Kopí osudu: Křesťanská relikvie, která měnila dějiny Evropy
Svaté kopí, relikvie spojovaná s Kristovou smrtí, se ve středověku stalo nástrojem moci, víry i politického mýtu, který přežil až do 20. století.
V imaginaci středověkého člověka představovala relikvie symbol té největší síly. Mohla být použita jak proti duchovním nepřátelům, pomocníkům ďábla (například neřestem), tak i proti protivníkům ryze světským. Vlastnosti takové relikvie se nezpochybňovaly! Nejznámější relikvií a zároveň zbraní bylo bezesporu kopí, kterým římský voják Longinus probodl Kristův bok. Hrot se tak dotkl těla Krista a ještě na něm ulpěla jeho krev.
Pro křesťany už tudíž od počátku představovalo prvořadý duchovní artefakt. Rané dějiny takzvaného Longinova kopí nicméně obestírá těžce proniknutelná mlhovina. Antické prameny nás zpravují, že jej vlastnily nejrůznějších osobnosti, ať už šlo o císaře Konstantina Velikého či Thedosia I., kteří se zásadní měrou podíleli na uznání a šíření křesťanské víry. Mělo na čas spočinout v rukou vizigótského krále Alaricha, který v roce 410 vyplenil Řím nebo dokonce hunského vojevůdce Attily.
Kopí střídalo vlastníky. Pravděpodobně se nejednalo vždy o jedno a to samé. Ve středověku se jeho nejznámějším držitelem stal Karel Veliký (+814), který jej bral pravidelně na svá vojenská tažení. Všechna skončila vítězně! Není třeba připomínat, že v očích současníků tato prostá skutečnost nejen že potvrzovala posvátnost drahocenné relikvie, ale zároveň ji také podporovala. Vznikl mýtus o neporazitelnosti a zvláštní moci toho, kdo kopí vlastní.
Legenda, která působila, jak víme z doby nedávno minulé, nejen na středověkou společnost. Když pak prý císař při návratu z jedné výpravy kopí upustil, považovalo se to za neblahou předzvěst jeho smrti. V Cáchách, ve své nejoblíbenější falci, pak Karel Veliký skutečně zemřel.
Vláda a moc
Kopí se na historické scéně znovu objevuje o více než století později, v roce 922. Tehdy jej, coby symbol vlády nad italským královstvím, daroval severoitalský hrabě Samson burgundskému králi Rudolfu Burgundskému (912–937), a to při příležitosti Rudolfovy korunovace za italského krále. Zpravuje nás o tom kronikář Liutprand z Cremony, který popisuje také vzhled relikvie. „Od ostatních kopí se lišilo svým zvláštním stylem a nezvykle provedeným tvarováním: okolo ostnu uprostřed jsou z obou stran otvory a místo krátké čepele se dvě překrásná ostří vinou až k prostředním části kopí… A uprostřed ostnu jsou připevněny jako kříže hřeby, jež vězely v rukou a nohou našeho Pána Ježíše Krista.“
Z líčení je patrné, že kopí platilo za relikvii nejen díky víře, že právě jím římský voják probodl Kristův bok, ale také pro přítomnost údajných Kristových hřebů. Liutprand jej nazývá nebeským darem a nepřemožitelnou zbraní. Není proto divu, že zaujalo mysl východofranského krále Jindřicha Ptáčníka (919–936), který jej toužil získat do svého vlastnictví. Když nepomohly prosby ani odměny, pohrozil Rudolfovi zničením burgundského království. Pod tíhou těchto pádných argumentů se nechal přesvědčit a „daroval“ kopí Jindřichovi na sněmu ve Wormsu v roce 926. Dlužno dodat, že za to dostal nejen hromadu zlata a stříbra, ale i nemalou část švábského území.
Nový vlastník neváhal použít relikvii, jíž se také začalo říkat Kopí osudu, v bitvě proti Maďarům, kteří na počátku 10. století ohrožovali střední a západní Evropu. Když jej po Jindřichově smrti zdědil jeho syn Ota I., vzal jej v roce 955 i do bitvy na řece Lechu. Po odsloužené mši a svatém přijímání Ota I. „uchopil štít a svaté kopí, postavil se do čela svých mužů a jako první vyrazil proti nepříteli,“ píše saský kronikář Dětmar.
Po zdrcující porážce upustili Maďaři od dalších ničivých nájezdů. Usadili se v Panonské nížině, kde založili uherský stát a přijali křesťanství. Pověst kopí byla neotřesitelná. Otův vnuk Ota III. jej nechal nosit v procesí před sebou při své římské císařské korunovaci v roce 996. Rozkázal zhotovit věrnou kopii, kterou při příležitosti zřízení tamního arcibiskupství daroval v Hnězdně svému spojenci, polskému králi Boleslavu Chrabrému. Tento vzácný dar měl utvrzovat spojenectví mezi oběma vládci a symbolizoval vládní moc.
Vratislav II.
Svaté kopí se dostalo dokonce na čas do rukou českého knížete Vratislava II. Událo se tak během sporu o tzv. investituru mezi papežem Řehořem VII. a německým králem a později císařem Jindřichem IV. Situace se v říši zkomplikovala po volbě vzdorokrále Rudolfa z Rheinfeldenu v roce 1077. Český kníže Vratislav II. podporoval Jindřichovu stranu. Válka byla vedena nemilosrdně a podle některých kronikářů si zvlášť Češi počínali obzvláště krutě. Drancovali, znásilňovali, zabíjeli poddané. Vratislav několikrát vpadl do Švábska, kde po sobě zanechal spálenou zemi.
Když v lednu roku 1080 vtrhl do Durynska, střetl se 27. ledna nedaleko Flarchheimu s vojskem Rudolfa Švábského. Za třeskutých mrazů, kdy oči válečníků oslepoval hustě padající sníh, se Čechům podařilo odvážně vpadnout do středu Rudolfovy armády a posvátné kopí ukořistit. Je třeba si uvědomit, že vzhledem k pověsti o neporazitelnosti relikvie, bylo její ukořistění nebývalým hrdinským činem. Než jej kníže Vratislav předal svému spojenci Jindřichovi IV., mohlo být s královým svolením slavnostně neseno v procesích konaných o významných svátcích, což byla pro českého knížete veliká pocta.
Antiochie
Ukázkou toho, že ve středověku existovalo vícero svatých kopí, které se vydávaly za jedno, je příběh z dobývání Antiochie během první křížové výpravy. Sotva křižáci na jaře roku 1098 dobyli Antiochii, museli ji bránit před mnohem početnější tureckou armádou, která přispěchala městu na pomoc. Situace obležených křižáků nevypadala vůbec dobře. Unavení, hladoví a zoufalí z turecké přesily čekali na zázrak z nebe. A ten přišel.
Obyčejnému provensálskému rolníkovi Petru Bartoloměji se zdál sen, v němž spatřil Ježíše, který mu ukázal místo, kde se svaté kopí nachází. Když Petr o svém snovém zážitku vyprávěl svému pánu Raimondovi IV. z Toulouse a biskupu Adhémarovi z Le Puy, rozhodl se toulouský hrabě navzdory biskupově skepsi kopí najít a vykopat. Biskup dost dobře věděl, že v té době už jedno svaté kopí existuje v Konstantinopoli. Nechal však světského vůdce výpravy v jeho nadějích a na konci se nestačil divit: křižáci v místním chrámu kopí skutečně našli!
Radostná zpráva se ihned roznesla po městě a způsobila hotový zázrak. V žilách umdlévajících křižáků se rozproudila krev. Posvátná relikvie byla jasným důkazem, že je Bůh neopustil. A s jeho pomocí nemohli nezvítězit. A tak se opěšalí (mnohé koně hlady už snědli) nadšeně vydali na rozhodnou zteč. Seřadili se před hradbami do šesti šiků.
Biskup Adhémar vedl provensálský šik, zatímco nemocný provensálský hrabě zůstal bránit město uvnitř hradeb. Obléhatelé jen přihlíželi, dokud nezačala bitva, která skončila překvapivým křižáckým vítězstvím. Turci byli zahnáni na útěk. Podle některých zpráv nesl svaté kopí v bitvě jeden z kronikářů, Raimund de Aguilers, podle jiných to byl sám biskup Adhémar.
Boží Soud
Ačkoliv se dnes křižácké vítězství před Antiochií vysvětluje racionálními důvody, neboť turecká armáda udělala několik chyb mezi jejími veliteli nepanovala zrovna svornost, není pochyb, že nález kopí přinesl, jak bychom dnes řekli, důležitý psychologický efekt a probudil v křižácích touhu a statečnost. Dnes se už nedozvíme, zda šlo o skvělý strategický tah provensálského hraběte, kterým chtěl vojsko povzbudit, nebo o skutečný zázrak. Je však bezesporu zajímavé, že už současníci o zázraku s kopím pochybovali. V Antiochii totiž proti sobě stáli dva znesváření velitelé se svými tábory – normanský Bohemund a provensálský Raimond. Přeli se, kdo bude městu velet. Jelikož nález kopí vzešel z provensálského tábora, normanští kronikáři navzdory konečnému vítězství jeho pravost zpochybňovali.
Proto se autor snu Petr Bartoloměj rozhodl prokázat pravdivost svých tvrzení ordálem. Projde s kopím středem velikého ohně a dokáže tak jeho pravost. Na Velký pátek 8. dubna 1099 vstoupil do hořící uličky a celou ji prošel. Když se živý vyjevil před užaslým davem přihlížejících poutníků, v náboženském zanícení se na něj vrhli a nebohého Petra povalili na zem. Ve snaze zmocnit se kousků Petrova oděvu, které by jim sloužily jako relikvie, mu měli způsobit smrtelná zranění, na jejichž následky 20. dubna 1099 umřel.
Pro skeptiky to byl jasný důkaz nepravosti kopí, jeho zastánci však poukazovali na fakt, že zemřel na následky ušlapání fanatickým davem. Ať už to bylo jakkoliv, Petrovo rozhodnutí poukazuje na obrovskou víru, kterou svému snu přikládal. Příběh uhájení Antiochie pomocí svatého kopí tak představuje zajímavý příklad použití relikvie coby psychologického artefaktu, který měl dopomoci vítězství.
Praha a Vídeň
O kopí se zajímal a nesmírně si jej považoval také český král a římský císař Karel IV. Ten náruživě sbíral svaté ostatky. A kopí, coby součást říšských korunovačních klenotů, nemohlo jeho zájem minout. Karel nechal ozdobit kopí dodnes viditelným zlatým pouzdrem. Společně s dalšími říšskými klenoty ho uložil na hradě Karlštejn. Jeho syn Zikmund Lucemburský jej pak převezl do Norimberku. Později jej Habsburkové přemístili do Vídně.
Jak bylo řečeno, tajemné kopí nepřitahovalo jen středověké současníky. Rovněž Adolf Hitler toužil vyzkoušet jeho účinek a nechal jej opět převézt do Norimberku. Kopí v nacistických rukou naštěstí nepůsobilo a po válce jej američtí vojáci navrátili zpátky do Vídně, kde je dodnes uloženo v císařské klenotnici v Hofburgu.
