Rostliny, které jsou součástí našeho jídelníčku, obsahují celou řadu užitečných látek, přičemž vitamíny představují jen pomyslnou špičkou ledovce. Kromě nich rostliny produkují i rostlinné hormony, kterými regulují svůj růst a životní projevy.

Vědci se domnívají, že tyto hormony, které se dostanou s potravou do lidského zažívání, mohou výrazně ovlivňovat střevní mikroflóru a tím i naše zdraví. Zatím není jasné, jak přesně fungují. Rostlinné hormony jsou látky, jejichž struktura je podobná látkám v těle živočichů, kde bakterie žijí. Proto na hormony rostlin mohou reagovat bakterie i lidské tělo.

TIP: Hormonální znečištění: Ženská antikoncepce ohrožuje rybí populaci

Rostlinné hormony mohou ovlivňovat bakterie a tím i lidské zdraví různým způsobem. V některých případech mohou dělat problémy. Zároveň je ale možné, že látky založené rostlinných hormonech přispějí k léčbě závažných onemocnění, od cukrovky a obezity až po nádory. 

Už více než patnáct let je váš život spojen s rostlinami. Jak se člověk vlastně stane botanikem?

Rodiče mě k přírodě nijak zvlášť nevedli, takže můj vztah k ní byl asi dán především prostředím, v němž jsem vyrůstal. Pocházím z Valašska, od Vsetína, kde je příroda relativně zachovaná, a už v dětství jsem se ji snažil pozorovat. Nosil jsem třeba domů housenky a pokoušel jsem se z nich vypěstovat motýla.

Rostliny vás tedy zpočátku nijak neoslovovaly?

Ještě v prvních letech studií mě víc bavili živočichové, ale postupně jsem se začal orientovat na rostliny. V současnosti se hodně zajímám o taxonomii a ekologii středoevropské flóry, hlavně o oblast České republiky a Slovenska. Centrem mého zájmu jsou trávy, tedy čeleď Poaceae.

Jaké úspěchy máte v rámci své práce na kontě?

Objevil jsem vědě dosud neznámý poddruh bezkolence, což je rod trávy, který roste ve východní části střední Evropy a na Balkáně. Také se mi povedlo na Vsetínsku objevit nový druh pro území ČR – trávu jménem zblochan žíhaný. Pochází ze Severní Ameriky a u nás nebyla dříve vůbec zjištěná, i když do některých jiných zemí Evropy byla zavlečená už před několika desítkami let. Tento druh bude v budoucí české krajině pravděpodobně dost významný, protože má schopnost se intenzivně šířit. Aktuálně se zabývám i tučnicemi, což jsou nenápadné a velmi vzácné masožravé rostliny. V České republice rostou dva druhy – o něco běžnější, ale přesto vzácná tučnice obecná a tučnice česká, které je považována za českého endemita. Zjistil jsem zajímavou věc – tučnice česká s největší pravděpodobností není českým endemitem a není ani samostatným druhem. Pro české botanické patrioty je to nepříjemné zjištění, ale taková je věda – musí být objektivní.

Vedle evropské přírody se věnujete také tropické botanice ostrova Borneo. Jak tento vztah vznikl?

Borneo mne už v dětství zaujalo v malém kapesním atlasu, který mi dal otec ve druhé třídě základní školy. Pravidelně jsem knihou listoval, četl si zeměpisné názvy a objevoval různé kouty Země. Na Borneo jsem se tedy chtěl podívat už dávno a poprvé se mi to povedlo v roce 2002. Potom jsem měl pár let přestávku, ale od roku 2007 tam jezdím pravidelně každý rok.

Od začátku jste tam jel s botanickým zájmem?

Poprvé jsem cestoval jenom jako turista. Po několika letech se mi v Brunejském sultanátu naskytla příležitost dělat výzkum, který spočíval v inventarizaci trvalých ploch v tamních nížinných deštných lesích. S kolegy Radimem Hédlem z botanického ústavu AV a Martinem Svátkem z Mendlovy univerzity jsme zkoumali změny ve struktuře lesa. Díky Martinu Svátkovi jsme pro tuto inventarizaci použili úplně novou metodu pracující s digitálními přístroji, např. laserem a digitálním kompasem. V tropických deštných lesích byl tento postup použit poprvé.

Jak výzkum pokračuje?

V této chvíli je v Bruneji kolega Radim Hédl a pokračuje ve výzkumu. Sbírá data o půdě a světle. Pro mě, jako taxonoma, je ale nejzajímavější problematika bornejských masožravých rostlin – láčkovek, které jsou řazené do rodu Nepentes. Mezi ostatními masožravými rostlinami vynikají velikostí svých pastí. Jde o duté konvičky, správněji láčky, s tekutinou na dně, kam padá kořist. Rostlina získává živiny rozkladem těchto mrtvých těl. Na Borneu roste láčkovek obrovské množství a pravděpodobně se někde v horách skrývají další dosud nepopsané druhy. Proto jsem rozšířil svůj výzkum dalším směrem – do jednoho izolovaného pohoří ve východní indonéské části Bornea, na takzvaném Východním Kalimantanu. Jedná se o zcela neprobádané území. V příštím roce proběhne naše už třetí expedice a doufám, že se nám podaří dobýt nějaký izolovaný vzdálený vrchol, protože to se nám při minulých výpravách nepovedlo. Dostali jsme se pouze těsně pod vrcholy a přitom nejzajímavější druhy, především ty endemické, rostou na vrcholech.

Čeho jste na těchto expedicích zatím dosáhli?

Myslím, že obrovským úspěchem bylo už to, že jsme se do této extrémně nepřístupné oblasti dostali. Neexistuje tam prakticky žádná infrastruktura. Nikdo nemluví anglicky, takže je potřeba znát místní jazyk, nevedou tam žádné silnice, pouze lovecké stezky domorodců. Několik dnů jdete džunglí, pak dorazíte k nějaké hoře a proti vám se tyčí neschůdná andesitová stěna. Také nejsou k dispozici žádné mapy. Teď aspoň víme, jak to tam vypadá, a na příště se můžeme lépe připravit.

Deštné pralesy jsou obecně ohrozeny kácením. Jaká je podle vašich zkušeností v tomto ohledu situace na Borneu?

Na Borneu byl během posledních dvaceti let dvacátého století vytěžen větší objem dřeva než z celé Jižní Ameriky a Afriky dohromady. Kácení a žďáření lesů pro zemědělskou půdu ale podle mne nemají na svědomí místní obyvatelé, protože jejich populace je velice nepočetná a nepotřebují rozšiřovat plochy svých polí. Těžbu dřeva a pěstování palem olejných na vytěžených územích mají na svědomí velké společnosti. Velkým problémem zdejších pralesů jsou ale vedle těžby i klimatické změny, hlavně změny globální cirkulace. Klimatický jev El Niňo přináší do této oblasti dlouhotrvající sucha provázená požáry. Například v letech 1997 a 1998, kdy bylo El Niňo extrémně silné, na některých místech na Borneu dokonce jedenáct měsíců v kuse nepršelo, což je nepředstavitelné. Extrémní sucho přináší extrémní požáry. Ty postihly například národní park Kutai s populací divokých orangutanů, který byl požáry ze 40 % zničen.

Co světová příroda se zánikem těchto porostů ztrácí?

Roste zde více než sto druhů vážně ohrožených stromů, hlavně z čeledi dvoukřídláčovitých, což jsou obrovské dominantní dřeviny, které jsou tudíž ekonomicky velice cenné. Z ostatních rostlin jsou ohroženy některé druhy láčkovek, tedy právě skupina, která mě zajímá. Například Nepenthes clipeata, jež roste v počtu několika málo posledních exemplářů na jediné hoře na Západním Kalimantanu je považována za nejohroženější láčkovku světa. Tuto rostlinu nejvíce ohrožují sucha a sběr. Velice zajímavou ohroženou skupinou rostlin v oblasti jihovýchodní Asie jsou stromy akvilárie z čeledi vrabečnicovitých. Akvilárie produkují při infekci určitým druhem houby vonnou pryskyřici, která prostupuje dřevem, z nějž se pak extrahují vonné látky. Cena malého kousku akviláriového dřeva – říká se mu gaharu – je v Indonésii a Malajsii nepředstavitelně vysoká a místním obyvatelům se při jeho hledání vyplatí chodit po lesích celé týdny. Když pak strom pokácejí a vysekají z něj cenné dřevo, zajistí jim to výdělek i na celý rok. Domorodci si dokonce často najdou zdravý strom a záměrně mu záseky naruší kmen, aby se tam snadno dostala houba a došlo k infekci, protože ta do zdravého dřeva nepronikne.

Na Borneu jistě působí i protivážné síly usilující o ochranu přírody. Je jejich činnost viditelná?

Vlády Malajsie a Indonésie mají úřady, které se ochranou přírody zabývají. V obou zemích je rovněž poměrně bohatá síť národních parků a úroveň ochrany je v nich vysoká. Ale mimo tyto oblasti ochrana přírody prakticky neexistuje. Obecně je taky dost závislá na vnějším tlaku mezinárodním organizací, hlavně Světového fondu na ochranu přírody. My jsme měli vlastní zkušenost se sběrači gaharu v Bruneji. Na naší trvalé ploše jsme měli také několik stromů akvilárií a právě u nich nás jednou překvapila skupinka sběračů. Případ řešila i policie.

Dostali od policie alespoň nějaké varování?

Ti chlapíci dobře věděli, že provozují nelegální činnost, takže jakmile nás uviděli, ihned vzali do zaječích. Stačili si ale všimnout, že nejsme místní, takže se vrátili pro věci, které v panice nechali na místě. Moc do řeči jim ale nebylo. Prostě si vzali věci a zase utekli. Po nahlášení incidentu na místo dorazila policie, ale až za dva dny. V této oblasti to prostě funguje jinak, než u nás. Myslím, že je ani nechytili.

Má podle vás příroda na Borneu do budoucna naději? Jak budou vypadat oblasti, kde nejsou národní parky, za padesát let?

Tady je potřeba rozlišovat území jednotlivých států – Brunej, malajské státy Sarawak a Sabah a indonéskou část. Pokud jde o Brunej, mám nejmenší obavy, protože jde o velmi bohatý stát, jehož ekonomika je postavena na bohatých zásobách ropy. Nepotřebují na svém území těžit dřevo a domnívám se, že za padesát let budou tamní lesy vypadat stejně jako dnes. V indonéské části je ochrana přírody na poměrně slušné úrovni. Indonéská část má navíc tu výhodu, že je méně přístupná. Pobřežní oblasti jsou zdevastované, ale vnitrozemí s obrovskými plochami národních parků je zachovalé. Nejhorší situace je v malajské části ostrova. Mimo národní parky zde už prakticky žádné přirozené deštné lesy neexistují, dřevařským společnostem se povedlo vše vytěžit až po hranice s Indonésií a nedotčeny zůstaly jen nepřístupné vrcholy hor. Nyní tam roste pouze druhotný les a za pár desítek let, až doroste nová generace stromů, zřejmě nastoupí další kolo kácení. V přístupných oblastech se také pravděpodobně budou rozšiřovat palmové plantáže. Malajská vláda nemá zjevnou snahu tento stav nějak změnit. Ochraně přírody na Borneu by však měla pomoci deklarace, kterou podepsaly všechny tři státy. Jedná se o zřízení obrovského chráněného území o rozloze přes 200 000 km² s názvem Heart of Borneo čili Srdce Bornea. S touto iniciativou přišel Světový fond na ochranu přírody a měla by chránit všechny zbytky přírodních lesů, které na ostrově jsou. Pokud jednotlivé vlády deklaraci skutečně dodrží, nemám o osud lesů na Borneu obavy.

Může ochranářské snahy nějak podpořit člověk z Evropy a třeba pomoci urychlit vytvoření tohoto území?

V tomto směru jsme sami vyvíjeli poměrně rozsáhlé snahy. Byl jsem v kontaktu s malajskou pobočkou Světového fondu na ochranu přírody. Problém ovšem je, že v Malajsii a Indonésii jsou na západní snahy o ochranu jejich přírody velmi citliví. Takové aktivity mohou být v konečném důsledku kontraproduktivní. Spíš je vhodnější trvat na vládní úrovni na dodržení deklarace, ke které se státy zavázaly. V Indonéské části ostrova jsou u hranic s Malajsií dva velké národní parky, mezi nimiž je řídce osídlená oblast pokrytá tropickým deštným lesem. Naše expedice směřují právě sem. Pokud se nám podaří domluvit se s místními obyvateli, chtěli bychom tam založit terénní výzkumnou stanici pro výzkum biodiverzity. Výzkum by se prováděl právě na území ležícím mimo národní parky, a pokud bychom objevili nějaké významné ohrožené organismy, měli bychom pak více argumentů pro spojení národních parků. Naším úkolem bude v lednu a únoru příštího roku přesvědčit místní, že terénní stanice bude pro ně přínosem a mohla by pro ně znamenat trvale udržitelný rozvoj. Stanici musí vybudovat oni sami.

Chování původních obyvatel je pro bornejskou přírodu důležitým faktorem. Jak jejich život změnily vlivy moderní civilizace?

Původní obyvatelstvo Bornea se dá rozlišit na dvě skupiny. Dominantní jsou Dajakové, kteří jsou tradičně zemědělci. Mnohem méně početnou skupinou jsou Penanové, kteří žijí v lesích jako nomádi, lovci a sběrači. Jsou prakticky na úrovni doby kamenné. Nestaví si žádná pevná sídla, putují deštným lesem, vždy se usadí na několik měsíců na jednom místě a spotřebovávají vše, co jim okolní les nabízí. Jakmile dostupné zdroje spotřebují, přesunou se jinam. Nemají ani nejmenší zájem na tom, stát se součástí naší civilizace. Přesto jsou malajskou vládou nuceni, aby žili ve vesnicích, a to mnohdy i násilně. Jak to v takových vesnicích vypadá, to si asi dokážeme snadno představit, protože máme z našeho prostředí příklad kdysi kočovné romské menšiny, která byla rovněž přinucena usadit se. Naopak Dajakové převzali západní způsob života, zejména v období po druhé světové válce, kdy byli kristianizováni. V horských oblastech žijí ale stále velmi prostě. Nejsou tam žádné obchody, nemají zaměstnání, pouze svá řemesla. Obživu získávají obděláváním rýžových polí a lovem. V některých vesnicích žijí stále společně v tradičních dlouhých domech. Obecně ale platí, že jsou se svým životem mimořádně spokojení.

Potkal jste se někdy s kočovnými Penany?

S Penany jsem se setkal několikrát, ale pouze s těmi usazenými, kočovníky jsem dosud nepotkal. Penanové jsou velice zvláštní, měřítkem Evropana působí nezdvořile. Ženy a děti se s vámi většinou nebaví. Příčinou je zřejmě stydlivost, kterou skrývají pod masku nezájmu a netečnosti. Nedají na sobě znát žádné emoce stejně jako většina indonésko-malajských národů. Další problém je, že samozřejmě vůbec nemluví anglicky, indonésky a malajsky jen omezeně, a já penansky neumím – komunikace podle toho vypadá. Penanština je zajímavý jazyk, například má několik výrazů pro zájmeno „my“, což vychází ze složité sociální struktury. „My“ se řekne několika různými způsoby podle toto, kdo tvoří skupinu – jestli je to jenom rodina, nebo jen cizí lidé, nebo jeden cizí člověk v jejich skupině a podobně. Další zvláštností je, že nikdy neděkují. Poděkování se u Penanů rovná údivu, že ten druhý pro něj něco vůbec udělal. U nich je zdvořilejší nepoděkovat.

Kdo je Martin Dančák (1974)

Český botanik a ochránce přírody, který už od dětství tíhl k ostrovu Borneo a první návštěvou v roce 2002 si splnil jeden ze svých snů. V České republice se mimo jiné věnuje výzkumu masožravých rostlin, které už několik let zkoumá i na Borneu. Jeho ochranářské aktivity sahají především na tento ostrov, kde se snaží vybudovat výzkumnou stanici, která pomůže k získání cenných dat pro budoucí zachování deštných lesů v této oblasti.

Věnuje téměř veškerý svůj čas botanice a každý rok cestuje na Borneo i do jiných částí světa. Zná dobře kulturu domorodých obyvatel tohoto ostrova a neúnavně se snaží najít cestu k zachování původních deštných lesů na planetě Zemi.

Italské designérské studio Selleti, ve spolupráci s belgickým Studio Job, připravilo pro blížící se pařížskou výstavu nábytku opravdovou lahůdku. Jejich nová kolekce inspirovaná rychlým občerstvením představuje pohovku ve tvaru hotdogu, doplněnou křeslem připomínající hamburger.

Produkty italské značky rozhodně nejsou pro každého – jejich práce je známá svou originalitou a neotřelým přístupem. Drtivá většina produkce z dílny této značky je určena sběratelům a bývá vyráběna v přísně limitovaných edicích. V loňském roce představila další nekonvenčně pojaté bytové doplňky – cihlový boxovací pytel nebo secesní lampu ze zlatých banánů.

Scházeli se každý den na Akademii nebo v kavárnách. Živě diskutovali, tvořili a spolupracovali se stejně spřízněnými umělci po celé Evropě. Ta omamná pospolitost a dobrodružná melodie nového a nepoznaného jim tepala ve spáncích každý den dlouho do noci. Netušili, že opojení brzy pomine a oni se brzy budou muset obávat nejenom o svá díla, ale dokonce o holý život.

Vůdce jde na kulturu

Ačkoliv je léto, doprovází 19. července 1937 zahájení výstavy současného umění od časného rána déšť. Provazce deště spojují nebe a zemi a na pečlivě upravených chodníčcích mnichovského Hofgartenu se tvoří velké kaluže. Jako by sama příroda nechtěla ani náznakem podpořit tuto pečlivě naplánovanou akci nacistických pohlavárů. Před arkádami se tísní tisícihlavý dav. Nikomu nevadí, že je mokrý až na kost, přijede sám vůdce!

Krátce před polednem míří k budově kolona černých automobilů. Dav se dostává do extáze. Z prvního auta vystupuje muž, jehož tvář zná celé Německo. „Heil Hitler!“ Les rukou zdraví Adolfa Hitlera.

Po krátkém projevu organizátora výstavy Adolfa Zieglera, se slova ujímá sám Führer. Rozhlíží se alejí obrazů a soch a nenávistně zapichuje pohled do obrazu Oskara Kokoschky. „Díla zvrhlého umění jsou obludnými doklady nejhlubšího rozkladu našeho národa a kultury!“ hřímá. Souhlasný křik jeho přívrženců otřásá arkádami v základech. „Zvrhlé umění liberálního věku bylo židovským spiknutím proti německému duchu, proti německé krvi!“ pokračuje vůdce…

Zlatá dvacátá léta

Zlatá dvacátá léta 20. století s sebou přinášejí obrovský kulturní rozkvět. Atmosféra plná svobody a podivného neklidu vyzývá k hledání nových cest a stylů, které by napomohly projevit doposud potlačované vize. Umělci, které dříve dusila přísná cenzura, dostávají příležitost vyjádřit svůj názor. Pryč se šosáctvím a akademismem! Němečtí expresionisté se připojují ke kubistům, surrealistům a dadaistům a hlásají umění nové doby. Všude se šeptá: „Berlín je nejsvobodnějším a nejčilejším kulturním centrem Evropy.“

Umělci udržují vztahy s tvůrci z Paříže. Pořádají výstavy a budují nové výtvarné školy. Jména jako Oskar Kokoschka, Franz Marc, Vasilij Kandinski a Paul Klee zná celá Evropa. Koho by napadlo, že bude mít tato zlatá éra tak krátké trvání?

Německý ideál krásy

Nacisté nastupují k moci a vše se začíná radikálně měnit. Už v prvních dnech vzniká Komora říšské kultury, podléhající samotnému Josefu Goebbelsovi. Jejím hlavním úkolem je likvidace nežádoucích umělců a propagace ideálu krásy árijského člověka. Umění a kultura se stávají služebníky nacistického režimu a rasové ideologie.

Hlavním vzorem této dokonalé krásy je antická kultura. Nacističtí umělci ve svých dílech realisticky zobrazují nahá, ušlechtilá těla mužů a žen, tváře s árijskými rysy, které zračí odhodlanost, čistotu a odvahu. Lid přijímá nový ideál s nadšením. Cítí se být součástí něčeho velkého a ušlechtilého. Vše probíhá podle plánu a Josef Goebbels si mne ruce: „Koho by tak ještě mohly zajímat ty avantgardní mazanice?“

Nacistická očista kultury

„Krásu árijského ducha je třeba očistit od špinavého avantgardního umění plného pesimismu a pacifismu,“ hřímá Hitler při jednom ze svých projevů. Umělce, jejichž díla neodpovídají nacionálně-socialistickým ideálům, nebo jsou dokonce židovského původu, fašisté nemilosrdně pronásledují. Jejich díla jsou odstraněna z muzejních sbírek, veřejně pálena nebo zabavena a prodána do zahraničí.

Většině umělců je toto poselství jasné. Rychle pryč! Mnozí prchají do Francie, někteří do Československa. Ti, kteří přece jen setrvávají v Německu, končí v koncentračních táborech.    

V roce 1936 přichází Goebbelsovo ministerstvo propagandy s ďábelským nápadem. Uspořádá výstavu, která jednou provždy zostudí nežádoucí a zvrhlé moderní umění. Jak ale dokáží platnost svých tvrzení? Jeden ze spolupracovníků dostává nápad: „Co kdybychom využili sbírku profesora Prinzhorna? Zabýval se přece kresbami bláznů!“ Goebbels je nadšen: „Vynikající nápad! Povýšení vás nemine!“

Výstava, čítající 650 zkonfiskovaných děl, se doplní kresbami a fotografiemi pacientů psychiatrických léčeben. Ty nevyvratitelně potvrdí, že současní rádoby umělci nemají právo na život v ušlechtilé Třetí říši! Vše podtrhnou nactiutrhačné texty a posměšná hesla.

Trvá bezmála rok, než se vše připraví. V červenci 1937 je výstava pod názvem Entartete Kunst konečně zahájena. Za tři měsíce ji v Mnichově zhlédnou dva miliony návštěvníků. Překvapivě se stává velmi populární. Ve stejném termínu vystavují nacisté v Mnichově i své „velké německé umění“. Očekává se stejná, ba mnohem větší návštěvnost.

Opak je ale pravdou! Přijde sotva 420 tisíc lidí. Goebbels zuří: „Jak je to možné? Kde se stala chyba?“ Zato odpůrci režimu spiklenecky pomrkávají a tiše vtipkují: „Možná to s vkusem německého nadčlověka přece jen nebude tak zlé. Možná přece jen zvítězí zdravý rozum.“

Nikdo z nich, bohužel, netušil, že to nejhorší teprve nastane. A že si na svobodu – tedy konec 2. světové války, budou muset počkat dalších osm let.

Planeta Venuše vypadá jako koule o téměř stejné velikosti jako Země, na které není na první pohled vůbec nic nápadného. Když se na ni podíváme v oblasti ultrafialového záření, obraz planety se dramaticky změní.

V UV oblasti je planeta Venuše nápadně a nepravidelně pruhovaná světlými a tmavými plochami. Vše nasvědčuje tomu, že cosi nepravidelně rozloženého v horních vrstvách extrémní atmosféry Venuše absorbuje záření o ultrafialových vlnových délkách. Problém je v tom, že nikdo neví, co by to mohlo být. O záhadě se ví již dlouho, odpověď jsme zatím neobjevili.

K Venuši poletí CubeSat

Tým vědců a inženýrů Goddardova kosmického střediska NASA v Greenbeltu, stát Maryland, nedávno získal prostředky na to, aby připravil misi malé kosmické lodi typu CubeSat, která by mohla záhadu planety Venuše rozřešit.

TIP: SkyFire: NASA pošle k Měsíci sondu sestavenou ze 6 CubeSatů

Mise CubeSat UV Experiment, čili zkráceně CUVE, vyšle k planetě Venuši CubeSat, který bude vybaven přístroji pro detekci a analýzu ultrafialového záření, a rovněž novým typem zrcadla z uhlíkových nonatrubiček. Podle odborníků jde přesně o ten typ mise, při které se mohou osvědčit i velmi malé kosmické lodě, jako jsou CubeSaty o velikosti pár desítek centimetrů.

Koho by nezajímalo, jestli má vlohy ke sportu? Většinou se to zjišťuje při různých testech nebo trénincích. Američtí vědci ale zjistili, že je jeden způsob, při němž není nutné se ani pohnout.

Odpověď se skrývá v rukou. Doslova. Jediný háček je v tom, že tento test je použitelný pouze u pubertálních chlapců. Pokud má někdo v tomto věku stejně dlouhé ukazováčky a prsteníčky, bude se slušnou pravděpodobností dobrý ve sportech.

TIP: Poměr délky mužského ukazováčku a prsteníku vypovídá o chování muže k ženě

Výzkum 57 dobrovolníků totiž prozradil, že čím menší je poměr délky těchto prstů, tím více mají kluci svalové hmoty. A svaly jsou obvykle to, co sportovci potřebují. Badatelé se domnívají, že poměr délky ukazováčku a prsteníčku odráží množství hormonu testosteronu, jemuž jsou chlapci vystaveni v děloze během těhotenství.

Antarktida je plná ledu. Čím hlouběji se podíváme, tím starší led tam najdeme. Vědci, kteří pracují v Antarktidě v oblasti Allen Hills, vyvrtali doposud nejstarší led v historii.

Rekordně starý led vznikl asi před 2,7 miliony let. Je tím pádem o více než 1,5 milionu let starší, nežli dosavadní nejstarší led, který kdy vědci získali. Vyvrtaný led představuje velmi cenný zdroj informací o minulosti planety Země, hlavně pokud jde o dávné klima.

TIP: Podmořský robot objevil pestrobarevný svět na mořském dně u Antarktidy

Najít tak starý led nebylo vůbec jednoduché. V hlubinách Země je horko a to postupně roztává dávný led, uložený hluboko pod povrchem. Odborníci ale objevili oblast v Antarktidě, kde je prastarý led mnohem blíže povrchu. Z hloubky 205 metrů tady vyvrtali vzorky ledu, kterým radioizotopové datování přiřklo věk 2,7 milionů let.

Vědci zjistili, jakým způsobem se enzymy přítomné v zažívacím traktu včel dokáží vypořádat s pesticidy používanými k hubení roztočů. Poprvé se tak podařilo objasnit přesný molekulární mechanismus umožňující opylujícímu hmyzu tolerovat potenciálně smrtící látky. Podle profesorky entomologie na University of Illinois May Berenbaumové jsou úly kontaminovány zemědělskými chemikáliemi, z nichž mnohé přinášejí do úlů spolu s nektarem samotné včely. „Zemědělské pesticidy najdeme všude,“ říká Berenbaumová. „Postupně se hromadí ve včelím vosku, takže včely jsou jejich účinkům neustále vystaveny. Další chemické látky používají včelaři na ničení roztočů v úlech. Přestože neexistují důkazy o tom, že by jejich přítomnost měla na svědomí syndrom zhroucení včelstev, nejsou tyto látky příznivé pro žádný hmyz.“

TIP: Mozek dělá královnu aneb Víc poddaných potřebuje větší rozum

Výzkum se zaměřil na cytochromy P450, což jsou enzymy napomáhající organismům k detoxikaci. Ve středním střevu včel byly odhaleny tři cytochromy schopné metabolizovat dvě odlišné insekticidní látky – tau-fluvalinát a koumafos. Podle Berenbaumové je možné, že včely jsou na přítomnost pyrethroidů (kterým je například právě tau-fluvalinát) adaptované již odedávna. Tato syntetika mají totiž podobnou strukturu jako rostlinami vytvářené přírodní obranné látky zvané pyrethriny.

Robert Eyssen poté naplánoval útočnou operaci, kterou se rozhodl s pomocí Orionu také realizovat. Šlo o přímý úder proti ostrovu Nauru, australskému mandátnímu území. Jinak nevýznamný ostrov totiž představoval ohromnou zásobárnou fosfátů, důležitých pro vojenský průmysl. V roce 1940 jich tato zemička produkovala na jeden milion tun, čemuž hodlal Eyssen na čas zabránit. Na cestě k Nauru narazila německá eskadra na loď pro dopravu fosfátů Triona a potopila ji.

Image

Čtěte také

Pomocný křižník HSK 7 Komet: Dravec v rouše beránčím (1)

V noci ze 7. na 8. prosince se německé pomocné křižníky přiblížily k cílovému ostrovu, ale k plánované výsadkové operaci nedošlo kvůli silnému větru a vysokým vlnám. Během noci však křižníky potopily čtyři plavidla, z nichž dvě si připsal na konto Komet. Jedním byl norský Vinni, druhou novozélandská Komata. Dne 21. prosince vydal Eyssen nezvyklý rozkaz. Připlul totiž s Kometem k pobřeží ostrova Emirau v Bismarckově souostroví a propustil na svobodu všech 153 válečných zajatců. Na jeho přímý pokyn vylodily své zajatce i Kulmerland (257 mužů) a Orion (82 mužů).

Nevěřící osvobození příslušníci posádek nepřátelských lodí stáli na břehu a nechápavě hleděli na tři velké lodě, které se pomalu ztrácely z dohledu. Jejich rozpaky vzbuzoval i materiál, kterým je Eyssen vybavil. Věnoval jim bohaté zásoby potravin i pitné vody, člun, mapy, navigační prostředky k dosažení 70 mil vzdáleného přístavu Kavieng na Nové Guineji, kuchyňské potřeby a dokonce zbraně a střelivo! Německá admiralita později vydala rozkaz, který obdobné jednání velitelům zakazoval. Dva dny před Štědrým dnem roku 1940 se lodě rozdělily, Kulmerland plul do Německa a křižníky zahájily samostatné akce.

Znovu na Nauru

Velitel Kometu se nevzdal své myšlenky na přerušení výroby fosfátů na Nauru, jen musel změnit plán, protože s jedinou lodí nemohl provést invazi – na to neměl dost mužů. Rozhodl se tedy zničit těžební zařízení dělostřelbou. Po půlnoci 27. prosince se blížil k pobřeží a opět provedl nezvyklý krok. Ve 3.00 zakotvil u břehů, vyvěsil válečnou vlajku Kriegsmarine a zahájil radiové vysílání. V něm na pevninu oznámil, že hodlá zařízení ostrova zničit dělostřeleckým bombardováním, ale pokud do té doby bude vysílačka mlčet, zařídí, aby se ostrované mohli co nejrychleji spojit s australskými úřady a zavolat pomoc.

Zároveň vyzval obyvatelstvo k evakuaci z ohrožené oblasti, přičemž jasně stanovil cíle, které napadne. Na útěk dal lidem na břehu tři hodiny. V 6.20 zahřměla těžká děla Kometu, k nimž se přidaly i protiletadlové kanóny ráže 37 a 20 mm, ničící čluny v přístavu, potápějící bóje a likvidující podobné menší cíle. Stopadesátimilimetrové granáty dopadaly do skladu fosfátů, na těžební vybavení, do nádrží s pohonnými hmotami a rvaly na kusy zařízení přístaviště.

Válečnou scenérii ozařovaly přízračné plameny z 13 000 t hořící ropy, zničeno bylo dále 12 000 t fosfátů, těžní výbava, těžké přístavní jeřáby pro nakládání lodí a další zařízení. V 7.30 vydal velitel rozkaz zastavit palbu, zvýšit výkon dieselů a odplout od ostrova. Vývoz fosfátů byl narušen, první loď s tímto nákladem znovu vyplula z Nauru až 6. března následujícího roku. Eyssen pokračoval na jih podle dispozic, které mu dávaly za úkol doplout do antarktických vod a napadat zde spojenecké velrybářské lodě, a tak narušit zásobování proviantem.

Křižník raději opět změnil identitu, tentokrát z něj posádka vytvořila japonskou loď Ryuko Maru. Nový rok 1941 oslavila posádka společně se svým velitelem, který byl tohoto dne povýšen do hodnosti Konteradmiral. Následoval rozkaz k plavbě k ostrovu Kerguelen, kde se měl Komet setkat s pomocným křižníkem Pinguin a zásobovací lodí Alstertor. Na smluvené místo doplul 8. března, o čtyři dny později následován Pinguinem. Z Alstertoru získala posádka hlavně munici a zásoby.

Image

Čtěte také

Pomocný křižník HSK 7 Komet: Dravec v rouše beránčím (3)