Misi UNPROFOR (United Nations Protection Force, 1992–1995), která měla působit v zemích bývalé Jugoslávie, ustavila svým rozhodnutím Rada bezpečnosti OSN dne 27. listopadu 1991. O účasti našich vojáků rozhodla ještě československá vláda 16. ledna 1992 a krátce poté se ve Výcvikovém středisku mírových sil OSN v Českém Krumlově začal urychleně stavět československý prapor. Jednotka o síle 500 vojáků se skládala ze tří rot. Čechoslováci pod velením podplukovníka Karla Blahny se v březnu 1992 rozmístili v oblasti Plitvických jezer na území dnešního Chorvatska v tehdejší Republice Srbská Krajina.

Naši vojáci působili v sektoru JIH spolu s francouzským a keňským praporem mírových sil. Jejich hlavní úkoly spočívaly ve vybudování desítek kontrolních a propouštěcích stanovišť, organizování mobilních pozorovacích týmů, dohledu nad uloženými zbraněmi znepřátelených stran a v neposlední řadě v ochraně obyvatel chorvatské obce Podlapač. Vojáci například hlídali tábory pro přesídlence, doprovázeli konvoje s humanitární pomocí nebo s chorvatskými uprchlíky.

Společný prapor působil na Balkáně ještě další tři měsíce po rozdělení Československa.Když se v lednu 1993 rozpoutaly boje na srbsko-chorvatské frontě mezi Zadarem a Benkovacem, činnost keňského a francouzského praporu to z větší části paralyzovalo. Naši vojáci tehdy sloužili jako záloha velitele sektoru a zasloužili se mimo jiné o záchranu několika desítek blokovaných Francouzů (viz V nejvyšších patrech, str. 28). Velení mise UNPROFOR oceňovalo schopnost čs. praporu udržet si akceschopnost i ve velmi vyhrocené situaci. Dne 22. dubna 1993 však jednotka utrpěla první ztrátu, když byl při minometné přestřelce mezi Srby a Chorvaty zabit Slovák rotmistr Igor Rigo.

Koncem téhož měsíce pak byl společný československý prapor nahrazen samostatným českým praporem pod velením plukovníka Vladimíra Brauna. Od února do března 1994 se prapor rozrostl o 480 vojáků, čímž jeho síla dosáhla 958 příslušníků. Rozšířil se o další mechanizovanou, průzkumnou a ženijní rotu, protitankovou četu a polní chirurgickou nemocnici. Jednotka i nadále působila na území Republiky Srbská Krajina, kde střežila 90 km dlouhý úsek hranice oddělující znesvářené strany. Na misi UNPROFOR navázala ještě mise UNCRO (UN Confidence Restoration Operation in Croatia, 1995–1996), na které se Češi podíleli vysláním chirurgického týmu. Během prvního působení na Balkáně přišla AČR celkem o šest mužů. Tři zahynuli při dopravních nehodách, dva padli při chorvatském ostřelování kontrolního bodu a jednoho zastřelil při hádce jeho kolega.

Příště: Hvězdná hodina v Afghánistánu
 

Jak jsme zmínili v předchozí části článku, v současné době se vědci nejvíce přiklánějí k možnosti, že vodu dopravily na Zemi z velké části planetky a částečně se na tomto procesu možná podílely některé komety. Ty obsahují kromě vody rovněž elementy jako čpavek, metanol či oxid uhličitý, které mohly po dopadu na mladou Zemi v hojné míře obohatit její prostředí. Dodaly by tak potřebné ingredience a energii pro tvorbu aminokyselin a nastartovaly by vznik života.

Přinesly ji komety?

Astronom Fred Whipple (1906–2004) si představoval komety jako „špinavé sněhové koule“. Podle některých modelů obsahují jejich jádra asi 40 % vodního ledu, 50 % tvoří pevné částice a v 10 % jde o jiné těkavé látky (ledy z oxidu uhličitého a uhelnatého, čpavku a metanu, dále kyanidy, formaldehyd a další). Při průletu sondy Giotto kolem Halleyovy komety se na straně osvětlené Sluncem podařilo pozorovat gejzíry tryskajících plynů. Materiál unikající z tělesa sestával z 80 % z vody, z 10 % z oxidu uhelnatého, 2,5 % představovala směs metanu a amoniaku a zbytek tvořily další uhlovodíky. 

Většina vlasatic má podle dosavadních průzkumů odlišné složení izotopů vodíku než pozemská voda. Tyto komety tedy pocházejí z oblasti Sluneční soustavy, odkud jejich dřívější kolegyně vodu na Zemi nepřinesly. Nicméně zatím existuje jedna výjimka. Výzkum komety 103P/Hartley vedl k závěru, že vodu mohly na naši planetu dopravit komety z Kuiperova pásu, které v počátcích vývoje našeho solárního systému – v období pozdního velkého bombardování – dopadaly na Zemi a přispěly k vytvoření našich zásob životodárné tekutiny. Zmíněná vlasatice je zajímavá i tím, že se její jádro nejspíš vytvořilo slepením dvou jader vzniklých v různých vzdálenostech od Slunce. Jedna část přitom obsahuje více vody než druhá. Vzhledem k tvaru dostalo jádro tělesa 103P/Hartley přezdívku „psí kost“.

Tým astronomů ESA objevil na základě studia dat z infračervené kosmické observatoře Herschel Space Observatory u této komety stejné izotopové složení, jaké mají pozemské oceány. Ukazuje se, že vlasatice mohly hrát v dopravě vody na naši planetu významnou roli. Dnes pokrývá nepostradatelná tekutina více než 70 % zemského povrchu. Naše planeta však byla v době svého vzniku velmi žhavá, takže se na ní voda nevyskytovala a musela se na její povrch dostat při kosmických srážkách, jež zahrnovaly jak kolize s kometami, tak impakty planetek. I když je 103P/Hartley zatím jedinou známou kometou s izotopovým složením vody, jaké nacházíme na Zemi, nemůžeme ze hry vyloučit ani další podobná tělesa.

Mohou za to planetky?

Otázka, zda byly zdrojem vody na Zemi komety, či planetky, zaměstnává astronomy už dlouhou dobu. Nedávno zazněl na základě analýzy složení meteoritů názor, že pozemská voda nepochází z vnějších oblastí Sluneční soustavy, ale pravděpodobněji se k nám dostala s planetkami.

Meteority známé jako uhlíkaté chondrity zřejmě dopravily na Zemi vodu a další těkavé látky, jako dusík, uhlík či vodík. Aby astronomové z Carnegie Institution for Science ve Washingtonu zjistili, zda byly mateřskými tělesy uhlíkatých chondritů komety, či planetky, měřili množství deuteria – těžkého izotopu vodíku – v 86 vzorcích chondritů nalezených na naší planetě.

Čím dále od Slunce objekt vznikal, tím více deuteria obsahuje. Chondrity, které astronomové zkoumali, zahrnovaly podstatně méně deuteria než komety, což signalizuje, že mají pravděpodobně původ blíže k centrální hvězdě než vlasatice z mrazivých oblastí vnější části našeho solárního systému. „Chondrity asi vznikaly v hlavním pásu planetek, který se rozkládá v širokém prostoru mezi drahami Marsu a Jupitera,“ vysvětluje astronom Conel Alexander. Navzdory tomuto objevu však zůstává určení přesného místa, kde se chondrity zrodily, mimořádně těžkou, otevřenou otázkou.

Zásobárny na asteroidech

Přítomnost vodního ledu na planetkách může být mnohem četnější, než jsme donedávna předpokládali. Vyplývá to z nové studie dvou vědeckých týmů. Nejnověji máme k dispozici důkazy o přítomnosti vodního ledu a organických molekul na tělese 65 Cybele. „Nové objevy naznačují, že tato oblast Sluneční soustavy obsahuje mnohem víc vodního ledu, než jsme si mysleli,“ vysvětluje Humberto Campins z University of Florida, „přičemž to podporuje teorii, že planetky mohly v dávné minulosti při srážkách se Zemí dopravit na naši planetu značné množství drahocenné tekutiny a položit zde základní kameny pro vznik a vývoj života.“

Pomocí dalekohledu NASA nesoucího název ITF, jenž se nachází na Mauna Kea, se v roce 2009 podařilo zjistit, že rovněž povrch planetky 24 Themis zcela pokrývá led. Vědci tam také detekovali přítomnost organických molekul.

Trpasličí planeta Ceres je s průměrem 950 km největším objektem hlavního pásu planetek. Avšak teprve nedávno, na základě výzkumu kosmické observatoře Herschel v oboru infračerveného záření, u ní astronomové zaznamenali přítomnost vodní páry uvolňované z povrchu pokrytého ledem. Nyní se předpokládá, že až 25 % její hmotnosti může představovat voda.

Nejnovější výsledky

Analýza komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko uskutečněná evropskou sondou Rosetta naznačuje, že naše oceány netvoří voda z těchto těles. Na základě průzkumu oblaků vodní páry, které obklopují jádro zmíněné komety, určila Rosetta poměr vodíku a jeho těžší formy – deuteria – a zjistila, že je třikrát vyšší než v případě pozemské vody. Jedná se o významný objev, protože voda na Zemi je životně důležitá pro naši existenci, a přesto dosud neznáme její původ.

Některé teorie předpokládají, že přibližně třetinu z jejího celkového množství přinesly na naši planetu komety. Z toho lze usoudit, že izotopické složení vody, tj. poměr obyčejného (H) a těžkého (D) vodíku, bude na Zemi i u vlasatic podobný, ne-li přímo stejný. O to větší překvapení nám 67P/Čurjumov-Gerasimenko připravila. Uvedené nové informace posilují roli planetek jako hlavního dopravce vody na naši planetu, protože na rozdíl od komet se složení vody valné většiny dosud zkoumaných asteroidů podobá tomu pozemskému.

Na základě záznamu tvorby kráterů na Měsíci víme, že náš přirozený satelit i Zemi zasáhlo krátce po jejich vzniku velké bombardování, při němž na povrch obou těles dopadal bezpočet planetek a komet. Odpověď na otázku, zda životodárnou tekutinu dopravily na Zemi komety, či planetky, spočívá v určení poměru obyčejné a tzv. těžké vody. Poměr těžkého a obyčejného vodíku ve vodě (D/H) se zatím podařilo změřit jen u 11 komet a podobný poměr jako u Země vědci detekovali pouze u vlasatice 103P/Hartley. 

TIP: Kde hledat ve vesmíru život? Vyprahlý Mars a ledový svět Pluta

Měření Rosetty u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko zařadilo toto těleso mezi vlasatice s odlišným složením vody. V pozemských oceánech činí poměr těžkého a obyčejného vodíku 1,56 × 10−4, zatímco na 67P/Čurjumov-Gerasimenko se jedná o 5,3 × 10−4, tedy o více než trojnásobek. Nezbývá proto než nadále pátrat po tělesech Sluneční soustavy, u nichž se zmíněný poměr podobá stavu v pozemských oceánech.

Poprvé jsem se s jeřáby setkal jako malý kluk na stránkách knih polského fotografa a filmaře divokých zvířat Wlodzimierze Puchalského. O nějakých deset let později jsem důstojným opeřencům stanul tváří v tvář v zapomenutém koutu polských Mazurských jezer. Prodírali jsme se s přítelem Marianem podmáčeným porostem obsypáni krvežíznivými komáry a najednou před námi stáli dva mohutní vysocí šedomodří ptáci s červeným „baretem“ na hlavě – jeřábi popelaví. Jako by se zhmotnili z ilustrací prastarých arabských příběhů.

Na obdivování ale nebylo moc času – sotva nás ptáci zahlédli, s hlasitým výkřikem se vznesli do vzduchu a zmizeli za korunami stromů. I ten krátký pohled ovšem stačil, aby se stali mojí celoživotní láskou na první pohled.

Inspirace dávných generací

Jeřábi fascinovali člověka odedávna a výjimečnost těchto opeřenců jim zajistila místo v kulturním dědictví mnoha národů. Číňané je považovali za symbol štěstí, věčné lásky a dlouhověkosti, duše zemřelých odnášeli na věčnost právě posvátní jeřábi. Jejich pohyby byl dokonce inspirován jeden ze stylů tradičního bojového umění. Ve starověkém Egyptě, kde byli jeřábi nazýváni „slunečními ptáky“, nalezneme jejich malby a rytiny na stěnách pohřebních komor starých více než čtyři tisíce let.

Podle řecké mytologie se tvary jeřábích letových formací staly základem řecké abecedy. Sibiřští Evenové zase každoročně o letním slunovratu podstupovali pomyslnou duchovní cestu vzhůru na okřídleném sobu do země štěstí a hojnosti blízko slunce. V nejvyšším bodu se prý sob na okamžik proměnil v posvátného ptáka – jeřába. Astronomové po jeřábech pojmenovali jedno ze souhvězdí jižní oblohy.

Přeborníci dálkových letů

Příslušníci rodu jeřábů jsou mohutní, až šest kilogramů těžcí ptáci, jejichž křídla mají rozpětí až dva a půl metru. Mohutné letky jim zdaleka neslouží jen pro ozdobu. Jsou to mimořádní letci a například jeřábi kanadští (Grus canadensis) urazí na cestách do zimovišť na jihu USA a v Mexiku až 9 000 kilometrů. Bez mezipřistání uletí i 2 000 kilometrů a za příznivého větru se pohybují rychlostí 130 km/h.

Tito impozantní ptáci dokáží létat ve výškách 10 000 metrů, tedy v koridorech dopravních letadel. Je pro ně typické, že táhnou v naprosto dokonalých klínových formacích. Tahové cesty jeřábů byly za pomoci telemetrie (odchycení dospělci byli opatřeni „batůžkem“ s vysílačkou) v poslední době dobře prozkoumány. Získaná data ukázala, že trasy táhnoucích jeřábů jsou v průběhu jejich života neměnné a potomci je přebírají od rodičů.

Vášniví tanečníci

Na světě žije patnáct druhů jeřábů. My se však budeme dále věnovat jen jednomu z nich – jeřábu popelavému (Grus grus), s nímž se vzácně můžeme setkat i v České republice. Přestože jeřábi žijí v trvalých partnerských svazcích, mají samci sympatický zvyk. Své milované se každým rokem znovu dvoří a je pravděpodobné, že tak upevňují dobré partnerské vztahy.

Kdo měl možnost pozorovat nádherné taneční vystoupení jeřábů na vlastní oči, určitě na ně do smrti nezapomene. Mně se poštěstilo být divákem tohoto přírodního představení na pokraji Bělověžského pralesa v Polsku. Složitá choreografie svatebního tance se skládá z rozličných variací a figur, při nichž ptáci stáčejí dlouhé krky vzad a vzhůru a vyskakují za frenetického máchání křídel. Stojí za zmínku, že taneční vlohy jsou jeřábům dány geneticky a kroky „rodinného tance“ se nemusejí učit. U mláďat chovaných v zajetí byly (ještě neohrabané) „taneční figury“ pozorovány již ve stáří několika dnů.

Nedílnou součástí zásnubních tanců jsou i typické akustické projevy. Jeřábi se ozývají troubením, jehož hlasitosti dopomáhá dlouhá průdušnice, která je na hřebeni klíční kosti stočena do kličky. Každý druh jeřábů má přitom svůj specifický akustický repertoár. Během hnízdění se páry projevují silně teritoriálně a pokusy ukázaly, že v této době agresivně útočí i na pouhé atrapy „cizích“jeřábů.

Připraveni na dlouhou cestu

Jeřábi popelaví potřebují ke svému životu mokřiny a rašeliniště. Tady se živí malými obratlovci, hmyzem, žábami, hlízami, kořínky i semeny rostlin. V pohybu podmáčeným prostředím jim pomáhají velmi dlouhé nohy s krátkými, ale silnými prsty. Jeřábi se většinou zdržují v mělčí vodě, kde také hledají potravu. Někteří ornitologové jsou však přesvědčeni, že umí i plavat. Mokřiny také chrání tyto ptáky před přirozenými nepřáteli. Bezpečí terénu, který je pro mnoho predátorů neschůdný, se jeřábům hodí zejména v období pelichání, kdy ztrácejí velká pera a nejsou po nějakou dobu schopni letu.

Od brodivých ptáků jeřáby odlišuje jeden význačný rys chování – na rozdíl například od čápů a volavek nikdy nehnízdí ani nehřadují na stromech. Uprostřed mokřin si páry staví velké hnízdo z rostlinného materiálu. Čím je voda v hnízdním biotopu hlubší, tím je hnízdo zákonitě vyšší.

TIP: Poslední žijící hrůzopták: Jihoamerická seriema rudozobá

Samice snese zpravidla dvě, výjimečně tři až čtyři vejce. V jejich zahřívání se pak střídají oba rodiče. Vylíhlá mláďata mají ochranné zbarvení, které jim usnadňuje přežití v prvních měsících života. Malí jeřábi jsou brzy schopní pohybu po mokřinách a neustále se rodičům ozývají pisklavými hlásky. Jsou tak s nimi ve stálém kontaktu během toulek za potravou. Mláďata doprovázejí rodiče 50–100 dní. Je třeba, aby rychle vyrostla a zesílila, jinak by totiž těžko zvládla dlouhou a namáhavou pouť do tradičních zimovišť, která je po uplynutí této doby čeká.

Soutěžící musí během klání „Spicy King“ během 60 sekund pozřít co největší množství pálivých papriček. Po celou dobu jsou navíc polonazí ponořeni v kádi naplněné vodou a pálivým chilli. Šampionát, který se minulý měsíc konal v čínském Ningxiangu, ovládl borec Su, který během vyměřené doby zvládl sníst patnáct kousků pálivého potěšení.

Když byl dobyt Nový svět a evropská impéria si začala na mapě rozdělovat kontinenty, objevila se idea „vznešeného divocha“, kterou propagoval například filozof Michael de Montaigne. Čistí, civilizací neposkvrnění lidé měli obývat panenské pralesy, jež se podobaly pozemskému ráji před prvotním hříchem Adama a Evy. Tito krásní a přirození jedinci měli žít zcela v souladu se zákony přírody, uchráněni před civilizačními vlivy v podobě majetku, moci a organizované společnosti. Byly to dokonalé boží děti, a pokud činily něco špatného, pak šlo o pouhý důsledek jejich nevědomosti, nikoliv o zlý úmysl. 

I když dávno před Montaignem přicházely především z Oceánie a Nové Guineje první zprávy o lovcích lebek a o krvavých obřadech, koncept ušlechtilého divocha pevně zakořenil a svým způsobem přežívá dodnes. Nejeden člověk žijící v moderním městě věří, že kontakt s přírodou bez vlivu civilizace má na naše mravní kvality pozitivní vliv. Pravda je však taková, že pojídání nepřátel – nebo dokonce členů vlastního kmene – je typické právě pro etnika s minimálním technickým pokrokem. 

První byli neandertálci

První důkazy o kanibalismu máme už z období před 100 tisíci lety z neandertálských sídlišť v jihofrancouzském Marillac, kde se našly roztříštěné lidské kosti s vycucaným morkem. Podobně „upravené“ zbytky koster byly objeveny ve 40 tisíc let starém osídlení v belgické jeskyni Goyet. Nevíme, zda ostatky patřily nepřátelům, přátelům, či příbuzným a jaký byl smysl pojídání jejich těl. Šlo o rituál, který měl přenést sílu ze zabitých bojovníků? Bylo to uctění zesnulých předků? Nebo jen obyčejné vylepšení jídelníčku, jenž nebyl právě bohatý na maso? Mnoho otázek, žádné odpovědi. 

Klíč k porozumění kanibalismu nám však může poskytnout studium současných kmenů žijících v izolaci, především na Nové Guineji. Najít podobné komunity je dnes téměř nemožné: Už proto, že jakmile do jejich řad zavítají první antropologové, započne neodvratný proces jejich zániku a s ním i kolaps tradičních rituálů. Vyvozování poznatků o minulosti ze současného stavu představuje navíc vědecky velmi ošemetný postup a experti jsou při vytváření analogií značně opatrní. Přesto se vyplatí těmito společenstvími zabývat. 

Tak trochu paranoia

Posledními lidmi, kteří se podle našich znalostí kanibalismu běžně oddávají, jsou příslušníci kmene Korowai na Nové Guineji. Asi tři tisíce jich žijí v jihovýchodní části ostrova, která v současnosti čelí indonéské okupaci. Přežívají v hluboké džungli, kde v období dešťů spadne každý měsíc průměrně 800 mm srážek a kde vlhkost vzduchu nikdy neklesá pod 90 %. Kromě pojídání lidí proslulo zmíněné etnikum i mnoha dalšími zvláštnostmi. Obydlí si například staví vysoko na stromech, jako ochranu před nepřáteli: Množství vražd je tam extrémní a mírná paranoia představuje základní způsob myšlení, který zaručuje přežití. 

Ne všichni lidé Korowai jsou samozřejmě kanibalové. Část kmene opustila pod vlivem misionářů, centrální indonéské vlády a především mnoha lákadel civilizace tradiční způsob života a usadila se na mýtinách v dřevěných domech. Pro nově přesídlené komunity se stal kanibalismus přežitkem – a vytrácí se z nich stejně rychle, jako se dostává ke slovu moderní západní oblečení, televize, cukrovka a HIV. 

Na přístupných místech, kam dosáhne ruka zákona, se už vraždy neřeší kmenovou válkou nebo odškodněním v podobě několika prasat, ale – v lepším případě – soudem a vězením. Jeden z antropologů, který kmen Korowai studoval, zaznamenal vzpomínky jeho členů z 90. let 20. století, kdy se poprvé setkali s mocí centrální vlády. Domorodce, jenž zavraždil svého švagra, zatkli policisté – a s ním i náčelníka a další významné osoby. Všichni pak museli celou noc stát v rybníce plném pijavic, válet se v plechových sudech a pojídat zvířecí výkaly smíchané s tabákem a chilli papričkami. Zprávy o podobných událostech se rychle rozšířily do všech „civilizovaných“ komunit Korowai a klasické vyřizování účtů se rychle vytratilo.  

Všude jsou čarodějové

Část kmene však stále žije tradičně a kontakt s vnějším světem se snaží minimalizovat. Právě v této izolaci přitom přežívá jedna z prastarých tradic – lov čarodějů. 

I když pomineme úkladné vraždy, sužuje tradičně žijící lid Korowai nesmírně vysoká úmrtnost. Džungle je zamořená parazity a nemocemi, elefantiáza, malárie a tuberkulóza představují všudypřítomné nebezpečí, jemuž se nelze vyhnout. Jen málo domorodců se dožije středního či vyššího věku. Zmíněné „rány osudu“, jež mají původ v bakteriálních infekcích, však zůstávají pro přírodní společenství naprostou záhadou; vysvětlení pak hledají v „přirozených“ příčinách, kterým rozumějí. A právě prokletí čarodějem je vždy po ruce a dá se použít téměř na každou životní mizérii. 

Čarodějové zvaní „kakhua“ tedy představují nejvíc nenáviděný element korowaiského života – a co hůř, jsou všude kolem: Kakhua může být váš soused, který vám závidí tučné prase, může to být váš bratr, jenž by chtěl vaše manželky, a může to být dokonce i vaše dítě, které touží po pozici vůdce rodiny. Vyprávění o čarodějích není pro lid Korowai pohádkou či folklorem z dávných časů – jedná se o poučné příběhy, jež mají každého připravit na běžný život plný záludností. 

Proč by lhali?

Samozřejmě, i tito přírodní lidé vedou šťastný život, v němž zaujímá výsadní místo rodina a přátelé. Když se však něco pokazí, je třeba se mít na pozoru. Pokud někdo umírá z neznámých příčin, je vysoce pravděpodobné, že do jeho těla vstoupil kakhua. Jak americkým antropologům ze Smithsonian Institution vysvětlil jeden z domorodých nosičů: „Kakhua přichází, když člověk spí, a začne jej vyjídat zevnitř. Jenže všechno, co sní, nahradí popelem z ohniště, takže člověk neví, že ubývá. Nakonec, když už uvnitř nic nezbude, vystřelí mu kakhua do srdce magický šíp a zabije ho.“

Je však běžné, že než daný jedinec odejde na onen svět, zjistí totožnost zlého čaroděje a pošeptá jeho jméno svým blízkým – kteří se tak mohou pomstít. Vědci se pak sdílného nosiče ptali, zda umírající říkají vždy pravdu. Otázka jej na okamžik zmátla, načež odpověděl: „Jsou blízko smrti. Proč by lhali?“

Obvykle následuje rychlá a krvavá akce. Ať už je čaroděj cizinec, člen kmene, nebo dokonce rodinný příslušník, pozůstalí ho zavraždí. Pokud se na úkol sami necítí, obrátí se na některého ze známých „lovců čarodějů“, kteří obcházejí kmenová území a plní svoji povinnost ochránců komunity. Někteří mají na kontě desítky obětí a podle setkání s jedním z nich, jak jej popsal antropolog Paul Raffaele, zabíjejí bez ohledu na osobní vazby. „Sprovodil jsem ze světa několik přátel,“ svěřil se jeden z lovců. „Nelituji toho, byli to kakhua. I když mi samozřejmě někdy chybí.“

Dlouhé prase

Těla zabitých čarodějů jsou obvykle rozčtvrcena a upravena pro hostinu. Logika pomsty zní jednoduše: Když kakhua někoho sní, ostatní za trest snědí zlého kakhuu. Mozek se považuje za nejvíc ceněnou část menu a většinou ho dostane ten, kdo zasadil smrtelnou ránu. Ostatní obdrží podíl podle zásluh. Lebka a kosti se pak často vyskládají na přístupové cesty ke kmenovému území, aby příchozí viděli, jak dopadne čaroděj. 

Lidskému masu se říká „dlouhé prase“, ale podle zpovídaných kanibalů nemá s chutí vepřového mnoho společného. Jeden z nich jej přirovnal k masu kasuára, velkého nelétavého ptáka podobného pštrosovi, který se na Guineji hojně vyskytuje. Nevědomky tak potvrdil v západním světě tradované, a tudíž zřejmě pravdivé tvrzení, že lidské maso chuťově připomíná kuřecí. 

Přichází epidemie

Zatímco agresivní kanibalismus kmene Korowai se jeví jako „zdravotně nezávadný“, mnohem mírumilovnější forma pojídání lidí, kterou až donedávna praktikovali členové jiného guinejského společenství – Fore –, měla tragické následky. V přibližně dvacetitisícové populaci, žijící v hornaté východní části ostrova, byl běžný rituální kanibalismus; nesouvisel však se škodlivým působením čarodějů, ale především s uctíváním zesnulých předků. Tato praktika ovšem v 60. letech minulého století zapříčinila epidemii nemoci kuru, známé také jako chechtavá smrt. Podlehlo jí na tisíc lidí a centrální vláda zakrátko postavila pojídání nebožtíků mimo zákon. 

Obdobně jako v každé společnosti, i mezi lidmi Fore je běžné, že pokud někdo z kmene zemře, sejdou se k jeho uctění příbuzní z širokého okolí. Před padesáti lety však pohřební hostina nesestávala z vepřového a zeleniny – nýbrž z mrtvého předka. Proč přesně se popsaný zvyk vyvinul, není zcela jasné; antropologové odhadují, že mohlo jít o rituální připomínku dlouhého hladového období, jímž musel kmen projít. A aby přežil, uchýlil se k pojídání těch, kdo hladomor nepřestáli. 

Během hostiny se tělo zesnulého rozčtvrtilo a uvařilo. Zatímco muži se však obvykle masa nedotkli, nebo jej pojedli jen trochu, především mozek byl tradičně vyhrazen ženám a dětem. Ačkoliv se jednalo o vyjádření lásky k příbuzným, zadělali si rodinní příslušníci na problém: Pokud se totiž předtím u zesnulého rozvinulo degenerativní onemocnění mozku zvané Creutzfeldt-Jakobova choroba, nakazili se všichni, kteří mozek nebožtíka pozřeli. Tzv. nemoc kuru, pro niž neměli lidé Fore kromě zlé magie žádné vysvětlení, obvykle ročně zabila 2 % populace. Pozornost vědců se na ni ovšem zaměřila až s příchodem velké epidemie. 

Vražedné priony

Skupina vzácných onemocnění mozku označovaná zkratkou TSE se objevuje jak u zvířat (tzv. nemoc šílených krav), tak u lidí (zmíněná Creutzfeldt-Jakobova choroba). Ačkoliv má nákaza různou formu a průběh, mozek postiženého jedince obvykle „zhoubovatí“, vznikají v něm mikroskopické díry, zmenšuje se jeho objem a rozpadá se struktura. Odumírání nervových spojení má za následek třes, nekontrolovatelné pohyby, neschopnost usnout a u lidí vede ke změně osobnosti, k rozpadu vyšších duševních funkcí a ke ztrátě kontroly nad emocemi: Protože postižení často upadali do záchvatů nezadržitelného smíchu, dostala nemoc kuru přezdívku „chechtavá smrt“. 

Příčina onemocnění tkví pravděpodobně v tzv. prionech – infekčních částicích, jež vznikají mutací normálních prionových bílkovin, které se přirozeně vyskytují v mozku. Jejich funkce stále není zcela jasná, ale zřejmě se podílejí na vytváření nervových spojení. Zmutované priony své protějšky napadají a působí jejich rozpad, čímž se spustí nevratný a rychlý proces rozkladu mozkové struktury. 

Podle odhadů se například v USA nemoc přirozeně rozvine asi u jednoho člověka z milionu, jde tedy o relativně vzácné postižení. Pokud však priony proniknou do zdravého organismu, usadí se v jeho nervovém systému a po inkubační době (v délce několika měsíců, nebo i 50 roků) propukne degenerace mozku. Hlavním důvodem, proč v 90. letech 20. století podlehly nemoci šílených krav miliony kusů dobytka, se stala tehdejší běžná praxe dokrmování masokostní moučkou – což není nic jiného, než pomleté ostatky uhynulé krávy. 

Získaná imunita?

Stejně jako se nakazily krávy, padli nemoci za oběť i příslušníci kmene Fore. Priony jsou velmi odolné vůči vysokým teplotám (až 600 °C), takže ani vaření ostatků nezajistilo dostatečnou ochranu. A čím víc lidí na nemoc kuru zemřelo, tím víc se jich následně nakazilo. Mezi léty 1957 a 1960 se choroba značně rozšířila a vyžádala si na tisíc obětí. Od té doby, co byl vydán zákaz těla mrtvých pojídat a ostatky se normálně pohřbívají, počet nemocných výrazně poklesl – a k poslední zaznamenané smrti došlo v roce 2005.

TIP: Odpočívejte v pokoji: Podle archeologů zohavovali angličtí venkované mrtvoly

Pro genetiky však tragédie lidí Fore znamenala obrovský přínos. Dvě generace poté, co se kmen začal z epidemie pomalu vzpamatovávat, přišli vědci se zásadním objevem: Mnozí příslušníci společenství totiž získali vůči nemoci imunitu. Jejich „vylepšené“ prionové bílkoviny umějí působení svých zmutovaných „bratrů“ odolávat – škodlivé prvky jednoduše nedokážou zdravou bílkovinu zasáhnout a způsobit její deformaci.

Studie publikovaná v roce 2015 tak vyvolala velké očekávání: Už proto, že nějakou formou demence trpí podle Světové zdravotnické organizace na 48 milionů lidí. Každý rok navíc přibude 7,7 milionu diagnostikovaných případů. Pokud by se podařilo podobnou prospěšnou mutaci vytvořit uměle, mohlo by být stáří mnoha z nás mnohem příjemnější. 

1. Většina mozku „neleží ladem“

I vy jste někdy pravděpodobně slyšeli, že člověk běžně využívá jen 10 % své mozkové kapacity. Tato rozšířená nepravda má zřejmě původ v tvrzení amerického psychologa Williama Jamese, jenž na začátku 20. století prohlásil, že „průměrný člověk jen zřídka dosáhne byť jen malé části svého skutečného potenciálu“. Je záhadou, kdo k tomuto obecnému prohlášení přilepil velmi konkrétní desetiprocentní vzorec a vztáhnul jej přímo na mozek, ale faktem je, že obdoba citátu byla připisována například Albertu Einsteinovi.

Mýtu se chopila řada podnikavců, kteří přišli s množstvím knih radících, jak využít zbývajících 90 % potenciálu. Jenže lidský mozek nemá žádné nevyužité rezervy a nikdo by rozhodně nemohl žít jen s jeho fungující desetinou. Díky moderním přístrojům víme, že náš mozek stále pracuje bez ohledu na to, co právě děláme. Některé části jsou aktivnější, ale s výjimkou například mozku poškozeného nehodou se nedá říct, že by kterákoliv z jeho oblastí byla naprosto nečinná.

2. Žádné nové vrásky

Rozšířený mýtus tvrdí, že pokud se něco nového naučíte, přibude vám na mozku další záhyb. Je pravda, že lidský mozek je zvrásněný, což je dáno historickým vývojem rozumových schopností člověka. Když se lidé jako živočišný druh vyvíjeli, mozek se zvětšoval, aby dokázal pokrýt všechny vyšší funkce, jež nás odlišují od zvířat. Během tohoto dlouhodobého procesu se rostoucí mozek v naší hlavě „poskládal“. Pokud bychom vyrovnali všechny vyvýšeniny a prohlubně, zjistili bychom, že má zhruba velikost polštáře.

Na začátku lidského života v mateřském lůně je ovšem mozek hladký. Jak plod roste, zvětšuje se i mozek a v době, kdy novorozenec přichází na svět, má už tvarově zhruba stejný mozek jako kterýkoliv dospělý. Sečteno a podtrženo – v průběhu života člověku žádné další „vrásky na mozku“ nepřibývají.

3. Rozhodně ne největší

Navzdory tomu, že člověk nepatří mezi největší živočichy planety, má prý nejobjemnější mozek. Lidský mozek je skutečně velký – váží mezi 1 300 a 1 400 gramy. Existuje ale řada zvířat, která nás v tomto ohledu předčí. Například slon se pyšní zhruba pětikilovým mozkem a vorvaň je na tom ještě o tři kilogramy lépe. Na opačném pólu se nachází třeba aligátor (8,4 g) a spíše menší mozek mají i nesporně chytří orangutani (asi 370 g). Mozek malých ptáčků neváží víc než gram.

V kategorii velikosti však člověk jeden primát přece jen drží – relativní poměr mezi hmotností těla a mozku. Zatímco u ptáků je velikost mozku k tělu dána zhruba poměrem 1 : 220 a u většiny savců se závislost pohybuje kolem 1 : 180, u lidí se dostáváme k lichotivému číslu 1 : 50.

4. Mozart hlupáky nezachrání

V 50. letech 20. století přišel doktor Albert Tomatis s tvrzením, že poslouchání vážné hudby, konkrétně Mozartových skladeb, pomáhá při léčbě lidí s poruchami řeči a sluchu. Na to roku 1990 volně navázal výzkum Kalifornské univerzity vedený doktorem Gordonem Shawem. Ten pustil skupině 36 studentů jednu z Mozartových sonát a poté je nechal zpracovat IQ test. Podle Shawova tvrzení se po poslouchání Mozarta úspěšnost testovaných zvýšila průměrně o osm bodů. Zrodil se mýtus, že poslouchání klasické hudby zvyšuje inteligenci. Problém však je, že žádným jiným výzkumníkům se obdobné výsledky nepodařilo zopakovat.

5. Šedá mozková teorie

Často citované pořekadlo o šedé teorii a zeleném stromu života by se dalo parafrázovat v trochu nadnesené větě: „Mozek je šedý jen v lidských představách, ve skutečnosti hraje barvami.“

I když se totiž mozek často označuje jako šedá hmota, má ve skutečnosti také jiné barvy: vedle převládající šedé je to bílá, černá a červená. Bílá hmota se skládá z nervových vláken, která spojují buňky šedé hmoty. Takzvaná černá substance hraje klíčovou roli v řízení pohybu a je součástí bazálních ganglií. Zbarvení je dáno nahromaděním melaninu, jenž je zodpovědný i za tmavou barvu vlasů a kůže. Červená barva je v mozku zastoupena díky početným cévám. 

Když si bral stárnoucí šlechtic Heřmann Černín z Chudenic sedmadvacetiletou Sylvii Kateřinu, chtěl jediné - zplodit potomka. Přesto zůstalo i toto Heřmanovo manželství, v pořadí již třetí, bezdětné. Protože dítě nezplodil v žádném ze svých svazků, byl zřejmě nějaký zdravotní problém na jeho straně. 

Jak zplodit potomka

Problémem neplodnosti se ve středověku i v raném novověku zabývalo množství autorů z lékařského prostředí. Možnost neplodnosti nebyla vylučována u žádného z manželů, ačkoliv byla vina připisována častěji ženě. Jejím znakem měla být podoba pohlavních údů, kvalita semene muže (zda nebylo příliš horké nebo studené) či postava a barva pokožky ženy (bledost byla znamením nedostatečnosti k mateřství). Zda je žena plodná, mohlo být zjištěno např. vložením ječmene do její moči. Když do deseti dnů vyklíčilo, byla plodná.

Objevují se i rozličná vysvětlení neplodnosti (na vině mohla být např. touha ženy, a proto se dochovalo množství receptů na utišení její vášně, autoři spisů si byli ale také vědomi role, kterou při tom sehrával psychický stav ženy). Při její léčbě byl zdůrazňován především význam vhodného jídla (aby nenadýmalo) a pití, společné je i používání různých odvarů, mastí, tinktur a lázní. Ve středověku se objevují i vysloveně magické praktiky, jakými byly různé zaříkávací formule a amulety, které přetrvaly pravděpodobně ještě v 17. století.

TIP: Jak se léčila hysterie? Manželstvím, vymítáním nebo opiem!

Co se týče léků pro oba manžele, jednalo se většinou o odvar nebo prášek z nejrůznějších bylin a pro nás exotických přísad – drcených perel, vlčích varlat, sušené zaječí dělohy apod. Tyto léky měly být často kombinovány s lázní. Na konci některých receptů stála pak ovšem i zcela racionální rada v tom smyslu, že pro dosažení žádoucího účinku, by měla následovat „láska manželská“. 

Archeologové s potápěčským vybavením zaznamenali významný objev. V moři u severovýchodního Tuniska konečně nalezli dlouho ztracené starověké město, které bylo součástí římské říše.

Potápěči na dně moře objevili pozůstatky dávných ulic, památek a nádob z města, které neslo jméno Neapolis. Povědomě znějící název v překladu znamená „Nové město“ a v Římské říši ho nesla celá řada sídel.

Podle legendy tuto Neapolis na pobřeží severní Afriky pohltila obrovská vlna tsunami 21. července roku 365 našeho letopočtu, tedy již v závěru existence Římské říše. A vše nasvědčuje tomu, že se to skutečně stalo.

TIP: Co rozpoutalo zkázonosné vlny cunami během Minojské erupce?

U Kréty se tehdy odehrálo velmi silné zemětřesení a vlny tsunami zdevastovaly pobřeží Řecka, Kypru, Sicílie, Španělska, a také severní Afriky. Není divu, že tehdy pobřežní město Neapolis, které bylo centrem obchodu s rybami, možná nejvýznamnějším v celé Římské říši, zmizelo pod hladinou zdivočelého Středozemního moře.

Nová studie prokázala, že samičky hvízdalky pěnodějné (Engystomops pustulosus) se takto chrání před predátory. Dobře totiž vědí, že nejsou jediné, kdo pozorně naslouchá výrazným zvukům. Spolu s nimi číhají na méně opatrné hvízdalky i hladoví netopýři.

TIP: Metamorfózy studených obojživelníků aneb Rodinný život žab

Vedoucí výzkumu Karin Akreová z University of Texas navíc zjistila, že rychlý výběr partnera je řízen způsobem jeho milostného zpěvu. „Dámy“ si kupodivu nevybírají samečka vyluzujícího v jednotlivých intervalech největší množství „hvizdů“ a stejně tak ignorují samečky, kteří zakuňkají vždy jen jednou. Dávají jednoznačně přednost dvěma tónům. Čím déle samečci vyzpěvují, tím méně jsou však samičky vybíravé. Ze strachu, že kuňkání přiláká pozornost netopýrů, a také proto, že je čím dál těžší rozlišit volání jednotlivých samců, se často spáří s partnerem, kterého by si jinak nevybraly.

Dnes je nejpatrnější památkou na uctívání Radegasta slavná socha, která hledí z hory Radhošť. Opírá se však její umístění skutečně o historické kořeny? Možná. O Radegastově kultu na českém území nemáme přesvědčivé důkazy, pouze tradici a jisté indicie, které tuto možnost nepřímo potvrzují. Samotná Radegastova existence jako významného boha pantheonu západních Slovanů však reálná je. V porovnání s jinými božstvy, jejichž dávnou éru halí staletí, jsme o Radegastovi zpraveni o něco lépe od křesťanských kronikářů Thietmara z Merseburgu, Adama Brémského a Helmolda.

Jedna tvář, dvě jména

Centrem uctívání boha Radegasta, zvaného též Redigast či Radegost, se nacházelo v místě zvaném Retra v dnešním Německu, jež mělo ležet čtyři dny cesty od Hamburku. Zde stál na ostrově uprostřed jezera, v posvátném háji, dřevěný chrám kmene Ratarů. V základech stavby měly být uloženy zvířecí rohy, vnější stěny zdobily vyřezávané podobizny mužských i ženských božstev a uvnitř chrámu byly vztyčeny sochy, oděné do přileb a brnění, označené jmény. Kronikář Helmold také uvádí, že samotná Retra připomínala hrad s deseti branami, kam měli přístup pouze ti, kteří přišli obětovat nebo žádat věštbu. Toto místo se doposud nepodařilo lokalizovat.

Přední pozici mezi božstvy zaujímal sluneční bůh, uctívaný jako Redigast. Tak to alespoň uvádí Adam Brémský ve své kronice Činy biskupů hamburského kostela z 11. století. Toto místo i kult zdejšího boha byly však známy mnohem dříve. Bůh, kterého tu původně uctívali, byl totiž s největší pravděpodobností Svarožič, jeden z všeslovanských bohů, jenž vládl slunečnímu kotouči a zároveň měl pod palcem úrodu a plodnost. Místo, kde mu lidé přinášeli oběti a klaněli se jeho zlaté soše na purpurovém loži, se v oněch dobách zřejmě nazývalo Riedegost (Radegost). Tak o tom totiž referuje Thietmar z Merseburgu, který jako první popsal zdejší chrám a zmínil i jméno boha. Radegast to však nebyl.

Pochopitelně neznáme přesnou cestu, jak se stal ze Svarožiče Radegast. Mohla to být chyba Adama Brémského, který zřejmě vycházel z Thietmarova popisu, nebo postupem času stvořili nového boha sami jeho uctívači. A jisté není ani to, kdy k tomu mělo dojít. Jednoduše řečeno, máme příliš málo informací na to, abychom tuto záhadu rozuzlili. Faktem je, že stopy po uctívání Radegasta nacházíme na mnohem širším území a také za hranicemi dnešního Německa. Již ze 12. století jsou doloženy místní názvy připomínající Radegastovo jméno z okolí Lübecku, známe lokalitu Radegast v Lüneburku, Dolním Rakousku a v Haliči (Polsko) či českou Radhošť (Radgosť) u Vysokého Mýta a samozřejmě horu Radhošť v Beskydech. Zde si však opět nemůžeme být zcela jisti přímou souvislostí s bohem, jehož původně uctívali kdesi v Pobaltí.

Pohostinný válečník

Radegast, ať už měl jakýkoliv původ, byl bohem pohostinnosti. Původně však šlo o božstvo slumeční, které později získalo pod svůj patronát i válečnictví. Podobně jako u jiných pohanských božstev, keltských, germánských i slovanských, také Radegasta doprovázel posvátný kůň, jenž přebýval v posvátném chrámovém okrsku. Právě s jeho pomocí se vynášely věštby. Záleželo na tom, jakým způsobem kůň překračoval na zem položené kopí. Tento posvátný kůň vyrážel rovněž do bitev, což máme doloženo k roku 1068, kdy posvátné zvíře ukořistil biskup Buchard z Halbestadtu a na jeho hřbetě se z bitvy vítězně vrátil.

Radegast si žádal také oběti. Obvykle to býval hovězí dobytek nebo ovce. Avšak roku 1066, v souvislosti s povstáním proti zavádění křesťanství na pohanském území Slovanů, přinesli věřící k poctě boha Radegasta uťatou hlavu meklenburského biskupa Jana Skota, jenž byl rovněž biskupem z Glasgow. Zánik prastarého kultovního centra v Retře přišel o několik desetiletí později, ale žádné konkrétní datum nelze uvést. Musíme se proto spokojit s tím, že kult boha Radegasta zmizel v průběhu 12. století, nelze však pochybovat o tom, že v paměti lidí žil Radegast mnohem mnohem déle.