Násilná předehra února 1948: Studenti proti dělníkům v brněnské Šoffrově aféře
Cesta k nastolení komunistického režimu byla navzdory dramatičnosti únorových dní roku 1948 pozvolná a lze ji sledovat po celé období třetí republiky. Svou pozici tehdy komunisté prosazovali i v univerzitním prostředí. Událostí, jíž dokázali bezohledně využít, se stala takzvaná Šoffrova aféra.
Přechodu k totalitarismu nahrávala obecná atmosféra poválečné éry. Část předválečných stran (včetně mocných agrárníků) nebyla povolena a ty zbylé se uměle spojily do Národní fronty. Vysídlování německého obyvatelstva provázel vypjatý nacionalismus a šířily se iluze o budování sociálně spravedlivější společnosti. K ní záhy vykročil prostřednictvím znárodňovacích dekretů prezident Edvard Beneš a socialisticky orientovaná vláda. Vládla posedlost jednotou, s níž korespondovaly centralizační tendence v nejrůznějších oblastech.
Proti „reakci“
Tato mentalita zapustila kořeny i v Brně, budoucím dějišti Šoffrovy aféry. Názorným příkladem jsou slova Jiřího Krohy, vynikajícího architekta, přeživšího nacistických koncentráků, přesvědčeného komunisty a jednoho z hlavních strůjců poválečných prověrek na brněnských vysokých školách. V září 1945 dal rektorátu Masarykovy univerzity najevo, že v poválečných podmínkách nemohou pedagogicky působit lidé, kteří se prokázali „svým antisovětským, nedemokratickým a dokonce reakčním charakterem“. Taková charakteristika samozřejmě postihovala mnohem širší spektrum než jen kolaboraci s nacisty.
Na poválečných činech takzvaných demokratických stran lze najít leccos nedemokratického, ale navzdory tomu lpěly na určitých zásadách, které je vháněly do gradujícího sporu s komunisty. Je přitom pozoruhodné, že vysokoškolské studentstvo vystupovalo v poválečném období méně radikálně levicově, než tomu bylo za první republiky, a tak se studenti a komunisté opakovaně ocitali na opačných stranách pomyslné barikády.
První otevřené spory se studenty nastaly pro KSČ v prosinci 1945 v Praze, kde došlo k demonstraci kvůli tristnímu nedostatku učebnic a špatnému materiálnímu zabezpečení. Akci provázely projevy nesouhlasu s některými rysy společenského vývoje, čehož komunisté zneužili k očerňování studentů jako „reakčních spiklenců“. Ještě mnohem výbušnější měl být v tomto ohledu brněnský skandál z února 1946, spojený s osobou majora generálního štábu Šoffra.
Studentstvo versus dělnictvo
V době, která hlásala „Už žádný Mnichov“, přibyl na vysoké školy předmět Nauka o obraně státu. Na brněnských institucích (konkrétně Masarykově univerzitě, Vysoké škole technické, Vysoké škole zemědělské a Vysoké škole zvěrolékařské) jej měl vyučovat major Vladimír Bohumil Šoffr (1904–1993). Ten měl k tomu víc než dostatek předpokladů. Do armády vstoupil ve dvacátých letech a obdobné přednášky držel už v roce 1938 na bratislavské univerzitě. Za protektorátu byl jako příslušník odboje zatčen a strávil takřka šest let ve vězeních a koncentračních táborech včetně Osvětimi.
Konání jeho první přednášky (konkrétně pro techniky) bylo slavnostní událostí a zúčastnili se jej například i rektoři brněnských vysokých škol nebo místní divizní generál. Major se při přednášce obdivně zmínil o chování studentů za války a postavil jej do kontrastu ke konformitě a šmelinaření většinového obyvatelstva.
Jeho slova o inteligenci jako atomovém jádru společnosti se mezi přítomnými setkala s velkým ohlasem. (Nutno dodat, že množství perzekvovaných osob z řad studentstva bylo za okupace skutečně disproporčně vysoké.)
Nazítří Šoffr přednášku s obdobným úspěchem opakoval pro posluchače Právnické a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a o den později, 1. února 1946, ji měl vyslovit také pro mediky a studenty z Přírodovědecké fakulty. K tomu už ale nedošlo. Informace o obsahu přednášky se mezitím donesly do redakce brněnského komunistického deníku Rovnost, který rozpoutal drsnou dehonestační kampaň o Šoffrově „protilidovém postoji“. Dlouholetého vězně nacistů neváhali komunističtí novináři pod záminkou hájení jednoty všech tříd národa přirovnávat k přednímu kolaborantovi Emanuelu Moravcovi. Šoffr ke svému zklamání nenašel zastání ani u armádních nadřízených, a tak pod záminkou zhoršení zdravotního stavu další přednášky odřekl.
Násilnosti v ulicích
Studenty oficiální zdůvodnění neobalamutilo a mnozí z nich se s vývojem událostí nehodlali smířit. Dne 6. února se jich několik set shromáždilo před kinem Metro, v jehož prostorách se měla původně konat další Šoffrova přednáška. Spontánní protest proti omezování autonomie akademické půdy a svobody slova se vzápětí proměnil v protestní pochod pod okna nedaleké redakce Rovnosti. Zhruba dvousethlavý průvod měl spíše recesistický charakter, nicméně dva z procházejících posluchačů byli napadeni, zataženi do budovy redakce a zbiti. Za těchto okolností se ráz pochodu vytratil a vystřídal jej hněv. Výhružné výkřiky mládeže ukončil narychlo povolaný přepadový oddíl SNB. Esenbáci mládež rozehnali a jedenáct studentů dokonce zadrželi.
Tím ovšem dramatické události onoho dne nekončily. Komunisté totiž bleskově zorganizovali mnohem početnější protidemonstraci dělníků z brněnské Zbrojovky. Pochod zbrojováků provázely pokřiky jako „Všechny studenty postřílet, postavit ke zdi!“ či „Profesory do dolů!“ a došlo při něm k řadě násilností. Nejvážnější z nich byla bitka se středoškoláky z průmyslovky na ulici Veveří, kterou vyprovokovala poznámka „Nehlučte tady a držte huby!“. Dělnický pochod posléze dospěl k budově brněnské techniky, kde ke zbrojovákům promluvilo několik komunistických pohlavárů. Avšak ani zpáteční cesta nebyla poklidná a prostá dalších výstřelků.
Následně se konflikt kolem Šoffra přesunul na stránky tisku a na půdu parlamentu. Samotného majora přerostl, protože se stal součástí zápasu o veřejné mínění v předvečer květnových parlamentních voleb. Komunistická propaganda nadále pokračovala v očerňování: podle jejích slov byli demonstrující studenti fašisty a Šoffr se za války „snažil vším možným způsobem zavděčit se Němcům“ a nabízel se „k převýchově vězňů na Mírově v nacistickém duchu“. Nelze říct, že tuto bitvu o veřejné mínění komunisté jednoznačně vyhráli, sami však byli s potvrzením své akceschopnosti spokojeni. Na vysokých školách ovšem obecně vzato tahali za kratší provaz a Šoffrova aféra přispěla k jejich oslabení v brněnských studentských spolcích.
Únor 1948 nanečisto
Obecný vývoj ve společnosti spěl ale jiným směrem. Prudkou proměnu ovzduší dokládá kontrast mezi dvěma proslovy, které začátkem roku 1948 zazněly na půdě Masarykovy univerzity ani ne s dvouměsíčním odstupem. Dne 20. ledna 1948 přebíral ministr zahraničí Jan Masaryk čestný doktorát, přičemž vyzdvihl svobodu bádání a svědomí: „Nesneseme, aby politika nebo státní moc zasahovaly do našeho sancta sanctorum!“
Dne 15. března, doslova pár týdnů po únorové krizi, během níž se komunisté chopili otěží moci, se ve stejných prostorách sešli téměř všichni řádní i mimořádní profesoři, docenti, asistenti a lektoři ze všech vysokých škol na Moravě – zdaleka ne vždy z vlastní iniciativy, protože jim účast naordinovaly vyšší orgány.
Důvodem byla návštěva ministra školství Zdeňka Nejedlého. Ze slov politika, jehož si dnes obvykle spojujeme s úsměvnou senilní figurkou z filmu Skřivánci na niti, muselo mnohé mrazit: „V tom, co vám chci říct, budu velmi upřímný, protože naše spolupráce upřímnost vyžaduje. Vzdal jsem v roce 45 chválu našim školám za to, jak se držely v době protektorátu (…). Tuto chválu už nemohu opakovat tak jednoznačně. Mluví-li se o reakci, ukazovalo se sem tam na školy. A ne na školy mateřské, ani na obecné a měšťanky. Více již na školy střední a hlavně na vysoké. (…) Dívám se na to jako na přechodnou chorobu a chci vystoupit v roli lékaře. Bude mou snahou léčit, ale bude-li to k ozdravení nutné, vystoupím i v roli chirurga!“
Nezůstalo jen u slov: na vysokých školách rozpoutaly komunistické Akční výbory hromadné čistky. A major Šoffr? V roce 1947 sepsal pamětní spis o pozadí své perzekuce a dožadoval se rehabilitace. Nejen, že toto úsilí bylo marné, ale nakonec mu ještě přitížilo.
V červenci 1948 ho Vrchní vojenský soud v Brně seznal vinným z kolaborace a provinění proti vojenské cti. Šoffr ztratil hodnost a měl putovat za mříže, po odvolání byl nicméně rozsudek zmírněn na podmíněný trest.
V následujících desetiletích byl Šoffr nucen pracovat v pozicích neodpovídajících jeho vzdělání a schopnostem, například jako dělník či šatnář. Na počátku sedmdesátých let byl sice zproštěn obžaloby, ale plné rehabilitace se dočkal pouze díky své dlouhověkosti po listopadu 1989. V roce 1990 byl dokonce povýšen na plukovníka.
