Krvavý orel: Co obnášel brutální vikinský rituál a komu byl určen?

Rituální poprava známá jako krvavý orel je jedním z mýtů, které po sobě zanechalo bohaté kulturní dědictví severských vikingů. Není jedinou legendou, o jejíž podstatě a funkci se spekuluje dodnes. Jak mohla taková poprava vypadat?

20.03.2024 - Vladimír P. Polách



Populární seriál Vikingové přinesl moderní ztvárnění „krvavého orla“ pro dnešního diváka. Záměrně zdůraznil rituální povahu popravy: byla popsána jako nejbolestnější ze všech smrtí, určena pro ty, kdo obzvláště urazili severské bohy. Jen ten, kdo během mučení vydržel bez hlesu a křiku, si mohl bohy naklonit zpět a získat pro sebe vstup do Valhally. To není jednoduchý požadavek, když víme, že podstatou popravy mělo být rozříznutí kůže na zádech (snad i do tvaru orlích křídel), obnažení žeber, jejich postupné odsekávání od páteře a finální vytažení plic nešťastníka tak, aby připomínaly krvavá „křídla“ rozložená na zádech. Je možná štěstí, že se tvůrci seriálu vyhnuli vizuálním detailům a průběh popravy tak můžeme sledovat jen na tváři Jarla Borga, který si cestu do Valhally vysloužil. 

Pochybnosti 

Existoval však vůbec „krvavý orel“? Odpověď na tuto otázku není snadná. Pravdou je, že se dochovalo několik pramenů, které tento způsob smrti zmiňují, někdy i v detailu. Většina je staroseverská, jeden je latinský, ale váže se k dánským dějinám (Saxova Gesta Danorum). Jejich společnou nevýhodou je časový odstup od událostí, které popisují. Je navíc možné, že jen kopírují a rozvádějí starší motiv, k němuž z různých důvodů dodávají fiktivní detaily – proces, který ve středověku nebyl neobvyklý. Budeme-li se tedy držet často používaného pravidla, že nejstarší pramen bude ten nejdůvěryhodnější, ocitáme se trochu v pasti. První dochovaná zmínka o krvavém orlu je totiž velice stručná. 

Jejím autorem byl Sigvat Þórðarson (asi 995 až 1045), jeden z nejznámějších vikinských skaldů, básníků. V Drápě o Knutovi (drápa je žánr oslavné básně, v tomto případě na krále Knuta Velikého) Sigvat zmiňuje: „A Ellovi na záda, ten, kdo sídlil, Ívar, orla, v Yorku, vyřezal.“ Tento Ívar, zvaný Bez kostí († 873), byl synem napůl mytického Ragnara Lóðbróka († kolem 865), hlavního hrdiny prvních řad citovaného seriálu, nešťastným Ellou pak northumbrijský král Ælla († 867), který Ragnara zajal a trochu komplikovaným způsobem připravil o život. Výsledkem byla pomsta v podobě krvavého orla. Ælla měl jako křesťan jedinou, i když trochu pochybnou výhodu: nemusel usilovat o cestu do Valhally. 

Poprava, nebo básnický pohled? 

Ale popisoval Sigvat opravdu extrémně bolestivý, mytický popravčí rituál? Jeho báseň neobsahuje žádné další detaily. Víme také, že severské básně byly typické komplikovanou metaforikou, kterou se nevyplácí číst doslova. Již v osmdesátých letech 20. století poukázala americká badatelka Roberta Franková na to, že Sigvat mohl pouze popisovat orla hodujícího na zádech královy mrtvoly. Koneckonců dobové anglosaské prameny žádnou popravu nezmiňují, uvádějí jen, že Ælla padl v bitvě se Seveřany. Nebyl základem Sigvatových veršů spíše básnický pohled na bitevní pole plné padlých? Vždyť i jeho samotného dělilo od popisovaných událostí půldruhé století. A jak chápat pozdější, někdy i detailnější popisy? 

Moderní bádání je v otázce krvavého orla stále nejednotné, i když spíše skeptické. Přesto se objevují hlasy, které zdůrazňují funkci rituálů i lidských obětí pro vikinskou společnost a mytologii. Vznikají analýzy pokoušející se namodelovat, byla-li by taková poprava vůbec fyzicky možná (pravděpodobně ne v podobě, v jaké ji líčí populární kultura, neboť oběť by velmi brzy zemřela). Přes všechny pochybnosti má krvavý orel své místo jisté v populární kultuře – a bude ho mít i nadále, protože je příkladem toho, že středověké texty nelze vždy jednoznačně číst a interpretovat.

Krvavý rituál očima vědy

V roce 2021 se skupina odborníků z oblasti archeologie a medicíny zaměřila na faktickou proveditelnost krvavého rituálu. Podle vědců mohl být „krvavý orel“ vikingy provozován a k jeho vykonání měli i potřebné nástroje.

Jistá část popisu „krvavého orla" se však ani podle nich v realitě odehrávat nemohla. „Pokud by byl rituál opravdu takhle vykonáván, oběť by zemřela velmi rychle. Takže vytvarování oddělených žeber do křídel či vyřezávání orgánů už by se odehrávalo na mrtvole. Tím pádem by k poslednímu 'třesu' orgánů, a tedy 'mávání' křídel, zcela určitě nedošlo," upozorňují vědci.


Další články v sekci