Neviditelná hrozba: Jak mohou astronautům uškodit Van Allenovy pásy?
Neviditelné oblasti nabitých částic obklopující Zemi patří k méně známým, ale zásadním faktorům, které ovlivňují bezpečnost pilotovaných kosmických letů.
Van Allenovy pásy představují oblasti s vysokou koncentrací nabitých částic, elektronů a protonů, zachycených v magnetickém poli naší planety. Vnitřní pás se rozkládá asi 600–6 000 km nad Zemí a je extrémně nebezpečný, protože obsahuje i protony a ionty s vysokou energií. Ve vnějším pásu, zhruba 13 000–60 000 km nad Zemí, se pak vyskytují převážně elektrony.
Kosmonautům může uškodit především tamní intenzivní ionizující záření s několika potenciálními negativními účinky: Nejvýznamnějším z nich je přitom poškozování DNA a nárůst rizika vzniku rakovinného bujení. Dlouhodobý pobyt v popsaném prostředí by u člověka vyvolal příznaky akutní nemoci z ozáření.
Neviditelná hrozba
Z pokusů dál víme, že dlouhá přítomnost v poli nabitých částic vede k poškození centrálního nervového systému, ke zhoršení kognitivních funkcí a k možným neurodegenerativním změnám. V neposlední řadě kosmonauti častěji trpí poruchami zraku kvůli ozáření očních čoček nebo šedým či zeleným zákalem.
Mezinárodní vesmírná stanice naštěstí obíhá ve výšce asi 400 km, tedy pod spodní hranicí vnitřního pásu. Při letech Apollo k Měsíci trávily posádky v pásech jen několik desítek minut, takže byla obdržená dávka akceptovatelná.
Dodejme, že se radiační dávka kumuluje, takže podobný efekt jako krátkodobý pobyt ve vysoce radiačním prostředí má i dlouhodobý pobyt v prostředí s menší radiací. Daný fakt nabývá na důležitosti v souvislosti s chystanými meziplanetárními lety. Kosmonauti při nich budou kosmickému záření čelit mnoho měsíců, což může přinést neblahé zdravotní efekty, s nimiž se budou muset vyrovnat.
