Rodinka z anglického městečka Stratford-upon-Avon se obléká výhradně do dobového „vintage“ oblečení. Výbava jejich domu je zařízena ve stylu 40. let a i jejich malá dcerka Betsy si hraje pouze s dobovými hračkami. „Je to náš hold lidem, kteří v této obtížné době žili,“ popisuje svůj životní postoj Kitten.

Svou zálibu připisuje výchově a rodičům. „Můj táta je velký fanoušek starých vlaků a parních lokomotiv. K historii jsme doma vždy měli velmi blízko,“ říká šestatřicetiletá Kitten.

Zpátky v čase

Většina věcí z jejich šatníku je dílem Kitten, která se živí jako návrhářka a designérka. Občas vystupuje i na tematických dobových večerech. O práci nemá nouzi - zájem o módu 40. let v totiž v Británii roste. Šaty, které bylo dříve možné získat za 15 liber, dnes vyjdou na 60 i 100 liber.

Kromě šatníku si rodinka zamilovala i dobová jídla. Jejich nejoblíbenějším jídlem je SPAM (konzervovaná směs vepřového ramínka a minoritního podílu šunky, obdoba českého lančmítu) a pochutnají si i na „válečných“ vejcích v prášku.

I přes svou snahu přenést se do časů dávno minulých, zcela bez moderních technologií se neobejdou. S podobně zapálenými nadšenci komunikují přes sociální sítě a občas se podívají i na televizi. Tu ale šikovný Richard chytře ukryl do dobového nábytku.

Když bylo rozhodnuto vypustit kosmické sondy Pioneer 10 a 11, aby jako první prozkoumaly planetu Jupiter, měly podle plánu zároveň sehrát roli „kosmických pošťáků“. Bylo totiž jasné, že po průletu kolem obří planety opustí Sluneční soustavu a vydají se napříč vesmírem. Jejich start se uskutečnil v letech 1972 a 1973. Každá sonda má k opěrám antény připevněnu plaketu s poselstvím, kterou navrhli americký astronom Carl Sagan a jeho žena Linda. Pioneer 10 míří ke hvězdě Aldebaran v souhvězdí Býka (ve vzdálenosti 68 světelných let) rychlostí 12 km/s a měl by kolem ní prolétnout zhruba za dva miliony roků. Pioneer 11 míří ke stálici λ Aql v souhvězdí Orla, vzdálené 125 světelných let, a mine ji asi za čtyři miliony roků.

Kosmické „dopisy“ na sondách tvoří pozlacená hliníková destička o rozměrech 152 × 229 mm. Vlevo nahoře je zobrazena základní délková jednotka – vlnová délka hyperjemného přechodu mezi dvěma stavy atomu vodíku (tj. 21 cm), jež se liší opačnou orientací spinu elektronu. U obrázku ženy se v binárním kódu nachází číslo 8, neboť 8 × 21 cm = 168 cm, což je průměrná výška něžného pohlaví. Na pozadí plakety byste navíc našli siluetu sondy, jež má umožnit jiný způsob dekódování velikostí.

Radiální obrazec vlevo pak slouží k určení polohy Sluneční soustavy v naší Galaxii vzhledem k centru a ke čtrnácti pulzarům (jde tedy v podstatě o adresu odesílatele). V binární formě jsou zde zapsány známé periody zmíněných vesmírných objektů. V průběhu let rotace pulzarů zpomaluje, tudíž bude moct případný nálezce určit, jaká doba uplynula od vyslání sondy. Patnáctá čára, směřující doprava, představuje relativní vzdálenost Slunce od středu Mléčné dráhy. Ve spodní části je znázorněna Sluneční soustava s binárním zápisem vzdáleností planet od naší hvězdy a se schematickým naznačením trajektorie sondy.

Vesmírný vzkaz v láhvi

Výzkum obřích planet Sluneční soustavy pokračoval startem sond Voyager 1 a 2 v roce 1977. Po průletu kolem Jupitera a Saturnu (u čísla dvě rovněž kolem Uranu a Neptunu) zamířila i tato dvojice za hranice našeho solárního systému, není však na cestě k žádné konkrétní hvězdě. Voyager 1 prolétne asi za čtyřicet tisíc let ve vzdálenosti 1,6 světelného roku od stálice AC+79 3888 v souhvězdí Žirafy. Ve stejné době bude Voyager 2 prolétávat ve vzdálenosti 1,7 světelného roku kolem hvězdy Ross 248 v souhvězdí Andromedy.

Obě sondy nesou na palubě měděný pozlacený disk (fonografický záznam) o průměru 305 mm – plaketu „Poselství mimozemšťanům“, která obsahuje zvuky a obrazy reprezentující lidské kultury a život na Zemi. Jedná se o jakousi zprávu v láhvi vrženou do kosmického moře v podobě časové schránky. Disk se nachází uvnitř hliníkového pouzdra, na jehož povrchu je vyobrazen původ sondy vzhledem k poloze pulzarů. Součást obalu tvoří návod na vyvolání uložených informací a vzorek radioaktivního uranu, který nálezcům umožní určit stáří zařízení.

Disk zahrnuje 115 obrázků a zvukový záznam 55 pozdravů v různých jazycích světa včetně češtiny. Dále následuje nahrávka 35 přírodních i umělých zvuků (od sloního troubení přes volání delfínů, zpěv ptáků až po zvuk jedoucího traktoru či startující rakety). Na konci pak na případné adresáty čeká 90minutový „koncert“ – 27 hudebních úryvků včetně etnických skladeb.

1974: Poprvé rádiem

V roce 1974 se lidé pokusili o první aktivní vesmírný rádiový kontakt. Anténa radioteleskopu v Arecibu o průměru 305 m byla použita jako vysílač a s její pomocí jsme vyslali signál směrem ke kulové hvězdokupě M13 v souhvězdí Herkula, jež se nachází ve vzdálenosti asi 25 tisíc světelných roků. Poselství obsahuje velmi rozsáhlé informace o pozemské civilizaci, a pokud všechno dobře dopadne, mohli bychom za 50 tisíc let teoreticky obdržet odpověď.

Zprávu tvoří 1 679 znaků, z nichž lze při správném seřazení „jedniček“ a „nul“ sestavit obrázek o 73 řádcích a 23 sloupcích. Postupujeme-li pak při čtení odshora dolů, dostaneme následující informace: nejprve čísla od 1 do 10 v binárním kódu; dále cifry 1, 6, 7, 8 a 15 představující atomová čísla vodíku, uhlíku, dusíku, kyslíku a fosforu, tj. základních stavebních kamenů DNA; následují chemické vzorce nukleotidů tak, jak jsou začleněny do řetězce DNA; další část zprávy představuje dvojitou spirálu DNA – sloupec uprostřed udává počet nukleotidů.

Vzkaz zahrnuje i symbolické vyobrazení člověka. Po levé straně je vyjádřena jeho průměrná výška: 1 764 mm. Číslo vpravo pak udává velikost lidské populace v době vyslání signálu: 4 292 853 750 osob. Následuje podoba hlavních těles Sluneční soustavy a radioteleskopu v Arecibu, s jehož pomocí jsme zprávu odeslali.

Kulová hvězdokupa M13 obsahuje asi milion hvězd starších než Slunce a svazek záření vyslaný ze Země ji zasáhne v podstatě celou. Pokud tedy kolem některé ze stálic krouží obydlená planeta a tamní civilizace přijatou zprávu rozluští, pak máme určitou naději, že se dočkáme odpovědi…

1986: Šílený nápad

S doslova šíleným nápadem přišel Joe Davis, umělec a vědecký pracovník Massachusettského technologického institutu (MIT). Napadlo ho, že jsme do vesmíru dosud nevyslali detailní popis lidských genitálií a procesu rozmnožování. Rozhodl se proto nahrát zvuky vaginálních stahů jedné baletky a vyslat je k blízkým hvězdám Epsilon Eridani a Tau Ceti (a k dalším dvěma stálicím) radioteleskopem Millstone Hill Radar. Jeho snahu sice po pár minutách vysílání přerušila americká armáda, zprávy však přesto dosáhly svých cílů: Epsilon Eridani v roce 1996 a Tau Ceti v roce 1998. Žádná odezva zatím nepřišla – co bychom asi na podobné vysílání odpověděli my?

1999: Kosmické volání 1

V roce 1999 zamířila do kosmu první zpráva, která vešla do historie jako Cosmic Call (kosmické volání). Ivan Dutil a Stéphane Dumas vyvinuli matematický postup psaní vesmírných poselství, přičemž předpokládají, že by měl být univerzální, a tedy dobře čitelný pro případné mimozemské civilizace. Dvojice zpráv směřovala k devíti vybraným hvězdám pomocí radioteleskopu RT-70 na Krymu.

2001: Zprávy od mladých

Alexander Zajcev z Ruské akademie věd a tým z Cosmic Call 1 nasměrovali v roce 2001 poselství k šesti hvězdám (mj. i k 47 UMa v souhvězdí Velké medvědice, u níž se podařilo objevit tři exoplanety). Nejednalo se však o vědeckou zprávu, nýbrž o vzkazy mladých Rusů. Podstatnou část pak tvořil koncert na elektronický hudební nástroj theremin (ovládá se, aniž by se jej hráč jakkoliv dotýkal). Pokud v uvedené planetární soustavě žijí rozumné bytosti, budou moct zprávu zachytit v roce 2047.

2003: Kosmické volání 2

V roce 2003 odeslal opět radioteleskop RT-70 zprávy k pěti blízkým hvězdám. Jednalo se například o soustavu 55 Cnc v souhvězdí Raka, zahrnující pět dnes známých planet. Projekt financovala společnost Team Encounter, která plánovala také vyslání malé sondy na bázi sluneční plachetnice. Zařízení se mělo vydat do vesmírných končin s poselstvím obsahujícím vzorky vlasů či fotografie, ze startu však sešlo. Zpráva z roku 2003 nesla nejen matematicky kódovaný vzkaz, podobně jako v roce 1999, ale také pozdravy dětí z padesáti zemí světa, obrázky, hudbu apod.

2005: Komerční vzkazy

V roce 2005 začala společnost Deep Space Communications Network nabízet posílání soukromých zpráv do vesmíru. Podle jejího webu můžete k nebi nasměrovat až pět fotografií nebo dvě minuty videa a padesát psaných slov. Za odvysílání pětiminutového vzkazu zaplatíte 299 dolarů a dostanete certifikát s potvrzením, že se vaše poselství do kosmu skutečně dostalo. Podrobnosti najdete například na adrese deepspacecom.net/Purchase.html.

2008: Nesmrtelní „Brouci“

Své padesáté výročí založení oslavila NASA netradičním způsobem. Do vesmíru se vydala píseň „Across the Universe“ od legendárních Beatles. Vzkaz odeslal 4. února 2008 jeden ze tří radioteleskopů sítě Deep Space Network, zajišťujících komunikaci se sondami a družicemi. Zpráva letí ke známé hvězdě Polárce a měla by k ní dorazit v roce 2439.

2008: Zajcev znovu na scéně

Alexander Zajcev se své snahy o vesmírná poselství nevzdal. Pomocí sociální sítě Bebo shromáždil na půl milionu vzkazů od lidí z celého světa včetně několika celebrit a následně odeslal 500 zpráv radioteleskopem RT-70 směrem k exoplanetě Gliese 581c dosahující šestinásobku hmotnosti Země. Poselství by k ní mělo dorazit v roce 2028, avšak podle nejnovějších výzkumů obíhá těleso mimo zónu obyvatelnosti, přestože by se podle současných poznatků mohla na jeho povrchu nacházet tekutá voda.

2008: Reklama na chipsy

V roce 2008 se do vesmíru vydala také první reklama: celých šest hodin vysílaly radioteleskopy na severu Skandinávie reklamní spot na kukuřičné chipsy Doritos. Cílem se stala hvězda 47 Ursae Majoris (47 UMa, Velká medvědice), k níž směřují i některé dříve odeslané zprávy (viz 2001: Zprávy od mladých). V témže roce jsme směrem ke hvězdě Alfa Centauri vysílali sci-fi snímek The Day the Earth Stood Still. Kosmické spamy se zkrátka začínají nezadržitelně šířit.

2009: Pozdrav ze Země

Tuto kampaň zorganizovali australští astronomové: každý uživatel internetu mohl napsat krátkou zprávu maximálně o 160 znacích, načež se shromážděné pozdravy ze Země zakódovaly a radioteleskop Canberra je odeslal k exoplanetě Gliese 581d. Asi za dvacet let si budou moct případní mimozemšťané přečíst 25 878 vzkazů (budou-li ovšem umět anglicky). Exoplaneta krouží kolem hvězdy v souhvězdí Vah, nacházející se od nás dvacet světelných let daleko. Tato super-Země dosahující sedminásobku hmotnosti naší planety se nachází v obyvatelné zóně, takže na jejím povrchu může existovat voda v kapalném stavu.

2009: Další umělecké dílo

Nechvalně proslulý umělec Joe Davis (viz 1986: Šílený nápad) se v roce 2009 rozhodl oslavit 25. výročí vyslání první zprávy pro případné mimozemské civilizace, které realizoval radioteleskop v Arecibu (viz 1974: Poprvé rádiem). Jeho pokus z roku 1986 se nesetkal zrovna s pochopením, zato při tom druhém se mu podařilo do vesmíru odeslat informace o enzymu RuBisCo, který je důležitý mimo jiné pro fotosyntézu rostlin. Není bez zajímavosti, že Davis použil pro přehrání svého poselství do radioteleskopu iPhone – i mezihvězdná komunikace totiž už zohledňuje moderní trendy.

2013: Směr Gliese 526

Cílem projektu Lone Signal se stalo vyslání poselství ke hvězdě Gliese 526 v souhvězdí Pastevce, která se od nás nachází 17,6 světelného roku daleko. Jedná se o červeného trpaslíka a žádné planety u něj zatím objeveny nebyly. Zprávy odeslal kalifornský radioteleskop Jamesburg Earth Station s anténou o průměru 30 m. Kromě pozdravů a fotografií od lidí zahrnovaly rovněž informaci o poloze Země ve vesmíru, o našich znalostech apod.

Ačkoliv emoce a pocity obvykle považujeme za vnitřní záležitost každého z nás, ve skutečnosti bývají vidět i navenek. Například je lze je odvodit z chování v určitých situacích.

Postupně se ukazuje, že emoce mají i živočichové, do nichž bychom to neřekli. Najdou se i u hmyzu. Britští badatelé pečlivě pozorovali čmeláky, jako se chovají v různých experimentálních scénářích. Některým nabízeli pamlsky, a pak jejich chování srovnávali se čmeláky, kteří nic nedostali. Jindy zase simulovali útok predátora a sledovali, co to se čmeláky udělá.

Čmeláci plní emocí

Vědci nakonec došli k závěru, že čmeláci prožívají emoce a nálady. Od těch lidských se určitě liší, ale v hrubých rysech jim asi rozumíme. Když pokusní čmeláci dostali přípravek, který blokuje dopamin, neurohormon těsně související se systémem odměny a potěšení v mozku, tak se jejich emoční reakce na pamlsky vytratily. Dopamin tedy hraje v emocích čmeláků významou roli.

TIP: Chápavá němá tvář: Psi rozumějí emocím ostatních psů i svých pánů

Podle vědců to vlastně není až takové překvapení. Hmyz možná vypadá naprvní pohled jinak než my, hmyzí mozky jsou ale ve skutečnosti v řadě ohledů podobné těm lidským.

Po Mnichovské dohodě bylo Československo doslova gangstersky okleštěno. Z hranic musela ustoupit zaskočená, ale jinak velmi dobře připravená a k boji odhodlaná armáda. Po svém odchodu z pozic byla nucena nechat za sebou nejen hory, které po generace ztělesňovaly minulost a životní jistoty, nýbrž i pevnosti, jež byly vydávány za spolehlivou záštitu. 

Podstatná část japonské admirality považovala útok na Pearl Harbor za příliš riskantní podnik. Staří velitelé vyrůstali v éře bitevních lodí a jen pomalu brali na vědomí, jak skvělých výsledků mohou letadlové lodě dosáhnout. Přesto věděli, kolik času a prostředků Japonsko do jejich stavby vložilo, a nechtěli je ztratit hned první den války. V prosinci 1941 mělo císařské námořnictvo deset různě velkých letadlových lodí.

Adoptovaný syn

V dubnu 1894 se narodil nepříliš významnému samuraji Sadajoši Takanovi syn Isoroku. Nezvyklé křestní jméno znamenalo „padesát šest“, tedy věk otce v době, kdy chlapec přišel na svět. Nadaný mladík absolvoval v roce 1904 námořní akademii v Etadžimě a následujícího roku sloužil na křižníku Niššin během rusko-japonské války. Během bitvy u Cušimy, kde padlo rozhodnutí o výsledku celého konfliktu, přišel o ukazováček a prostředníček na levé ruce.

V roce 1916 se pak mladý Isoroku nechal adoptovat rodinou Jamamoto. Šlo o běžný postup, kterým rody bez mužských potomků zajišťovaly pokračování své existence. I s novým jménem pak nadějný námořník odcestoval na studia do Spojených států amerických. Na Harvardově univerzitě se věnoval ekonomii, přičemž se zaměřil na americký naftový průmysl. Získané poznatky z něj učinily velkého odpůrce války s USA.

Na počátku 20. let se Jamamoto poprvé setkal s námořním letectvem. Jasnozřivý důstojník rozeznal obrovský potenciál této nově se rodící zbraně a stal se jejím neúnavným propagátorem. V roce 1928 byl dokonce jmenován prvním velitelem vybudované letadlové lodi Akagi. Nadřízení rozpoznali Jamamotovy mimořádné organizační i velitelské schopnosti, a tak strmě stoupal po kariérním žebříčku. Sloužil jako námořní atašé ve Spojených státech, vedl japonské delegace na námořních konferencích v Londýně a Washingtonu.

V roce 1935 byl dokonce jmenován náměstkem ministra námořnictva a do jeho kompetence spadala mimo jiné i stavba nových plavidel. Z titulu této funkce pro Japonsko vybudoval nejsilnější flotilu letadlových lodí na světě.

Válka, kterou nechtěl

Během 30. let Jamamoto patřil k umírněným důstojníkům, kteří se nechtěli pouštět do přímé konfrontace se západními mocnostmi. Až moc dobře si pamatoval obrovský průmyslový potenciál Spojených států amerických, který viděl na vlastní oči. Celková politická situace v říši vycházejícího slunce mu však nedávala jinou možnost než se přizpůsobit a chystat se na konflikt.

Isoroku Jamamoto věděl, že pokud má mít Japonsko aspoň minimální šanci na úspěch, musí zasadit nepříteli co nejdrtivější první ránu. I přes odpor podstatné části admirality tak prosadil útok na Pearl Harbor. Domníval se, že jen vyřazením základny a potopením co největšího počtu amerických těžkých lodí dokáže zajistit japonským transportním flotilám klid při obojživelných operacích v západním Pacifiku.

Dostatečně mohutný nástup mohl podle Jamamota donutit žádat Spojené státy o mír. K prosazení svých plánů měl vyhovující páky, protože od roku 1939 stál v čele celého japonského Spojeného loďstva. Když se ostatní admirálové zdráhali schválit úder na Pearl Harbor, neváhal v listopadu 1941 dokonce pohrozit svou rezignací. Názoroví oponenti se zalekli a své námitky nakonec vzali zpět. 

Isoroku Jamamoto (1884–1943)

• 1904 absolvuje námořní akademii v Etadžimě
• 1919 nastupuje na Harvardovu univerzitu
• 1928 stává se velitelem letadlové lodi Amagi
• 1929 povýšen do hodnosti kontradmirála
• 1930 vede japonskou delegaci na londýnské námořní konferenci
• 1939 jmenován velitelem Spojeného loďstva
• 1941 vítězí u Pearl Harboru
• 1943 zabit Američany nad Bougainvillem

Jamamoto měl smůlu v tom, že jako vrchní velitel nakonec neměl svůj plán pod přímou kontrolou. Samotný úder na Pearl Harbor vedl admirál Čúiči Nagumo, který si rozhodně nepočínal tak agresivně, jak by to na jeho místě udělal jeho nadřízený. Když někteří důstojníci navrhovali Nagumovo odvolání, Jamamoto odmítl, protože starý admirál by prý takovou potupu neunesl a vzal si život.

TIP: Husband Kimmel: Nedoceněný americký admirál

Je možné, že svou roli zde sehrál i jistý komplex méněcennosti vůči příslušníkovi vysoké šlechty, byť momentálně podřízenému. Vrchní velitel se nenechal pouze částečným úspěchem u Pearl Harboru rozhodit a nadále plánoval ofenzivní operace. Jamamoto svou mysl pravidelně tříbil hraním karetních i deskových her včetně nejpopulárnější japonské strategické stolní hry go.

Admirálův matematicky přesný mozek byl pro Američany natolik nebezpečný, že když se naskytla příležitost k úderu, využili jí. Odposlouchávací služba zjistila na jaře 1943 trasu Jamamotovy plánované inspekční cesty a skupina stíhaček P-38 pak život největšího japonského admirála ukončila. 

Snad kromě Země nenajdeme ve Sluneční soustavě více fotogenickou planetu než Saturn. Díky rozhlehlému systému prstenců se stal plynný obr jakýmsi symbolem, který ostatně pronikl i do loga časopisu Tajemství vesmíru. Moderní výzkumy ve 20. století ukázaly, že prstence obepínají také Jupiter, Uran a Neptun, přesto jsou ty Saturnovy svým rozsahem a především pozorovatelností jedinečné. 

V prvé řadě si musíme uvědomit, že se nejedná o kompaktní útvar, ale o miliardy částic, jež planetu obíhají jako na obřím kolotoči. Podle vysokého lesku lze usuzovat, že převažují ledová tělíska, zatímco síla prstenců (dosahující snad jen několika stovek kilometrů) dokládá, že jde ve většině případů o malé objekty – centimetrové a metrové. Výskyt temných mezer, tzv. dělení, zase naznačuje, že v prstencích dochází ke složité gravitační interakci se soustavou přirozených satelitů, mezi nimiž převládají ledová tělesa. 

Je tedy více než zřejmé, že zrod Saturnových prstenců souvisí právě s jeho měsíci. Odborníci přitom pracují se dvěma hypotézami: Buď prstence představují pozůstatek formování systému planetárních souputníků a gravitační vliv již utvořených těles zabraňuje vzniku dalšího objektu; nebo jde naopak o relikt dávné kolize mezi měsíci, načež se zbylé fragmenty rozprostřely kolem planety. Mezi uvedenými možnostmi nelze v současnosti rozhodnout, každopádně roli hraje i třetí mechanismus, kdy se částice v prstencích neustále doplňují z povrchu některého měsíce. Jedná se i o případ prstence označeného písmenem E, jenž se sytí ledovými zrny tryskajícími z gejzírů poblíž jižního pólu Enceladu.

Stáří pouští bývá různé. Některé z nich byly ještě nedávno mnohem vlhčí než dnes. Sahara existuje sice asi 7 milionů let, ještě před 6 tisíci let ale byla dost zelená a protékaly jí velké řeky. Stejně tak pouště amerického Západu a Austrálie, které byly vlhké ještě během nejmladší doby ledové.

Naopak pouště střední Asie zřejmě existují nejdéle z pouští dnešní doby. V nitru největšího kontinentu světa jsou pouště nepřetržitě vyschlé přes 30 milionů let. Dokládají to nové analýzy izotopů uhlíku ze starobylých půd těchto pouští.

Osud pouští jako je Gobi, Ordos nebo Taklamakan utvářely tři hlavní faktory. Před 45 miliony let vznikly Himáláje, které zablokovaly přístup vlhkých monzunů z jihu. Před 10 miliony let se zase objevilo pohoří Altaj, které odřízlo srážky přicházející od severu, což zdejší pouště ještě zvětšilo.

TIP: V poušti Atacama hodně pršelo a poušť vykvetla překrásnými barvami

A zhruba před 20 miliony let se na Zemi kvůli setrvalému ochlazování objevily polární ledové štíty, v nichž je vázáno ohromné množství vody. Celá planeta kvůli tomu vysychá.

Karel VI., který přišel na svět 1. října 1685, se původně vůbec neměl stát hlavním vladařem podunajské monarchie ani císařem slavného římského impéria. A nakonec to byl právě on, kdo zamíchal kartami evropské politiky!

TIP: Evropa proti ženě: Marie Terezie a boj o rakouské dědictví

Trůn byl určen pro jeho staršího bratra Josefa, zatímco na Karla čekalo slunné Španělsko. Jenže Josef brzy zemřel a Karel i se svou krásnou manželkou putoval zpátky do Vídně. A nutno podotknout, že si nepočínal vůbec špatně. Až na jednu maličkost - nedal arcidomu mužského potomka. Jediný syn zemřel v útlém věku a císaři zbyly pouze dcery. Jak ale zajistit, aby koruna zůstala doma? Pragmatickou sankcí! Přestože na jejím základě usedla jeho dcera Marie Terezie na trůn, snaha evropských sousedů zvrátit situaci a utrhnout si co nejvíc pro sebe vtáhla habsburskou monarchii do série válek, které pozměnily hranice středoevropské mocnosti.