissarta (je jich několik a v drobnostech se liší) o králově smrti říká: „Statečný muž však tu byl zabit a celá družina, co byla s ním, až na dva panoše, Lambequina de Pé a Pierra d’Amulers.“ 

Pohřební jámy byly u Kresčaku objeveny ve větší míře na pravém a levém okraji bitevního pole. Těch vlevo a blíže toku Maye je méně. Mohlo by se jednat o místo útoku Janova šiku. Nedaleko na východ od nich, za výraznou zátočinou říčky, byl už čtrnáct let po bitvě vztyčen kamenný kříž, jemuž se dodnes říká Croix de Bôheme, Český kříž, neboť byl spojován se smrtí českého krále.

Kříž těžko označuje místo, kde bylo Janovo tělo nalezeno. Podporuje však tezi o Janově postavení na levém francouzském křídle. Možná odtud vyrážel do útoku. Jsou to však jen hypotézy založené na sporné pravdivosti kronikářských zápisů. Jistotu máme jen v tom, že královu smrt způsobily rány dýkou, které lze rytíři zasadit, jen když přijde o koně a padne na zem.

Poskvrněná čest Karla IV.?

Jak si u Kresčaku vedl dědic české koruny? Nejspíš dorazil těsně před bitvou, protože jej žádná z kronik, které si tak libují ve výčtu panstva podle urozenosti, nezmiňuje a píšou o něm až v souvislosti s bojem. „Tam byl pan Karel Český, který se už tituloval a psal králem německým a nosil takové znaky a jenž dorazil velice spořádaně do bitvy; avšak když viděl, že se věc pro ně vyvíjí špatně, vyjel z ní a já nevím, kterou cestou se dal,“ říká Froissart.

Zprávu, že Karel bitevní pole spěšně opustil, potvrzují také všechny tři české kroniky. „Když pak ostatní šlechtici viděli, že král Jan v bitvě padl a zahynul, aby neztratili oba panovníky, vyvedli jeho syna, pana zvolence Karla, jenž tam nablízku udatně bojoval a byl již poraněn střelami nepřátel, přes jeho odpor a proti jeho vůli z této bitvy a zavedli ho na bezpečné místo,“ píše kupříkladu Beneš Krabice z Weitmile.

Možná to byla pravda a budoucí Karel IV. se chtěl vskutku bít až do konce. Avšak opuštění bojiště za takových okolností nepůsobilo na současníky právě rytířským dojmem. Kronikáři asi cítili, jak je tato epizoda ve věci rytířské honneur a loyaulté choulostivá. Vždyť Froissart staví takřka kontrapunkt Karlova vyjetí z bitvy a vytrvalosti Černého prince, dědice anglického trůnu.

Odpověď Eduarda III. na naléhavou žádost o pomoc byla drsná, leč zcela v duchu rytířských norem: „Vyřiďte, aby, pokud bude můj syn naživu, mě nejezdili o nic žádat, ať se jim stane jakákoliv příhoda.“ Princ z Walesu se ctí vytrval. 

V české historické literatuře se mluví o Karlově zranění konkrétně. Jiří Spěváček a po něm Jan Urban tvrdí, že šlo o poranění anglickým šípem na paži. Jakub Pavel v Karlově itineráři (přiloženém k překladu Vita Caroli) dokonce poznamenává „třikrát raněn“. Muselo se ale jednat se o zranění lehká, neboť už 7. září, tedy dva týdny po bitvě, se Karel IV. nalézal v Lucembursku.

Padli jako vepři

Po porážce hraběte d’Alençon a smrti krále Jana se bitva změnila už jen v nesmyslnou řež. Rytíři dál útočili, padali, umírali a jejich nápor slábl, aniž čehokoliv dosáhl. „Klesali jeden na druhého na hromady jako vepři,“ píše Le Bel. Filipa VI. z bitvy vyvedli a šedesát rytířů s ním jelo k hradu La Broye. Nastal čas počítání mrtvých, roztřídění podle urozenosti a pohřbívání.

Podle Chronique de Berne zahynulo na francouzské straně 1 200 rytířů a celkem bylo z řad nobility napočítáno 3 800 mrtvých – tento odhad se zdá realistický. Přesto Kresčak představoval jen prohranou bitvu bez politických dopadů, neboť moc panovníka Francie nijak neumenšil. To přišlo až s dalšími roky stoleté války.