Italský malér Františka Josefa: Krvavá řež u Magenty a Solferina stála tisíce životů
Nic netrvá věčně, a i zdánlivě neoblomné reakční poměry v neoabsolutistickém Rakousku dospěly ke svému konci. Co k tomu Františka Josefa I. dohnalo? Rozhodně ne nějaké náhlé propadnutí svobodomyslným ideálům. Císař prohrál válku, musel uklidnit domácí poměry a z té bryndy najít cestu.
Vydáváme se do Lombardie a Benátska, tedy do severní Itálie. Od roku 1849, kdy rakouská armáda zásluhou maršálka Radeckého potlačila osvobozenecké povstání, zde Rakousko udržovalo svoje panství jen na bodácích. Italové Vídeň obecně nenáviděli. A když se císař ke konci roku 1856 objevil s císařovnou Alžbětou v Benátkách, přivítal ho chlad. Setkal se s kamennými fasádami a stejně chladnými, mlčícími zástupy. Uvnitř císařského paláce ho čekala provokativní úprava v barvách italské trikolory: v bílo-červené jídelně byl položen zelený koberec. Benátská společnost státní audienci bojkotovala, když se ze 130 pozvaných dostavilo jen 30 osob, a ty ještě musely cestou od přístaviště gondol k bráně paláce snášet nevybíravé spílání davu.
Neklidné italské provincie
Vánoce v Benátkách prožil panovnický pár se stísněnými pocity a o nic lepší to nebylo ani ve Veroně, hlavním stanu rakouské armády v italských provinciích. Právě se tam konala lidová slavnost gnocchi, při níž se měl i císařský pár živit bramborovými noky (což ovšem monarchovi nepřipadalo dost důstojné). V Brescii byly dosud v živé paměti hroby Italů popravených po porážce povstání. A to nikdo netušil, co na císařský pár čeká v Miláně, v hlavním městě odporu proti rakouské nadvládě. Ani zpráva, že „Francesco Giuseppe“ hodlá snížit daně, nikoho do vítajících špalírů nepřilákala. Nakonec bylo nutno kompars domorodců zaplatit. Muselo to být hotové fiasko, ale ještě horší mělo přijít.
Tedy ne že by se císař nesnažil, aby italský led roztál... Udělil několik milostí, zmírnil pár politických trestů, splnil slib o úlevách na daních, přispěl na divadlo a věnoval jistou částku na restaurování Poslední večeře od Leonarda da Vinciho v kostele Santa Maria delle Grazie. Jenom díky Rakušanům bylo možné dokončit stavbu milánského dómu, hospodářství rostlo a blahobyt stoupal. Italští nevděčníci však Habsburka na milost nevzali. Zdejší vlastenci chtěli mnohem víc. Usilovali o odchod z mnohonárodní říše, chtěli risorgimento, italské národní obrození, vzkříšení, boj za svobodu.
Savojské nebezpečí
Itálie byla tehdy rozdrobena na deset států. Její sever, Lombardsko a Benátsko, ovládali od vídeňského kongresu Habsburkové, jejichž vedlejší větev vládla v Toskánsku. Jih patřil španělským Bourbonům a za jedinou domácí dynastii tak byla považována savojská, z níž vzešel Viktor Emanuel II., vládnoucí z Turína v Sardinsko-piemontském království. Roku 1857 převzal správu rakouské Itálie z rukou stařičkého maršálka Radeckého císařův mladší bratr Maxmilián a obratem přišel s dalekosáhlými návrhy na posílení autonomie a uplatnění lidštějšího kursu.
Jenže Vídeň o žádných změnách nechtěla ani slyšet. František Josef byl prostě úplně jiná nátura. Italové v Lombardii a Benátsku si navíc nepřáli hodnější Rakousko, nechtěli Rakousko vůbec. Svoje naděje přitom upínali k západnímu sousedovi, k Sardinii-Piemontu. Viktor Emanuel II. byl jediný, kdo měl v rozdrobené Itálii po odeznění revoluční vlny odvahu zachovat liberální ústavu. Měl po boku schopného společníka, původně statkáře Camilla di Cavoura. Ten vstoupil do vlády jako ministr zemědělství, avšak během krátkého času prokázal takovou politickou zralost, že ovládl pole v roli ministerského předsedy, ministra financí a obchodu zároveň. Genialita státníka Cavoura spočívala v tom, že uměl rozpoznat cíl a zvolit vhodnou cestu k jeho dosažení. Cíl byl jasný – sjednotit Itálii. Ale jak na to?
Kupříkladu bojem v krymské válce. Co měl Krym společného s Itálií? Nic. Zdejší válka se týkala sporu mezi Ruskem a Tureckem. Ovšem piemontsko-sardinští vojáci tam odešli bojovat za cizí věc. Když válka skončila, Cavour se najednou objevil mezi vítězi na straně britsko-francouzsko-turecké koalice. Na základě spojenectví zpečetěného krví uzavřel s francouzským císařem Napoleonem III. tajnou dohodu, ve které se Francie zavazovala diplomaticky i vojensky pomoci Sardinskému království, pokud by bylo někým napadeno. V případě vítězství by Sardinie odevzdala Francii jako kompenzaci Savojsko a Nizzu. Text smlouvy nikdy zveřejněn nebyl (byl přece tajný), ale celá Evropa obecně věděla, proti komu míří.
Vlákáni do války
Sardinie i Rakousko zbrojily, vzájemně se napadaly a harašily zbraněmi. Od ledna roku 1859 odjížděl z habsburské monarchie do severní Itálie jeden pluk za druhým. Jenže ouha. Lombardská část železnice byla před časem pronajata francouzské společnosti, a tak při přesunu vojska i materiálu vznikaly nepřekonatelné, skoro až sabotážní potíže. Jen malou komplikací v rafinovaném plánu premiéra Cavoura byla doložka spojenecké smlouvy, že Francie pošle na pomoc 200 000 vojáků pouze v případě, že nepřítel zaútočí jako první. Stačilo prostě Vídeň vyprovokovat.
Brnkání na nervy bylo o to pikantnější, že Rakousko mělo obdobné dohody s Pruskem a státy Německého spolku: jejich případný vojenský zásah ve prospěch Habsburků byl také vázán na případ obrany země, nikoliv útoku. A tak Cavourova Sardinie teatrálně předváděla hrozby silou tak dlouho, až přišlo z Vídně nešťastné telegrafické ultimátum: buď neprodleně zastaví horečné zbrojení a vojenské demonstrace, nebo...
Nový vrchní velitel rakouských armád v Itálii podmaršálek Ferenc Guylai stanovil jako cíl bleskové války vpád do Piemontu a dobytí hlavního města Turína. „Pět rakouských armádních sborů o síle takřka dvou set tisíc mužů překročilo počátkem května 1859 piemontské hranice!“ To jásavě oznamovaly rakouské noviny a hýřily přitom nejoptimističtějšími komentáři. Jenomže to, co mělo být rychlou trestnou výpravou, se odehrávalo pomalu a rozpačitě. Železnice ovládaná Francouzi zkolabovala, takže vojáci mířili na frontu vesměs pěšky, špatně zásobovaní a neodpočatí. Místo aby vrchní velení sevřelo voje v údernou pěst a rozdrtilo Piemonťany dřív, než dorazí francouzská pomoc, rozředilo armádu do linie dlouhé 150 kilometrů. Což byl tah školácky hloupý, jak musí naznat i nevoják.
Na neslavném ústupu
Vzápětí začali padesátitisícové sardinské vojsko posilovat Francouzi. Dva jejich sbory dorazily přes Turín od západu, tři další připluly po moři a začaly se vyloďovat v Janově. Rakouská armáda se nezmohla prakticky na nic. Místo hledání rozhodující řeže jen složitě manévrovala. Údery protivníka od západu přitom sílily, a když francouzsko-sardinské jednotky začaly Rakušany ze severu obchvacovat, nevymyslel podmaršálek Guylai nic lepšího než ústup. Bál se kleští a útoku zezadu, bál se ztráty Milána. Ale ústup mu nepomohl…
Vesnice Magenta, hlavní město Lombardie Milán a vesnice Solferino leží přibližně na jedné západovýchodní ose. U Magenty, totiž u železničního a silničního mostu přes řeku Ticino, se ustupující Rakušané zastavili a spěšně opevnili. Nemínili tento strategicky důležitý komunikační bod vydat. Dne 4. června 1859 zde vydrželi vzdorovat asi pět hodin, pak je francouzští dělostřelci rozstříleli. Takhle stručně lze tedy shrnout bitvu u Magenty. Byla to první ze dvou rozhodujících řeží italské války a stála asi 15 000 životů, z toho dvě třetiny na rakouské straně.
Místo aby rakouský velitel Guylai couvl nanejvýš k Milánu a zabetonoval se tam, začal neuváženě vyklízet celou Lombardii v představě, že zdecimované voje postaví znovu na nohy na východě, v takzvaném pevnostním čtyřúhelníku Verona–Peschiera–Mantova–Legnano. Kvůli neschopnosti rakouského velení se tak Milána protivník zmocnil bez boje, nadšeně vítán jako osvoboditel. Skvělé.
Ani nečestný ústup do Benátska se rakouské armádě nezdařil. Blízko lombardsko-benátských hranic, u jezera Garda, protivník Rakušany dostihl. Dne 24. června 1859 se na dohled od vsi Solferino odehrálo dvanáctihodinové apokalyptické střetnutí, v němž na obou stranách urputně bojovalo skoro 300 000 vojáků. Tu bitvu řídili dva císaři. Vzhledem k tomu, že v Piemontu-Sardinii žádného císaře neměli, nejspíš jste sami uhodli, že vedle Františka Josefa I. byl druhým z nich francouzský Napoleon III.
Zpatlaná bitva
Mladý Habsburk měl armádu, uniformy a přehlídky v oblibě po celý život, na jeho strategickém a taktickém umu se to však bohužel neprojevilo. Špatní vojáci byli oba zúčastnění císaři a bitvu proměnili ve skutečná jatka. František Josef měl sice k dispozici jako velitele podmaršálka Gyulaie, o jeho kvalitách však již bylo řečeno dost. Už se na jeho přehmaty nevydržel dívat a vrchního velení se na poslední chvíli ujal sám. S vedením boje přitom neměl žádné praktické zkušenosti.
Rozhádání štábní poradci mu taky moc nepomohli, a tak se habsburské jednotky bránily zcela nekoordinovaně, podle strategické doktríny v nouzi. Ta zněla: každý na svou pěst. Zálohy stály mimo dosah dvacetikilometrové bitevní linie. Třetina pluků nestačila zasáhnout a zmatek v rakouských řadách posléze dovršila francouzská artilerie... A pak byl konec. Na rakouské straně činily ztráty 17 % bojujících, tedy 21 000 mužů. Na protivníkově čítaly podobně děsivou cifru 17 000. Jediným pozitivem toho strašného krveprolití bylo, že švýcarského lékaře Henryho Dunanta vedlo k napsání knihy Vzpomínka na Solferino. Ta vyvolala obrovský ohlas a inspirovala založení Mezinárodního červeného kříže v roce 1863.
Jen co se František Josef vrátil domů, vydal zvláštní manifest. Bylo v něm poděkování „udatné armádě, které nepřálo štěstí“. Sebereflexe žádná, císař se choval suverénně. Fakt je, že v duchu zuřil. V privátní korespondenci sardinskému králi Viktoru Emanuelovi nadával do zlodějů, Napoleona III. zase označil za „gaunera a arcidarebáka z Paříže“.
Manželce Alžbětě ale referoval s citem, s velkým smutkem a zklamáním. Popisoval zmatek a spoustu raněných, uprchlíků, kočárů a koní. „Je to smutný příběh toho hrozného dne, v němž došlo k velkým věcem. Štěstí se na mne neusmálo. Jsem bohatší o mnoho zkušeností a zjistil jsem, jaké to je být poražený velitel.“ Aspoň, že o zkušenosti byl bohatší. Ony desítky tisíc mužů byly zase chudší o své životy. „Jediným paprskem útěchy pro mne je skutečnost, že se vracím domů ke svému andělu. Vyprávím Ti to ne proto, abych v Tobě probudil zoufalství, ale abych posílil víru v Boha. Krutě nás trestá a jsme teprve na začátku daleko horších zkoušek, ale člověk je musí unést se smířením a neustále plnit své povinnosti.“
Až po Vás, Veličenstvo
Po bitvě byli František Josef i jeho protivník Napoleon III. válečnou podívanou hluboce otřeseni. Když boj skončil, setkali se a se špatně skrývanou úlevou se objali. V červenci pak bylo ve Villafrance uzavřeno příměří. Před stanem, kde se měli setkat, stál Napoleon III. trpělivě s kloboukem v ruce a umožnil Františku Josefovi vstoupit před ním, i když byl o dvaadvacet let starší než on. „Nikdy by mě ani nenapadlo pomyslet na to, že bych mohl jít před Habsburkem.“ Bojovat s Habsburkem, to ano, ale jít před ním do stanu? Ne, ne, až po vás, Veličenstvo.
