Populace všech sedmi druhů mořských želv strmě klesají – čtyři ze sedmi druhů jsou považovány za kriticky ohrožené, další tři jako ohrožené vyhynutím. Mezi hlavní hrozby přitom patří pytláci, kteří nelegálně obchodují s produkty těchto plazů. Například ve střední Americe jsou vejce mořských želv pochoutkou, která je velmi žádaná v místních restauracích. Ochrana želv je tam proto těsně spojená s bojem proti pytlákům.

Helen Pheasey z britské University of Kent a její spolupracovníci kvůli tomu vytvořili falešná vejce, která v sobě mají ukrytý lokátor GPS. Tato vejce pak fungují jako past na pytláky. Díky GPS signálu mohou úřady pytláka snáze vystopovat a pohnat ho k odpovědnosti.

TIP: Znečištění oceánu: V krvi mořských želv objevili lidské léky a insekticidy

Vědci již svá falešná vejce vyzkoušeli přímo v terénu. Umístili je do více než stovky želvích hnízd na čtyřech plážích v Kostarice. Asi čtvrtina těchto hnízd byla vypleněna pytláky, takže vaječné návnady dostaly příležitost se osvědčit. Experiment dopadl nadmíru úspěšně. Potvrdil, že falešná vejce neohrožují želví snůšku, a že je možné vystopovat zloděje vajec. V tomto případě většina vajec zůstala relativně blízko, což je významná informace pro plánování dalších ochranářských opatření.

Než lidé vynalezli písmo, nemohli o sobě zanechat zprávu jinak než pomocí otisků dlaní a maleb na stěnách jeskyní. Můžeme se tak jen dohadovat, zda se již v pravěkých dobách oslovovali jmény. Teprve kolem 3. tisíciletí př. n. l. se v Mezopotámii, na území dnešního Iráku, objevily hliněné tabulky s vyrytými znaky. Na jedné z nich rozluštili archeologové prastarý záznam o obchodní transakci s podpisem konkrétního člověka. Jednoduché sdělení zní: „29 086 měr ječmene, 37 měsíců.“ Podepsán je jistý Kušmin, což z něj činí zřejmě první osobu, jejíž signatura se dochovala. Třebaže nemůžeme se stoprocentní jistotou říct, že se jedná o mužské jméno – mohlo by jít třeba o název pro obchodní společnost – odborníci se kloní k první variantě. 

Rozklíčovat přesný význam nejstaršího autogramu světa už asi nedokážeme. Na zjištění, podle čeho obyvatelé starověké Mezopotámie pojmenovávali své děti, máme o jejich kultuře a jazyce příliš málo poznatků. Zato jiné civilizace nám poskytují daleko pestřejší paletu zdrojů. Jde o natolik širokou doménu, že dnes existuje dokonce samostatná věda zabývající se tvořením a významem osobních jmen – antroponomastika. Stejně jako se u různých národů liší náboženství, politický systém, rodinné tradice či řeč, různí se i jejich způsob udílení jmen.

Z Jezevce Býkem

V našich zeměpisných šířkách si pod jednotlivými jmény obvykle nepředstavíme nic konkrétního. Ačkoliv v původním významu zpravidla označovala nějakou vlastnost – například „Kateřina“ se popisuje jako „čistá, cudná a mravná“ – během staletí se tento „překlad“ postupně zcela vytratil. Když evropští rodiče pojmenovávají svého potomka, málokdy uvažují nad přesným významem a řídí se spíš tím, zda se jim jejich volba jednoduše líbí.

Zato třeba severoameričtí indiáni zaujímají úplně jiný postoj. Význam jména pro ně představuje nejdůležitější faktor, proto nemají žádný předem daný seznam, ale mohou vytvářet zcela unikátní spojení, jež má nositele co nejpřesněji charakterizovat. Navíc se v průběhu života může jméno změnit, pokud se ukáže, že prvotní volba osobnosti jedince neodpovídá. Například známý náčelník Sedící býk z kmene Siouxů byl prý v dětství Skákající jezevec.

Kromě toho i samotný proces udílení jména zůstává u domorodců na hony vzdálený prostému zápisu do matriky. Například lidé kmene Hopi na jihozápadě USA pojmenovávají své novorozence podle tradice dvacátý den po příchodu na svět, a to přesně ve chvíli, kdy se paprsky vycházejícího slunce dotknou čela dítěte. Tvář mu přitom zasypávají zrny kukuřice, jež symbolizují život.

Matka se vrátila

Specifické zvyklosti související s „pokřtěním“ novorozence si dodnes uchovávají mnohé přírodní národy. Žákům v některých regionech Afriky se téměř nemůže stát, že by ve škole usedli do lavic hned s několika svými jmenovci, protože každý z nich nese zcela unikátní jméno vymyšlené rodiči „na míru“. Řada kmenů například zohledňuje okolnosti, za jakých přišel potomek na svět, přičemž takové jméno často představuje dokonce celou větu. 

V jazyce nigerijských Jorubů se lze setkat třeba s dívčím jménem Yetunde s významem „matka se vrátila“. Volí se tehdy, když krátce před narozením děvčátka zemře některá ze starších ženských příbuzných. U jihoafrických Zuluů zas existuje jméno Lindiwe s významem „dočkali jsme se“ a připadne dívkám, které přijdou na svět po dlouhé řadě bratrů. Známe však i kurióznější případy: Jistá Etiopanka se jmenovala Misrak, což znamená „východ“. Matka jméno zvolila proto, že otec v době narození dcerky pobýval v Japonsku.

Neštěstí a Odpadky

Poněkud překvapivě nemusejí jméno vždy provázet příznivé konotace. V Zimbabwe žije mnoho mužů pojmenovaných Nhamo, což znamená „neštěstí“, a z poměrně početného kmene Hausů známe nositele jména s doslovným překladem „narozen na hromadě odpadků“. Rodiče takových nemluvňat totiž už dřív o syna či dceru přišli a věří, že „negativní“ pojmenování odradí zlé duchy – nadpřirozené bytosti dojdou k závěru, že dítě není milováno, a ztratí o něj zájem. 

TIP: Matka přejmenovala svého syna poté, co tatér popletl jeho jméno

S podobným vysvětlením se lze ještě smířit, ovšem nelehkou budoucnost zřejmě připravili rodiče ghanskému dítěti, které dostalo jméno Melevevio. V jazyce kmene Ewe to znamená „nepotřebný“, a vysvětlení je přesně takové, jaké se nabízí: Chlapec zkrátka přišel na svět až poté, co se jeho rodiče rozhodli další potomky už nemít.

Donald Trump z Keni

Děti některých afrických etnik mívají hned několik jmen a každé se vztahuje k jiné okolnosti, tudíž o svém nositeli ledacos prozradí: třeba zda je miminko starší, či mladší než jeho sourozenci, který den v týdnu přišlo na svět a v jaké denní době. Můžeme se tak setkat se Soumrakem, Svítáním, Slunečným polednem, nebo dokonce s Obdobím dešťů. Není přitom výjimkou mít třeba i dvanáct jmen, přestože běžně se používá jen jedno. 

Poměrně častá, a to i v našich končinách, je inspirace předky. Jména dědečků a babiček se předávají z generace na generaci, což má symbolicky připomínat, že jejich duch žije dál. Ne vždy ovšem rodiče volí památku na vlastní příbuzné a zřejmě ve snaze zajistit potomkům v životě úspěch se nechají ovlivnit známými osobnostmi. Obzvlášť tím proslul kmen Luo ze západní Keni, kde od roku 2008 přišly na svět stovky malých Obamů. V daném případě je důvod zřejmý, neboť otec předchozího amerického prezidenta pocházel právě z tohoto etnika. Nicméně mezi luuskými dětmi běhá i řada Churchillů, Clintonů, a dokonce nejméně jeden Donald Trump, který se narodil v roce 2016.

Nomen omen není náhoda

Když potkáme pana Kuchaře pracujícího v restauraci nebo pana Doktora, který se živí jako lékař, obvykle to považujeme jen za úsměvnou shodu okolností. Nicméně z pohledu psychologie takové „nomen omen“ – z latinského „jméno jako znamení“ – vůbec nemusí znamenat náhodu. Časopis New Scientist publikoval roku 1994 rozsáhlou studii na téma, zda může příjmení nějak ovlivnit budoucí výběr povolání. Ukázalo se, že mezi oběma faktory existuje větší souvislost, než by odpovídalo pouhé statistické odchylce. 

Například tuzemský průzkum společnosti Bisnode z roku 2015 prokázal, že 8,1 % mužů s příjmením Zedník skutečně podniká ve stavebnictví. Vůbec nejsilnější vazbu s profesí pak analýza odhalila u Kovářů a vysokou pravděpodobnost, že si budoucí zaměstnání vyberou ve shodě se svým jménem, prokázali také Sedláci a Krejčí. Psychologové hovoří o tzv. nominativním determinismu a mají pro něj hned několik vysvětlení. To nejpravděpodobnější zní, že v minulosti příjmení vycházela z popisu činnosti daného člověka, takže je možné, že se „sklon“ ke stejné práci přenášel na další generace. 

Příjemná role podvědomí

Vztah k vlastnímu jménu může psychologům prozradit překvapivě mnoho. Už od 70. let minulého století odborníci vědí, že máme při rozhodování sklon k volbám, jež se nějak asociují s námi samými – včetně iniciál jména. Platí to i v situacích, které zásadním způsobem ovlivní naši budoucnost, například co se týče výběru partnera či povolání. 

V roce 1985 američtí psychologové Richard Kopelman a Dorothy Langová v rozsáhlé studii více než čtyřiceti tisíc manželských párů zjistili, že se první písmena jejich jmen nápadně často shodují. A šťastnější bývají také dvojice, jejichž křestní jména znějí podobně – při vzájemném oslovování to v partnerech vyvolává příjemnou podvědomou asociaci s vlastní osobou. V anglosaském prostředí se zas prokázal zvýšený počet nositelů jména Lawrence vykonávajících právnické profese („law“ znamená „právo“), zatímco Dennisové nadprůměrně často volí kariéru zubařů – dentistů. 

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Popsaný fenomén se však projevuje i v každodenním životě: Zjistilo se, že lidé mají sklon preferovat písmena abecedy, jež se vyskytují v jejich jménech. A pokud si musejí vybrat například mezi různými výrobky, přikloní se opět spíš k těm s odpovídajícím názvem. V jedné z dalších studií měli účastníci otestovat několik čajů různých značek. Ve skutečnosti byly všechny chutě stejné, ale respondenti v naprosté většině případů označili za lepší ty, které se jmenovaly podobně jako oni. A jak v roce 2002 prokázal psycholog Brett Pelham, stejné pravidlo lze vysledovat v souvislosti s datem narození a preferencí čísel. 

Téměř každý majitel psa či kočky by přísahal, že mu jeho mazlíček rozumí. A v mnoha případech tomu tak skutečně může být. Některá zvířata ale umí zajít ještě dál – zdokumentované jsou případy zvířat, která dokážou napodobovat chování lidí. Týká se to například některých primátů, delfínů, kosatek, slonů a strak. Díky výzkumu vědců z maďarské Eötvös Loránd University v Budapešti se tento seznam zase o něco rozrostl.

Odbornice na chování zvířat Claudia Fugazza zjistila, že kočka její japonské kolegyně jménem Ebisu napodobuje chování své majitelky. Badatelky se poté inspirovaly výcvikem psů a pokusily se cvičit kočku tak, aby na povel „do as I do“ čili „opakuj to po mě“, napodobila to, co udělá její majitelka.

TIP: Chlupatí manipulátoři: Proč kočky někdy napodobují pláč dítěte?

V experimentech s Ebisu vyšlo najevo, že kočka reaguje napodobováním majitelky asi v 80 procentech případů. Výzkum také prokázal, že kočky jsou schopné pochopit, které části lidského těla odpovídají příslušným částem kočičího těla. Zároveň také dovedou používat své tělo tak, aby napodobily člověka.

Odborníci si přitom doposud mysleli, že mentální schopnosti koček nejsou na takové úrovni, aby kočky mohly úmyslně napodobovat jiné tvory. Jde samozřejmě o pozorování jediné kočky a je otázkou, nakolik je možné takovou věc zobecnit. Majitelů koček je ale hodně a experimentování s domácími mazlíčky se meze nekladou.

Manželství rodičů císařovny Sissi nepatřilo k těm ukázkovým. Přesto bylo mimořádně plodné. Přes velké povahové rozdíly dokázali vévodští rodiče vytvořit svým dětem krásné dětství, na které mohly celý život vzpomínat. Děti matku Ludoviku respektovaly, ale otce přímo zbožňovaly. Veselého a nekomplikovaného vévodu Maxe, který se doma vyskytoval sporadicky, snad ani nešlo nemilovat. Budil pozornost svým nenuceným způsobem života a ze svých dětí chtěl vychovat nezávislé a svobodné lidi, kteří zvládnou uplatnit se v urozené společnosti, aniž by se museli příliš přizpůsobovat. 

Pod úroveň

Ludovika Bavorská se narodila jako sedmá dcera prvního bavorského krále Maxmiliána I. Zatímco její sestry se vdaly za krále nebo alespoň prince, ona se musela provdat za „pouhého“ vévodu Maxe Bavorského. A přitom byla považována za ze všech sester nejkrásnější! Kdysi dávno, když byly děti ještě malé, slíbil totiž neprozřetelně král Maxmilián I. svou nejmladší dceru Maxmiliánu, Ludovičinu o dva roky mladší sestru, svému příbuznému vévodovi Vilému Bavorskému pro jeho vnuka Maxmiliána. Jenže Maxmiliána ve dvanácti letech zemřela. Jejího otce nenapadlo nic chytřejšího, než že její místo zaujme od dva roky starší Ludovika. Když se přiblížila doba svatby, byli oba stejně staří „snoubenci“ Ludovika a Max postaveni před hotovou věc s tím, že dohoda je nezvratná.

Zamilovaná

Nechtěli tomu věřit. Ludovika byla tehdy po uši zamilovaná do portugalského vévody Miguela z rodu Braganza. Avšak její královský otec tento sňatek odmítl se zdůvodněním, že princovy vyhlídky na trůn jsou nulové. Miguel přijel dokonce do Mnichova a žádal o Ludovičinu ruku, byl ale odmítnut. Zanedlouho se v Portugalsku změnily poměry a z milého vévody se stal portugalský král. Jak neprozíravé! Ludovika mohla být královnou, a ještě by dostala muže svého srdce! 

Svatební obřad Ludoviky s vévodou Maxem se uskutečnil v září 1828 u Starnberského jezera v Bavorsku a znamenal začátek nešťastného manželství dvou lidí, kteří se k sobě skoro vůbec nehodili. Na svatební hostině se tvářili, jako by šlo o jejich funus. Nejen Ludovika přiznala Maxovi, že miluje jiného. Ani on se netajil tím, že je zainteresován jinde, i když zpočátku se prý naivně domníval, že by mohlo být manželství se sestřenicí, kterou znal od dětství, jednodušší než s cizí osobou. Idealista!

Špatný začátek

Ludovika prý při házení svatební kytice proklela své manželství a také všechno, co z něj vzejde. A brzy nato začaly kolovat „zaručené zprávy“ o tom, že svého manžela zavřela o svatební noci do skříně, když se k ní pokusil přiblížit. 

Navzdory nepříliš šťastnému začátku bylo manželství více než plodné. Páru se narodilo deset dětí. Maxmilián svou ženu často podváděl, což vedlo k hádkám a následnému usmiřování, po němž se někdy stávalo, že devět měsíců nato ležel v kolébce další vévodův potomek. Max také s oblibou cestoval a doma se vyskytoval vzácně, takže se o výchovu dětí starala výhradně Ludovika. 

Vévoda bonviván

Rodina pobývala na venkovském sídle v Possenhofenu v blízkosti Starnberského jezera a také v Mnichově v nádherném paláci na Ludwigstrasse, který si vévoda postavil z dědictví po matce. V paláci se nacházela café chantant neboli kavárna se zpěvem, kde Max často vystupoval za doprovodu citery (říkalo se mu citerový Maxl), ale nacházela se tu i malá cirkusová aréna. Max tu jako skvělý jezdec předváděl svým hostům své krasojezdecké umění, různé umělecké kousky nebo obveseloval publikum v masce klauna. 

TIP: Šťastné dětství v Possenhofenu: Rodinné zázemí císařovny Sissi

V mnichovském paláci probíhala i výuka dětí. Ta ležela na bedrech matky. Vévoda Max vzdělání neuznával a dětem dopřával co nejvíce volnosti. Proto ho měly děti včetně Sissi raději než matku. Max si uměl život užívat. Miloval ženy bez jakýchkoli stavovských předsudků, oblíbila si ho šlechta, stejně jako prostí lidé. Často se někde „zapomněl“, ale i to bral s nadhledem a nedělal rozdíly mezi svými legitimními a nemanželskými dětmi, jejichž přesný počet nejspíš ani neznal. 

Jako měšťané

Ač Ludovika vyrostla jako královská dcera a odmalinka si spolu se sourozenci musela zvyknout na přísnou dvorskou etiketu, způsob života její nové rodiny byl jiný, netypický pro tehdejší šlechtu. Připomínal spíše život skromné liberální měšťanské rodiny.

Velmi brzy Ludovika rezignovala na své ambice a věnovala se jako obětavá matka svým dětem. Starala se o ně s láskou, i když se snažila vůči nim – nepříliš úspěšně – o náznak jakési přísnosti. Od otce se to totiž čekat nedalo. Ludovika se nezajímala o politiku, přestala honit módu. Stolování v této rodině bylo naprosto neformální. Ludovika často při jídle krmila své oblíbené bílé špice a psíci jí přitom seděli na klíně. To by bylo ve Vídni u její sestry arcivévodkyně Žofie, císařovy matky, naprosto nepřípustné! 

Divoké děti

Děti Ludoviky a Maxe v létě lítaly celé dny po venku v Possenhofu a v zimě zase řádily v mnichovském paláci. Pokud náhodou přijel tatínek, okamžitě se přidal k nim. 

Také učitelé, na něž matka dohlížela, to s dětmi neměli jednoduché. Učit se jim moc nechtělo, byly hyperaktivní, takže umírnit je jim dalo dost práce. Speciálně Sissi prý byla tak neposedná, že ji museli občas přivazovat k židli. Výsledkem bylo, že její vědomosti byly víc než chatrné. V deseti letech neuměla pořádně číst ani psát.

Nemůžeme se tedy divit, že se necítila zrovna nejlíp na habsburském dvoře ve Vídni, kde se kladl enormní důraz jak na vzdělání, tak na etiketu. A to od zásnub do svatby s ní dělali její učitelé možné i nemožné! Ze všech dětí byla pilná a zodpovědná pouze Helena, která rostla v budoucí důstojnou císařovnu. Bohužel František Josef I. si vybral jinak. Otázkou zůstává, zda někdy nezalitoval…

Šedesát let!

Manželství Ludoviky a Maxe se začalo zlepšovat teprve v závěru jejich společného života. Velkolepá oslava u příležitosti jejich zlaté svatby v roce 1878 znamenala konečně zklidnění jejich vztahu. Odstartovala poslední desetiletí, které bylo tomuto nesourodému páru ještě dopřáno, aby ho prožili už v relativní harmonii.

TIP: Sissi vs. arcivévodkyně Žofie: Tchyně sledovala mladou císařovnu na každém kroku

Když oblíbený vévoda Max zemřel v listopadu 1888 po dvou záchvatech mrtvice, na poslední cestě ho doprovodily tisíce obyvatel Bavorska. Poctu mu vzdal i jeho zeť František Josef I. s korunním princem Rudolfem. Kdo tam ale chyběl, byla Sissi, Maxova oblíbená dcera. Ta se odjela léčit na ostrov Korfu. Ludovika Bavorská přežila svého manžela o necelé čtyři roky…

Pozorování provedená pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) odhalila několik galaxií ležících v blízkosti superhmotné černé díry obklopených kosmickou „pavučinou“ plynu, která sahá do vzdálenosti 300× větší, než je rozměr naší Galaxie. „Filamenty kosmické pavučiny připomínají vlákna pavoučí sítě,“ vysvětluje Marco Mignoli. „Galaxie se nacházejí a rostou v průsečících těchto vláken a plyn – který slouží jako materiál pro růst galaxií i centrální černé díry – může proudit podél nich.“

Světlo od této rozsáhlé struktury, jejíž centrální černá díra má hmotnost odpovídající miliardě Sluncí, cestovalo až k nám od doby, kdy byl vesmír jen 900 milionů let starý. „Náš výzkum přinesl další důležitý dílek do z velké části nekompletní skládanky – vysvětlení vzniku a rychlého růstu těchto extrémních, ale relativně početných, objektů, které se ve vesmíru vyskytovaly již krátce po velkém třesku,“ doplňuje k superhmotným černým dírám spoluautor práce astronom Roberto Gilli.

Galaxie lapené v síti

Vědci si myslí, že vůbec první černé díry, které se pravděpodobně zformovaly díky gravitačnímu kolapsu prvních hvězd, musely narůst velmi rychle, aby již v době 900 milionů let po velkém třesku dosáhly hmotností až miliard Sluncí. 

Mají však problém vysvětlit, kde vzít dostatečné množství hmoty, která by byla k dispozici pro jejich další růst do tak enormních velikostí za tak krátkou dobu. Nově objevená struktura nabízí slibné vysvětlení: „pavučina“ a přítomné okolní galaxie obsahují dostatek plynu, aby poskytly materiál, který centrální černá díra potřebuje k tomu, aby se rychle stala superhmotným obrem.

TIP: Astronomové nalezli Zemi nejbližší černou díru: Její domov je viditelný i pouhým okem

Otázkou ovšem zůstává, jak se zformovaly takto velké pavučinám podobné struktury? Astronomové se domnívají, že klíčem jsou obrovská hala tajemné temné hmoty. Předpokládá se, že rozsáhlé oblasti neviditelné hmoty v raném vesmíru přitahovaly značné množství plynu. Temná hmota a plyn společnými silami utvořily útvary připomínající pavučinu, ve kterých se galaxie a černé díry mohou vyvíjet.

Hvězda Jindřich a z Lipé začala zářit v roce 1304, kdy se jako mladý vojevůdce vyznamenal při obraně Kutné Hory proti vojskům římského krále Albrechta Habsburského. Bylo to v době, kdy král Václav II. odjel s většinou ozbrojených mužů podpořit svého syna do Uher, takže České království zůstalo oslabeno.

Významnější kariéru však začal severočeský šlechtic budovat od roku 1306, a to za pomoci ronovských příbuzných. Jeho jméno se objevilo mezi hlavními vyjednavači české šlechty, kteří se po vpádu habsburských vojsk v říjnu připojili k Rudolfu Habsburskému. Zůstali věrni Habsburkům až do Rudolfovy smrti, ale poté se za nemalé finanční i mocenské přísliby připojili k Jindřichu Korutanskému. Z toho však ještě sám Jindřich z Lipé tolik netěžil.

Vůdčí roli v rozrodu Ronovců začal pomalu přebírat až roku 1308 spolu s podkomorským úřadem, který získal po svém příbuzném Raimundovi z Lichtenburka. Zároveň s tím se stal i nejvyšším maršálkem po zavražděném Tobiášovi z Bechyně. Spojení dvou tak významných úřadů v jedněch rukách leccos napovídá. Pro Jindřicha z Lipé to však byl teprve začátek.

Vládce a milenec královny

Za vlády Lucemburků dosáhl Jindřich z Lipé politického maxima moci, jakého mohl vůbec český pán dosáhnout. Byl sice uvězněn roku 1315, když se postavil proti Janu Lucemburskému, ale ani král proti němu nic nezmohl. Nakonec Jindřich z Lipé přesídlil na Moravu a odtud, ač vzdálen od sídelní Prahy, svou moc posílil tak, že byl jednoznačně uznáván za nejmocnějšího muže v zemi, když král Jan bojoval v daleké cizině.

Po roce 1310 navázal také známý milostný vztah s Eliškou Rejčkou, vdovou po dvou českých králích. Tím se připodobnil jinému mocnému šlechtici Záviši z Falkenštejna, který si však mohl nechat jen zdát o moci, kterou skutečně získal Jindřich z Lipé. Zemřel na vrcholu slávy roku 1329 v Brně.

Když kreslíme „rodokmen lidstva“, končí každá jednotlivá „větev“ jako jasně definovaný živočišný druh – jako skupina individuí, která jsou si natolik geneticky podobná, že se mohou křížit. Nové druhy pak vznikají v důsledku přirozeného výběru: Vliv prostředí, v němž druh žije, vynáší do popředí některé jeho schopnosti tak, aby se postupně začal měnit do podoby, která mu dá větší šanci na přežití.

Přestože existuje pouze omezený počet fosilií, navíc řada z nich dokonce jen v podobě fragmentů, podařilo se vědcům zmapovat evoluci homininů – oné skupiny živočišných druhů zahrnující jak moderní lidi, tak jejich dvounohé předchůdce – až šest milionů let proti proudu času. Přímo v terénu však badatelé nacházejí stále „nové a nové“ vyhynulé homininy, takže i proces našeho porozumění evoluci lidstva je zatím neukončený.

První člověk

Předkové dnešních lidí a šimpanzů se od sebe oddělili někdy před šesti až osmi miliony let, vědci ale stále pátrají po „nejprvnějším“ homininovi, který zahájil celou lidskou vývojovou řadu. Jaký sled událostí a vlivů prostředí vedl k tomu, že se lidoopové proměnili v lidi?

Od opic odlišují lidské předky čtyři vývojové prvky: terrestrialismus, což znamená přesunutí se z korun stromů na pevnou zem, bipedalismus, tedy „vztyčení se“ a přechod od pohybu po všech čtyřech k chůzi po dvou zadních končetinách, encefalismus, tj. zvětšování masy mozku v poměru k celkovým rozměrům těla, a civilizace. Tím se míní všezahrnující so­ciální organizovanost, technologické myšlení, komunikace a kultura. Je ovšem velmi obtížné odlišit, co bylo příčinou a co důsledkem, odborníci se navíc přou, v jakém pořadí uvedené prvky na lidské předky působily. Poměrně přesvědčivé náznaky, jak to vlastně začalo, nám ale poskytuje nauka o vývoji klimatu.

Přibližně před deseti miliony let se výrazně změnilo podnebí Afriky, kde bujně rostoucí pralesy vystřídaly otevřené savany. Zdroje potravy se od sebe postupně začaly vzdalovat a rozprostíraly se na stále větší ploše. Homininům nezbylo než začít chodit po dvou. Jednak tak mohli urazit mnohem větší vzdálenosti, jednak byli schopni získanou potravu přenášet z místa na místo a skladovat pro pozdější použití. 

S tím, jak ubývalo vegetace, která je v minulosti chránila před slunečním svitem, vystavovali při vztyčeném pohybu mnohem menší plochu těla úmornému žáru, a navíc jako bonus dostávali hlavy s mozkem do „vyšších sfér“, kde častěji foukal chladivý vánek a také to bylo dál od rozpálené země.

Určit pořadí dalších faktorů, které ovlivnily lidský vývoj, už je složitější: Zejména nedokážeme přijít na to, co podnítilo rozvoj mozku. Možná k tomu došlo v důsledku vzrůstajících nároků na sociální interakci nebo na technologické myšlení při výrobě kamenných nástrojů, existuje ale i hypotéza, že mozky lidem začaly růst poté, co se jim dostávalo potřebného množství energeticky hodnotné potravy – tedy poté, co zjistili, jak získat (a tepelně upravit) maso. 

TIP: Strastiplná cesta na souš: Kolonizace souše proběhla nezávisle a hned několikrát

Trávicí ústrojí příslušníků rodu Homo se začalo zkracovat a energie, kterou bylo dřív zapotřebí vynakládat na trávení rostlinné stravy, byla najednou dostupná pro rozvoj těl a mozků. Výroba nástrojů tvořila stále systematičtější proces, jehož výsledkem byly stále unifikovanější artefakty. Experti tak uvažují i o tom, že tyto čím dál organizovanější kognitivní procesy nakonec vyústily do vzniku organizovaného jazyka, myšlení využívajícího symbolů a tvůrčího sebevyjádření. 

Homo sapiens: Příběh lidstva

Sledujte příběh lidského druhu s novým bookazinem Homo sapiens: od předchůdců člověka přes vznik civilizací až po předpovědi toho, kam se bude vyvíjet naše evoluce. Nyní v trafikách: www.radostzpoznani.cz.

Podivuhodná schopnost našeho mozku rozeznávat obličeje i tam, kde nejsou, se nazývá pareidolie – ať už na nás z toustu hledí Ježíš, nebo se chystáme sníst vážně naštvanou papriku. Zkrátka v uvedených předmětech tváře vidíme, ačkoliv dobře víme, že je ve skutečnosti nemají. 

TIP: Ježíš z toastu, obličej z Marsu: Švindl jménem pareidolie

Podle nové studie je na vině překrývání nervových mechanismů, které jsou aktivní, když rozpoznáváme obličeje a když pociťujeme pareidolii. Popsaná „porucha“ se podle vědců rozvinula během evoluční adaptace: Člověk totiž potřebuje k přežití sociální interakce, při nichž se rozeznávání tváří a výrazů obličeje uplatňuje.