Když tank splaskne: Armáda duchů bojovala trochu jinak
Jak vyhrát válku bez jediného výstřelu? Přesně to bylo úkolem speciální americké jednotky, která vešla ve známost jako Armáda duchů. Tvořili ji umělci, zvukoví technici i herci – civilisté s neobvyklým vojenským posláním…
Druhá světová válka se neodehrávala jen v přímých střetech na frontě. Válčilo se v ní i pomocí síly mozků, strategií a rozhodnutí, která často padala daleko od bojiště. Armády se přesouvaly podle odhadů a domněnek, vítězství záviselo na správných informacích – nebo na klamu.
V takovém světě mohla sehrát zásadní i roli jednotka, která místo kulometů používala kulisy. Pomocí nafukovacích maket tanků, falešných rádiových přenosů a promyšlených scénářů měla za úkol jediné: zmást nepřítele a přesvědčit ho, že proti němu stojí mnohem silnější síly, než jaké byly ve skutečnosti nasazeny.
Když umělci válčí
Myšlenka vytvořit speciální jednotku, která by místo střel a tanků nasadila klam a iluze, vznikla v americké armádě už v roce 1943. Spojenci věděli, že je čeká nejtěžší úkol – otevření západní fronty a postup přes Evropu, kde je čekala houževnatá německá obrana. Přímé střety byly riskantní, pomalé a krvavé. Americké velení proto hledalo nové možnosti, jak narušit nepřátelské plány a přinutit je přesunout síly jinam, než kam mířil skutečný útok.
Inspiraci našli u Britů, konkrétně v operaci Bertram v roce 1942. Britové totiž použili atrapy tanků z překližky a důmyslné maskování – a dokázali změnit směr celé bitvy. Američané se rozhodli jít ještě dál: vytvořit jednotku, která bude fungovat jako mobilní divadlo válečného klamu – se scénáři, kulisami i zvukovým doprovodem.
Tak vznikla v roce 1944 speciální jednotka, která vešla ve známost jako Armáda duchů. Šlo o přísně utajený soubor čtyř specializovaných oddílů, dohromady čítající přibližně 1 100 mužů. Většina z nich se rekrutovala z řad umělců z reklamních agentur, scénografů z Broadwaye, zvukových techniků z Hollywoodu, studentů uměleckých škol i odborníků na rádiovou komunikaci. Společně vytvořili jednotku, která byla schopna „vystřihnout“ vojenskou přítomnost tam, kde žádná neexistovala.
Nafukovací tanky a falešné letiště měla na starosti maskovací jednotka. Autentické zvuky přesunů a dělostřelby nahrávala a pouštěla akustická jednotka. Falešné vysílání zařizovala speciální spojovací jednotka. A o plánování i psychologické detaily se staralo centrální velitelství. To vše se připravovalo dlouhé měsíce na americké půdě v naprostém utajení – nejen kvůli technologické náročnosti, ale i kvůli tomu, že pro tuto jednotku bylo klíčové zasáhnout přesně ve chvíli, kdy to bude nejúčinnější. A tou chvílí se stala až invaze v Normandii.
Umění iluze
Triky a taktiky, které Armáda duchů praktikovala, připomínaly spíš sofistikované divadelní představení než tradiční válečné operace. Jedním z nejznámějších triků byly nafukovací repliky vojenské techniky – tanky, děla, nákladní vozy nebo dokonce letadla, vyrobené z lehké gumy, které bylo možné během pár minut rozložit a nafouknout. Z dálky působily věrohodně – obzvlášť při pohledu z letadel nebo za šera. Nechyběla ani doprovodná infrastruktura – falešné stany, polní kuchyně, sklady munice i stopy v blátě vytvořené ručně, aby iluze byla co nejpřesvědčivější.
Dalším klíčovým detailem byl zvuk. Jednotka vytvořila unikátní systém, který dokázal přehrávat autentické nahrávky z bojiště – zvuky tankových motorů, hluk přechodů přes mosty, hlasité rozkazy i simulování střelby. Tyto nahrávky byly přes masivní reproduktory šířeny do vzdálenosti až 24 kilometrů.
Vedle viditelného a slyšitelného klamu sehrávalo zásadní roli i rádiové vysílání. Operátoři vystupovali jako důstojníci a vojáci neexistujících jednotek, napodobovali jejich styl mluvy, používali stejné šifry a taktické protokoly, jako jejich skutečné předlohy. Tak vznikla fiktivní armáda, která sice „žila“ jen v éteru, ale v uších německého odposlechu působila reálně.
Další odborností kreativní jednotky byly optické klamy. Ty zahrnovaly například osvěcování stanů tak, aby vrhaly stíny připomínající vojenský ruch či falešná velitelská stanoviště. Herecky zdatní členové jednotky v přestrojení za důstojníky záměrně navštěvovali vesnice nebo projížděli krajinou, aby byli zahlédnuti špiony. Pracovalo se s každým detailem – od rozmístění map po zdánlivě náhodně objevené a nesmírně důležité dokumenty. Síla této divadelní války spočívala ve vynikající sehranosti jednotlivých složek a v naprostém utajení. Přestože jednotka zasáhla do více než dvaceti operací, nikdy nebyla odhalena. Její schopnost klamat smysly nejen zmátla nepřítele, ale především pomohla ochránit skutečné vojáky – a tím i zachránit tisíce životů.
Klamavé manévry
V zákulisí slavných vojenských vítězství se často odehrávají příběhy, které se do učebnic nedostanou. Jedním z těchto neviditelných hrdinů byli i členové utajené jednotky. Jejich umění klamu zachránilo tisíce životů a zásadně ovlivnilo průběh války. Už během operace Fortitude, která předcházela vylodění v Normandii, sehráli klíčovou roli. Pomocí falešných tanků, rádiových přenosů a hraných pohybů vojáků přesvědčili německé velení, že hlavní úder teprve přijde. Němci tedy drželi své elitní jednotky mimo skutečné bojiště – a spojenci získali nezbytný čas i prostor pro vybudování přemostění.
Podobný trik zopakovali i během operace De Mortain, kde spolupracovali s 2. obrněnou divizí a vizuálně i akusticky ji „zmnohonásobili“. Díky této iluzi Němci váhali, posílili obranu na špatném místě a skutečný protiútok spojenců proběhl s menšími ztrátami.
Během postupu do nitra Francie a Německa odváděli členové jednotky doslova mistrovské divadelní výkony. Při operaci Brest dokázali pomocí nafukovacích tanků, zvukových efektů a falešných důstojníků odklonit německou obranu, čímž usnadnili obklíčení města. Jindy si zase vymysleli celou armádu mířící ke strategickému městu. Němci naletěli, poslali posily na nesprávné místo a Spojenci prolomili frontu jinde.
Jejich vrcholným číslem však byla operace Viersen v březnu 1945. Zatímco se připravoval skutečný přechod Rýna, jednotka deset dní hrála obří představení – nafukovací výbava, zvuky stavby mostů i hlasy důstojníků, kteří rozdávali rozkazy. To vše v táboře. Mimo něj dokázali za pomoci přenosných reproduktorů předstírat přímo ve městě rozhovor důstojníků, kteří omylem prozradili důležité informace na veřejnost. A výsledek? Němci čekali útok jinde a skutečný přechod přes Rýn proběhl téměř bez odporu.
Jen ať nesplaskne
Armáda duchů čelila nejen výzvám v podobě zmatku a iluzí, ale také technickým komplikacím, které často ohrozily úspěch jejich misí. Vojáci používali přenosné pumpy, ventilátory i nožní pumpy. Někdy museli makety nafukovat i v noci nebo pod palbou. Nafukovací tanky a vozidla, které měly zmást nepřítele, se občas v nejnevhodnější chvíli jednoduše zhroutily. Jeden veterán vzpomínal, jak jejich Sherman před očima francouzského farmáře úplně splaskl. Naštěstí farmář mlčel, a ještě je pohostil jablečným moštem.
Vítr se také ukázal jako nepřítel, protože několikrát odvál nafukovací vozidla mimo určená místa a vojákům nezbývalo než doufat, že je německý průzkum neodhalí. Občas došlo i k výbuchům – jedno z nafukovacích děl explodovalo, což ale paradoxně posílilo iluzi, že došlo ke skutečnému zásahu.
Rádiové klamy, které měly zmást nepřítele, také mívaly problémy. Jednou špatně přenesené rozkazy málem vedly k pohybu opravdové divize, protože falešné signály odposlouchávali i Spojenci. Německé velení dlouho nevěřilo, že jde o klam, a tak posílalo jednotky proti neexistujícím silám stále znovu a znovu, čímž oslabovalo vlastní pozice. Netušili, že mířili na nafukovací tanky či malované kulisy.
Historie mluví
Po skončení druhé světové války se jméno jednotky známé jako Armáda duchů z veřejného prostoru na dlouhá desetiletí vytratilo. Vojáci, kteří během bojů v Evropě realizovali desítky klamných operací a výrazně tak přispěli k omezení ztrát na životech, byli vázáni přísnou mlčenlivostí. Veškeré informace o jejich působení zůstaly utajené až do 80. let. Zatímco ostatní veteráni mohli své válečné zkušenosti sdílet a byly jim udělovány medaile za statečnost, oni si museli příběhy uchovat jen pro sebe.
Vzhledem k charakteru jejich válečné činnosti založené na klamu, falešné identitě a cílené dezinformaci, byla existence této jednotky známa pouze úzkému okruhu armádního velení. Utajení bylo natolik přísné, že mnozí její příslušníci o své roli mlčeli po celý život. Netušili, že jejich mise bude někdy v budoucnu odtajněna a doceněna.
Z původních členů této tajné jednotky, jich do doby odtajnění přežila už jen malá část. Odhady historiků mluví o několika stovkách, pravděpodobně mezi 200 až 300 veterány, kteří se dožili chvíle, kdy se o jejich příběhu mohla veřejnost konečně dozvědět. Teprve v 90. letech začali historici, badatelé i potomci vojáků postupně odkrývat příběh této výjimečné jednotky. Dochované kresby, fotografie, zvukové nahrávky i osobní zápisky se staly klíčovými střípky při rekonstruování dosud opomíjené kapitoly vojenských dějin. S narůstajícím zájmem veřejnosti vznikaly odborné studie, popularizační knihy, výstavy i rozhovory s posledními žijícími členy.
Ačkoli většina z nich odešla beze slávy a bez veřejného uznání, nakonec se jim přece jen dostalo pocty, jakou si zasloužili. V roce 2022 udělil americký Kongres celé jednotce Zlatou medaili Kongresu – nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států. První důstojné ocenění za odvahu, která se projevovala jinak než v zákopech. Příběh jednotky, která po desetiletí zůstávala v utajení, tak našel svoje symbolické zakončení.
