Když mír vystřídala totalita: Konec války v Československu svobodu nepřinesl
Osvobození Československa od nacismu v květnu 1945 sice přineslo konec válečných hrůz, ale ne svobodu. Nově vzniklý stát fungoval od počátku s omezenou demokracií, kterou nakonec pohřbil únor 1948.
V sobotu 31. března 1945 odjel z Kyjevského nádraží v Moskvě speciálně vypravený vlak. Seděla v něm početná delegace československých politiků, kteří válku strávili v exilu a v jejichž čele stál prezident Edvard Beneš (1884 až 1948). Rozloučit se s nimi přišli vysocí sovětští představitelé v čele s Vjačeslavem Molotovem, lidovým komisařem zahraničních věcí. Československým politikům během cesty poskytovala ochranu sovětská bezpečnost. To vše vypovídalo o mimořádném zájmu, který o ně orgány SSSR jevily. Vlak směřoval na Slovensko do Košic, které se měly na čas stát sídlem vlády i prezidenta.
Politická hra Kremlu
Rovněž Beneš a jeho spolupracovníci měli mimořádný zájem na podpoře sovětských orgánů. Vždyť se vraceli po šesti letech exilu do vlasti s úmyslem chopit se vlády, aniž je kdokoli k tomuto úkolu povolal a vyjádřil jim důvěru. Uvědomovali si také, že kdyby si to Sověti nepřáli, jejich boj za obnovu republiky by nebyl nic platný, příklad polské exilové vlády to ukazoval jasně.
Po příjezdu do Košic jmenoval Beneš 4. dubna 1945 novou vládu Československé republiky, která nahradila dosavadní kabinet exilový. Staronový prezident se vracel do země, kde Češi a Slováci vítali sovětské vojáky jako osvoboditele, tím spíš, že nová politická reprezentace nešetřila slovy díků na adresu Sovětského svazu a zaklínala se nutností nejužší spolupráce s ním. Nemalou roli v tom sehrálo i tradiční české a slovenské rusofilství, tolik se odlišující od trpkých historických zkušeností, které se svými ruskými sousedy měli například Poláci či Maďaři.
Když koncem roku 1945 Rudá armáda společně s Američany z Československa odtáhla, jen málokoho napadlo, že Sověti i v Československu sledují své mocenské plány, které s úplnou nezávislostí státu nepočítaly. K jejich uskutečnění přítomnost svých jednotek nepotřebovali. Roli vykonavatelů měli zastat českoslovenští politikové, kteří se po boku Beneše v roce 1945 z Kyjevského nádraží v Moskvě vraceli do Prahy.
Ne všichni si samozřejmě uvědomovali, jakou úlohu jim v Kremlu přisoudili, a ne všichni by s ní souhlasili. Ale objektivně svou činností v letech 1945–1948 pomáhali k převzetí moci ve státě komunistům. Ostatně i většina obyvatelstva propadla snu o krásné socialistické budoucnosti naší země, zaštítěné bratrským Sovětským svazem, a tato iluze mu vydržela déle než dvacet let. Po tu dobu lidé spontánně slavili každoročně 9. květen jako státní svátek, Den osvobození Československa Sovětskou armádou. Teprve invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 vedla k nechtěnému vystřízlivění.
Smlouva o přátelství
Prezidentovi Edvardu Benešovi stanuli v exilu po boku politikové, kteří měli před Mnichovem blízko k takzvanému Hradu, tedy Benešovu předchůdci T. G. Masarykovi i k němu samotnému. Především se jednalo o funkcionáře sociální demokracie, Československé strany národně socialistické a Československé strany lidové.
Druhou početnou skupinu československých exulantů tvořili komunisté. Radikální členové této strany vystupovali od roku 1921 proti samotné existenci ČSR. Označovali ji za stát imperialistický, který je třeba nahradit mocí Sovětů, a ani na začátku války nebyli ochotni svůj přístup k Benešovi změnit. Sovětsko-německý pakt ze srpna 1939 totiž položil základ úzké spolupráce hitlerovského Německa se stalinským Sovětským svazem a konflikt Německa se západními státy byl v očích Moskvy především válkou kapitalistů s kapitalisty, která se proletariátu netýká.
Avšak německý útok na SSSR 22. června 1941 a následný vývoj na frontách situaci změnil do té míry, že si Beneš uvědomoval, jaký význam pro jeho mocenské plány má Sovětský svaz i českoslovenští komunisté. Proto – i přes výhrady západních politiků – uzavřel 12. prosince 1943 se SSSR smlouvu o přátelství, pomoci a poválečné spolupráci. V důsledku toho také vzrostl význam komunistického exilu, jehož členové se zásadním způsobem podíleli na jednáních o podobě poválečné republiky v březnu 1945 v Moskvě a dokázali při nich prosadit většinu svých požadavků.
Okleštěná vláda
Politické strany, které se v Londýně seskupily kolem Edvarda Beneše, utvořily spolu s komunisty mocenský blok, jemuž daly název Národní fronta Čechů a Slováků. V čele první vlády Národní fronty (NF) jmenované Benešem v Košicích byl sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. Vedle nestraníků – ministra zahraničí Jana Masaryka a ministra národní obrany generála Ludvíka Svobody – ji tvořili zástupci Komunistické strany Československa, Komunistické strany Slovenska, Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové, Československé sociální demokracie a slovenské Demokratické strany.
Mimo NF zůstala strana agrární, jejíž představitelé byli – ovšem bez patřičné argumentace – obviněni z rozvratu republiky v roce 1938 a z kolaborace s nacisty. Podobně byly zakázány i další předválečné politické strany. Komunistická strana představovala od počátku obnovené republiky nejsilnější politickou stranu, která měla naprostou převahu v první ustanovené vládě. Zástupci KSČ a KSS obsadili osm ministerstev včetně ministerstva vnitra a informací.
Na cestě k nesvobodě
Beneš od začátku své exilové práce zdůrazňoval kontinuitu „prozatímního státního zřízení v exilu“ nejen s republikou předmnichovskou, ale i s republikou obnovenou po porážce Německa. Ve skutečnosti však nové Československo vzniklo jako stát s omezenou demokracií, který se od první republiky cílevědomě odlišoval. V podstatě neplatila ani ústava republiky, jakkoli ještě 3. srpna 1944 vydal Beneš dekret o obnovení právního pořádku v osvobozené republice, podle něhož jej tvořily ústavní a jiné předpisy, vydané do 29. září 1938. Podle tohoto dekretu tedy byla základní právní listinou ústava z 29. února 1920, avšak ani ona neplatila bezvýjimečně.
Také parlamentní volby nebyly nezávislé. Prozatímní Národní shromáždění, které vzniklo v roce 1945, nevzešlo ze svobodných voleb, ale vzniklo na základě prezidentského ústavního dekretu č. 18/1944 formou takzvaných delegačních voleb, což v praxi znamenalo, že v parlamentu usedli jen exponenti vládnoucích stran NF. Podobné to bylo i s volbami v roce 1946, protože v nich se mohli o přízeň voličů ucházet zase jen kandidáti stran sdružených v NF.
Stejně nesvobodná byla i situace se vznikem orgánů státní správy a samosprávy na nižší úrovni, kde byla zrušena či neobnovena síť orgánů prvorepublikových. Nahradily ji národní výbory, jejichž volby byly stejně diskutabilní jako volby poslanců Prozatímního Národního shromáždění. Mnohé z nich dokonce nevolil vůbec nikdo, protože vznikaly v závěru války zcela spontánně a jejich revoluční charakter byl zřejmý.
Podobných příkladů by bylo možno uvést mnohem víc, od protiústavního postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu, až po těžké zneužívání policejních složek Komunistickou stranou Československa ve svůj prospěch. Politická neschopnost většiny předáků nekomunistických stran byla zcela zřejmá a vyvrcholila zpackanou demisí v únoru 1948, která umožnila nástup komunistické totality, trvající déle než čtyřicet let.
Osvoboditelé, nebo dobyvatelé?
Znamenal květen 1945 pro Československo osvobození, či obsazení jinou mocností? Odpovědi historiků a autorů studií věnujících se této problematice se mohou různit, zejména za současné mezinárodně-politické situace. Z kontextu tehdejší doby vyplývá, že Kreml usiloval o začlenění Československa do sféry svého vlivu a jeho proměnu v sovětského vazala. Nacistickému Německu, jehož vojáky Rudá armáda z naší země vyhnala, však šlo o něco úplně jiného: vyhlazení česky hovořícího obyvatelstva a úplnou germanizaci Čech, Moravy a Slezska. V této souvislosti nelze vstup sovětských jednotek na naše území vnímat jinak než jako osvobození.
