Nábor nových vojáků umožnil rozšířit Českou družinu v únoru 1916 na pluk a již o dva měsíce později dokonce na celou brigádu. Ta se koncem roku skládala ze dvou pluků, z nichž každý měl dva prapory o čtyřech rotách. Celkově zde sloužilo 5 750 mužů. Její jednotky však nadále sloužily rozptýleně po celé délce jihozápadní fronty. Veleli jim již většinou čeští poddůstojníci.

Image

Čtěte také

Legie na Rusi: Počátky československého vojska v carském Rusku (1)

Formuje se brigáda

Razantní navýšení početních stavů s sebou neslo i změnu charakteru československého vojska na Rusi. Starodružiníci byli srostlí s ruským prostředím a většina z nich viděla budoucnost českých zemí spojenou s dynastií Romanovců. Jak se ale zvyšoval podíl vojáků, kteří přišli ze zajateckých táborů, začal v jednotce převládat názor, že mnohem lepší variantou by byl samostatný stát. Velké změny nastaly v roce 1917, kdy revoluce smetla carský režim a Rusko se stalo republikou.

Čechoslováci se najednou ocitli ve velmi složité situaci. Chtěli pokračovat v boji, ale všude kolem nich probíhal rozklad ruských ozbrojených sil. Nadále prováděli své rozvědné akce, a například praporčík Rudolf Medek se vyznamenal, když se svými muži vyhodil do povětří podkop pod nepřátelskými zákopy a do vlastních linií přivedl 21 německých zajatců. Jedno pozitivum ale legionářům revoluce přinesla. Ruská vláda konečně umožnila nasadit československou brigádu na frontě jako celek.

Konečně pohromadě Velení československé brigády dosud plnilo spíše roli pouhé administrativní složky. Nyní se ale muselo připravit na náročnější úlohu vedení vojska v poli. Do konce června 1917 se roztroušené roty a čety shromažďovaly v obci Jezerná u Zborova. Na řádné secvičení brigády nebyl čas. Ruští velitelé tří pěších pluků neznali pořádně všechny své jednotky. I tak ale panovala mezi Čechoslováky výborná nálada. Za pár dní se měli konečně vrhnout na protivníka.

Jeden z legionářů psal večer před bitvou své matce: „Drahá, zlatá matičko, je nás celý pluk. Zítra brzy zrána udeříme na vojska proradného císaře, probijeme se k Vám na Moravu, do Čech a přineseme Vám svobodu (…) Padnu-li, má zlatá matičko, neplačte! Pomodlete se za mne a za nás všechny a buďte hrdá, že jste vychovala syna, který neváhal obětovat život pro blaho národa.“ Po třech letech menších akcí měli jít českoslovenští vojáci konečně do boje jako jednotka.

Legie a Masaryk

Carská vláda se zpočátku stavěla ke snahám Tomáše Garrigua Masaryka o zřízení české (československé) jednotky v rámci ruské armády negativně. Rusům se nelíbilo, že by měla podléhat Československé národní radě, která sídlila v Paříži, a tedy v zahraničí a mimo dosah ruské moci.

Masaryk byl navíc známý svou kritikou carského samoděržaví: jeho dílo Rusko a Evropa bylo v Rusku před první světovou válkou zakázáno. Do země, kde v zajateckých táborech čekalo na vstup do legií nejvíce Čechů, se tak dostal až po pádu Romanovců. Poté ale napřel všechnu svou energii k co největšímu rozšíření československých jednotek. „Své“ vojáky všemožně podporoval a navštěvoval je na frontě i v týlu, čímž si vysloužil jejich velkou oddanost.

Image

Čtěte také

Tak daleko od domova: Jak se žilo legionářům v ruském zajetí

Dům jednoho z místních podnikatelů v běloruské Ratamce zdobí neobvyklá výzdoba. Kamenná zeď oddělující pozemek od ulice je protkána křečovitě vzpínajícími se lidskými údy, někde tvoří část zdi desítky černě nabarvených lidských lebek a po střeše se prohánějí strašidelně vyhlížející démoni.

„Z dálky vypadá dům opravdu hezky, dcerka si myslela, že je to nějaký zámek. Zblízka je ale děsivý,“ popisuje své zkušenosti jedna z místních obyvatelek a dodává: „po setmění se tomu místu, pokud možno, vyhýbám.“

Zatímco odborníci vesměs chválí neotřelou architekturu, výzdoba už takové nadšení nebudí. Část místních obyvatel se dokonce obrátila na úřady ve snaze vymoci odstranění strašidelné výzdoby. Podle úředníků je ale výzdoba v pořádku, respektive nijak neporušuje zákony a místní nařízení. 

Strašidelná výzdoba každopádně skvěle funguje jako odstrašující prvek proti zlodějům. Je těžko si představit odvážlivce, který by šel v noci loupit do takového domu.

Merkur

Merkur je Slunci nejbližší planetou – v nejkratším místě jej od naší hvězdy dělí 46 milionů kilometrů, v nejvzdálenějším pak téměř 70 milionů kilometrů. Jedno otočení kolem vlastní osy trvá na Merkuru něco málo přes 58 pozemských dnů. Neznamená to ale, že bychom na Merkuru zažili svítání jednou za 58 dnů – vlivem pomalé rotace trvá jeden sluneční den na Merkuru 176 pozemských dnů. Oproti tomu jeden rok na Merkuru by trval jen 88 pozemských dnů. Ano, jeden den je na Merkuru dvakrát tak dlouhý jako jeden rok!

Venuše

Venuše bývá označována za dvojče Země a jeden den by tak na ní mohl trvat podobně dlouhou dobu jako na naší planetě. Venuše je ale velký lenoch – její rotační rychlost je jen 6,5 kilometrů v hodině (v porovnání s 1 670 kilometry v hodině v případě Země) a jde tak o nejpomalejší planetu v naší Sluneční soustavě. Kvůli tomu trvá jeden den na Venuši zhruba 243 pozemských dnů. A za jak dlouho bychom na Venuši oslavili narozeniny? Planeta obkrouží svou mateřskou hvězdu za 224,7 pozemských dnů – což znamená, že jeden den trvá na Venuši déle, než celý rok.

Země

Každé školou povinné dítě ví, že jeden den na Zemi trvá 24 hodin, což ale není tak úplně pravda. Doba jedné otočky kolem vlastní osy trvá na Zemi 23 hodin 56 minut a 4,1 sekundy. Také na naší planetě existují jisté zvláštnosti – neplatí například, že svítání přichází jednou za 24 hodin. Pokud bychom stáli na některém z pólů, neviděli bychom východ Slunce až 179 dnů v roce.

Mars

Nejen díky příběhu Marka Watneyho víme, že jeden den (tedy v marsovštině jeden sol), trvá na rudé planetě 24 hodin 37 minut a 22 sekund – což je 1,025957 pozemského dne. Rozdíl bychom zde ale našli v délce jednotlivých "ročních období". Vzhledem ke vzdálenosti od Slunce zde léto i zima trvají téměř dva pozemské roky – 686,9 pozemských dnů, nebo chcete-li 668,6 marsovských solů.

Jupiter

Kdo by na největší planetě čekal nejdelší den, byl by zklamán – jeden den na Jupiteru oficiálně trvá jen 9 hodin, 55 minut a 30 sekund. Je to pochopitelně dáno jeho rychlou rotací – rovníková rychlost rotace Jupitera je okolo 45 300 kilometrů v hodině. Vysoká rychlost rotace je také jedním z hlavních příčin pověstných Jupiterových bouří. Délka dne ale není všude stejná, vzhledem k tomu že Jupiter nemá pevné jádro je rychlost rotace jeho atmosféry na rovníku jiná, než u jeho pólů. Tento rozdíl přitom činí přibližně 5 pozemských minut.

Saturn

Pro Saturn platí podobné zákonitosti jako pro Jupiter. Také jeho rychlost rotace je mimořádně vysoká – zhruba 35 500 kilometrů v hodině, jedna otočka tak na Saturnu trvá jen 10 hodin a 33 minut. Stejně jako u Jupitera i pro Saturn platí, že v různých částech je doba jeho rotace jiná. Jeden rok na Saturnu trvá 10 759 pozemských dnů, tedy něco málo přes 29 pozemských let.

Uran

V případě Uranu je stanovení délky jednoho dne poněkud komplikované – jednu otočku kolem své osy zvládne Uran za 17 hodin 14 minut a 24 sekund, což je ekvivalent 0,71833 pozemského dne. Svou roli ale hraje extrémní sklon jeho osy. Rotační osa Uranu leží téměř v ekliptice, v důsledku toho během Uranova roku svítí Slunce střídavě na severní a jižní pól podle toho, jak ke Slunci póly postupně míří. Den na pólu pak trvá 42 let a následuje po něm 42 let dlouhá noc. Pouze ve dvou částech orbity, kdy je planeta natočena rovníkem ke Slunci, vychází a zapadá Slunce na Uranu obdobně jako na Zemi.

Neptun

Stanovení délky dne není snadné ani v případě Neptunu -  jeho rotační perioda je zhruba 16 hodin, 6 minut a 36 sekund, což je ekvivalent 0,6713 pozemského dne. Jeho póly se ovšem otáčení výrazně rychleji než rovník. V případě Neptunu pak platí, že tyto rozdíly jsou největší v celé Sluneční soustavě. Jedna otočka na Neptunově rovníku trvá zhruba 18 hodin, zatímco na pólech je to až o 4 hodiny méně. Střídání „ročních období“ je na Saturnu podobné jako na Zemi nebo na Marsu, každé období zde ale trvá zhruba 40 let a mnohem delší je i jeden rok. Narozeniny bychom tak na Neptunu oslavili přibližně jednou za 165 pozemských let.

Pacientka v místnosti 120 zcela evidentně bojuje s rakovinou, a přestože se nechce vzdát, prohrává: Bolest, ztrátu vlasů a všechny další útrapy však hodlá Maweya Abu Salahová přečkat, jen aby mohla opět vidět rodinu. „Jenom jsem trochu sešla,“ vítá nás a dodává, ať se klidně posadíme k ní na postel. Za okny nemocnice Augusta Victoria ve východním Jeruzalémě zrovna pučí jaro, ve vzduchu je cítit energie a propuštění do domácí péče je prý za dveřmi. Maweya se těší – zvlášť na děti, které jí dávají sílu žít. Ráda o nich mluví: Jedno dělá chemii, druhé učí matematiku, třetí je účetní. Třináctiletá dcerka roste do krásy. 

Na otázku, proč tu nikdo z nich není, však žena smutně odpovídá, že ratolesti sice chtěly přijet, ale nešlo to. Jednomu synovi neschválili propustku do nemocnice, dalšího nechtějí pustit z Jordánu do Izraele a nejstarší dcera se také setkala s odmítnutím. Jednoduše mají smůlu, protože jsou Palestinci „uvěznění“ na špatné straně hranic. 

Život s propustkou

Letos v červnu uplyne padesát let od začátku izraelské okupace Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy a mnozí se ke smutnému výročí pokoušejí vyčíslit napáchané škody: Izrael vstoupil s palestinským hnutím Hamás do tří válek, během nichž na jeho území dopadaly rakety. Země zažila dvě lidová povstání – při tom druhém vybuchovali v ulicích sebevražední atentátníci. Nedávno přišla vlna napadení noži a auty. Tisíce Izraelců zemřely při palestinských útocích – čímž Izrael ospravedlňuje bezpečnostní zdi a propustky. Na druhé straně však Palestinci žijí pod tak přísným drobnohledem, že by se proti němu vzbouřili i sami utlačovatelé. Omezují je nejen zdi, ale také stovka různých povolenek a propustek. 

Úřední „požehnání“ musí mít dokonce i Palestinec, kterého je potřeba hospitalizovat v některé z nemocnic ve východní části Jeruzaléma anektované Izraelem. A bez řádného povolení nepustí na onkologické oddělení za matkou ani vlastní dítě.  

Škrtící štědrost

Izrael často podotýká, že je vůči Palestině štědrý, jelikož nechává její občany ošetřovat ve svých špičkových nemocnicích. Už se však nezmiňuje, že zoufalí Palestinci přicházejí do izraelských zařízení kvůli podprůměrnému stavu lékařství na Západním břehu Jordánu a snad ještě ubožejší péči, které se jim dostává v chudém Pásmu Gazy. Druhou jmenovanou oblast přitom ničí přísná regulace obchodu zavedená právě Izraelci spolu s Egypťany, protože území ovládá teroristické hnutí Hamás.   

Loni dokázalo palestinské ministerstvo zdravotnictví přemístit z bídy v Pásmu Gazy do izraelských nemocnic na 4 500 pacientů. V případě dalších 20 000 se zasadilo o jejich ošetření v některé z šesti nemocnic ve východním Jeruzalémě – jako je například Augusta Victoria, zařízení se 120 lůžky, které spravuje luteránská charita a jehož ošetřovatelský tým tvoří téměř výhradně Palestinci. 

Podle tamního ředitele Walida Nammoura je naštěstí spolupráce mezi zdravotníky ukázková. Šéf nemocnice chválí izraelské lékaře za to, že dávají rozdíly stranou a starají se o pacienty bez ohledu na původ či vyznání. Izraelský koordinátor prý „pracuje ve dne v noci“, aby zařídil všechna nutná povolení pro nemocné Palestince: „Je to světec. Anděl.“ Podle ředitele je spolupráce mezi křesťanskými, muslimskými a židovskými ošetřovateli model, který vylučuje podezřívavost a nenávist a na němž by měl stát celý budoucí mír v regionu. 

Povolenky na všechno

S Maweyou jsme se setkali v dubnu, nedlouho poté, co jí bylo 51 let. I přes rozmrzelost z nemoci nás však ráda viděla, protože se k ní mnoho návštěv nedostane. Její hospitalizace v izraelské nemocnici (či případné přijetí kteréhokoliv jiného Palestince) vyžadovala dvě věci: V první řadě je zcela nezbytné doporučení palestinského ministerstva zdravotnictví, kterým se země v podstatě zavazuje, že pokryje veškeré výdaje na léčbu. Druhou podmínkou je cestovní povolení, jež vydává izraelská armáda a zpravodajská služba Šin Bet. Pacienti – obzvlášť ti, kteří přijíždějí z Pásma Gazy – se kvůli němu musejí často podrobovat výslechům. 

Jako doprovod bývají Palestincům schváleni maximálně dva rodinní příslušníci. Mladší příbuzné, především dospívající muže, však Izrael obvykle z bezpečnostních důvodů odmítá na své území pustit. Podle lékařů z nemocnice Augusta Victoria se ovšem objevují i případy, kdy k nemocnému dítěti nepovolí armáda přístup ani jeho vlastním rodičům.   

Cesta do města

Kvůli hospitalizaci musela Maweya spolu s manželem urazit 112 kilometrů: Z domova na Západním břehu Jordánu jeli nejprve autem, potom autobusem. Do Izraele se dostali přes kontrolní stanoviště Qalandia z Rámaláhu do Jeruzaléma, pak je čekala další cesta autobusem a do nemocnice je nakonec dovezl taxík. Relativně krátká trasa jim zabrala čtyři hodiny. „Za normálních okolností bychom do nemocnice prostě přijeli autem,“ vysvětluje Maweya. „Jenže situace je, jaká je. Musíme děkovat Bohu alespoň za to, co máme.“  

Před třemi lety nebylo Maweyi dobře, a tak se nechala vyšetřit v palestinské nemocnici v Dženínu. Ultrazvuk odhalil nález na ledvinách. „Zahraniční tým chirurgů, který byl zrovna ve městě na návštěvě, mě následně otevřel a zase zavřel,“ vysvětluje žena. Tím diagnóza skončila. Teprve když získala od úřadů povolení navštívit izraelskou nemocnici v Tel Avivu, se dozvěděla celou pravdu – že má rakovinu. O tři měsíce později dostala další svolení k izraelské péči, tentokrát v Nemocnici sv. Josefa ve východní části Jeruzaléma, kde jí pak chirurgové nemocný orgán odebrali. Následovala léčba v nemocnici Augusta Victoria. „Na Západním břehu Jordánu mě nemají jak léčit,“ objasnila nám Maweya. Bylo to naposledy, kdy jsme ji viděli při vědomí. 

Radiací ku zdraví

Zázraky izraelské medicíny umožňují pacientům přežít, jenže Izrael jim současně léčbu komplikuje. Hlavní onkolog Yousef Hamamreh prošel praxí v nemocnici Hadasa, jednom z nejlepších zařízení světa. Tamní doktoři pomáhají palestinským kolegům s konzultacemi. Ve východním Jeruzalémě je však jen sedm palestinských onkologů, dalších šest pracuje na Západním břehu Jordánu, dva z nich mají těsně před důchodem. Tři jsou v Gaze. A to je vše. 

„Šestnáct onkologů se stará o víc než čtyři miliony lidí,“ vysvětluje Hamamreh a dodává, že v celé oblasti Západního břehu nejsou kvůli izraelským restrikcím dostupné PET/CT stroje. Revoluční zařízení umožňuje nahlédnout do těla pomocí malého množství radioaktivní látky, jež se pacientům vpravuje do krevního oběhu. Jenže podle bezpečnostních složek by mohlo být zneužito například k sestrojení „špinavé bomby“, která by pak dokázala zamořit okolí nebezpečným zářením. 

Na Západním břehu přitom není k dispozici ani mnoho léků používaných k chemoterapii, protože palestinská vláda často nesplácí zdravotnické výdaje. „V Gaze však panuje ještě horší situace,“ dodává Hamamreh, „tam jsou regály v lékárnách úplně prázdné.“ Dostupná není ani imunoterapie či další nástroje moderního boje proti rakovině.  

Nemocnice v dluzích

Jordánské a egyptské nemocnice přestaly přijímat nové pacienty, protože nikdo nehradí jejich účty. Také Augusta Victoria už musela letos pohrozit palestinskému ministerstvu zdravotnictví, že začne lidi odmítat, protože jí druhá strana dluží v přepočtu 932 milionů korun. Za neschopnost splácet může ovšem podle palestinských vůdců okupace: Peníze na léčbu by se sice našly, bohužel jsou však potřeba jinde. 

Tři dny po naší první návštěvě u Maweye jsme u jejích dveří zastihli lékaře. „Její tělo pomalu selhává,“ vysvětlovali. „Kdyby byla Izraelka, propustili bychom ji domů, dostala by tišící prostředky, navštěvoval by ji psycholog a celkově bychom se starali o to, aby její umírání bylo v rámci možností co nejpříjemnější. Takhle ale nemůžeme.“ 

Vojáci místo andělů

Maweyin 62letý manžel Jamal stavěl celý život domy, kanceláře a hotely pro Izraelce. V den, kdy jeho žena upadla do bezvědomí, za ní musel přijet ze staveniště v Tel Avivu. Stál jen pár kroků od postele a na nehtech měl ještě zaschlou maltu. „Chtěli jsme se vrátit domů,“ posteskl si. Nakonec musel jít ven dát si cigaretu. Později začal obvolávat příbuzné, všechno se dělo moc rychle. „Není to fér, měla by být obklopená svými dětmi.“

V noci se Maweya znenadání probrala a zmateně na Jamala mluvila. Drmolila, ptala se ho, proč jsou jejich vnoučata samotná u kontrolního stanoviště. „Zaskočilo mě to,“ přiznal později, „nečekal bych, že ji budou i v tomto stavu znervózňovat hlídky. Jenže ona pořád mluvila o tom samém – kontrola, kontrola, kontrola.“ Ve svých posledních okamžicích prý neviděla anděly, ale izraelské vojáky. 

Mrtvý přechod

Když Maweya vydechla naposledy, sestřička jí sundala zlaté prsteny a podala je Jamalovi. Ten chvilku podržel tvář své ženy a přečetl modlitbu z koránu. Poté mu sestra pomohla sbalit tašku s jejími osobními věcmi. Na chodbě chvíli plakal, strávil s manželkou 34 let. Pak nešťastnou zprávu zatelefonoval zbytku rodiny. Na cestu ke kontrolnímu bodu si Jamal najal sanitku, ale ani ta nemohla bez povolení projet na druhou stranu: Bylo třeba zesnulou přeložit z jednoho vozidla do druhého, a tak na parkovišti u přechodu – přímo před zraky lidí v projíždějících autech – přesouvali na vozíku bezvládné tělo. Izraelský policista s vojenskou ochrankou mezitím naposledy zkontroloval Maweyiny papíry. 

TIP: Palestina: Pod trvalou kontrolou v srdci Svaté země

Po pohřbu se Jamal svěřil, že jeho třináctiletá dcera Siwar byla ze smrti matky hysterická: „Bušila do mě pěstmi a v slzách se ptala, jak mohla maminka umřít dřív, než ji k ní pustili.“ Zdrcený byl ale také syn Ali: „Nikdy jsem se nevzdal. I po sedmi odmítnutích jsem stále zkoušel získat povolení. Dělilo nás jen osm kilometrů a jeden kontrolní bod. Byli jsme tak blízko, a přece tak daleko.“ 

Viry nemají žádný metabolismus, nerostou, nedělí se, nedokážou produkovat energii. Vynikají pouze genetickou informací uloženou v sekvenci nukleových kyselin a schopností přizpůsobit se prostředí. Jak se tedy množí? Díky zvláštním proteinům pronikají do cizí buňky – rostlinné, živočišné, ale i bakteriální –, kde následně uvolní část své DNA či RNA. Poté buňku „donutí“, aby tyto úseky rozmnožila, a nově vzniklé viry se pak šíří do okolí. 

V roce 2008 však vědci skutečně objevili virus „útočící“ na své soukmenovce. Zmíněný typ dostal označení „virofág“, přičemž první takový případ – virofág Sputnik – našli badatelé ve virových částicích rodu Mamavirus, jenž napadá prvoky. Následoval Mavirus atakující jeden z virů, které parazitují na mořském bičíkovci. A do třetice byl v antarktickém jezeře Organic Lake identifikován tzv. Organic Lake Virophage (OLV): Parazitoval tam na velkých virech napadajících řasy a jeho existence naznačuje, že tyto formy života sehrály v evoluci větší roli, než jsme si mysleli.

Virofágy hostitelský virus poškozují – způsobují jeho smrt, čímž vlastně „obsazené“ buňce pomáhají. V budoucnu tak věda nevylučuje léčbu některých infekcí právě jejich pomocí.

Zvířata a rostliny na ostrovech jsou vystaveni většímu riziku vymření. Není to žádná záhada. Na ostrovech je málo místa, takže místní druhy obvykle mají jen malý počet jedinců. A z ostrova není kam utéct.

Nový výzkum ale ukazuje, že ostrovní druhy mohou mít naději přežít lidskou přítomnost i další nepříznivé okolnosti. Dokládá to přežití dvou druhů štětinatců, zvláštních hmyzožravců, kteří připomínají veliké jedovaté rejsky.

TIP: Stále naživu: Na Nové Guinei znovuobjevili divoké zpívající psy

Průzkum fosilních zbytků a také trusu prozradil, že štetinatci haitští a kubánští v Karibiku přežili díky ochotě rychle se přizpůsobit novým podmínkám a novému typu potravy. Tam, kde vymřely téměř všechny ostatní druhy podobných zvířat, přežili štetinatci díky tomu, že sežerou prakticky úplně všechno.

Zatčen jsem byl v pondělí 19. července 1949 v kanceláři nádražní restaurace v Kolíně, kde jsem tehdy pracoval. Naložili mě do auta, projeli Přeloučí a zastavili před hotelem Libuše u nádraží v Pardubicích, kde tehdy měla Státní bezpečnost své sídlo.

První výslech

„Vystupte!“, ozval se ostrý povel. Odvedli mě do prvního poschodí k určenému referentovi StB. Říkali mu Ladislav – tehdy se estébáci mezi sebou oslovovali křestními jmény. Byli tam dva, asi se vzájemně hlídali, aby jeden nemohl zatčenému pomoci. Posadili mě do rohu místnosti na připravenou židli. Chvíli mě okukovali a utrousili několik ironických poznámek. Potom vtrhlo do místnosti asi deset chlapů a začal výslech. Na uvítání jsem dostal ránu do žaludku, až jsem ztratil dech. Když jsem po té ráně na solar pomalu vstal, dostal jsem pro změnu kopance s výhrůžkou, abych odpovídal na otázky, které mi budou kladeny. Fyzický nátlak se stupňoval.

„Vyzujte si boty!“, štěkl na mě jeden z vyšetřovatelů. Odmítl jsem a žádal slušné zacházení. Vrhli se na mě, povalili na zem, vzali boty a přinesli židli, na kterou mě vkleče přivázali. Zavázali mi oči a kladli otázky. Po každé otázce mě uhodili do holých chodidel nějakým gumovým předmětem, na jehož konci byly zavěšeny kovové kuličky. Údery to byly silné a prudké, nesnesitelně bolestivé, pokud zasáhly kotník nebo prsty. Stále jsem odporoval nesmyslným obviněním ze špionáže a velezrady.

Mučení

„Jen mu dej, stejně živej nevyjde!“ Pronikavá bolest přecházela v tupost a přestával jsem rány cítit. Byl to zvláštní stav: snažil jsem se vnímat, dokonce jsem i slyšel z dálky nějaké hlasy, ale nebyl jsem schopen pohybu. „ Už ho nech! Podívej, má toho dost!“

Náhle mě čtyři ruce uchopily a postavily na nohy. Vykřikl jsem bolestí a zhroutil se znovu na podlahu. Posadili mě a začali mluvit mírným hlasem. Jeden z vyšetřovatelů si sedl na židli vedle mne a mluvil potichu a vlídně. Pohlédl jsem na něj a viděl na klopě jeho kabátu sokolský odznak. Sokolů jsem si vždy vážil. Poznal na mně změnu a umínil si, že toho využije. Druhý vyšetřovatel záměrně odešel. „Tady máš tužku a papír a napiš všechno po pořádku. Všechno, co víš. Co jste dělali a s kým ses stýkal.“ „Nebudu nic psát! Všechno, co jsem věděl, jsem vám už řekl!“

Zavolal na chodbu. Za okamžik přišel chlap jak hora a v ruce svíral důtky. Zavázal mi oči, sedl si naproti a začal bít. V pravidelných intervalech mi „masíroval“ důtkami kotníky pro změnu na rukou. Marně jsem ruce schovával, vždy je násilím roztáhl a udeřil. Trvalo to dost dlouho, cítil jsem, jak mi ruce otékají. A zase jsem se dostal na okraj mdloby.

„Tak co, budeš už psát?“ Postavil se proti mně jako mstitel. „Už jsem vám řekl, že nemám co psát.“ Dostal jsem tvrdý políček. Spíš to byla hospodská facka, až mně z nosu vystříkla krev. Odešel a dvoumetrový buldog začal opět s masáží kotníků. Za poměrně dlouhou dubu, alespoň mě se tak zdálo, přišli dva estébáci, vzali mě pod pažemi a protože jsem se nemohl udržet na nohou, pomalu mě odváděli, spíše snášeli k autu, stojícímu na dvoře. Auto se rozjelo k pardubické věznici.

V cele

Hodiny ukazovaly 8:35. To jsem byl tedy u prvního výslechu celých 23 hodin. Dostal jsem se na celu č. 3, což byla samotka velikosti asi 160×300 cm. Vpravo do dveří byl turecký záchod se dvěma špinavými železnými šlapkami. Na opačné straně ležel na zemi ještě špinavější slamník se dvěma potrhanými dekami. S nechutí jsem si lehl na špinavý slamník, přikryl se dekou . Byl jsem k smrti unavený a vyčerpáním jsem okamžitě usnul.

Probudily mě údery věžních hodin. Odbíjely čtyři a do cely se prodíraly paprsky nadcházejícího dne. To jsem musel spát téměř celý den. Když jsem si uvědomil, co mě čeká, začal jsem se bát. Třásl jsem se po celém těle. Za chvíli někdo zabouchal na dveře cely a dozorce mě odváděl do umývárny, kde jsem se u železného koryta trochu napil, smyl si krev z tváře a ochladil kotníky u rukou. Šel jsem zpět do cely jako bych se učil chodit. Za necelou hodinu mi jeden z vězňů s dozorcem podal snídani: šálek s černou kávou a krajíček chleba. Po obědě a večeři jsem si mohl lehnout a usnul jsem.

Přiznání

V noci si pro mne opět přijeli. Bylo pět minut po půlnoci. „Napíšete podrobný životopis.“ A tak jsem sedl ke stolu a psal. Stále byli s něčím nespokojeni. Převzali mě dva příslušníci, které jsem doposud neznal. Psaní protokolu trvalo celou noc a skončilo v 9 hodin ráno. Chtěli, abych vše podepsal. Tím bych si vlastně podepsal trest smrti, a proto jsem podpis odmítl.

Povalili mě na železnou postel, zavázali oči a začala opět masáž chodidel důtkami se železnými kuličkami. To však nebylo všechno. Přivázali mě tak, že jsem se nemohl pohnout, a na čelo mi začala kapat voda. Co kapka, to rána. Bylo to k nevydržení. „Tak podepíšeš?“ Trochu jsem zakýval hlavou. Odvázali mě, strčili pero do ruky a já se podepsal. „No vidíš, a máme to za sebou. Tos to nemohl podepsat hned? Bylo by to všechno jednodušší.“ A odvezli mě do chrudimské věznice.

Když v roce 1914 vypukla Velká válka, navštěvoval patnáctiletý Hemingway školu v městě Oak Park poblíž amerického Chicaga. Po jejím absolvování odešel do Kansas City, kde se krátce živil jako reportér v novinách Star. Poté, co narazil na inzerát, že Červený kříž hledá dobrovolníky na italskou frontu, neváhal a s přítelem z redakce Tedem Brumbackem se okamžitě přihlásili.

Tam, kde padají granáty

Po prohýřených nocích v newyorských barech odplul Hemingway i se svým společníkem 28. května 1918 z brooklynského přístavu směrem na východ. Mladý dobrodruh údajně trávil dlouhé hodiny na moři u zábradlí a doufal, že spatří periskop německé ponorky. K jeho zklamání však loď bezpečně doplula do Bordeaux, aniž by došlo k nějakému dramatickému incidentu. První vzrušení tak přinesla až Paříž, kterou Němci zrovna v době příjezdu obou mladíků ostřelovali svým dalekonosným dělem. Hemingway neváhal ani okamžik a řidiči nedaleko stojícího taxíku přikázal, aby je zavezl na „místo, kde dopadají granáty“.

Řidič přesvědčený vysokým honorářem pak vozil oba společníky po městě tak dlouho, dokud nedorazili ke kostelu svaté Magdalény zrovna ve chvíli, kdy dostal zásah. Brumback na tento moment vzpomínal: „Nikomu se nic nestalo, zaslechli jsme hvizd střely nad hlavami. Měli jsme pocit, jako by granát měl zasáhnout taxík, ve kterém jsme seděli. Bylo to opravdu vzrušující.“ Tím se však francouzská porce dobrodružství vyčerpala a přesto, že francouzská metropole skýtala možnost nekonečné zábavy, začal se Hemingway brzy nudit. Netrvalo to však dlouho, neboť skupina amerických dobrovolníků dostala rozkaz k přesunu na sever Itálie, kde tou dobou zuřily krvavé boje.  

Italské bojiště však mladého Hemingwaye zpočátku zklamalo. Po příjezdu do Milána sice nedaleko obou dobrodruhů explodoval sklad munice a městečko Schio, kde sídlil Červený kříž, si vybrali za cíl rakouští dělostřelci, záhy se však situace uklidnila a reportér si opět začal stěžovat na dlouhou chvíli.

Mezitím on a dalších 22 amerických dobrovolníků pracovali ve Schiu coby řidiči ambulancí. Když boje na frontě ustaly, nedostávalo se šoférům práce, takže se zabavili baseballem, kartami a koupáním v blízké řece.

Psaní článků do novin Ciao vydávaných dobrovolníky z USA představovalo jedinou činnost, která Ernesta Hemingwaye na frontě alespoň trochu uspokojovala. Když se však dozvěděl, že se na Piavě opět rozhořely zuřivé boje, zapsal si: „Už toho mám dost. Toto není válka, ale nějaký cirkus. Chci odejít ze sanitárního sboru a zjistit konečně, co je to válka.“

Spolu s několika dalšími Američany se přihlásil jako prodavač v armádních prodejnách na frontě. Brzy se konečně ocitl asi kilometr od bojiště, a přesto mu skutečná válka stále unikala.

Chtěl tam, kde se skutečně bojuje, nikoliv sedět v zázemí a vařit kávu italským důstojníkům. Nakonec našel způsob, jak se dostat do předních linií – nabídl se, že bude vojákům vozit zboží přímo do zákopů. Každý den sbalil cigarety, čokoládu a další věci, po kterých muži na frontě toužili, a na kole vyrazil vstříc zákopům, takže si mezi Italy rychle vydobyl popularitu. „Malý Američan“, jak mu přezdívali pro jeho nízký věk, si brzy našel spoustu přátel a zároveň se mu naskytla příležitost poznat válku na vlastní oči.

Do země nikoho

V noci 8. července 1918 se Hemingway potloukal po zákopech v přední linii a zřejmě z nudy si od jednoho z Italů vypůjčil pušku, načež vystřelil směrem k pozicím nepřítele. Rakušané v domnění, že se protivník chystá k útoku, spustili přehradnou palbu. Dobrodruh si záhy všiml, že v území nikoho leží postřelený voják, a tak se mu vydal na pomoc. Mezitím do zákopu, v němž ještě před momentem seděl, dopadl rakouský dělostřelecký granát, který usmrtil jednoho z Italů. Když pak Hemingway dorazil ke zraněnému, vzal jej na záda a plazil se zpět ke svým, zatímco nocí hvízdaly výstřely z minometů a štěkaly kulomety.

V jedné chvíli explodoval granát nedaleko Američana, kterého pak zasáhlo několik střepin. Později vzpomínal: „Umřel jsem, pocítil jsem, jak mi duše, anebo něco podobného vyletělo z těla, tak jako když z kapsy vytáhnu hedvábný šátek. Odletěla a vrátila se na místo a už jsem byl zase živý.“ Těsně předtím, než se Hemingway překulil do vlastního zákopu, ucítil ostrou bolest v obou nohou, z nichž mu později vyndali kulky z nepřátelského kulometu. Americký redaktor přitom raněného Itala zachránit nedokázal, naopak nyní sám bojoval o život.

Když jej evakuovali do nemocnice, napočítali na jeho těle 227 různých ran a poranění. Hemingway v následujících dnech prodělal dvanáct operací a jeden z lékařů dokonce navrhoval amputaci nohy. To však budoucí spisovatel jednoznačně odmítl s tím, že raději zemře, než by zůstal do konce života mrzákem. Postupně se jeho stav zlepšoval, takže již po měsíci a půl psal optimisticky domů, že ho nic nebolí (čirá lež) a těší se zpět na frontu (pravda). Dodejme, že během pobytu v nemocnici se často dostával do sporů s ředitelkou ústavu kvůli hromadám prázdných lahví od koňaku, jež se neustále povalovaly v jeho skříňce.

Oceněný voják 

Během své rekonvalescence obdržel Hemingway Vojenský kříž a stříbrnou medaili Za chrabrost, pomocí kterých se snažil zapůsobit na americkou ošetřovatelku Agnes Kurowskou, do níž se beznadějně zamiloval, a později o ní psal jako o své první velké lásce. Mladý reportér se navíc dostal také do amerického zpravodajského žurnálu. Jeho sestra později vzpomínala, že když šla do kina, všimla si Ernesta na vozíku tlačeném překrásnou zdravotnicí.

Spolu s rodiči pak chodili do biografu téměř denně, aby měli příležitost svého bratra a syna znovu spatřit. Hemingwayův návrat na frontu však zmařila žloutenka, která ho donutila prodloužit si pobyt v nemocnici do konce války.

V polovině ledna 1919 se dobrodruh vrátil do své vlasti, kde se mu dostalo bouřlivého přivítání. Jako prvního Američana raněného na italské frontě a držitele několika vyznamenání ho okamžitě obsypali novináři. Když se ho ptali na další plány, odpověděl, že se chce stát novinářem. To se mu v následujících letech splnilo, do povědomí veřejnosti se však zapsal spíše jako věčný dobrodruh a laureát Nobelovy ceny za literaturu.

Sbohem, armádo

Události, které zažil na bitevním poli, inspirovaly Hemingwaye k sepsání jednoho z jeho nejslavnějších románů Sbohem, armádo, jenž vyšel v USA v roce 1929. Líčí v něm příběh amerického dobrovolníka na italské frontě Fredericka Henryho, který slouží u sanitních vozů a vozí raněné z bojiště. Henry postupně prožívá většinu z toho, co zakusil jeho stvořitel – lásku k ošetřovatelce, zranění i další válečné hrůzy. Zajímavým způsobem líčí německo-rakouský průlom u Caporetta i následný ústup italské armády. Hemingway završuje vyprávění hrdinovou dezercí a tragickou smrtí jeho lásky i jejich společného dítěte. Sbohem, armádo se právem řadí mezi nejslavnější protiválečné romány vůbec a jistě neztrácí na atraktivitě ani pro dnešního čtenáře.

Image

Čtěte také

Válečný reportér Ernest Pyle: Americký novinář a jeho život na hraně

Bílí trpaslíci jsou vlastně jádra hvězd podobných Slunci, která už mají svou hvězdnou kariéru za sebou. Mnoho z nich pozorujeme v párech, čili dvojhvězdách bílých trpaslíků. Ale jenom velice málo z těchto párů trpaslíků je tak těsných, že se trpaslíci oběhnou rychleji než za 1 hodinu.

Astrofyzik Mukremin Kilic z Oklahomské univerzity a jeho spolupracovníci objevili hned dva takové nové těsné páry, v nichž se trpaslíci oběhnou jednou za 40, respektive 46 minut. Podle Kilice jsou takové páry velmi zajímavé, protože vytvářejí intenzivní gravitační vlny. Naše přístroje by je brzy mohly detekovat, například připravovaný gravitační satelit LISA (Laser Interferometer Space Antenna).

Splynutí do exotické proměnné hvězdy

Otázkou je, co se stane, až se bílí trpaslíci v těchto těsných párech srazí. Jednou z možností je, že explodují jako supernova. Kilic se ale domnívá, že „jejich“ dva páry trpaslíků splynou do exotické hvězdy typu R Coronae Borealis. R Coronae Borealis jsou eruptivní proměnné hvězdy, které se stmívají a opět rozjasňují v nápadně nepravidelných intervalech. V Mléčné dráze v tuto chvíli známe asi 65 hvězd tohoto druhu.

TIP: Jak skončí bílí trpaslíci? Explodují jako supernovy, nebo upadnou v zapomnění

Vědci se domnívají, že se oba páry trpaslíků srazí za 20 až 35 milionů let. Z toho podle nich plyne, že se za dobu existence Mléčné dráhy mohlo objevit a následně splynout mnoho podobných párů bílých trpaslíků. 

Přes všechny řeči o tom, jak jsou dnes lidé zlí a zkažení, ve skutečnosti žijeme ve velmi poklidné a mírumilovné době. Středověký svět byl jiný, temný a agresivní. Jedním z nejhorších míst přitom byla metropole Anglie, Londýn.

Britští archeologové prozkoumali 399 lebek ze 6 londýnských hřbitovů, které pocházejí z doby mezi lety 1050 a 1550. Ukázalo se, že 6,8 procent z těchto lebek nese stopy násilného zranění. Většina z nich přitom patřila mužům z nižších vrstev ve věku 26 až 35 let. Asi jedna čtvrtina těchto zranění pochází z doby blízké smrti, z čehož lze usoudit, že tito lidé zahynuli kvůli ráně do hlavy.

Srovnání s podobnými daty ukazuje, že násilí ve středověkém Londýně bylo oproti zbytku Anglie zhruba dvojnásobně vyšší. Například v Yorku, což tehdy bylo rovněž významné a velké město, mělo podobná zranění jen asi 3 procenta lebek ze 2 hřbitovů.

TIP: Vědci izolovali DNA původce Velkého moru ze zubů koster obětí v Londýně

Vědci se domnívají, že chudí lidé neměli přístup k soudům a proto museli své spory řešit ručně. Dochované údaje rovněž ukazují, že nápadně velké množství lidí tehdy zemřelo v neděli večer nebo v pondělí ráno, kdy se většina mužů vracela z hospody.