Karl Guthe Jansky se narodil 22. října 1905 v Normanu v Oklahomě. Později studoval na University of Wisconsin. Po ukončení studií v roce 1928 začal pracovat v Bellových laboratořích v Holmdelu v New Jersey. Pracoval na řešení problémů krátkovlnné radiotelefonie (vlnová délka 10 - 20 m) pro použití v transatlantické telefonii. V roce 1931 mu byl přidělen úkol nalézt příčinu praskání, které narušovalo příjem těchto telefonních hovorů ze zámoří.

Zneuznaný génuis

Na Holmdelově stanici vybudoval Jansky velký anténní systém pro příjem vln o frekvenci 20,5 MHz (vlnová délka asi 14,5 m). Anténní systém umožňoval natáčení antén a tím byla zajištěna možnost zjistit směr odkud přichází rádiové signály.

Jansky zaznamenal dva známé druhy atmosférické elektrostatiky: praskání z místních bouřek a zvuky ze vzdálených bouřek odražené od ionosféry. Ze svých záznamů Jansky později vybral ještě třetí velmi slabý druh elektrostatiky, který mohl být jen stěží rozeznatelný od vlastního šumu přijímače. Ve sluchátkách zvuk zněl jako stálé praskání.

Nejprve se Jansky domníval, že interference pochází ze Slunce. Po roce pečlivého měření usoudil, že rádiové vlny přichází přibližně každých 23 hodin a 56 minut z jednoho určitého místa na obloze. Na základě domněnky, že radiace přichází z astronomického zdroje, se pokusil určit její původ. Věděl totiž, že doba zemské rotace vůči hvězdám je asi o 4 minuty kratší než vůči Slunci. A to byl základ jeho hypotézy o zdroji pocházejícím mimo naši sluneční soustavu. Směr se shodoval s konstelací souhvězdí Střelce (tj. směrem ke středu Mléčné dráhy). Jansky předpokládal, že rádiové emise jsou nějakým způsobem spjaté s naší galaxií, a že nepochází z hvězd, ale z ionizovaných mezihvězdných plynů.

Zrození radioastronomie

Na základě svého výzkumu přišel Jansky s teorií, že nebeská tělesa mohou emitovat nejen světelné vlny, ale také vlny rádiové. Myšlenky publikované v roce 1933 (New York Times 5. 5. 1933) však nenašly výraznější ohlas. Jansky chtěl později vybudovat další anténní systém, ale Bellovy laboratoře na těchto výzkumech neměli zájem, protože se netýkaly problému rušení rádiových vln určených pro telefonii. Byl proto přesunut na jiné výzkumy. Uznání se Karl Jansky dočkal až na konci 2. světové války.

Janskeho objev znamenal zrození nového druhu astronomie - tzv. radioastronomie. Na jeho počest byla pojmenována jednotka rádiového záření jansky (1 Jy = 10⁻²⁶ W/m⁻²×Hz⁻¹), která byla používána k měření intenzity rádiových signálů přijímaných z objektů ve vesmíru. Karl Guthe Jansky zemřel 14. února 1950 ve věku nedožitých 45 let.

Zažil éru rakouského mocnářství, vznik Československa i obě světové války. Na dějiny si také řádně posvítil. Vynálezce obloukové lampy František Křižík se narodil 8. července 1847.

Přestože pocházel z chudých poměrů, díky svému talentu byl jako mimořádný student přijat na pražskou techniku. Potřeba vydělávat si na studia ho zavedla do továrny na telegrafní a signalizační zařízení. Díky tomu získal možnost propojovat poznatky z učebnic s praxí a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat.

TIP: Křižíkova fontána: Čarovná hra světel a vody

Za svůj život si připsal na konto zdokonalení celé řady technických vymožeností doby. Do podvědomí žáků základních škol ale vstoupil především coby vynálezce obloukové lampy. Ty byly sice známy už dříve, ale Křižík je zásadním způsobem inovoval a dokonce si na jejich výrobu otevřel vlastní dílnu. Až nástup konkurence a finančí problémy ve druhém desetiletí 20. století ho přiměly stáhnout se do ústraní. 

7. července 1746 se narodil italský řeholník theatin, matematik a astronom Giuseppe Piazzi. Piazzi založil observatoř v Palermu, dnes Osservatorio Astronomico di Palermo „Giuseppe S. Vaiana“ a 1. ledna 1801 objevil trpasličí planetku Ceres, což je vůbec první objevená planetka. Na jeho počest byla v pořadí tisící objevená planetka pojmenována Piazzia.

Klozetová revoluce přišla v 16. století. S převratným nápadem souvisejícím se splachováním přišel v roce 1597 Angličan John Harrington, který svou myšlenku nejprve uplatnil na svém panství v Kelstonu.

Nová éra toalet

Splachovací záchod byl nazván Ajax podle starého anglického slangového výrazu pro toaletu (a jakes). Svůj vynález, který si záhy oblíbila sama královna Alžběta I., publikoval v knize pod pseudonymem Misacmos. Dalšího pokroku v oblasti toalet bylo dosaženo teprve o dvě století později londýnským hodinářem Alexandrem Cummingsem, který dovedl Harringtonovo dílo zase o krůček dál. Jeho patent z roku 1775 totiž zvyšoval komfort toalet instalováním sifonu. Díky němu se zabránilo unikání nechtěných pachů do okolního prostoru.

O tři roky později se stal průkopníkem v sanitární oblasti Joseph Bramah. Zručný truhlář, který se měl na přání svého otce stát farmářem, si však zlomil nohu tak nešikovně, že by s takovým hendikepem nezvládl vykonávat zemědělskou práci. Díky tomu se Joseph Bramah vyučil truhlářskému řemeslu a jako vůbec první člověk na světě začal vyrábět toalety ve velkém. Jeho nový systém umožňoval splachování pomocí rukojeti spojené drátem s uzávěrem záchodové mísy.

TIP: Zavánějící problém: Jak středověká města nakládala s tunami lidských výkalů?

Všechny zmíněné vynálezy se však potýkaly s nedostatečnou kanalizační sítí. Klozety sice začaly připomínat dnešní sanitární zařízení, výměšky však neměly kam spadávat a odplout. Nic na tom nezměnila ani další myšlenka, která začala místo kovu a dřeva používat k výrobě toalety porcelán. Teprve s rozvinutím kanalizace bylo dosaženo zapojení skutečně funkčního klozetu do každodenního života domácnosti. 

Šimpanzi bonobo jsou menším ze dvou druhů našich nejbližších příbuzných, šimpanzů. V jejich společnosti vládne matriarchát a významnou roli u nich hraje pohlavní styk ve všech možných podobách.

Vědci teď přišli na to, že se samice bonobů dostaly k moci a staly se dominantním pohlavím s pomocí důmyslné lsti. Povedlo se jim totiž přelstít samce klamnými sexuálními signály o možnosti oplodnění.

Jde o to, že když samice bonobů mohou být oplodněné, tak jim zduří genitálie. To je zřetelně vidět, zároveň jde ale o nespolehlivý signál. Genitálie mohou být zduřené až měsíc, takže není jasné, kdy přesně je samice nutné oplodnit. A pro samce bonobů je pak velmi obtížné si takovou samici nechat pro sebe a bránit ji před všemi ostatními.

TIP: Šimpanzice loví s nástroji častěji než šimpanzi

To vede ke snížení vzájemné agresivity mezi samci bonobů a také agresivity samců vůči samicím. Výsledkem je, že bonobové žijí v relativním klidu a míru. 

Co pohání tvorbu hvězd ve vesmíru? Podle astronomů, kteří analyzovali data ze Sloanovy digitální prohlídky oblohy (SDSS), je zhruba v polovině případů impulzem ke tvorbě nových hvězd proces splývání galaxií.

Situace, kdy splývají galaxie srovnatelné velikosti, jsou podle našich znalostí dost vzácné. Mnohem častěji dochází k tomu, že splývá větší galaxií s mnohem menší, trpasličí galaxií. Naše Mléčná dráha, která během historie "pozřela" mnoho trpasličích galaxií, by o tom mohla vyprávět. Není to až tak překvapující, trpasličích galaxií je prostě a jednoduše mnohem víc, než těch větších.

Splývání dvou velkých galaxií se sice dobře pozoruje, protože velké galaxie jsou jasnější a lépe viditelné, v evoluci galaxií ale podle dosavadních studií hraje klíčovou roli splývání velkých galaxií s malými. Vědci odhadují, že nebýt těchto splývání, tak by dnešní galaxie byly podstatně menší.

TIP: Kosmická Tykadla: Srážka galaxií nesmírných rozměrů

A právě splývání větších galaxií s trpasličími velmi často vede nejen k pouhému spojení galaxií, ale také spouští intenzivní tvorbu nových hvězd. Vědci dospěli k názoru, že pokud chceme pochopit evoluci galaxií v plné šíři, tak se neobejdeme bez důkladného prozkoumání procesů splývání galaxií.

Podle nejnovějšího žebříčku WHO je město s nejšpinavějším vzduchem pravděpodobně stotřicetitisícový íránský Zabol. Přívlastek pravděpodobně má své opodstatnění - ne na všech místech světa se totiž lze spolehnout na stejně přesná měření. Druhým důvodem proč nemusí být primát Zabolu jistý, je otázka metriky.

TIP: Drahé nadechnutí: Podnikavý Brit prodává bohatým Číňanům čerstvý vzduch

Při studiu kvality ovzduší se obecně hodnotí koncentrace pevných prachových částic různých velikostí. Částice menší než 10 µm pronikají za hrtan do dolních cest dýchacích. Někdy se proto označují jako vdechované částice nebo thorakální částice. Pokud jsou tyto částice menší než 2,5 µm mohou se usazovat v průduškách, případně u ještě menších částic (1 µm) pronikat až do plicních sklípků a způsobovat zdravotní problémy. Přestože všechny tyto částice představují zdravotní rizika, jsou částice PM2,5 a PM1 považovány za nebezpečnější.

Města s nejvyšší koncentrací PM2,5 částic

1. Zabol (Írán) 217 ug/m³
2. Gválijar (Indie) 176 ug/m³
3. Iláhábád (Indie) 170 ug/m³
4. Rijád (Saúdská Arábie) 156 ug/m³
5. Al Jubail (Saúdská Arábie)152 ug/m³

Města s nejvyšší koncentrací PM10 částic

1. Onitsha (Nigérie) 594 ug/m³
2. Péšávar (Pákistán) 540 ug/m³
3. Zabol (Írán) 527 ug/m³
4. Rávalpindí (Pákistán) 448 ug/m³
5. Kaduna (Nigérie) 423 ug/m³

Kola, na kterých jezdci absolvují třítýdenní muka Tour de France, vypadají na první pohled podobně jako ta, jež si můžete pořídit v obchodě. Na jejich vývoji však pracují samotní jezdci a výrobci se pro ně snaží odladit každý detail, který při průjezdu cílovou páskou ušetří cenné sekundy. Obzvlášť významnou roli hraje taková péče v případě individuálních časovek, v nichž se startuje na kratší trať a jediným soupeřem závodníků je časomíra. Borci proto vyrážejí na speciálním bicyklu, kterému se kvůli jeho tvaru přezdívá „koza“: typický aerodynamický posez a precizní vyladění umožňují jezdcům dosáhnout v etapě průměrné rychlosti kolem 55 km/h.

Německá armáda v polovině 30. let operovala s myšlenkou, že každý tankový prapor bude disponovat mimo jiné jak lehčími, tak lépe pancéřovanými středními tanky. Vznik té lehčí varianty spadá do roku 1935, kdy proběhla soutěž prototypů od firem Daimler-Benz AG, MAN, Rheinmetall Borsig a Krupp AG.

První krůčky

Pouze Daimler-Benz a Krupp ale byly schopny představit prototypy středního tanku s hmotností do 15 t a vítězem se nakonec stala prvně jmenovaná firma. Na její prototyp navázala první série, která dostala označení Pz.Kpwf. III Ausf.A. Pohonnou jednotku představoval dvanáctiválec Maybach HL108 TR s výkonem 250 koní. Výzbroj tvořily dva kulomety MG 34 (jeden ve věži a jeden v čelním pancíři korby) a kanón KwK L/45 ráže 37 mm. Další vývojové verze Ausf.B, C a D se od původní varianty lišily především konstrukcí podvozku a věže.

Původních pět kol zde nahradilo osm menších, jež byly zavěšeny po párech za sebou. Změnami prošel také tvar velitelské věžičky. Následná modifikace Ausf.E znamenala významný zlom ve vývoji obrněnce. Vzhledem k nespokojenosti s osmikolovým podvozkem ubrali konstruktéři dvě kola a tento nový šestikolový systém zůstal prakticky nezměněn u všech dalších verzí. Ausf.E se stala  první velkosériovou variantou vyráběnou v letech 1938–1939.

Také došlo k instalaci výkonnější pohonné jednotky, motoru Maybach 120 TR s 300 koňskými silami. Některá vozidla z této série v průběhu války dostala výkonější kanón KwK 38 L/42 ráže 50 mm. Nasledovaly verze Ausf.F a G, jež se vyznačovaly novým upraveným motorem Maybach HL 120 TRM. Standardní výzbrojí se stal 50mm kanón KwK 38 L/. Upravené stroje Ausf.G se dostaly i na africkou půdu, přičemž měly například účinější filtry vzduchu a výkonnější chlazení a na zadní stěně tanku namontované skříně na uložení různého vybavení.

TIP: Tank PzKpfw I: Německé provizorium prvních měsíců druhé světové války

Produkce této verze probíhala v letech 1940–1941 a vzniklo kolem 600 kusů. Další modifikaci Ausf.H charakterizovala především zvýšená pancéřová ochrana a širší pásy. Zvláštní variantu představovala Ausf.J, kde část vozidel nesla staré dělo KwK 38 L/42 a část nový výkonnější KwK 39 L/60 se stejnou ráží, ale s prodlouženou hlavní (z původních 2,13 na 3 m). Ausf.J byla nejpočetnější modifikací a představuje výrobní vrchol. Tanky Ausf.L už standardně nesly kanón KwK 39 L/60.

Závěrečné série

Posledními modifikacemi Pz.Kpwf.III byly M a N, u kterých nejmarkantnější změny představují instalace bočních přídavných plátů (tzv. Schürzen), verze N navíc dostala dělo KwK 37 L/24 ráže 75 mm, které můžeme najít ve výzbroji raných Pz.Kpfw.IV. V řadě písmen chybí K – to patřilo speciálně upraveným obrněncům (Panzerbefehlswagen III Ausf.K), které sloužily jako velitelské. Disponovaly rozšířenou radiovýbavou a rámovou anténou.

TIP: Tank PzKpfw II: I přes výkonný kanón rychle zastaral

Některé tyto tanky měly instalovanou atrapu kanónu, nebo případně zcela hlavní zbraň chyběla. Poprvé Pz III bojovaly v září 1939 v Polsku, později ve Francii, na Balkáně, v SSSR a také v severní Africe.Vozidla vybavená krátkohlavňovými kanóny neměla v boji se stále se zlepšujícími sovětskými tanky zhruba od poloviny války na východní frontě prakticky žádnou šanci. Proto poslední verze Pz III sloužily už jen jako podpůrné obrněnce pro jiné těžší stroje a produkce tohoto vozidla skončila v roce 1943. 

Otec a syn, ale přesto zásadně odlišné povahy. To byl problém, který formoval vztah Petra Velikého a Alexeje Petroviče až k záhadným událostem 7. července 1718, při kterých přišel carevič o život.

Přestože měl Petr z narození syna radost, s postupem času věnoval chlapci menší a menší pozornost. Následník trůnu naopak neprojevoval žádný zájem o otázku vládnutí a politiky, což vytvářelo nové třecí plochy. Krizový okamžik nastal ve chvíli, kdy se Alexej uchýlil před svým otcem pod ochranu císaře Karla VI. do Rakouska.

TIP: Vrahové vlastních dětí: Kdo ze slavných neváhal vztáhnout ruku na vlastní krev?

Netrvalo dlouho a otcovi agenti ho vypátrali. Pod záminkou odpuštění a možnosti žít poklidně v ústraní ho nalákali zpátky do Ruska, kde byl ale carevič zadržen. Následoval převoz do petropavlovské pevnosti, kde byl obviněn ze vzpoury proti otci-carovi a opakovaně mučen. Právě tvrdé zacházení bylo zřejmě příčinou jeho skonu, ačkoliv oficiální prohlášení mluvilo o mrtvici.