Když inovace nestačí: Sovětské lehké obojživelné tanky v boji neobstály
Ve 30. letech začala Rudá armáda provozovat lehké plovoucí tanky určené zejména pro průzkum. Přestože se zdánlivě jednalo o vysoce pokroková vozidla, jejich bojové nasazení skončilo prakticky ve všech případech zklamáním.
Sovětský svaz svého času představoval vedoucí velmoc světa, co se týče technologie obrněných vozidel. Jako první zavedl u některých typů prvky, které se později staly všeobecně přijímaným standardem, například dieselové motory nebo skloněný pancíř. Ve 30. letech vyprodukoval širokou škálu lehkých, středních i těžkých tanků, jejichž následníci se později zásadní měrou podíleli na porážce nacistického Německa.
Ovšem zdaleka ne všechny tehdejší konstrukce se osvědčily: například lehká obojživelná vozidla T-37, T-38 a T-40 ukázala kvůli snaze sloučit neslučitelné, jak vypadá dokonalá slepá ulička. Možnosti plavby totiž zmíněná „téčka“ dosahovala jenom za cenu velice slabého pancéřování a omezené výzbroje, což se následně ve skutečném boji projevilo jako fatální nedostatek. Nasazení obojživelných pancéřových vozidel potom vlastně předznamenalo postupný konec lehkých tanků vůbec.
Klikatá cesta k T-37A
První tančík schopný pohybu po vodní hladině vyvinula britská firma Carden-Lloyd. Šlo nepochybně o progresivní nápad, byť jeho provedení se zdaleka neobešlo bez problémů. Zaujal ale Stalinovu armádu a Moskva koupila práva na licenční produkci těchto vozidel. Záhy se ale ukázalo, že malý „pásák“ nesplňuje představy sovětských generálů, takže se rozběhly práce na domácím obojživelném typu. Od britského vzoru převzal pouze základní konstrukce, jednotlivé komponenty byly sovětské; takto se zrodil tank T-33, který však také nenaplnil očekávání.
Druhý pokus v podobě T-41 sice dopadl o něco lépe, ale při tom zásadním, při plavbě, vykazoval nepřehlédnutelné problémy. V červenci 1932 proto začaly zkoušky dalšího typu, „sedmatřicítky“, jež přišla na svět v Leningradě. Ve vodě si vedla lépe, projevila se však u ní řada jiných nedostatků, a tak ani ji v testované podobě nechtělo vojsko přijmout do výzbroje. Armádní špičky si však povšimly zajímavého řešení podvozku, převzatého z tanků německé značky Krupp, využívajícího dvě dvojice „vozíků“ a zavěšení s vinutými pružinami. Po dalších testech padlo rozhodnutí spojit konstrukci T-41 s podvozkem T-37. Výsledek se od roku 1933 začal sériově vyrábět pod jménem T-37A.
S příliš tenkou kůží
Rudou armádu to však dlouhodobě neuspokojilo, protože kusy z prvních sérií vykazovaly mimořádně nízkou produkční kvalitu a projevily se u nich četné poruchy; teprve v roce 1935 se podařilo většinu problémů odstranit. Malý T-37A kryla obyčejná (nikoli pancéřová) ocel, jejíž síla nikde nepřesahovala devět milimetrů a na většině míst činila jen tři milimetry. Stavba probíhala převážně nýtováním, jen u menší části se uplatnilo svařování. Vozidlo tedy vykazovalo velmi nízkou odolnost, ostatně počítalo se s ním jen k průzkumu. Proto také neslo pouze slabou výzbroj v podobě jednoho 7,62mm kulometu DT.
„Sedmatřicítka“ vezla dvoučlennou osádku, řidiče v korbě a velitele ve věži. Pohon zajišťoval benzinový motor z automobilu GAZ-AA (šlo o licenční úpravu amerického Fordu AA). Pohyb ve vodě zajišťoval malý lodní šroub a pohyblivé kormidlo v zadní části korby.
Celkově vzniklo přibližně 1 200 sériových T-37A. Některé disponovaly radiostanicí a sloužily jako velitelské, zpravidla se však rozkazy předávaly jen pomocí signalizačních praporků. „Sedmatřicítku“ také mohl nosit v závěsu těžký bombardér TB-3 a údajně ji i za letu shazovat do vody, aby pak podporovala vysazenou pěchotu. Mezi odvozenými verzemi zaslouží zcela jistě zmínku „chemický T-37A“, jenž se dal využít jako plamenomet či pro vypouštění bojových plynů.
Asymetrická osmatřicítka
Už při zahájení sériové výroby T-37A se ukazovalo, že typ stále nedostačuje armádním požadavkům, a tak tým moskevských konstruktérů zahájil vývoj dalšího obojživelného modelu. Prototyp s označením T-38 vznikl roku 1935 a již v následujícím roce se dočkal zavedení do výzbroje, ovšem navzdory vnějškové odlišnosti od svého předchůdce nebyl o mnoho pokročilejší. Základní koncepce zůstala téměř shodná, největší změnu tak představovalo posunutí věže asymetricky k pravé straně korby. Stejně jako v případě T-37A tvořil výzbroj pouze 7,62mm kulomet DT a také tloušťka pancíře zůstala totožná. Pohon zajišťoval opět zážehový motor z GAZ-AA. K jednomu malému zlepšení přece jen došlo – „osmatřicítka“ oproti svému předchůdci vykazovala větší rychlost na zemi i ve vodě.
Během produkce se objevily i modernizované úpravy. První se nazývala T-38M1 a vyznačovala se novou převodovkou, ale pro velkou složitost se do výroby nedostala, kdežto verze T-38M2 s výkonnějším agregátem GAZ-M1 ano. Vedle toho se v menším počtu stavěly tanky T-38RT s radiostanicí. Vznikla rovněž série OT-38 čili ChT-38, tedy obdoba „chemických T-37A“; mohly vypouštět zápalnou náplň či otravné látky. Proběhl rovněž experiment s cílem zvýšit palebnou sílu; výsledek se dostavil v podobě prototypu T-38Š s 20mm kanonem ŠVAK, ale věž se ukázala pro tak výkonnou zbraň příliš malá, takže další exempláře nevznikly.
Nejzajímavější modifikací „osmatřicítky“ se však stal tank ovládaný na dálku rádiovými signály. Sověti disponovali prvními vozidly této kategorie již krátce po první světové válce a označovali je jako „teletank“. Nejvíce se rozšířily dálkově řízené verze lehkého T-26, vznikly však i mnohé další, a to včetně plovoucích. V případě T-37 šlo jen o pokus, ale dálkově ovládaných „osmatřicítek“, nazývaných TT-38, se vyrobila malá série. Ke každému dálkově řízenému obrněnci patřil tank řídící, nazývaný TU-38, a to s rozměrnou kruhovou anténou kolem věže. Ve výčtu variant T-38 lze ještě zmínit pokusné samohybné dělo SU-45 se 45mm kanonem, které se však do služby nedostalo. Celkem vzniklo asi 1 300 obrněnců T-38.
Plovoucí i neplovoucí T-40
Navzdory problémům s T-37A a T-38 armáda dál trvala na tom, že obojživelná pancéřová vozidla potřebuje, a tak roku 1938 nařídila vyrobit nové vozidlo tohoto druhu. Už od počátku se však počítalo s plovoucí i neplovoucí variantou typu, který obdržel jméno T-40. Tentokrát šlo skutečně o úplně novou a pokročilejší konstrukci. Místo už zastaralého zavěšení s vozíky a vinutými pružinami byly použity torzní tyče. Zlepšilo se pancéřování, jež dosáhlo síly průměrně devět a na exponovaných místech 14 mm, což alespoň postačovalo na ochranu proti většině pěchotních zbraní. Zesílila rovněž výzbroj, a to na dva kulomety, 12,7mm typ DŠK a 7,62mm zbraň DT, přibyl modernější zaměřovač.
Za progresivní lze označit konstrukci věže ve tvaru komolého kuželu, jež se později uplatnila u mnoha dalších obrněnců (včetně automobilů a transportérů). Všechny uvedené změny ale zvýšily hmotnost tanku, a to téměř na dvojnásobek oproti jeho předchůdcům, naštěstí však již byl k dispozici výkonnější motor typu GAZ-202, který poskytoval T-40 vcelku solidní pohyblivost. Zlepšila se rovněž schopnost plavby, neboť na rozdíl od externě umístěných šroubů a kormidel tanků T-37A a T-38 se plavební zařízení nového vozidla ocitlo v zádi, a proto byla účinnější a lépe chráněná.
Prototypy T-40 se zkoušely od jara 1939 a v létě 1940 se pomalu rozběhla sériová produkce, ale záhy se zjistilo, že schopnost plavat vozidlo v reálných situacích příliš nevyužívá. V době, kdy už Sovětský svaz čelil německému útoku, se proto přešlo k výrobě zjednodušené modifikace T-40S (suchoputnyj), jež postrádala zařízení pro plavbu. Místo 12,7mm kulometu se na vozidle objevil 20mm kanon ŠVAK, ale ani tato zbraň již ani na lehce obrněné cíle nepostačovala. Poslední zhotovená série T-40 sloužila coby nosiče 82mm raketometů BM-8-24 kaťuša, celkově však vzniklo jen 225 tanků T-40.
Konstruktéři se vrátili k původním plánům neplovoucí verze, jež se po malých úpravách začala vyrábět jako T-60. Ale i ona trpěla nedostatečným pancéřováním a výzbrojí, takže ji posléze nahradil T-70 opatřený 45mm kanonem. Ten se sice osvědčil, ovšem i tak bylo jasné, že koncepce lehkých tanků došla na hranice svého potenciálu.
Na Japonce, Poláky a Finy
Obojživelné T-37A čekalo nasazení v roce 1939 hned na třech bojištích, nejprve na jaře a v létě proti Japonsku na řece Chalchyn-gol, posléze v září proti Polsku a potom v zimě proti Finsku. Proti Polákům a Finům vyjely i T-38, ani v jednom případě však nelze mluvit o úspěchu. Již v akcích proti Japoncům se projevila poruchovost a nízká rychlost, největším problémem se stala nedostatečná pancéřová ochrana, což se záhy ukázalo v „zimní válce“. Navíc v lesnaté a bažinaté oblasti, v níž probíhala většina střetů s Finy, se tankům operovalo dost zle.
Slabé motory zavinily špatnou pohyblivost a snadnou zranitelnost, boky strojů se daly prostřelit i průbojnou střelou z pušky a na vyřazení tanku často stačila jen protipěchotní mina. Výzbroj tvořená jedním kulometem rovněž nestačila, takže T-37A a T-38 byly de facto odsouzeny jen k tomu, aby chránily velitelská stanoviště, zásobovací kolony a přepravovaly delegace. Na nic jiného se použít nedaly, protože zpravidla prohrávaly i v boji s dobře trénovanou finskou pěchotou.
Ještě horší situace nastaly, když se k obraně nepřipravená sovětská armáda střetla s útočícími Němci. Použitelnost plovoucích tanků byla minimální, jen v několika málo případech měly jakýsi efekt, když podporovaly zoufalé protiútoky sovětské pěchoty. V létě 1942 už jich zůstávaly jen malé počty. Jenom ve dvou případech tato vozidla posloužila ke svému původnímu účelu – v září 1942 k překonání Něvy a v červenci 1944 při operaci u řeky Svir v Karélii.
Tanků T-40 pak vzniklo příliš málo na to, aby sehrály nějakou významnější úlohu; tak jako jejich předchůdci neměly proti německým panzerům šanci. Po velkých ztrátách směřovaly jejich zbytky ke cvičným útvarům, kde zůstaly do roku 1946. To byl na nějakou dobu také konec obojživelných tanků v sovětské armádě. Teprve na počátku 50. let se objevil naprosto jinak řešený a celkem úspěšný plovoucí průzkumný PT-76. Ale to už je zase jiný příběh.
