Jak se vraždí v tragédii: Shakespeareův Hamlet má nejspíš velmi reálný předobraz
Hra o dánském princi Hamletovi patří k nejznámějším i nejrozporuplnějším Shakespearovým tragédiím. Obsahuje tolik jinotajů, odkazů a skrytých metafor, že si nad nimi odborníci dodnes lámou hlavu. Je dost možné, že drama popisuje skutečné události…
Příběh se zdá být jednoduchý: princ Hamlet chce pouze pomstít svého otce. Bohužel se mu přitom podaří zabít všechny své nejbližší, aby nakonec skonal i on sám. Klasická rodinná tragédie, která mohla být dávno zapomenuta. To by ji ale nesměl napsat nejlepší dramatik všech dob! William Shakespeare byl geniální tvůrce s citem pro zápletky. Ve svých dramatech si s oblibou vypůjčoval příběhy z dávných legend či postavy z vikinských ság. Zároveň se inspiroval i neméně krvavou současností alžbětinské Anglie na sklonku 16. století. Uvnitř samotné hry Hamlet se tak ukrývá ne jedna, ale hned několik královražd.
Někde si Shakespeare uzmul kus severské krutosti, jinde zase anglickou rafinovanost. Výsledkem je strhující příběh na pozadí několika historických i mytických událostí, které vnášejí do hry mnoho dalších otázek. Byl, anebo nebyl Hamlet? A kde se ukrývají stopy po skutečných vrazích a prolité krvi?
Ve zkratce
Dánský princ Hamlet se vrací ze studií na pohřeb svého otce. Toho prý při odpočinku v zahradě uštknul had. Přijíždí však již na svatbu své matky Gertrudy s otcovým bratrem Claudiem. Před královským hradem Elsinor se mu ke všemu zjeví otcův duch. Prosí syna, aby pomstil jeho vraždu. Pro ušlechtilého Hamleta moc krutých znamení najednou. Má ale on zabít nového krále? Zradila ho vlastní matka, nebo je pouze pod Claudiovou nadvládou bezbranná?
Aby Hamlet získal čas si vše důkladně promyslet, začne předstírat šílenství. Nejprve jeho podivné chování všichni přičítají milostnému vzplanutí k Ofélii, dceři státního rady Polonia, který je i důvěrníkem nového krále. A právě její otec se náhodou stává první obětí, která roztáčí vraždění, jež už Hamlet není schopen zastavit. Starce v podstatě omylem zabije v matčině pokoji, neboť se domnívá, že se za závěsem skrývá Claudius.
Král cítí nebezpečí a jedná. Prý aby utajil vraždu, pošle Hamleta do Anglie. Vyšle s ním však i jeho dva spolužáky, kteří jsou vybaveni dopisem pro anglického krále. V něm stojí, že Hamlet má být hned po příjezdu popraven. Princi se ale naštěstí podaří lest prohlédnout. V dopise změní rozsudek nad sebou ve smrt svých průvodců. A tak se ze dne na den promění, téměř bez vlastní vůle, z královského syna v trojnásobného vraha. Po návratu domů zastihne rodinu na pohřbu Ofélie, která se nedokázala vyrovnat s Hamletovým odmítnutím a utopila se. Její bratr Laertes proto prince přímo při obřadu vyzve na souboj, aby sestru i otce pomstil.
To se hodí Claudiovi – dává Laertovi otrávený meč, aby i pouhé škrábnutí zpečetilo Hamletův osud. Král si navíc připraví i otrávenou číši vína. Vše ale dopadne jinak. Hamlet je poraněn otráveným mečem, pak si ale bojovníci omylem zbraně vymění a on tak připraví Laertovi osud, který měl patřit jen jemu.
Umírající Laertes Hamletovi celé spiknutí prozradí. Gertruda připije na Hamletovo vítězství z otrávené číše. Pohřební obřad se tak náhle promění v hromadné umírání. Zůstává už jen král Claudius, původně jediná plánovaná oběť pomsty. Hamlet jej s kletbou na rtech probodne a umírá také. Jedna královražda, pět zmařených životů…
Amlódi, či Amlet?
Postavu šíleného prince si ale Shakespeare nevymyslel. Poprvé se jméno Amlódi objevuje ve staroislandském eposu Edda sepsaném již na konci 12. století. Píše se tam o takzvaném Amlódiho mlýnku, což byl básnický opis pro rozbouřené moře. Příhodné jméno pro tragického hrdinu! Později se již objevuje islandská sága v podobě konkrétního příběhu o kralevici Ambalesovi, kterému se říká Amlódi neboli blázen. Je ošklivý, hrabe se v popelu, odpovídá dvojsmyslně. Příležitostně zabije špeha v matčině pokoji a jeho mrtvolu hodí prasatům. Zde tedy nacházíme první stopu podivného způsobu vraždy, která se téměř shoduje s Hamletovým jednáním ve hře.
Z Islandu sága doputovala až do Dánska, kde jí novou podobu dal dánský kronikář Saxo Grammaticus. V popisu první vraždy zachází kronikář ještě dále. Špeha rozseká na kusy, nechá jej uvařit ve vařící vodě a teprve poté předhodí prasatům. Nevraždí však již islandský kralevic, ale dánský princ Amlet. Rafinovaně a krutě. Odtud zřejmě čerpal William Shakespeare námět pro svoji tragédii.
Na vikinský způsob
Základní zápletka je téměř totožná jako u Shakespeara, jen seversky neuhlazená a krutější. Amletova otce, jutského krále Horvendila, zabije jeho méně úspěšný bratr Fengo a záhy se ožení i s Amletovou matkou Gerutou. Nejde však o žádné rafinované plánování. Fengo vše svede na krutost bratra, který ubližoval manželce. Tím je celá událost uzavřena a vrah se stává králem. Pouze Amlet se odhodlává k pomstě.
Celý děj pokračuje, jak už jej známe. Jen drobné detaily nás navracejí o několik století zpátky. Na cestě do Anglie změní Amlet místo dopisů runové písmo na dřevěných tabulkách. Připíše si tam však i sňatek s dcerou anglického krále. Ofélie a její rodina tedy v Saxově verzi chybějí.
Odlišný je pak samotný závěr, který zřejmě byl i pro Shakespeara příliš drsný. Anebo si jako praktický divadelník nechtěl přidělávat práci se zvláštními efekty? Amlet totiž na své „domnělé smuteční hostině“ všechny zpije do němoty, poté je pevně sešněruje do královských koberců a smuteční síň podpálí. Pro zrádného Fenga si dojde do královské komnaty. Vzbudí jej a probodne mečem. V závěru je pak oslavován jako „hrdina, který chytře a směle bránil své rodiče. Nechť teď každý sám rozhodne, zda si zaslouží více chvály za moudrost, nebo za odvahu.“
Zde se tedy neodehrává žádná tragédie, ale oslavný hrdinský čin! Ale Shakespeare se nespokojil pouze s přepisem dánské legendy. Mistr mystifikace a metafory se rozhodl hrát hned dvojí hru o královraždě, a to mnohem čerstvějšího data.
Darnleyho skandál
Nejvíce sporná místa v tragédii se týkají Hamletovy matky Gertrudy. Divadelní historikové se dohadují, zda věděla o vraždě svého muže nebo se na ní přímo podílela. Shakespeare sám nedává jednoznačnou odpověď. Můžeme ji však hledat přímo v jedné z nejzáhadnějších královražd alžbětinské doby, známé dnes jako Darnleyho skandál! Tomu se totiž hamletovská tragédie nápadně podobá.
V roce 1567 bylo v zahradě edinburského proboštství skotské královny Marie Stuartovny nalezeno mrtvé tělo jejího manžela Jindřicha Stuarta, lorda Darnleyho. Z vraždy byl okamžitě obviněn James Hepburn hrabě z Bothwellu, Mariin blízký přítel a její budoucí manžel. Abychom měli základní postavy tragédie kompletní, Marie Stuartovna a lord Darnley měli syna, pozdějšího skotského krále Jakuba I. Tedy další možný Hamlet ve hře!
Vraždící královna?
Vraždu se nikdy nepodařilo zcela objasnit. Jindřich Stuart se v prostorách kláštera léčil z jakési dlouhodobé kožní choroby. Oficiálně se mluvilo o neštovicích. Zlé jazyky ale tvrdily, že mohlo jít i o syfilis. V den vraždy odjíždí Marie Stuartovna na ples a nechává krále v domě pouze se služebnictvem. Během noci dojde k nevysvětlitelnému výbuchu. Králi se podle všeho podařilo uniknout z domu, ale nezachránil se. Jeho nahé tělo bylo nalezeno v zahradě beze stopy násilí. Okamžitě vzniklo podezření, že zde byl i se svým sluhou uškrcen poté, co unikl ze své ložnice před výbuchem.
Bylo zahájeno vyšetřování, včetně pokusu o rekonstrukci celého činu. Hrabě Bothwell byl zatčen a souzen za atentát na panovníka, vinu se mu ale nepodařilo prokázat. Hned po procesu unesl královnu a týden ji držel v zajetí. Téhož roku se s ní oženil. Dodnes se spekuluje o tom, zda Marie Stuartovna sama nenaplánovala atentát. I následný únos mohl být dopředu domluveným milostným dostaveníčkem!
Zavraždit krále byl v době renesance oblíbený způsob, jak převzít moc, vytouženou ženu a vysněné území. Hrabě Bothwell byl v tomto směru ideálním mužem činu. Kronikáři jej popisují jako nadutého, ukvapeného a nebezpečného člověka. Marii Stuartovnu zase jako krásnou a vášnivou ženu. Mohla však být natolik bezcitná, aby naplánovala vraždu vlastního manžela?
Jeviště světa?
Shakespeare musel být tímto příběhem nadšen. Šlo o královraždu dvou milenců, nebo ukvapený boj hraběte o královskou korunu? Pravdu se už asi nikdy nedozvíme. O tu ale dramatikovi nešlo! Za skutečným příběhem viděl postavy své tragédie. Ačkoliv mu v době vraždy byly pouhé tři roky, Darnleyho skandál byl i za jeho života velmi aktuální téma. Na trůně totiž neseděl nikdo jiný než novodobý Hamlet – král Jakub I. V tragédii se shoduje nejen místo činu, ale i základní zápletka a nejasnosti ohledně úmrtí krále.
Odraz Darnleyho skandálu přináší do původně trochu chladné severské předlohy vášně a překvapivou psychologii postav. Gertruda už není jen oběť krutého bratrovraha, ale také smyslná žena, jakou bezesporu Marie Stuartovna byla. Také se ve hře ukazuje jako matka milující svého syna, která se musí rozhodnout mezi ním, svým mužem a jeho bratrem. Hamlet tu zase neplatí za jednoznačného hrdinu. Pochybuje a je nerozhodný. Neochrání ani ženu, kterou miloval. Nechce anebo se bojí zabíjet bez důkazů.
Jak vidno, Shakespeare do své hry umístil kus reálné historie! To nemohlo krále nechat chladným! Co se asi muselo odehrávat v hlavě Jakuba I., když sledoval hru připomínající „krvavé dědictví“ vlastní rodiny? Chlapci nebyl ještě ani rok, když přišel o otce. Stejně jako Hamlet neměl na vybranou. Nevole lidu vůči Marii Stuartovně a novému králi se natolik vyostřila, že ho už ve třinácti měsících korunovali skotským králem! Nikdy se nedozvěděl, jak se vše doopravdy odehrálo. Neměl koho pomstít, ale ani komu se svěřit.
Jeho matka uprchla do Anglie ke své nevlastní sestře Alžbětě, ta ji však nechala v roce 1587 popravit. Jakubovi bylo pouhých devatenáct let! Hrabě Bothwell dopadl ještě hůř. Uprchl pro změnu do Skandinávie, kde ho ale zajali. Zemřel deset let před Marií v dánském vězení. Bezesporu hamletovský příběh, který psala historie sama! Plný zvratů a pochybností. Naštěstí v tomto případě hrdina tak záhy neumřel.
Vláda Jakuba I. je považována za zlatou éru alžbětinské kultury. Díky němu mohl William Shakespeare naplno rozvinout svůj dramatický talent a stát se největším dramatikem všech dob. A my se i nadále trápíme nad tím, jaké krále, vraždy a další neřesti alžbětinského věku Shakespeare do svých her ukryl.
