První roky po Vítězném únoru 1948 byly pro československé komunisty zvláštním obdobím. Mnozí z nich získali do té doby nevídanou moc a možnosti prosazovat své budovatelské vize. Na druhou stranu se už od podzimu mohli všichni důvodně obávat toho, že své postavení ze dne na den ztratí. Podobně jako v dalších zemích takzvaného východního bloku se totiž i v Československu začala aplikovat Stalinova poučka o zostřování třídního boje. Pro členy KSČ to znamenalo, že i uvnitř jejich strany musí působit vnitřní nepřítel.

Vnitřní nepřítel

Hon na čarodějnice vyústil do řady inscenovaných procesů, z nichž největší byl monstrproces proti vedení „protistátního spikleneckého centra“ v čele s Rudolfem Slánským, který skončil v listopadu 1952 uložením jedenácti trestů smrti. V návaznosti na něj proběhly hlavně během roku 1954 další politické procesy s vysoce postavenými funkcionáři KSČ. Patřil k nim i proces s takzvanými slovenskými buržoazními nacionalisty, do jejichž čela byl postaven Gustáv Husák.

Veřejné tažení proti slovenskému buržoaznímu nacionalismu začalo zdánlivě nečekaně na jaře 1950, ale uvnitř KSČ a Státní bezpečnosti se připravovalo již řadu měsíců. Po roztržce SSSR s Titovou Jugoslávií přicházely z Moskvy během roku 1948 zprávy o nebezpečné úchylce, buržoazním nacionalismu. Předsednictvo ÚV KSČ začalo hledat projevy buržoazního nacionalismu na Slovensku. Někteří slovenští komunisté totiž odmítali úplnou centralizaci státu a o určitých otázkách si chtěli rozhodovat sami v Bratislavě. Toto pojetí razili hlavně funkcionáři takzvaného povstaleckého vedení (Husák, Šmidke, Novomeský), kteří od konce roku 1943 řídili činnost Komunistické strany Slovenska (KSS) v domácím odboji a po válce zastávali vedoucí funkce ve Sboru pověřenců – jakési slovenské vládě.

Slovenští komunisté, kteří byli v době Slovenského národního povstání buď ve vězení, nebo byli méně významní, ale kteří po válce pronikli do ústředních orgánů strany (Široký, Bacílek, Bašťovanský), zastávali leckdy protichůdná, centristická stanoviska. Atmosféra uvnitř KSS nebyla po únoru 1948 dobrá. Zvláště mezi Viliamem Širokým a mladším a vzdělanějším Husákem probíhaly ostré diskuze, v nichž Husák svým věcným až chladným způsobem argumentace zpochybňoval či dokonce odmítal některé Širokého návrhy přivážené z Prahy.

Přiznání viny

První přípravy procesu začaly probíhat po příchodu sovětských poradců Lichačeva a Makarova do Československa v roce 1949. Tehdy byli zatčeni první straničtí funkcionáři, kteří byli donuceni k účelovým výpovědím potvrzujícím existenci „buržoazněnacionalistické“ skupiny mezi slovenskými komunisty. Vše nasvědčuje tomu, že Husákovo jméno se v protokolech vyšetřovatelů začalo objevovat na objednávku Širokého. V březnu 1950 předala StB Gottwaldovi hotovou zprávu o chystaném nebezpečném celorepublikovém spiknutí s centrem v Bratislavě s přímým napojením na jugoslávské a maďarské zrádce.

Všichni obvinění se káli, Husák dokonce nechal zveřejnit svou sebekritiku v hlavním ideologickém stranickém časopise Nová mysl. V textu precizně vyjmenoval sérii svých nacionalistických chyb a prohlásil, že se touto politikou dostal na kluzkou cestu do propasti služebníků reakce a imperialismu. Husák dokonale ovládal řeč komunistické moci a současně se zachoval jako pravověrný komunista: ukázněně se podrobil rozhodnutím vedení strany.

Po disciplinovaném přiznání viny došlo na odvolávání z funkcí. V březnu 1950 byl z funkce ministra zahraničí odvolán Vladimír Clementis, o dva měsíce později ztratil Husák funkci předsedy Sboru pověřenců. Zatčen však byl až v únoru 1951, protože zprvu byl buržoazní nacionalismus hodnocen jako politicko-ideologická úchylka, nikoliv jako kriminální zločin nejtěžšího kalibru.

Nekonečné a kruté výslechy

Klasicistní Zámek Koloděje stojí na východním okraji Prahy. Toto dnes poklidné místo má za sebou pohnutou historii. Státní bezpečnost zde v podzemních prostorách zřídila improvizované vězení pro zhruba třicet vedoucích komunistických funkcionářů zatčených v lednu a únoru 1951. Podmínky v narychlo upraveném, nevytápěném a neosvětleném sklepení kolodějského zámku, kam byl převezen i Husák, byly nelidské. Vyšetřovatelé StB zde byli takřka neomezenými pány. Anatomie vedení výslechů je dostatečně známá. Pokud se vězeň odmítal podepsat pod smyšlená obvinění, přicházelo „gestapácké“ násilí kombinované s trvalým psychickým trýzněním.

Gustáv Husák později praktiky v kolodějské mučírně popsal takto: „Desítky dní a nocí jsem musel chodit po cele, při výsleších stát, mnohokrát jsem musel být v temnici a spát na holé podlaze…byl jsem bit, škrcen a zraněn na krku při výslechu.“ Vzpomínal, že „tři dny a tři noci nepřetržitě stál na nohách (70 hodin) a za sedm dní a sedm nocí mohl spát čtyřikrát dvě hodiny, které byly přerušované buzením a vstáváním“.

Výslechy ukončila StB ve chvíli, kdy vězně zlomila a donutila podepsat přiznání. Navzdory týrání byl Husák ochoten připustit nanejvýš některé politické chyby. Husákovo vzdorování však mělo své limity vymezené trvalou manipulací, bezvýchodností situace i oddaností straně. V březnu 1954 podepsal definitivní verzi výslechového protokolu.

Odsouzení a rehabilitace

Gustáv Husák dostal za velezradu a sabotáž doživotí. Výkon trestu nastoupil nyní už bývalý člen KSČ ve slovenské věznici Leopoldov. Tato někdejší pevnost byla vedle jáchymovských lágrů jedním z nejtvrdších zařízení v Československu. Komunista Husák zde byl běžně ve styku, ať už jako spoluvězeň nebo spolupracovník, s mukly odsouzenými za protikomunistický odboj, udržoval však s nimi korektní vztahy, alespoň podle vzpomínek některých z nich.

TIP: Heliodor Píka: Justiční vražda nepohodlného generála

Jako gesto humanismu a důkaz dovršení cesty k socialismu byla v roce 1960 vyhlášena rozsáhlá amnestie, která se týkala i vybraných politických vězňů. Na jmenném seznamu schváleném politbyrem ÚV KSČ byl i Gustáv Husák. V té době už v rámci KSČ pracovali i za účasti historiků-komunistů rehabilitační komise, které měly revidovat rozsudky z politických procesů s komunistickými funkcionáři. Komise přes prvotní odpor Viliama Širokého a prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného nakonec plně rehabilitovala jak Husáka, tak ostatní odsouzené. Gustáv Husák, tento pragmatický a zaťatý slovenský Robespierre, mohl začít pracovat na svém návratu do velké politiky.

Když přijde řeč na generály v první linii, vybaví se mnoha lidem propagandistické fotografie Heinze Guderiana řídícího z obrněného vozu postup německých tanků Francií nebo Erwina Rommela a Bernarda Montgomeryho, kterak udílejí rozkazy v dunách severoafrické pouště. Ani jeden z těchto slavných vojevůdců v bitevní vřavě nezemřel, mnozí další ale sdíleli osud milionů obyčejných vojáků, kteří padli na svých bojových pozicích. Je poměrně překvapivé, že přesné počty mrtvých generálů nejsou u většiny válčících zemí dodnes přesně známy. Jistě však víme, že největší ztráty v nejvyšším velitelském sboru měla třetí říše a Sovětský svaz – obě země přišly podle nejnovějších výzkumů o více jak 400 generálů.

V pomyslném žebříčku by dále následovala Čína (zhruba 300) a Japonsko (přibližně 150). Naproti tomu je skoro až s podivem, že například Spojené státy americké ztratily během druhé světové války necelou dvacítku generálů. Výše uvedená orientační čísla pochopitelně nezahrnují pouze ty, kteří padli přímo na frontové linii nebo v boji muže proti muži.

Mnozí generálové podlehli nepřátelskému bombardování, útokům partyzánů, byli popraveni jako zajatci nebo zůstali nezvěstní. Další zemřeli při leteckých či automobilových nehodách, kvůli náhlým zdravotním obtížím. Kromě toho je třeba připomenout, že mnoho především německých a sovětských generálů bylo z různých důvodů popraveno vlastním režimem.

Výstřely na konci války

Dne 30. března 1945 jel generálmajor Maurice Rose (1899–1945), velitel americké 3. obrněné divize, v koloně několika dalších vozidel k frontové linii. Na krajinu v okolí německého Padebornu již pomalu padala tma, když se Američané ocitli pod palbou. Osádky dvou džípů včetně generála se rychle ukryly v příkopech, když vtom dostal v čele jedoucí tank přímý zásah, který jej vyřadil z boje. Bylo zřejmé, že jde o dobře připravenou německou léčku, a tak vojáci znovu naskákali do svých vozidel a pokusili se ujet.

Sjeli ze silnice, přejeli přes pole a po chvíli na cestu znovu najeli. Vtom si ale všimli, že je obsazená skupinou německých tigerů. Řidič prvního amerického vozidla sešlápl plyn a džíp proklouzl podél německého obrněnce do bezpečí. Vůz generála Rose ale neměl tolik štěstí. Tiger se totiž otočil a ve snaze zatarasit únikovou cestu přimáčkl právě projíždějící auto ke stromu.

Poté se otevřel poklop na věži a velitel obrněnce s namířenou zbraní ihned vyzval tři Američany, aby se vzdali. Okamžitě si také všiml generálovy pistole a nervózně mu přikazoval, aby ji odhodil. Není zcela zřejmě, zda se Maurice Rose pouze rozhodl Němce uposlechnout, nebo se pokusil svou zbraň použít, pohyb jeho ruky jej ale nejspíše stál život. Tankista totiž několikrát vystřelil a minimálně jednou zasáhl generála do hlavy, čímž jej na místě usmrtil.

Zbylým dvěma Američanům se podařilo utéct a o celé události podat svědectví, takže se pak na místo mohli s posilami vrátit a vyzvednout tělo svého velitele. Maurice Rose pohřbili v Ittenbachu vedle vojáků, kterým velel. Rose se stal druhým a posledním americkým divizním velitelem zabitým na evropském válčišti. Tím prvním byl brigádní generál James Wharton, velitel 28. pěší divize, kterého 12. srpna 1944 zabil německý odstřelovač během inspekce na frontě. Stalo se tak jen několik hodin poté, co Wharton přebral nad divizí velení.

Planeta Mars už pomalu přestává být nedosažitelným cílem. Poté, co svůj úmysl přistát na povrchu Marsu ohlásily soukromé společnosti i některé státy, se konečně rozhoupala i americká agentura NASA.

Podle nových zpráv v NASA plánují misi v ceně mnoha miliard dolarů pro rok 2026, která zahrnuje dopravu vzorků hornin z povrchu rudé planety. Pokud se NASA povede dodržet časový plán, měly by se vzorky z Marsu dostat na Zemi v roce 2029. Nic takového se zatím lidstvu nepodařilo, takže by to byl ohromující úspěch.

První fáze této připravované mise, která nese provizorní jméno Mars 2020 rover, bude spočívat ve vyslání robotického roveru na povrch rudé planety, kam by měl dosednout v roce 2021. Rover bude na Marsu vrtat a skladovat vzorky v zásobárnách na povrchu Marsu.

Komplikovaný návrat z Marsu

Na sklonku roku 2026 vyrazí k Marsu druhý, menší rover, který tam přistane v létě 2027. Tam posbírá vyvrtané vzorky a doveze je k návratové kosmické lodi Mars Ascent Vehicle (MAV).

TIP: Jak dlouho trvá cesta na Mars? Kdo se tam dostal nejrychleji?

Kosmická loď MAV odstartuje z povrchu Marsu, setká se s další kosmickou lodí na oběžné dráze Marsu a pak vzorky vyrazí směrem k Zemi. Přistát by měly v létě 2029. Jak se zdá, v příštích letech nás čeká závod vládních kosmických agentur a soukromých kosmických společností o první vzorky z rudé planety.

S nadbytečným tukem má mnoho lidí až příliš důvěrné zkušenosti. Snadno se hromadí a je velice obtížné se ho zbavit. Tuková tkáň v těle je dvojího druhu. Bílý tuk bývá problematický a mnohem užitečnější tuk hnědý, který lze relativně snadno spálit na teplo.

Američtí vědci vymysleli způsob, jak předělat buňky bílého tuku na tuk hnědý. Používají k tomu pravidelné injekce nanočástic přímo do tukové tkáně. Nanočástice z polymeru naplnili lékem dibenzazepinem, jehož působením se buňky bílého tuku mění na hnědý tuk.

TIP: Nový tip na hubnutí? Myši bez čichu ztrácejí na váze i při tučné stravě

Použité nanočástice jsou menší než 200 nanometrů. Pronikají do buněk bílého tuku a tam pozvolna uvolňují dibenzazepin. Léčba funguje u myší, které mají po těchto injekcích méně tuku a zlepší se jim zdraví. Pokud nanočástice zaberou i u lidí, tak by s nimi bylo možné léčit obezitu i cukrovku a další podobné choroby.

Každý, kdo někdy držel v ruce Rubikovu kostku, si jistě vzpomene na svůj boj s její zapeklitostí. Pro Australana Felikse Zemdegse je však řešení hranatého hlavolamu stejně přirozené jako dýchání: Proslavil se tím, že Rubikovu kostku o rozměrech 3 × 3 × 3 složí za neuvěřitelné 4,73 sekundy.

TIP: Nový robošampion dokázal složit Rubikovu kostku za 0,887 sekundy

Letošní mistrovství vzal ovšem útokem hlavně v náročnějších kategoriích, kde přepsal rovnou několik světových rekordů. Hlavolam se stranou o pěti čtvercích složil za 38,52 sekundy; s kostkou o rozměrech 6 × 6 × 6 si poradil za 80,03 sekundy a „sedm barevných polí“ zdolal v čase 2:06,73.

Černobílé filmy, uhlazené večeře a na talířcích ty nejvyhlášenější laskominy. Ale ouha, toto první republika úplně tak není. Je pravda, že smetánka takto opravdu jedla. Návštěvníci kin ale dávali přednost skromnější kuchyni. 

I v dělnických koloniích si ale uměli pochutnat, jen trochu skromněji. Ke snídani černý chléb a melta, bílá káva byla spíš sváteční záležitostí. Na oběd brambory a zelí a na večeři to, co doma zbylo.Odborníci na stravování by asi velikou radost neměli. Maso na stolech rozhodně nebylo každý den. Jedině v neděli, a i to bylo často výjimečné. Co se ale na kamnech vařívalo poměrně často, to byla uzená polévka. K ní chleba a byla večeře. Pro všechny. Šunkofleky, bramboráky, zelňáky. Těmi nepohrdneme ani dnes.

Střední střída si mohla dovolit pestřejší stravu, a dokonce si dopřávali i nejrůznější gastronomické kurzy. A potom tady byla třída nejvyšší. Ti nejbohatší. Někteří hodovali, někteří i přes velké bohatství žili skromně. Třeba takový Vlasta Burian. Doma měl čtyři lednice, soukromého kuchaře, ale knedlíky byly na jeho stole jen málokdy. Proč? Filmová hvězda si přece musí hlídat linii!

Co jedl pan prezident?

Se vznikem Československé republiky taky po dlouhé době ožil pražský hrad. Přítomnost prezidenta Masaryka byla v mnohém neobvyklá. Monarchové za Rakouska – Uherska hrad příliš nenavštěvovali, a i když byl stále krásně udržovaný, jedno chybělo. Nádobí. Nebylo tam víc než pár příborů a talířů. Všechno se postupně dokupovalo. Slavnostní servis se ale vytahoval jen při vzácných návštěvách.

Masaryk na velké hodování nebyl. Jeden chod mu stačil. A dokonce byl velkým propagátorem hladovění. Tvrdil, že žaludek je sval jako každý jiný a odpočine si jedině, když nemusí zpracovávat potravu. Nikdy nekouřil ani nepil alkohol. K jídlu jedině vodu. K odpočinku bylinkový čaj. Připadá vám to neskutečné? Žádný strach. I on měl několik neřestí. Ořechová kolečka podle receptu jeho maminky, houbová omáčka a velké množství černé kávy. Měl rád klasickou českou a slovenskou kuchyni, až na jedinou výjimku - každé ráno snídal ovesnou kaši. Tento zvyk přebral od své americké manželky Charlotty.

Pečení je radost

V měšťanských rodinách se peklo skoro každý den. Často se snídala buchta a káva. Bábovky se pravidelně podávaly k odpolední kávě. Hospodyňky často pekly i přirozeně bezlepkové pečivo. Těsto z mrkve či ořechů nebyla žádná velká neznámá. Koblihy nebyly je smažené s marmeládou, ale taky polévané, obalované nebo podávané s různými sladkými omáčkami. A zvyk podávat na oběd jako hlavní chod třeba buchtičky s krémem? Ve světě naprostý unikát! 

Jedná se vskutku o malý zázrak: Tvrdý křupavý chléb je výživný, zdravý, a hlavně velmi praktický. Brzy po upečení totiž ztvrdne a vydrží pak i několik měsíců. Proč právě „Schüttelbrot“? Nenechte se zmást německy znějícím názvem – Jižní Tyrolsko náleží geograficky k Itálii, k níž bylo připojeno po první světové válce. Tamní obyvatelé ovšem nadále používají převážně němčinu. 

Řádně natřepaná placka 

Schüttelbrot, to je tvrdá křupavá chlebová placka z pšeničné a žitné mouky, s typickou vůní fenyklu a horského vzduchu, na němž se sušila. Název vychází z německých slov „schütteln“ („otřást“ nebo „zatřást“) a „Brot“ („chleba“) a prozrazuje samotné výrobní tajemství: Při zpracování těsta se s ním musí dovedně zatřást. V míse se připraví spíš řidší chlebové těsto (viz Jak na „natřepaný“ chleba). Jakmile správně nakyne, nabere pekař malé množství do dlaně a položí je na hodně pomoučené prkénko. Poté jím krouží, až vytvaruje placku, kterou dá péct. 

S vůní alpských vrcholků 

Placka pak schne na alpském vzduchu a hned druhý den ztvrdne, načež v suchu vydrží až čtyři měsíce. Pracný a časově náročný postup pochopitelně v moderních provozech nahradila strojová výroba, tradiční způsob pečení ovšem z Jižního Tyrolska zcela nevymizel. I dnes tam najdete malé pekárny a usedlosti, kde Schüttelbrot připravují ručně. Měli jsme štěstí a mohli jsme si jeho výrobu vyzkoušet na malé farmě Lerchnhof na okraji městečka Olang, na úpatí hory Kronplatz. 

Ekofarma Lerchnhof je rodinný podnik, na jehož provozu se podílí již několik generací Oberparleiterových. Kromě ubytování pro turisty nabízí jedinečnou kuchyni, připravenou převážně z vlastních surovin. Předloni majitelé obnovili také tradiční výrobu Schüttelbrotu: Dnes jej pečou nejen pro potřeby své restaurace, ale i pro místní pekárnu. Navíc pořádají kurzy pro turisty i místní. 

Vlastnoručně až do pece  

Na zmíněném „workshopu“ nám ochotný majitel farmy Daniel Oberparleiter prozradil rodinnou recepturu na chlebové těsto a ukázal nám, jak se připravuje. Z hotové hmoty pak na pomoučené desce udělal malé bochánky, roztřepal je na placky a jednu po druhé hned sázel do rozpálené pece – zvládl jich takto nachystat asi pět za minutu. 

Potom přišla naše chvíle – mohli jsme si vyrobit svůj první třepaný chleba v životě. Jenže to, co se v podání pana Oberparleitera jevilo jako naprosto přirozený pohyb, očividně vyžaduje značnou praxi. Po pár nevydařených pokusech se však i nám podařilo chléb natřepat, přestože jsme jedinou placku hnětli zhruba pět minut. Na kariéru úspěšných pekařů pod alpskými vrcholky to tak zatím nevypadá. 

Zásoby na dlouhou zimu

Neobvyklému pečivu daly vzniknout zvláštní klimatické podmínky, jež v regionu panují. Za dlouhých tuhých zim zůstávali totiž osadníci i několik týdnů „uvězněni“ ve svých usedlostech, a potřebovali se tedy na chladné období dobře zásobit trvanlivými potravinami. Vysušený Schüttelbrot vydržel při vhodném skladování i čtyři měsíce, a ukázal se tak jako vítaná alternativa běžného pečiva. Namáčel se do polévek či omáček, ale jedl se rovněž jako příloha k sýrům nebo ke špeku. 

Alpské hospodyně pro něj pak našly ještě další skvělé využití: Obzvlášť tvrdé a dobře vysušené placky rozemlely na jemný prášek, smíchaly ho s pšeničnou moukou a z tohoto základu potom dělaly domácí těstoviny.

V těchto dnech uplyne 40 let od chvíle, kdy v rozmezí dvou týdnů vyrazily na svoji pouť vesmírné sondy Voyager 1 a Voyager 2 (česky Cestovatel). Tato dvojice sond představuje lidské výtvory, které jsme vyslali do zatím nejvzdálenějších končin vesmíru.

TIP: Voyager 1 a 2: Průkopníci na cestě Sluneční soustavou

V roce 1977 nejprve z floridského Mysu Canaveral odstartoval Voyager 2 (20. srpna) a po něm Voyager 1 (5. září). Vědci NASA tehdy nejspíš nemysleli na to, zda sondy budou fungovat ještě po 40 letech. Přesto, oba dva Voyagery stále letí a posouvají hranice lidské civilizace stále dál do vesmíru. Voyager 1 je od nás aktuálně vzdálený asi 140 AU, Voyager 2 asi 115 AU.

Poselství do vzdáleného vesmíru

Sondy Voyager 1 i 2 mají na palubě pozlacenou gramofonovou desku, která obsahuje poselství případným mimozemským civilizacím. Na desce jsou zaznamenány obrázky i zvuky, včetně pozdravů v mnoha jazycích, ukázky hudby i přírodních zvuků.

TIP: Poselství mimozemským civilizacím: Poslechněte si zlatou desku Voyageru

Obě sondy mají na svém kontě zajímavé objevy a pozorování. Plutoniem poháněné sondy aktivně poletí tak dlouho, dokud jim vystačí zásoby radioaktivního paliva. Očekává se, že Voyager 1 přibližně za 300 let pronikne do Oortova oblaku (v té době už jistě nebude funkční) a bude jím prolétat zhruba 30 000 roků. O dalších 10 000 let později mine ve vzdálenosti 1,6 světelného roku hvězdu Gliese 445.

Jejich kamery už dlouhou dobu nefungují, ale některé přístroje na palubě sond stále ještě pracují a sbírají data. Sondy také stále komunikují se Zemí a spojení by mělo vydržet ještě zhruba desetiletí. 

Když vědci v roce 2003 v oblasti Západního Ghátu v Indii objevili nový druh žáby Nasikabatrachus sahyadrensis, který zároveň představuje i novou, doposud neznámou čeleď, tak z toho byl poprask. Mnozí mluvili o objevu století, přinejmenším ve vědě o žábách.

Nedávno vyšlo najevo, že v Západním Ghátu žije ještě další druh těchto svérázných žab, který dostal jméno Nasikabatrachus bhupathi. Stejně jako jeho příbuzní tráví většinu času v mělkých norách pod zemí. Odborníci tyto dva druhy rozlišili pomocí DNA, znaků na jejich tělech, a také podle jejich hlasů.

TIP: Novinka z Argentiny: Vědci objevili první fluoreskující žábu na světě

Vzhledem tyto žáby připomínají obojživelného krtka, což s jejich podzemním životním stylem není až tak zvláštní. Na pohled to jsou šeredy, pozornost vědců mají ale přesto zaručenou na dlouhou dobu.

Obyvatelé africké Keni budou muset rychle zapomenout na igelitové tašky. Keňské úřady totiž zavedly velice přísné zákony proti jejich používání.

Africká Keňa má v tuto chvíli zřejmě nejpřísnější zákony proti igelitovým taškám. Za jejich porušení hrozí velmi přísné tresty. Pokud bude někdo chycen při výrobě, prodeji nebo i při držení jediné igelitky na jedno použití, hrozí mu vězení v délce čtyř let a pokuta, která může dosáhnout výše až 40 tisíc dolarů (asi 868 tisíc Kč).

TIP: Znepokojivé znečištění: V roce 2050 bude v oceánu více plastů než ryb

Igelitky na jedno použití při své výrobě spotřebují energii a suroviny, aby pak byly vyhozeny a čekaly 500 až 1 000 let, než se rozloží. Přitom ohrožují ryby, želvy i mořské ptáky. V Keni mají ještě navíc problémy s igelitkami kvůli kravám, které je často požírají. Na jatkách pak nacházejí v žaludku krav někdy až desítky igelitek, což ohrožuje nejen zvířata ale i lidi.